Šíleně se bojím!

    Naše chalupa je vysoko v horách. Dalo by se říci na samotě, i když pod námi chatička jedna je, ale tam jezdí sousedé jen v létě. Šíleně se bojím ohně. Nádrž na vodu,obstojně veliká, je vybudována /závist viděla bazén a hned nás také udala a byl kolem toho velký problém, ale, ustáli jsme to a voda nachystána stále je/. Přesto na oheň musím myslet neustále,protože chalupa je srubová, dokonce i střecha je udělána z dřevěných šindelů, takže opatrnost je na místě. Bojím se ale ještě více toho, že jsem tu zůstala sama.

     Sousedé, co byli na chatě nad námi, zemřeli. Zvláštně! Jak se to někdy přihodí. Pán měl rakovinu, dlouho se léčil, ale bylo vidět, že poslední dobou už to není dobré. Paní, ta vypadala, že zdravím jenom kvete. Byla silnější postavy, ale práci zvládala "levou zadní," jak se říká a tak nikoho nenapadlo, že jednoho dne, když se vydá do vesnice nakoupit, zkolabuje a než jí dovezou do nemocnice, zemře. A nemocný soused, ten ji následoval asi za čtrnáct dní. Tomu se říká věrnost, až za hrob. Jenže, co je mi to platné, když jsem tím pádem, zůstala sama, bez lidí.

     Šíleně se tu bojím!

     Nezbývá mi však, než strach překonávat. Velcí psi, už nejsou. Každý z nich má svůj hrob na zahradě a zůstal jen malý pejsek, který už má také nějaký ten rok a je rád, když může ležet na posteli u mých nohou. Na zvuky nereaguje, je na ně asi zvyklý, nebo je i ta možnost, že už je dobře neslyší. A tak, místo, abych spala, hlídám. Dívám se na televizi, co to dá, skoro nevnímaje, co se na obrazovce děje, protože mám uši nastražené /tedy jenom jedno, na druhé neslyším/, abych zaslechla zvuk, který sem nepatří. Jenže, který zvuk sem patří a který ne? Jezdím sem jen o víkendu, když přítel pracuje v noci a je nutné, aby tu někdo byl. Mám tu sice připraveny zbraně - přítel je myslivec, ale mám ten dojem, že než bych zastřelila vetřelce, spíše bych zastřelila sebe. Stokrát mi vysvětloval, jak s nimi zacházet, ale marně. Zbraně nemám ráda a ony nemají rády mne. Proto se jim radši obloukem vyhýbám.

     Proč to vlastně vyprávím?
Ani sama nevím, asi abych si nějak ulevila. Říká se, že když člověk o svém strachu vypráví, že se ho zbaví, ale nedaří se mi to. Proč? Jsem zbabělá? Nejsem. Vím, že kdyby k něčemu došlo, pud sebezáchovy by zapracoval a já bych se uměla nebezpečí, snad kromě toho ohně, postavit. Ale, je to vůbec v dnešní době to nejlepší? To je právě to, na co se ptám! Co dělat? Bránit svůj dům, svůj hrad, nebo nechat věcem volný průběh a doufat, že vetřelec neudělá něco mně. Že se spokojí s tím málem, které tu najde a v míru odejde? Že by projevil zájem o moji osobu, jako takovou, to se nebojím, jsem už sice stará bába, ale s tím bych si snad ještě uměla poradit.  Jenomže, jde o to, že jste svědek. Co když ho napadne "svědka" umlčet - zabít?!

     Mám nápad! Nejezdit sem vůbec, nebo to tu prodat a odejít. Ale, je to to správné východisko? Rezignovat a utíkat?

    Přes týden jsem ve městě. Bydlím v desetiposchoďovém domě. Myslíte, že je tam bezpečněji? Možná větší jistota toho, že když budu křičet, tak mě někdo uslyší a zavolá telefonem policii. Všichni kolem mají bezpečnostní zámek. Já ho mám také. Ale, to je dnes pro zloděje taková maličkost, se kterou si umí poradit i malí kluci. Možná by pomohly bezpečnostní dveře.  Na ty ovšem nemám peníze. A spoléhat na to, že by mi pomohl nějaký odvážlivec, na to mohu zapomenout. Když se něco v domě děje, všichni mají zamčeno a jen kukátka mohou dosvědčit, že za těmi dveřmi žijí lidé.

    Večerní procházky městem, dávno vzaly za své. Ulice jsou plné chlapců a děvčat, různě prošpikovaných kovem, hlučných, opilých - zdrogovaných, to nelze poznat a když jdete kolem nich, častují Vás nadávkami. A to ještě můžete mluvit o štěstí, že jim za víc nestojíte. Když vidí bezdomovce, jak si poklidně sedí na lavičce, největším povyražením pro ně je, povalit ho na zem a zbít ho do bezvědomí, kopat do něho, až se přestane hýbat. A když zavoláte policii, ta se neobtěžuje ani přijet. Prej to všechno vidí na kamerovém systému - "ať se nevzrušuji." Proč nepřijedou a nesjednají pořádek? Vždyť je platíme z našich daní! Proč se vlastně  musím bát i zde, kde jsem obklopena lidmi. Na co tu policii vlastně máme? Jen na vybírání pokut za špatné parkování?

     TAK, KDE JE U NÁS BEZPEČNO ?

     Zjišťuji, že menší zlo, je na té chalupě. Přec jen je asi výhodou, že je tam méně lidí. A ty zvuky tam, působí zvířata, která v blízkém lese žijí a těch bych se bát neměla. Byla tam odjakživa, vlastně já jsem ten vetřelec, který je ruší.

     Co říci o lidech?  Bohužel, doba se mění, násilí má navrch a kdo se neumí bránit, má smůlu!  Musí zbytek života doufat, že zrovna on nebude další obětí.

     STÁLE SE ŠÍLENĚ BOJÍM !
     MŮŽE MI NĚKDO POMOCI STRACH PŘEKONAT?