Co Ti mám ještě dát?

dík za kuk. Už pracuju -béééé.. Co kukýnek?

mírně patetická, to já ráda - T

Velmi hezké.TIP

nechápu... že někdo nechápe... je to přiznání citu i jisté odevzdanosti... a možná touha dát ještě víc... viz závěr.. T*

ale prd,zase si nerozumíme,z básně to čumí na vrata,to jo,ale já reagovala na tvoji kritiku - s tim rozměrem nemyslim,žes nenašel,ale ,že má báseń plošší,než ty dumáš..pa

Však nevím. Když si to chtěla říct, proč jsi to v básni neřekla? To už musí být hodně rafinovaný hrátky se slovy, aby v nich čtenář našel, co jsi chtěla říct, řekl bych, až příliš překombinovaný. Ale díky za vysvětlení. Jenom stále ještě nechápu, jak jsem dokázal "hledat" rozměr, kterej prý v básni není a přitom z ní na mne kouká jako tele :o)

hrátky se slovy bývajněkdy na oprátky - chtěla jsem říct, že se rozdávám svýmu chlapovi,živýmu,plnýmu chlupů,vousů,rukou..však víš,nehledej v mé básni rozměr, který v ní prostě není.

Báseň o "bytosti ryze obklopené bakchantkami" ovšem nic nepraví. Je to mojí chabou fantazií, omezeným důvtipem, že jsem ji mezi nimi nezahlédl, stejně jako jeptišky a kastráty? Musí být zlý bůh, který Boha kastruje...

že bych byla jeptiška...ne,ne...tohle je příval lásky k bytosti neastrální,nekastrální a ryze obklopené Bakchantkami...

Tomu neumím rozumět jinak, než religiozně. Tedy vnitřní dialog s Bohem a živá modlitba jako báseň, tak trochu matoucí diogénovské poety a lyricko hedonistické gurmány. Takhle se člověk odevzdává Bohu. To je snad dobře, nebo ne? Tak dám tip a díky, příklady táhnou :) *

dávám vám všem dík

Lepší je nikomu nic nedávat. Zvlášť, když je to ze sebe ...

...jses nejak rozdavacna....nevim, kazdej vztah ma jinou "chemii", ale ja bych setril......

dam ti sve mlceni.../*

tak ho vystrč!Huž napřahuju ruku - nebo chceš rákoskou?

*

...dej mi pár na zadek...preventivně...*