Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+13 neviditelných
Jan Sokol - Malá filosofie člověka
datum / id14.02.2008 / 275261Vytisknout |
autorpapouch
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
zobrazeno8882x
počet tipů14
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Jan Sokol - Malá filosofie člověka
SOKOL Jan,  Malá filosofie člověka. 3. vydání, Nakladatelství Vyšehrad, Praha 1998, ISBN 80-7021-253-5


1. Úvod

    Knížka Malá filosofie člověka vznikla ze souboru přednášek určených studentům Filosofické fakulty Karlovy university. Tyto přednášky jsou ale koncipovány neakademicky, takže řeči autora porozumí i úplný laik, který s filosofií jako vědou dosud neměl co do činění. Proto autor soubor těchto přednášek doplnil do uzavřeného celku a vydal knižně. Že je to knížka úspěšná není sporu, dočkala se několika reedicí. Je psána čtivě, autor příliš nepoužívá odbornou terminologii. Je to sice na úkor "vědeckosti", ale pro vědce zabývající se filosofií knížka určena není. Velkou předností textů je srozumitelnost, takže po knížce může sáhnout bez obav i široká veřejnost. Může ale posloužit i pro střední a vysoké školy jako úvodní materiál pro kursy filosofického myšlení.
    Autor se nepouští do hlubokých filosofických sentencí, tak jak je známe z cíleně zaměřených učebnic, nezabývá se ani jednotlivými filosofickými školami a směry. Je zřejmé, že pokud se stane vnímavému a lačnému čtenáři tato publikace branou do filosofie, dalších pramenů se dopídí sám; ostatně závěr celé knížky tvoří pěkná řádka doporučené literatury. Snaží se uvažovat nad věcmi, které člověka obklopují v běžném dni, s nimiž se setkává při své pouti životem.
    Soubor tvoří 32 volně navazujících kapitol, v nichž autor postupně uchopuje jednotlivé kategorie, pohrává si s nimi a pak je klade jako na sebe navazující dílky stavebnice, která se jmenuje člověk a jeho svět. Na závěr každé kapitoly předestře čtenáři několik otázek, či lépe řečeno témat k zamyšlení. Nutí tak poctivého čitatele k nejen zopakování si probraného tématu, ale i k vlastním úvahám a vytvoření vlastního náhledu. A to je vlastně cílem knihy - naučit čtenáře nejen "něco o filosofii", ale umět filosofovat!
    Publikace je vlastně složena ze dvou samostatných dílů - Malá filosofie člověka  a Slovník filosofických pojmů. Druhá část obsahuje nejběžnější filosofické pojmy a velmi vhodně tak doplňuje celé dílo a čtenáři usnadní orientaci v neznámých vodách.
    Ve své seminární práci se z důvodu požadovaného rozsahu nemohu podrobně zabývat všemi kapitolami. Zmíním se proto v následující části jen velmi stručně o dle mého soudu nejzajímavějších myšlenkách v některých z nich. Vybraná témata, která mne zvláště zaujala pak rozpracuji ve třetí části této práce.


2. Stručný obsah některých kapitol

1. Filosofie: mezi vědou, uměním a mýtem. Počátek filosofování je údiv. Jak se vyvíjí
vysvětlování světa. Vztah mýtus - filosofie - věda.
2. Jak vidíme a slyšíme. Člověk si barevné body na sítnici spojí v celek, mozek dokáže
rozpoznat a domyslet i chybějící část. Proto se občas zmýlí. Podobně je to i u
sluchu - z několika tónů rozeznám píseň. Za normálních okolností člověk vnímá
zvuk i obraz dohromady (např. rozhovor = hlas + pohyb rtů), není-li obojí
propojeno, je "něco v nepořádku".  Zrak a sluch jsou smysly "na dálku", ostatní "na blízko".
3. Vnímání a pozornost. Člověk je stále zahrnován podněty, dokáže si ale z nich vybrat
jeden (či několik), ostatní pomíjí. Nazýváme to zaměření, soustředění a pozornost. Agresivní podněty, nebo jejich přílišné množství nás dokáže otupit.
5. Jazyk a myšlení. Myšlenka či nápad přichází nejdříve "beze slov". (Zde bych si
dovolil polemiku  - J.Sokol píše doslova "...myšlenka, objev - to všechno je zpočátku "beze slov"". Objev jako pojem ale není výsledkem okamžité invence! Objevem se rozumí výsledek nějaké cílevědomé činnosti či bádání, který dosud nebyl poznán.) Poté nastupuje jazyk, pojmové myšlení, které dokáže nápad zjasnit, artikulovat.
11. Řeč jako hra. Jazyk se skládá z formální stránky a stránky významové.
Nejvlastnějším místem jazyka je řeč, ať monolog, či dialog. Podobá se tak hře, která je spjata s životem. Rozhovor jako hra je živelný a spontánní, podléhá ale jistému souhrnu pravidel a možností.
13. Vědění a věda. Vědět znamená nejen něco poznat a být o něčem přesvědčen, ale i
být si jist, že své přesvědčení dokážu obhájit. Smyslové vnímání - okolní svět vnímáme smysly, ale obraz o světě si tvoříme úsudkem - ten může ale být mylný. Jiná možnost poznání je rozumové poznání - bez účasti smyslů. Rozumové poznání je základ vědy - cíl: pravé a jisté poznání a porozumění.
14. Pravda. Pravda se snaží proniknout k předmětu poznání. Na pochopení pravdivosti
a pravdy poznání se zakládá étos vědy. Je nutná nezaujatost. Pravda ale může mít různou cenu v různý čas. Feuerbach: „já nemám pravdu, pravda má mne“ – nemám ji ve svých rukou, neurčuji pravdivost; hledám ji.
18. Příroda. Vymezení přírody: svět venku, který lidé nevytvořili a kde nejsme doma.
Pragmatický přístup k přírodě - zdroj surovin - nevratný proces ničení přírody. Romantický přístup - návrat k přírodě, ta už ale není taková jako dřív, podléhá stále více civilizaci. Lidstvo se v budoucnu bude muset omezit.
26. Text a výklad. Základní podoba řeči je rozhovor, řeč ale figuruje i v psaném textu.
Pozbývá ale některé prostředky, které mluvenou řeč provázejí - gestikulaci, mimiku, tón hlasu. Psaný text proto může být pochopen špatně. Opětný výklad (hermeneutika) se snaží najít původní význam textu. Důležitou roli hraje zaujatost či nezaujatost čtenáře. Psaný text může být psán i záměrně tak, aby čtenář byl nucen hledat v něm hlubší smysl (básnická tvorba).
27. Město. Město je umělý svět, vytvořený lidmi a vyčleněný z přírody. Dříve bylo
město jako centrum obchodu a politické moci, později dalo vzniknout kultuře, demokracii, právu, vzdělanosti atd. V 19. století města provází industrializace - stěhování nemajetných námezdních sil. Druhá polovina 20 století naopak znamená částečný odliv obyvatelstva do satelitních sídlišť. Město vyžaduje spletitou a vyváženou organizační a technologickou síť. Vztah k venkovu - město a venkov nelze sloučit. Město i venkov jsou na sobě závislé.
32. Člověk a svět. Člověk povstal z přírody, ale vyčlenil se vůči ní, vyčlenil se vůči
okolnímu světu. Současný postmoderní člověk je k přírodě stále bezohledný. Civilizace neví jak dál, nezná řešení dalšího vývoje. Úkolem filosofie je upozorňovat na tento stav, ukazovat všem, že je kolem nás spousta věcí, nad kterými se máme a musíme zamyslet.


3. Vlastní úvahy nad vybranými tématy.

3.1. Dítě jako nejlepší filosof?

    Jan Sokol ve svých úvahách často zmiňuje malé děti, srovnává jejich chování s chováním dospělých nebo se na nich snaží demonstrovat antropologický vývoj člověka. Staví mezi dítě a dospělého jedince jakousi hráz. Hned v první stati naznačuje, že nejlepší filosof je asi dítě, protože se všemu diví, vše je pro ně nové. Časem ale si na věci začne zvykat a v dospělosti má tendenci spíše "dívat se na cestu, než pozorovat hvězdy". Cožpak ale jsou všichni dospělí takoví? Cožpak každý znás se stará jen "o to své", aby měl co jíst a kde bydlet a nad ostatními věcmi příliš nehloubat? Vždyť přece každý z nás zůstává více či méně i v dospělosti dítětem - a ten, komu je dáno po celý život umět se radovat z maličkostí, hrát si a žasnout nad drobnostmi může být opravdovým filosofem, i když nemá filosofické vzdělání. Zůstal totiž divícím se dítětem, je ale navíc vybaven poznáním a vědomostmi, díky nimž může svůj údiv prohloubit a rozvinout smysluplným směrem.
    Pouze malé dítě si prý všimne oprýskaného stropu a dovede si ve své fantazii oprýskané místo připodobnit k nějaké věci, zvířeti. Dospělý dle pana Sokola vidí pouze oprýskaný strop. Ale co například umělec, který oprýskaný strop "dooprýská" a doplní tak, aby vzniklo umělecké dílo? Není to důkaz toho, že dítě žije v některých z nás stále? Není přece pravda, že jedinec, jakmile dospěje, ztrácí schopnost hry "na něco". Jen je jeho hra rozvinutější a důmyslnější.
    Pan Sokol tvrdí, že krabička v mysli dítěte v určitý okamžik může být lodí, či automobilem. Dospělý ale prý stále jen vidí krabičku, která v rukou dítětě představuje loď. Není tomu tak, vždyť stačí vzít druhou krabičku, prohlásit stůl za moře a ke hře se připojit - v tu chvíli skutečně stůl je moře, krabičky  jsou lodě a zápalky dělové koule, které střílejí vojáci na piráty. Je to přece jen otázka pojmů a jejich pojmenování.
Dítě nejprve vydává různé zvuky a postupně, jak poznává řeč, určité zvuky používat přestane. Dadaismus dvacátých let se snažil vymanit se z fonetického systému jazyka a používat ony zvuky, které zdánlivě dospíváním upadly v zapomnění.
Nesouhlasím proto s panem Sokolem a domnívám se, že nejen dítě, ale i dospělý může být šťasten při žasnutí nad maličkostmi i celým vesmírem tak, jak nad ním žasnul když byl dítětem. Což ostatně, jak bylo řečeno, je prazáklad filosofie.

3.2. Hra

    V desáté kapitole se autor zabývá hrou. V zásadě s jeho vývody souhlasím, dovolil bych si jen kapitolu doplnit o své poznámky.
    Hned v úvodu je zmínka o tom, že člověk provozuje hru od nepaměti. Odkdy si ale člověk může dovolit (v dospělosti, viz níže) hru provozovat? Dokud v prehistorických dobách měl prapředek člověka celý den starost jen o to, jak se uživit a jak zachovat rod, na hry čas nezbýval. Jakmile ale člověk dospěl ve svém vývoji ke stadiu, kdy začal produkovat nadhodnotu, stala se hra přirozenou součástí jeho života, začala též vyplňovat čas odpočinku.
    Ve stati o hrách mi chybí alespoň náznak základního rozdělení her. Já bych hry rozdělil na
- dětské (děti si hrají "na něco" - na maminku - příprava na budoucí život)
- hry dospělých - vyplnění volného času, sebezdokonalování
- v češtině neodlišitelná kategorie "hra na hudební nástroj". Použijeme-li krásné archaické slovo "housti na něco", pak nám hra na hudební nástroje z množiny her vypadne. Pan Sokol ale hru ve smyslu "soupeření" s hrou na nástroj směšuje, což je dle mého soudu zavádějící a celou kapitolu znejasňující. Taktéž do množiny her počítá hry divadelní a sportovní klání. Myslím, že tato kapitola by si zasloužila rozdělit minimálně na dvě samostatné; v jedné se zabývat hrou ve smyslu soupeření dvou stran (ale i sám se sebou) a ve druhé hrou z hlediska kultury.
    Hráč, který nebere hru s plným nasazením hru jen kazí... Ano to je pravda, chybí mi zde pro objasnění příklad - uvedu tento: Hraje-li se mariáš o peníze, všichni hrají soustředěně a snaží se vyhrát. Hraje-li se však o zápalky, soustředění opadne, hráči začnou nesmyslně riskovat a hrát tak, jak by si v prvním případě hrát nedovolili.
    Pan Sokol dále uvádí, že cílem hry, kdy hrají proti sobě dva hráči, je porazit soupeře. Dovolím si nesouhlasit. Hra přece může být hrána i pro samu radost ze hry, bez ohledu na výsledek! Vždyť z porážky si vnímavý jedinec dokáže odnést poučení, či dokonce ještě větší chuť do příští hry. Z poučné prohry se přece dá vytěžit mnohem více, než z levné výhry.
    V oddíle o hrách mi dále chybí zmínka o Komenského okřídleném rčení "Škola hrou". Nesouhlasím též s páně Sokolovým striktním oddělováním hry od skutečného života. Hra a práce se přece může prolínat! Zjevně to lze pozorovat u badatelských profesí, kdy bez doslova "hraní si s nápady" se práce stane jen mechanickým bezinvenčním zkoumáním. A o umělecké práci nemluvě.
    Ve zmínce o pravidlech se pan Sokol dotýká hudby a uvádí, že hudba má svá přesná pravidla a jejich porušení vede spíše ke ztrátě přehlednosti. a běžnému posluchači zní nelibozvučně. Není tomu tak. Hudba, jako každý jiný obor, se vyvíjí a hledají se nové a nové postupy. Mnohé z nich skutečně jsou slepými uličkami, které upadnou v zapomnění. Nicméně některé se osvědčí a stanou se dokonce standartem. Jako příklad uvedu, že do určité doby platilo přísné pravidlo, že hudební pasáž (sloka) musí mít sudý počet taktů. Pak ale Paul McCartney napsal skladbu Yestrday, která je psána na taktů sedm. Zní snad někomu Yesterday nelibozvučně? Stejně tak dnes posloucháme  mnohé jazzové skladby v pětičtvrťovém rytmu, což bylo dříve naprosto nemyslitelné.
Na závěr zmíním ještě jeden omyl pana Sokola, když tvrdí, že v každé hře jeden z hráčů začíná a druhý odpovídá. Když už tedy pod pojem "hra" zahrnuje jak sport, tak hudbu, nemůže si toto apriorní tvrzení dovolit. Ve sprintu startují všichni soupeři v jeden okamžik a v hudbě právě přesný nástup všech nástrojů je jeden z aspektů určujících kvalitu ansámblu. Hudební skladby, kdy jeden nástroj začíná a druhý se ho snaží odpovědí přetrumfnout jsou spíše raritou a slouží spíše ke zpestření produkce.
Nehledě na hry, které si člověk může zahrát sám se sebou - například luštění křížovky.     


4. Závěr

    Knížka Jana Sokola Malá filosofie člověka se dle mého názoru snaží podat ucelený pohled na člověka z hlediska "filosofie bežného dne". Autorova mluva je spíše vyprávění, než učebnicová řeč. Na jedné staně je to klad - přiblíží tak zkoumané pojmy i těm, kdo neovládají přísné akademické výrazivo. Na straně druhé ale takto podávaná fakta dávají malý prostor k polemice. Po jejím přečtení se mi mimoděk vybavil obrázek starého laskavého kněze, který milým hlasem vykládá scholastiku a dogmata - sice srozumitelně a přívětivě, ale tak, že se proti nim nedá nic namítnout. Jan Sokol předkládá své úvahy formou "je to tak a tak a jinak to být nemůže". I přes otázky, kladené za každou kapitolou (mimochodem - dle mého pohledu některé zavádějící a kontraproduktivní) není v knížce čtenáři dán prostor pro vlastní řešení. Autor vždy problematiku dovede až "do konce" a ten konec je ve většině případů jediný a jednoznačný. Čtenář je nedialekticky veden za ručičku bez možnosti vzepření se.
    Knížce se dají vytknout i drobné technické omyly a nedostatky - např. str.38 - "blikající červené světélko na levém blatníku"  - ukazatel směru musí být dle předpisů vždy oranžový, nikoliv červený, nebo str. 49 - čas udávaný v GMT se již delší dobu nepoužívá, zkratka pro standartní čas je UTC.
    Ačkoliv jsem uvedl, že knížka nedává příliš prostoru pro polemiku, přesto se dá najít několik míst, kde autora lze doplnit, nebo s ním přímo nesouhlasit a svůj nesouhlas podložit důkazy, což se mi v kapitolách 3.1 a 3.2 doufám podařilo. Přes veškeré výhrady ale hodnotím publikaci kladně jak z hlediska filosofie, tak antropologie. Pro mne samotného byla ve většině oddílů poučná a přínosná a všem zájemcům o vstup do filosofického myšlení ji mohu doporučit.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.12.2009 21:22:32Chrobak
Trebaze wikipedie uziva standard a stejne tak word prikazuje "d", kdyby si psal do odborneho casopisu, nebo prekladal knihu, tak ti d opravej.
10.12.2009 20:33:41Chrobak
Papouchu, tato kniha neni urcena studentum University Karlovy, ale je jim do jiste miry vnucena. Na druhou stranu je dobre, ze aspon kazdej student zjisti, jakej je to dement a curak.
Ze pan Sokol filozofii radne nestudoval, jde poznat - je to zlatnik, co pak studoval matematiku.
Jeho kniha je mozna dobra pro deti z prvni tridy, ale nepatri na Universitu.

Kazdopadne Sokol docela bojkotoval komance, takze se divim, kde beres tu drzost brat jeho jmeno do ust.)

Proc se nevrhnes na Nietzscheho nebo Kierkegaarda? To je vstup do filozofie a je to ctivy a lehky. Sokol je vystup (vykal) z filozofie.
12.11.2008 19:17:43Disidentka poezie
Hrůza, jak takový člověk může špinit dílo prof. Jana Sokola. Ostudné a hnusné jako VY pane Papagáji!!!!
26.03.2008 21:07:54neznamaxy
stále častěji se přistihu, že častěji čtu a vracím se ke komentářům a diskuzi :-)
máš u mne tip
23.03.2008 10:32:40Ewonne
Zajimave, precetl jsem si to rad. Nabyl jsem dojmu, ze Sokol je uplne mimo miso, zejmena ohledne pripsani schopnosti "zasnout" pouze detem (mozna to neni v knize tak striktne pojato, to nevim). Potom by si ovsem mel Sokol precist napr. literarni dilo Henryho Jamese, ktery byl vasnivy zastance pojeti zivota jako neustale "gaping and awing":-)
20.03.2008 11:10:46parmenides
príma pan profesor...:o))) no tak já toho taky dost nažvanim, to se klíďo přiznám:-))

Přeju hezký den,
Aymi!
20.03.2008 09:42:48papouch
admin
Vaud:
Díky za zastávku a kritiku! Dovolím si oponovat:
- Pan Sokol je Čech, psal knížku česky, v ČR a pro Čechy, tudíž by se měl řídit českými (a potažmo evropskými) dopravními předpisy.. Amíci ať si blikaj čím chtějí, třeba karbidovou lucernou ;-)) ...dobrá tedy, opravuji na "..ukazatel směru musí být dle evropských předpisů vždy oranžový.."
- zkratka UTC byla celosvětově stanovena už někdy v polovině 80. let. To, že některé zaostalé a zatvrzelé národy ;-) používají ze setrvačnosti GMT je fakt, ale korektní to není. A u amíků se tomu nedivím, ti měli ještě donedávna ve zprávách CNN na mapě Evropy Československo... ;-))

Jsou to naprosté prkotiny které na kvalitu knížky nemají vůbec vliv. Já jsem ale technik, tak mě tyhle nepodstatné ústřely praští mezi oči a ... a byla to vítaná příležitost, jak tu stať o něco natáhnout :-)

standart x standard ... ano, klepu si popel na hlavu, v tomhle dělám chyby neustále .. je to tím, že když jsem byl malý, tak jsme měli doma vysavač s nápisem STANDART :-)

Dík a měj se fajň

=

Aymi:
Pravdu díš, ve srozumitelnosti je pan Sokol jednička a mám ho rád. Viz výše - mám čistě technické vzdělání a to humanitní si doplňuji amatérsky (to vysvětluje i to "chytání za slovo"); pro takové poloblbce jako jsem já jsou publikace páně Sokola darem z nebes :-)
Ale - z pohledu technika - výrok "..člověk ničemu nerozumí, dokud to neumí říci 'lidskou' řečí".. je poněkud diskutabilní .. :-) Ale o tom třeba jindy a jinde

Díky a měj se jarně

===

a dík všem
20.03.2008 00:22:49Aymi
to parmenides: Ty seš taky takovej príma pan profesor, viď? :-))

(nic ve zlém, akademiku) :-))
20.03.2008 00:19:18Aymi
Knihu jsem četl, a četl jsem i jiné Sokolovy knihy (Čas a rytmus, Fil. antropologie, také jeho knihu Čtení z bible a ediční řadu rozhovoru s ním - Nebát se a nekrást, jeho přednáškové texty Antropologie a etika), a musím říct, že jsem nečetl filosofa, který by byl srozumitelnější, byť se jeho srozumitelnost může někde jevit jako naprostá banalita - nicméně: není to tak :-) Jak ostatně p. Sokol sám říká, člověk ničemu nerozumí, dokud to neumí říci "lidskou" řečí.

K Tvému textu: Přijde mi, že místy Sokola chytáš až příliš za slovo, v nesmyslných detailech (jako např. s tím formátem času, blikajícím světélkem, apod.) Nicméně třeba mne jsi tím ukázal, žes jeho knihu bral nesmírně vážně a žes ji tak také četl, tvůj text je vyvážený, má zachovanou strukturu a celkové shrnutí je myslím trefné!

Měj se :-)
Aymi
19.03.2008 23:23:32Vaud
Zajimave!

jen malickost:

Knížce se dají vytknout i drobné technické omyly a nedostatky - např. str.38 - "blikající červené světélko na levém blatníku" - ukazatel směru musí být dle předpisů vždy oranžový, nikoliv červený, nebo str. 49 - čas udávaný v GMT se již delší dobu nepoužívá, zkratka pro standartní čas je UTC.

- na americkych autech blikaji cervene blinkry
- GMT se pouziva - aspon kdyz koordinuju skupinu lidi z UK a USA, tak to v komunikaci uzivame
- standartni x standardni

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.