Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDuchové se zlobí
29. 04. 2008
3
7
1278
Autor
Mvek
Tato smutná povídka vychází ze dvou skutečných událostí, které jsem pouze dal dohromady a trochu upravil.
Pátá hodina odbila a Martin vyběhl na ulici. Májové sluníčko se mezi věžáky klonilo k západu, zatímco šestnáctiletý kluk utíkal na tramvaj. Nepospíchal za zábavou, ve skutečnosti běžel na kroužek programování jako každý čtvrtek. Ne, že by se tam tak těšil, prostě jen vyrazil pozdě.
Ale vždyť to nemůže stihnout, uvědomil si. Vlastně už teď jde pozdě…
Na tramvajové zastávce zaváhal a tramvaj, beztak jedoucí pozdě, nechal odjet aniž by nastoupil. Místo toho se vydal nazdařbůh starou zástavbou Vinohrad. Krásný podvečer ho inspiroval k delší večerní procházce.
Vzduch byl stále dost teplý. Pomyslel si, že jim to počasí vychází dobře. Zítra vyráží vlakem na školní výlet přes chatu jejich třídní profesorky, další den do moravských jeskyní, a v neděli teprve zpátky.
Martinovi se hned rozbušilo srdce, když si připomněl, že krom ostatních spolužáků tam jede i Pavla… O půl roku mladší dívka přišla do třídy na začátku školního roku. Martinovi s ní stačilo náhodně strávit jednu hodinu v lavici, aby se v jeho očích z průměrné holky stala tou nejkrásnější a nejmilejší osobou, co kdy potkal…
Věděl, že je to ostuda, že jí za celý půlrok, co je do ní blázen, nic neřekl. Vždyť čeho zatím docílil? Prohodil s ní sotva pár slov, jelikož v její přítomnosti byl totálně mimo, a z jinak výřečného, vlastně spíš ukecaného kluka, se vždy stala stydlivka.
Ovšem když byla nemocná, zjistil si, kde bydlí a donesl jí sešity na opsání. Byla tehdy překvapená, ale jeho gesto přijala vlídně. Od té doby se často náhodou potkávali po cestě do školy. Pravda, pro Martina to nebyla až taková náhoda, pečlivě to plánoval a vždy nenápadně postával za rohem, aby Pavlu jakoby náhodou potkal. Odchod domů ze školní jídelny také korigoval, aby ji mohl aspoň kousek doprovodit, byť ji zpravidla doprovázely další spolužačky.
„Kam jdeš?!“ ozvalo se za ním hlasitě. Martin se leknul. „Myslel jsem, že k Vltavě se jde na druhou stranu…“
„Uf, tys mi dal…“
„Copak, nemáš čistý svědomí?“ usmál se o rok starší kamarád.
„Ále… zamyslel jsem se…“ rozpačitě odpověděl Martin.
„Zase ta Pavla? Člověče, už bys s tím měl něco udělat. Furt na ni myslíš. Vždycky, když se vidíme, tak o ní mluvíš… Tak už jí něco sakra řekni!“
„Ale co když s někým chodí? To by bylo blbý…“
„A proč jako? Bojíš se, že na ni nemáš? No, jestli jo, tak nebudeš mít na žádnou… Zkus to, taky jsem už zažil zlomený srdce. Je to pořád lepší přetrpět a oklepat se, než se tim kdovíjak dlouho trápit a ona si mezitim někoho fakticky najde.“
Martin věděl, že jeho kamarád má pravdu. Takhle ji opravdu spíš ztratí. On ji totiž miluje, ale co ona jeho?
To asi ne, nicméně párkrát měl dojem, jako by mu naznačovala, že mu dává šanci. A párkrát si také nadával, že ji v takové situaci nezkusil někam pozvat. Vždyť s ní namluvil tak málo, sotva ji znal, akorát věděl, že není jako ostatní holky, dokonce viděl, jak nedávno odmítla cigaretu… A vůbec měl pocit, že se k němu povahou hodí.
Z dalších úvah ho vytáhl Jirka. Rozhodl se nedovolit kamarádovi trápit se dál. Místo toho začal vykládat svoji humornou příhodu ze školy. Nedalo mu ani moc práce, aby kamaráda přivedl na jiné myšlenky. A ačkoliv se Martin zpočátku bránil, byl mu za to hluboko uvnitř vděčný.
Večer ubíhal a sluníčko již zapadlo kdesi mezi činžáky. Martin s Jirkou právě kráčeli kolem ohradou oploceného parčíku u výlezu z metra. Netušili, že na místě, kam chodili se školkou jako děti na hřiště, za pár let vyroste nákupní centrum, vzhledově velmi špatně ladící s okolní zástavbou. Šestnáctiletý mladík jen pohlédl směrem k oplocenému pozemku, a poté na sousedící Olšanské hřbitovy. Na rudě zbarvené obloze se utvářely fialové beránky a začalo se ochlazovat.
Martin si raději vzal mikinu a dál kamarádovi vyprávěl nějakou epizodu oblíbeného vědeckofantastického seriálu.
„Jo, už vím, a on byl Picard celou tu dobu v bezvědomí na můstku Enterprise, že jo?“ vzpomněl si na popisovaný díl Jirka. „No jo, už je to dlouho, co to dávali, ale radši bych viděl ten starý seriál…“
„Jo, to já taky,“ušklíbl se Martin. „Ale kdo dá dneska seriál starý přes třicet let… Na to ani ta kampaň fanoušků asi nepomůže.“
Jirka si jen na souhlas hlasitě povzdechl. Potom oba tiše kráčeli dobrou minutu dál kolem hřbitovů k východu. Na obzoru na ně hleděly siluety starého zakrslého mrakodrapu a majestátního novodobého hotelu.
„Doufám, že se na výletě najde příležitost, jak jí to říct…“ spustil po delší době Martin.
„Tak se k ní rovnou v noci přitul se spacákem,“ nadhodil pobaveně kamarád. „Při spaní u té vaší učitelky určitě bude příležitost.“ Ale oba věděli, že to opravdu myslí jen žertem. „Hele, přeju ti hodně štěstí… ale abys s ní pořádně promluvil ty, to byste se museli ztratit aspoň sami v lese…“
„Ach jo, ty teda člověka umíš povzbudit… I kdy… nezní to špatně. Povezu mapu, tak bych z toho nakonec mohl vyjít jako dobrý navigátor.“
„No tak vidíš, tomu říkám nápad!“ Jirka se opět smál. „Takže mám jít s vámi a po cestě tajně měnit ukazatele, jo?“
Martin se taky usmál, ale vzápětí na něj zase padla pochmurná nálada. A tak opět několik minut kráčeli v tichosti. Byli v půlce cesty kolem hřbitova, když se nečekaně zvedl vlažný vánek. Oba se na chvíli zastavili a pohlédli k tajemně zbarveným obláčkům.
Martina si uvědomil, že tenhle večer působí tak podivně magicky. Hned se ho zmocnil zvláštní pocit. Ne, teď to nebyla láska, ale lehké vzrušení, nervozita, měl pocit, že ho trochu něco děsí. Ovšem samotný hřbitov to určitě nebyl. To asi ten vánek společně s barevnou hrou zapadlého slunce, možná i velký hotel připomínající exotický hrad…
Zažil už podobné pocity dříve a Jirka mu párkrát vykládal zajímavé věci o magii. Ale tentokrát byl pocit nebývale silný.
Náhle jeho kamarád pronesl se smrtelnou vážností: „Duchové se zlobí!“ Jako by tušil, o čem Martin přemýšlí.
Chlapce polil studený pot. Podíval se rychle na hodinky – bylo po šesté. Ale stále měl být na kroužku, takže doma ho ještě nepostrádají. Tak proč má najednou takový neurčitý strach?! Určitě ne z duchů, i když si připouštěl, že by nějaké nadpozemské síly mohly existovat, ale nikdy ho neděsily. Že by to byla zlá předtucha… něco se stalo? Napadlo ho, jestli jsou už rodiče v pořádku doma, snad se jim nic nepřihodilo… Ale ne, cítil, že s nimi to nemá co dělat.
„Co…?“ podivil se zmatený kamarád, když viděl, jak se Martin tváří.
„Já to cítím taky!“ odpověděl po chvilce mlčení.
„Co?!“
„Že se duchové zlobí… Sice nevím, co to vlastně znamená, ale něco se děje…“
„Ale já si dělal jenom srandu…“ Jirkovi se v hlase objevil náznak pobavení. „Jsme u hřbitova, a k tomu ten závan… Prostě mě to tak napadlo.“
Martin nedbal toho, co mu kamarád říká. Místo toho horečnatě přemýšlel, jak si tohle znamení vyložit. Určitě to něco znamená! Nakonec řekl to, co mu přišlo nejpravděpodobnější: „Co když jde o ni?! Možná bych měl být spíš u ní, ochránit ji…“ Rychle se vydal nazpět.
Jirka moc dobře věděl, o kom Martin mluví. Zaváhal, pak kamaráda dohnal a pokusil se ho přivést zpět k rozumu. „To jdeš k ní? Vždyť neví, co k ní cítíš, to bude vypadat pěkně blbě, když u ní prostě takhle večer zazvoníš…“
„Jen se ujistím, že je v pořádku, něco řeknu…“
„Aha, ale ona nebude doma sama… To bude vtipný: dobrý den. Jsem se chtěl zeptat, jestli je vaše dcera v pořádku. Je? Díky, nashle.“
Martin se zastavil. Byl v rozpacích, čím se má řídit… rozumem nebo pocity? „Když já mám špatný pocit, že se něco děje!“
„Martine, nejsi Spiderman, abys měl předtuchy. A hlavně seš zblblej z lásky. Žes ty párkrát snil, jak bys mohl bejt hrdinou, zachránit jí v nějaký krizový situaci?“
„Tohle jsem ti snad nevykládal?!“
„Anis nemusel. Přece znám lásku… Udělal bys pro druhýho cokoliv, ať seš kdekoliv.“ Odmlčel se. „Tady vidíš, že s tím už musíš něco udělat. Pomoz jí zejtra se zavazadly, najdi si nějakou chvilku, kdy jí pochválíš oblečení, pak se jí zeptáš na oblíbený jídlo a tak dál.“
Martin přikývl, nechal si poradit ještě pár věcí, a pak se jejich rozhovor stočil k běžným věcem. Přesto mu v myšlenkách ten podivný zážitek vrtal hlavou. Opět vzpomínal na Jirkova slova tam u hřbitova a taky na Pavlu.
Vybavil si, jak při jeho posledním pokusu o rozhovor začala vyprávět vtipné problémy, které zažila na staré škole. Její úsměv byl tak vlídný a naplňoval ho krásným pocitem, jako by byli dobří přátelé. Viděl teď před sebou tu její veselou tvář.
Najednou v jeho představách posmutněla, oči jako by zvlhly a ústa ze sebe vypustila strašlivě znějící slova. Vyděsil se, když přímo tichým hlasem uslyšel: „Pamatuj na mě!“ Poté se otočila a začala mizet kamsi do dálky.
„Hej?!“ houkl na něj Jirka.
„Co… Co je??“ vzpamatoval se roztřesený chlapec.
„Říkal jsem, abys na mě pamatoval s tím cédéčkem. Ty mě už pěkně dlouho nevnímáš, co?“
Až do půlnoci ten večer Martin nevěděl, jestli spí nebo bdí. Nemohl pořádně usnout, ale střídavě dřímal, takže občas netušil, zda ještě přemýšlí, nebo už sní… Hrozivé představy střídaly příjemné. Občas se s tlukotem srdce probouzel ze sna, kde se jemu, jeho blízkým, nebo Pavle něco stalo, jindy snil o tom, jak konečně své dívce snů vyznal své city a zítřejší výlet se tak stal tím nejlepším v jeho životě.
V jednom snu se mu zdálo, jak mu kdosi vypráví, že u nich doma zazvonila třídní profesorka i s několika spolužačkami, aby jim oznámila tragickou událost…
Počkat, to nebyl sen!
Martin s úděsem zjistil, že mu to máma říká doopravdy, jen ji sotva vnímal. Zdrcená učitelka v noci obcházela studenty bydlící blízko školy, aby zítra místo na nádraží dorazili do školy, protože se výlet ruší. Jeho spolužačka, Pavla, usnula ve vaně, protože se v koupelně nahromadily zplodiny z karmy!
Již plně probuzenému chlapci se nyní zhroutil svět. Chvíli se sice ujišťoval, která že Pavla to má být, ale tím jen oddaloval nevyhnutelné. Neusnul ještě dobrých pár hodin a hlavou se mu honily nejrůznější vzpomínky. Říkal si, že to je třeba omyl, třeba se neutopila, třeba se jen přiotrávila… Třeba se mu to zdá, nebo… nebo…
Byl to nejdelší víkend v jeho životě, plný smutku a bez zájmu o cokoliv. Nevěděl, jestli je mu tak těžko ze ztráty, nebo se s ním něco děje, ale v neděli, kdy se měli z výletu vracet, téměř blouznil v horečce. Doktorka nejdříve usuzovala na běžnou chřipku, ale když se jeho stav do další kontroly po za pár dní nezlepšil, zjistila svůj omyl. Šlo o infekční zápal plic.
Urychleně nasadila potřebnou léčbu, a tak po celém tom strastiplném týdnu nastalo konečně zlepšení. Martinovi se rychle ulevilo a následovala dlouhá léčba již doma. Ta pro Martina znamenala hlavně několik týdnů v posteli a odpočinku doma, ač už se cítil dobře.
Někdo by to možná nazval krásným flákáním a záviděl by. Jenže Martina sužovaly chmury kvůli Pavle. Tím, že převážně musel ležet v posteli, měl dost času na přemýšlení a málo příležitostí aspoň na chvíli zapomenout.
Byl zděšen. Dozvěděl se, že kdyby odjel na exkurzi, tak by ho dlouhý pochod a spaní ve spacáku asi dost zničilo. Sobotní přesun až do Moravského krasu by jeho zdraví také nepřidal. Vlastně měl štěstí… Jinak mohl jeho zápal plic propuknout naplno na druhém konci republiky. Nejen, že by při společném spaní v jedné místnosti na chatě učitelky mohl někoho nakazit, ale hlavně by byl v mnohem větším nebezpečí. To je strašné! Vždyť on může být vděčný jejímu neštěstí, za to, že se teď v klidu vyléčí… Co když by jinak měl za pár dnů pohřeb on místo ní? Vždyť by to bylo možné, trpí přece oslabenou imunitou, takže by po námaze z cesty měl rozhodně horší průběh. A než by se, v domnění, že jde jen o chřipku, dostal až za další den domů, mohlo by se to ještě zhoršit…
Děsilo ho to. Nemohl popřít, že mu její nešťastný osud pomohl… ale to zní tak bezcitně…
On ji přitom miloval! To on by se pro ni měl obětovat! Kdyby mohl, tak by si to s ní raději vyměnil. Beztak její smrt byla třeba zbytečná, možná by se vůbec nic nestalo… ale jak to může vědět?! A i kdyby věděl, tak k čemu by mu to bylo? To podstatné je, že ona tu už není…! A moc mu chybí…
A co když ji mohl zachránit?!! Přece u toho hřbitova cítil, že se něco děje. Věděl o tom a měl běžet za ní!
Do hajzlu!! Vždyť za její osud může on!!!
Takhle se trápil neustále dokud nemohl opustit postel a aspoň občas něco doma dělat, aby zapomněl. Ale jen na chvilku, protože na tuhle událost rozhodně do smrti nezapomene…
Slunce nad obzorem se ztrácelo za tmavými mraky. Okraje šedých oblak zářily rudě. Odpolední bouřka vykouzlila tajemný letní večer.
Martin se coural rozpálenými ulicemi Vinohrad. Šel nazdařbůh městem bez konkrétního cíle. Jeho spolužáci se možná právě cachtali na prázdninách u rybníku nebo moře, ale on trávil červenec v Praze. Neminul týden, aby nešel na večerní procházku.
Neměl konkrétní trasu, ale snad podvědomí ho dnes konečně zavedlo znovu ke hřbitovům. Nasával do sebe klid nedalekého hřbitova a uvědomil si, jak moc mu chybí, že nemohl být na pohřbu své milované spolužačky. Obřad byl soukromý, a on v tu dobu stejně bojoval se zápalem.
Strašně ho to mrzelo.
Sedl si na lavičku v místě, kde ho před měsíci Pavla zavolala. Šlo tehdy o pouhý vánek, ale jeho duše ho okamžitě začala přesvědčovat, aby za Pavlou utíkal. Bylo to jen půlhodinu předtím, než si dala svoji poslední vanu…
Pohlédl směrem k zapadajícímu slunci a zavřel oči. V duchu si představil její veselou tvář tak, jak ji viděl, když se ve škole bavila s ostatními a on jen přemýšlel, jak se k zábavě připojit, jak sdílet radost s ní…
Zvedl se teplý vánek, ale hned zase ustal.
Martinovi vyhrkly slzy. Opřel si obličej do dlaní a rozbrečel se, musel to ze sebe dostat… zas a znovu.
Vánek nahradil chladný vítr, až mu naskočila husí kůže. Nedbal toho, dál se sklopenou hlavou dával volný průběh svému smutku.
Zatřásl se zimou. Ne z větru, ale proto, že ucítil něčí dotek. Zdvihl hlavu a podíval se na ruce, které uchopily jeho dlaně. Poté zvednul oči a jeho pohled se střetl s jejím.
Držela mu ruce a naznačila, ať vstane. Zjistil, že nesedí na lavičce, ale ve školní lavici. Přitáhla ho k sobě.
Následoval dlouhý polibek.
Stál jak opařený a zíral na ni beze slova.
„Taky tě miluju…“ Pevně mu stiskla dlaně. „Ale netrap se pro mě… Žij zas naplno, jdi vstříc novým vztahům… Jen na mě nezapomeň… nezapomeň na NÁS!“
Až když se otočila a rozešla ke dveřím, vzmohl se na nějakou reakci. Zavolal na ni a když nereagovala, vykročil.
Ve dveřích se zastavila a otočila k němu: „Sbohem.“ Poslala mu polibek vzduchem, poté vyšla ven.
Martin se za ní rozeběhl, ale když prolétl dveřmi, zakopl o obrubník a dopadl do trávy… několik metrů od lavičky, kde před chvílí seděl.
Vstal, oklepal se a pohlédl k domům, za kterými slunce již zapadalo.
„Nezapomenu!“ zvolal rozhodně, a pak se svižným krokem odebral k domovu.
V hrudi cítil hřejivý pocit naplněné lásky. Pocit doprovázený bolestí z její tragické a brzké ztráty. Ale láska v hloubi jeho duše přetrvá. Snad nebude jedinou, avšak někde tam hluboko v jeho nitru vydrží navždy.
7 názorů
Lakrov: Ale vůbec se nezlobím.Já sám to někdy přeháním s "hnidopicháním", prostě vším, co mě nějak přišlo divné apod. (občas teda i jen co mě zaujalo).
A přinejmenším s půlkou věcí takhle musím naprosto souhlasit. Se zbytkem buď souhlasím, nebo jen souhlasím, že na nich něco je, ač se mi nezdá tvoje odůvodnění:-).
Takhle zpětně se vrátím jen k první věci,a to že tam je ta předchozí alternativa známá, a to to, že pospíchá za zábavou, v té samé větě.
Zásadnější je spíš ale ten konec. No jo, faktem je, že ve skutečnosti jsem jednak do dotyčné zamilován nebyl, byla to prostě spolužačka, nic víc ani míň. A jednak se žádné zjevení ve skutečnosti nekonalo. Z toho je pravdivý jen ten prvý závan a kamarádova poznámka a diný pocit. Tudíž jsem si musel konec vymyslet, aby aspoň nějak ladil se zbytkem, ukončit to jen smrtí by by určitě nešlo.
No jo, pak už je to ohraná písnička, já bych potřeboval spoluautora, nebo důsledného editora,se kterým bych se často pohádal, ale výsledek by byl úžasný, protože by překlenul mezery mezi mými nápady. Mezery, které jsou často jen vyplněné, aby byly, nebo kdy nápady potřebují vytvarovat trochu jinak... A nebo prostě části se píší složitě.
No nic, příště ale budu opět rád za konkrétní připomínky. Tvoje nyní přistanou v souboru na konci, a časem se možnázužitkují do verze xyz
Věřte - nevěřte (ten TV pořad). Takový dojem to na mě dělá po dočtení.
Pomíjivost života, věčnost lásky - V určitém věku je to docela pochopitelný pohled na svět. A v určitém pozdějším zase docela názorné schéma základního omylu :-)'
Tolik k námětu, respektive k mému názoru na takový námět. Jiným (jiné věkové kategorii) tenhle námět může rozhodně připadat poutavější.
K 'provedenÍ':
ZPOČÁTKU mě napadlo si poznamenávat věty, které mě budou rušit.
...ve skutečnosti běžel na kroužek...
Zní, jako by už předtím byla patrná nějaká očekávatelnější alternativa.
...Vlastně už teď jde pozdě...beztak jedoucí pozdě
Slovo pozdě so dost často opakuje. (...beztak jedoucí pozdě...) je možná zbytečné.
...Krásný podvečer ho inspiroval k delší večerní procházce
Ta věta zní jak z průvodce pro zájezdy důchodců.
...Zítra vyráží vlakem na školní výlet přes chatu
Z téhle věty trčí snaha dostat do jedné věty co nejvíc informací. Jsou pro další děj všechny ty inf. podstatné?
...O půl roku mladší dívka
Působí to jako taková školní formulace (ve škole se přece počítá, komu je o rok víc a komu míň; navenek to u 15-20 letých už zase tolik vidět není)
...usmál se o rok starší kamarád
Totéž jako předtím
...vzhledově velmi špatně ladící s okolní zástavbou.
Průvodce pro zájezdy.
..."Při spaní u té vaší učitelky určitě bude příležitost."...
Jako přímá řeč tahle věta nezní vůbec věrohodně. Zkus si ji říct nahlas... (ale možná se mýlím)
A OD PAVLINY smrti pak působí zbytex textu dojmem 'všechno je naservírované'. Samé oznamovací věty, žádný spád.
To, co Ti píšu neznamená, že považuji ten příběh za 'literárně neuchopitelnou hloupost'. Jen si představuji, že pro sepsání je třeba nepodat vše tak přímo. Snad tu a tam sdělit něco v náznacích (a hlídat, aby měly jednoznačné vysvětlení).
A jestli se mi teď chystáš za tohle moje 'poplivání' vynadat, tak se ode mě víckrát takovéhohle rozboru nedočkáš.
Měj se, piš a čti a opravuj :-)
Wiski: Chápu. Díky.
Njn, já bych potřeboval "editora", který by mi pomáhal vyladit ty prohlubně na sínusovce kvality mého textu. Tedy nápady a často i provedení částí mi jde dobře, ale místa mezi tam jsou vždy, třeba jen kostrbatě napsaná, nebo někdy nadbytečné odstavce...
Díky
Wiski: Můžeš být v něčem konkrétní? Možná závěr, ale ještě něco jiného?
Jinak zajímavostí je, že až na obě ta "zjevení" je to dost autentické. Sice ta láska byla ve skutečnosti jindy a k někomu jinému, než co se utopil, ale ono "duchové se zlobí", vánek, načasování i nemoc se skutečně stalo. Akorát jsem ty úvahy trochu vyhrotil a pozměnil pár faktů. I když odbočka k obchoďáku, nebo zmínka jakési kampaně za seriál je tam schválně pro časové i prostorové zakotvení do doby a místa, kdy a kde se to skutečně stalo. Tedy na počátku století.