Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Kristýna Sedláková: Černý čaj a vlčí máky
datum / id05.05.2008 / 284757Vytisknout |
autorDero
kategorieKritiky (lit. kritiky díla)
upřesnění kategorienedokončeno
zobrazeno8243x
počet tipů24
v oblíbených8x
do výběru zařadilAugustin_Šípek, pozorovatel, Pacer, katugiro,
zařazeno do klubůmpv, Sekce kritiků[0K],
Prolog
Asi před půl rokem jsem začal psát obsáhlý názor na jednu zdejší autorku. Nedokázal jsem ho dopsat, nedostatek času mi v tom zabránil.

Když jsem text dnes našel na disku, bylo mi líto ho jen tak smazat - je mi už částečně cizí, příliš mnoho věcí bych uchopil a formuloval jinak, než bych jej svedl dokončit.

Vložil jsem do něj však hodně úsilí a mám za to, že po dosti rozevlátém začátku by se mohlo jednat i o užitné, inspirativní čtení. Proto tohle dílo vkládám a prosím o shovívavost, neb to nejdůležitější - shrnutí a nějaký vývod ze všech těch atomických poznámek - v něm nenajdete. ;o) Chybí celá poslední kapitola a závěr.

(Nicméně si myslím, že hodně lidí by ani nepoznalo, že něco chybí. "Závěr" je dostatečně dramatický ;o)
Kristýna Sedláková: Černý čaj a vlčí máky

Kristýna Sedláková: Černý čaj a vlčí máky

 

Jméno Kristýna Sedláková pravděpodobně nezná ani ten největší znalec poezie na Písmáku. Stačí však říci „ještěrka“ a mnohým se rozbřeskne. Kristýna „jesterka_“ Sedláková se už dva roky svými verši úspěšně prezentuje stálým i náhodným návštěvníkům Písmáka. Za tu dobu tu zanechala něco přes sedmdesát básní psaných převážně volným veršem a stihla si najít početnou skupinu svých příznivců.

 

Odpověď na otázku, čím je ještěrčina poezie tak zajímavá, není vůbec snadná. Člověka při čtení ohlasů na její díla zarazí nízký počet negativních kritik. Někoho možná napadne, že měla štěstí a stihla se vypsat dřív, než se dostala do hledáčku opravdu nesmiřitelných kritiků. A onen někdo dodá, že zde jistě hrál roli ještěrčin věk a fakt, že u mužů-kritiků to mají mladičké, inteligentní básnířky přece jen snazší.

 

Říkám možná, ale...

 

Jisté je, že odpověď leží v autorčině díle. Znovu jsem pročítal ještěrčiny verše, zvolna a důkladně. Rychle jsem se vzdal naděje, že odpovědi najdu rozkrýváním příčin k jednotlivým důsledkům. Logika v kritice básnického slova slouží jen k dosažení nižších cílů. Pro hodnocení samostatného textu postačí, sbírku poezie dokáže pojmout, snad i básníka svede uspokojivě profilovat. Cítil jsem však, že bude třeba poznávat nejen básnířku Kristýnu Sedlákovou, ale především člověka-ještěrku.

 

Období první: Třásně a cingrlátka

 

Málokdy se stane, že by autor svým prvním publikovaným dílem tak předznamenal svou budoucí tvorbu. V případě ještěrčiny prvotiny vesnice kde ne lze však dohledat většinu výrazných rysů jejího následného literárního vývoje a zrcadlí se v ní snad všechny rysy prvního období její tvorby.

 

vesnice kde ne

 

když nebudeš skákat do řeči

            povím ti

o vesnici kde děti

nesbírají kaštany

 

na podzim bubny na poplach

a slunce hoří nad obzorem

mrtvé myši na polích

a je trošku kruto

a trošku dozelena

 

u hřbitova místo kvítí

sněží kaštany do ticha

postaví z něj zeď

 

a kdo do ní vejde

tomu hlava ?

 

a kdo tudy chodí po cestě k lesu

si neumí zpívat

a o suchou trávu otírat hlínu z podrážky

 

Už první verš když nebudeš skákat do řeči je výrazným odkazem na jeden z hlavních motivů ještěrčiny tvorby. Opakovaně ve svých básních oslovuje druhou osobu, často bezbrannou jako malé dítě a zvídavou také tak. Některé texty adresuje přímo svému mladšímu bratříčkovi. A i v případě, že verši odkazuje na osobu sobě rovnou jako například v nedávné básni Začíná to.. (..podzim), sklouzává bezděčně do oné citlivé, ochranitelské polohy.

 

Následující verše povím ti / o vesnici / kde děti nesbírají kaštany ukazují ještěrčinu nevoli vůči změnám hodnot, které platily po dlouhou dobu. Nedá se však tvrdit, že by autorka byla zpátečnická. Hned na několika místech své tvorby prozrazuje, že onen vývoj, posun směrem k moderním zvykům vidí, akceptuje, pouze se brání překotnosti, se kterou se prosazuje. Útěchu a vnitřní klid pak často nachází v neměnnosti přírody, melodii hudby a konejšivé náruči ticha.

 

Specifickým prvkem ještěrčiny poezie je smyslovost. Zejména rané texty jsou nabité barvami, zvuky, chutěmi a vůněmi. Barevná jsou konkréta (bílé kostelíky, nachové lístky), abstrakta (je trošku dozelena, modrošedé prázdno) i metafory (hrudky zlata na nebi). Komáři v ještěrčiných textech cinkají o sklo, mezi řádky voní bukové dřevo a stejně tak voní i staré noty.

 

Jako u většiny začínajících básníků i v počátcích ještěrčiny tvorby lze poukázat na nadužívání přirovnání, personifikací a všudypřítomná epiteta. V této fázi autorčina literárního vývoje se zřetelně projevuje slabůstka snad všech začínajících básníků, kdy neznají míru přívlastků. V situaci, kde potřebuje báseň plynout, jich používá často nadbytek. Naopak když si text žádá širší prokres, ještěrka peláší vstříc prohřátému kameni v podobě dalšího tématu.

 

A stejně jako u většiny začínajících básníků i ještěrka ve svých začátcích nedokáže odhadnout míru povoleného patosu. Všudypřítomné zámlky, zdrobněliny a jímavá křehkost často rozbředá do nasládlé kašičky, která postrádá svébytnost, autenticitu i jakoukoliv osobitost.

 

Na druhou stranu nelze ani v tomto raném údobí přehlédnout talent, jímž ještěrka oplývá. Její verše i přes občasnou mnohomluvnost nesou sevřenou myšlenku, její metafory tu a tam zablesknou originalitou a nezřídka čtenář zažije náznak podobného pocitu jako u veršů ještěrčina velkého vzoru, básníka Jana Skácela.

 

Z tohoto prvního období stojí za pozornost nejen výše uvedená titulní báseň vesnice kde ne, ale dále i text babí léto, který je zajímavý nezvykle střízlivou formou a přímočarou naléhavostí. Jako kostlivce ve skříni vidím báseň s názvem *****, která není více než lexikálním a grafickým experimentem.

 

Období druhé: Humanismus in natura

 

Druhé období ještěrčiny připomíná hledání sama sebe na pozadí poezie. Za těch devět měsíců, které uplynuly od vydání básně Do ticha až do publikace pomyslného vrcholu této etapy, totiž textu s názvem Ještě letos.. bylo počato, živeno a přivedeno na svět autorčino sebeuvědomění.

 

Právě čas se stal destilační aparaturou ještěrčiny poezie. Při pohledu na titulní báseň tohoto období je zřejmá snaha vymanit se z obraznosti, již nemůže autorka - a pohříchu vůbec málokterý čtenář – plně obsáhnout.

 

Do ticha

 

Co bolesti z rozoraných polí

zas udeřilo když všechen sníh

roznesly na kopýtkách

slepé srnky.

Je tiché jaro

 

rozvěšené jak vyprané košile

po žalostně holých větvích.

Na stéblech slámy zvoní klekání

a říčka podél cesty je za svítání ze skla.

 

Především obrat slepé srnky působí nedůvěryhodně. Pozorným čtením ještěrčiny poezie lze snadno dovodit, že autorka spatřuje až nemístné napětí v situacích, kdy je něco něžného (a tento termín volím záměrně) zraňováno. Taková místa v ještěrčině rané poezii mají však jen za úkol krmit jakousi kousavou bolest, intenzivní a akutní.

 

Obraz slepých srnek je však natolik vzdálený běžným lidským zkušenostem, že i přes svoji naléhavost a emotivní náboj nemůže bez patřičného kontextu sloužit jako přímý direkt na čtenářovu hlavu. Nemůže způsobit upřímný smutek, pouze tu logickou náhražku smutku. Mnohem účelněji by takových obrazů bylo užito k prohloubení jiného pocitu, totiž zklamání, ježto je pocitem mnohem jemnějším a setrvalejším.

 

Následující pasáž krásně dokazuje, jak literárně složitým obdobím se musela autorka toho času potloukat. Verše Je tiché jaro / rozvěšené jak vyprané košile / po žalostně holých větvích jsou totiž téměř bezchybnou ukázkou fragmentu výtečné přírodní poezie. Škraloup v podobě těžko uvěřitelného slůvka žalostně lze s přimhouřením jednoho oka snadno opominout.

 

Tento druh analogické obrazivosti je nesmírně účinným básnickým prostředkem. Nejen že se zaobírá pojmy, které čtenář dobře zná, ale uvádí je do vzájemných vztahů účinným připodobněním, nejčastěji abstrakta ke konkrétu. Čtenář-labužník si připustí k tělu i akustický rozměr, který tyto konkrétní verše nesou, totiž to divoké ticho a zdánlivý klid.

 

Postupem času se ještěrčiny verše stávají civilnějšími. Například hned další báseň Střípky ... je obrazem města zasazeného do rámu přírody. V tomto textu autorka prve porušila svůj přístup k přirozenému budování pointy díla, jako když malíř posledním tahem dokončí obraz, a pokusila se silnými výrazy i výraznou grafickou úpravou podtrhnout finální dva verše: na vážčích křídlech smíme hladit perleť / sbíranou za soumraku z tůňky.

 

Experiment se nevydařil. Výše uvedené verše působí cize a velmi se blíží tomu, co je běžně označováno termínem klišé. Ta malá dušička nutící člověka mělce dýchat a psát lítostivá slůvka se v ještěrce probudila ještě jednou při psaní básničky skoro beze slov. Nicméně už příští dílo, miniatura s názvem ***, je prvním kopnutím rodícího se sebeuvědomění. V textu jsou kursivou zvýrazněna tato čtyři slova: jím, poslouchám, vzlykám, nestydím. Pokud se nestydí sama autorka, kdo jsme my, abychom se styděli za ni.

 

Co následovalo, je i v amatérské poezii výjimečný jev. Den po publikování textu *** zveřejňuje ještěrka báseň ----nokturna----, která lehce zastíní vše, co dosud autorka publikovala. Tímto textem se z holky, která občas publikuje pár zajímavých veršů, stává alespoň v mých očích básnířka.

 

Autorka zčistajasna vidí svoji pozici v okolnostech, které básní vyjádřený okamžik doprovázejí. Snad nejprůzračněji je to vyjádřeno ve druhé strofě díla:

 

Voda nám zčernala ve sklenicích

a oba už víme jak chutná večer

vypitý až do dna

Už taky na prst sbírám drobky ze stolu

a sfoukávám do tmy

 

Nová zkušenost jako by v básnířce zarezonovala a dodala jí sebevědomí. Pryč je ona potřeba konstruovat jednotlivé verše. Jediné na čem teď sejde, je napsat celistvou báseň. Ba lépe, vyjádřit celistvý pocit. Dílo rozhodně doporučuji k přečtení, po právu se probojovalo do zlatého výběru. Kompaktní, sevřená forma spolu s narativní lehkostí v některých rysech připomene vynikající básnířku Rowennu, která na Písmáku působila s přestávkami až do začátku tohoto roku.

 

Po každém záblesku světla je však tma, která následuje, o to neprostupnější. To většinou platí i pro záblesky skutečné poezie z pera začínajících básníků. I v ještěrčině případě lze po nokturnech pozorovat jisté tápání. Ať už jde o nevydařený experiment ve formě díla (Nemůžu psát přece jenom hezký věci.), které je nadměrně inspirováno stylem básníka Honzy „jt“ Těsnohlídka, nebo třeba nevýrazné duo básní Moje rána na Vysočině.

 

Ke svým básnickým kořenům se ještěrka vrací nekriticky nadhodnocovaným dílem (Malinká) věnovaným Zuzaně Navarové. Literárně nevýrazné verše překypují patosem, jednoduchými asociacemi a bezúčelnou smyslovostí. Z pomyslného dna se autorka odráží básní Na orosené okno, kde se obrací do svého nitra. Dělá to však hrubě, neotesaně a sobecky verši, které nepostrádají ostré hrany. Jakoby se vydýchává, čistí hlavu od něčeho, či spíše někoho.

 

Uplynuly tři týdny, žár oroseného okna opadl a ještěrka s chladnou hlavou přivádí na svět své sebeuvědomění básní Ještě letos... Jako všechny malé důležité věci, i tento text zůstal téměř bez povšimnutí. Fádní obrazy a zpětná relativizace každého vyřčeného slova nenapovídají, že se čtenář setkává s textem, který by měl uzavírat nějakou etapu literárního vývoje. Jenže všemu lze dát vyšší význam. Pointa skvící se těmito verši disponuje nebývale silným přesahem:

 

Opírám se o chladnou zeď

rukávy mám přetažený přes dlaně

a stejně mě to všechno nějak studí

kdesi

hodně hluboko

 

To není jen vánočně melancholické bilancování uplynulého roku. To není (jen) patetická sebelítost. A rozhodně to není ledabylé uskupení slov budící zdání nějakého významu. Celý text je prostoupený chladem, a to tělesným i vnitřním. Právě úspěšná snaha korigovat, či spíše interpretovat tělesný chlad (rukávy mám přetažený přes dlaně) navádí k myšlence, že teď je třeba vypořádat se s chladem vnitřním (a stejně mě to všechno nějak studí).

 

To uvědomění samotné vede k přijetí sama sebe jako nedílné součásti všeho okolo, obsahuje poznání hranic vlastní výlučnosti. Je to výborný první krok k objektivnímu nadhledu, kterého je dobrému básníku zapotřebí více než chleba a soli.

 

Intermezzo první: Investiments & Shareholders

 

Když někomu spadne bohatství do klína, je to prokletí. Po týdnu objevování stále nových možností a netušených obzorů stojí člověk na prahu šílenství. S uvědoměním je to právě tak. Chvíli trvá, než se dotyčný s nově nabytou zkušeností naučí nakládat. V případě ještěrčiny poezie se právě ono uspořádávání myšlenek projevilo ve dvouměsíčním období, které se podobá šlahounům vystřelujícím všemi směry, jen ne přímo za sluncem.

 

Dobrým příkladem může být horečnatá báseň Dnešní, která se vydává hned několika směry jen proto, aby jediným východiskem její interpretace zůstal právě pocit zmatenosti. Uvádím jako příklad její třetí strofu.

 

Neslyšně vzlykat na hodinových ručičkách

odřenými prsty brzdit na všech strunách sny

a měnit jehly za špendlíky

a jizvama plakat do sněhu

 

Nápady, volné asociace, přeskakování pojítek. To je charakteristikou tohoto období ještěrčina literárního vývoje. Je třeba objektivně podotknout, že jím doslova proletěla. Mnozí autoři setrvávají v podobné křeči celá léta bez perspektivy dalšího vývoje.

 

Za oním čerstvě nabytým nadhledem se pryč z ještěrčiny poezie plíží zbytky sebelítosti. Koš s egoistickou přízemností vynáší hrdě za pomoci textu s názvem -sentimentální, neboť je to někdy potřeba-. Dočasný odklon od přírodní poezie se projevuje na několika místech pro autorku atypickými obrazy. Například první strofa básně s názvem ponocná:

 

tma s hlasem saxofonu

ztěžka oddychuje

a válí se vedle mě na polštáři

jak drzej podnikatel s neholenou tváří

 

Zejména čtvrtý verš je jako vystřižený z básně někoho jiného, zcela nepatřičně sráží jinak zajímavý text do kolen. Takových přehmatů se však v ještěrčině tvorbě nenachází mnoho.

 

Období třetí: Zikkurat

 

Tak jako každý další stupeň zikkuratu přispívá k většímu majestátu stavby, tak i v poezii znamená přechod na vyšší úroveň zvýšení prestiže. A stejně jako u stupňovité pyramidy i v poezii leží vyšší úrovně v srdci těch nižších. Když dovedeme analogii důsledně až do konce, i v poezii platí, že na každý nový stupeň připadá méně materiálu.

 

Přesně taková je ještěrčina poezie počínaje básní Nezvykle jasná. Soustředěnější, zručnější, vracející se k původním námětům. Stejně jako v prvním období i teď autorka staví především na obraznosti a smyslovosti. Obrazy jsou však komplexnější. Zapojení smyslů přirozenější a intuitivnější. Náměty jednotlivých textů jsou užší a převážně velmi dobře prokreslené.

 

Ještěrce se povedlo ustát ono vnitřní obrození, ba co víc, dokázala si jeho produkty utřídit. A právě v tomto období svůj přehled začíná prodávat. Tu a tam rozeznává, které z těch běžných věcí jsou zajímavé natolik, aby mohly být ingrediencí do básně. Ona vytýkaná mnohomluvnost ustupuje na úkor tu střídmosti, tu naléhavosti. První strofa básně Nezvykle jasná ukazuje, jak účelně se ještěrka naučila pracovat s gradací.

 

Je nezvykle jasná noc. Tichá

jak rýže rozsypaná mezi dlážděním. Tichá

jak moucha na stínítku lampy

 

Ano, tichá. Celá báseň je božsky tichá. Zručně napsaná, uvolněně a... nedoceněná. Snad proto, že působí nevýrazně. Snad kvůli poslednímu, nadbytečnému slůvku Tichá. Autorka ukazuje, že umí klást důraz i na objektivně nedůležité prvky básně, že si už umí pohrávat se čtenářem. Je to patrné hned ve druhé strofě:

 

a vlasy jí cuchal vítr

nezvykle          průzračný        vítr

 

V kontextu básně je druhý verš nadbytečný. Jenomže tento text není charakterizován svým obsahem. Je charakterizován přístupem a cílem, jejž autorka s lehkostí dosahuje. S cílem evokovat ticho.

 

Za další dva dny publikuje ještěrka báseň, kterou považuji za jeden ze skutečných milníků v její tvorbě. Text protírání očí mne při prvním čtení zaujal svou vyspělostí. Když jsem se později systematicky probíral ještěrčinou tvorbou za účelem napsání této recenze, přímo mě dojal. Báseň přetisknu celou.

 

protírání očí

 

Na plotně v konvici zpívá horká voda

- tichounké ráno v paneláku -

o patro výš si někdo myje obličej.

 

Sousedka z druhého čte lupou noviny

nemůže spát co odjel první vlak

na chodbě botám rostou stíny

a voda v kohoutku je kamenná zeď po dešti.

 

Ještě tu voní něčí ruce

s koleny pod bradou si do zmačkané deky

kreslím malíčkem.

 

V horké vodě rozkvétají lístky

zeleného čaje.

 

Prvním novým rysem je uzavřenost celku. Horká voda, která jako příkop ohrazuje celou báseň, je překvapivou přidanou hodnotou u díla, jehož jádrem je čirá obrazivost. Zajímavý je také pohled na volbu slov a obrazy samotné. V díle nenacházím jediné nadbytečné slovo a stejně tak žádné nepostrádám. Uvádět příklady není třeba, stačí si vzít libovolný verš básně, libovolnou strofu.

 

Na chvíli se pozastavím u obrazů, kterými ještěrka obložila stěny básně. Je jich skutečně hodně, těch soběstačných jsem napočítal osm. To znamená osm různých scén, osm různých úhlů pohledu, osm úrovní detailu v jednom soudržném celku. Sami si zkuste najít osm obrázků na dané téma a poskládat z nich báseň, které nebude čouhat sláma z bot! Je to mnohem těžší, než se zdá.

 

Jako synestetik vnímám chuť slov i celých veršů. S výjimkou posledního verše druhé strofy je tento text nesmírně lahodný. Jedna chuť přechází ve druhou bez zbytečných předělů. Intuice, s níž autorka tento text poskládala, mě velice příjemně překvapila.

 

Jímavým však na básni shledávám způsob, kterým ještěrka do textu zasadila sama sebe. Ve vší té kráse si pro sebe usurpuje místečko ve třetí strofě. Básník stavějící na obraznosti obvykle své ego buď zcela upozadí, aby mohlo promlouvat prostředí, nebo k němu naopak celou báseň vztahuje.

 

O to krásnější je počin, který se podařil ještěrce. Vnímám jej jako krátký okamžik toho rána v panelovém domě. Jednotlivými patry, místnostmi projíždí kamera a jen tak mimoděk zabere i autorku, aby hned zase pospíchala dál. Takhle si představuji zachycení okamžiku. Jako zajímavost nemohu nezmínit méně známý hudební počin skupiny Pink Floyd, skladbu Alan’s psychedelic breakfast z alba Atom heart mother, u kterého pociťuji až neuvěřitelně podobnou atmosféru jako u těchto ještěrčiných veršů.

 

Po této básni následovalo opět vydechnutí v podobě hravého, nekorigovaného textu Chvilka (na jízdence). Stejně jako u španělského textu Tiestos de la maňana.. vydaného o měsíc později je možné pozorovat, že pralátka, se kterou ještěrka pracuje, se nemění. Příroda, železnice, nebe, slunce, jednoduché asociace. To jsou původní náměty, motivy, proč vůbec autorka pokládá pero na papír. V prvním případě se ještěrka nesnaží o vážnou poezii a pouze sepisuje text, který jí prochází hlavou, v případě druhém jde o cizojazyčnou tvorbu, ve které se každý nevědomky vrací ke svým kořenům. Psát prve báseň v cizím jazyce je téměř jako psát úplně první báseň vůbec. Na výsledku se to vždy odrazí.

 

Mimo to ještěrka experimentuje s náměty i stylem. Zajímavé jsou především texty ..a jednou.. a Povídám ti (surreálně). První z nich autorka uvádí těmito verši:

 

... a jednou prostě umřu.

A je to tak trošku k neuvěření

trošku k smíchu

a trošku jako křídou pokreslený chodník

za letní bouřky

 

Těch pět veršů říká vše. Odráží v celku onen děs, který každého člověka čas od času přepadne. První dva řádky v sobě nesou onu bodavou bolest a zároveň zmatek, který nutí člověka zrychleně dýchat. Zbylé tři verše pak nejsou řešením ani rozhřešením, ale naturalisticky přesnou analogií odložení děsivé skutečnosti na později, úniku do paralely.

 

Ve druhém díle je zase zajímavé pozorovat, jak ještěrka projektuje svůj stesk po milované osobě do sebe, konkrétních věcí kolem i prvních asociací. A přestože název díla slibuje surreálno, pojítka s realitou jsou až příliš patrná.

 

jsi rozesmátý, slyšíš

jsi skořice na konečku prstu a muší křídlo v průvanu

jsi rozepnutý řetízek  a šmouha od kávy na ubruse

jsi loket pod bradou

jsi rozlitý

 

Posledním kamínkem do tohoto stupně pyramidy se stala výrazná báseň s názvem Pršelo, která už zcela nepokrytě hledí vstříc další etapě ještěrčina literárního vývoje. Jde o velmi sevřený text, který však dle mého názoru na úrovni jednotlivých veršů obsahuje velké množství nedokonalostí a kazů, které vyvěrají z výrazné nevyrovnanosti jednotlivých složek díla. Vezměme například dvojverší z předposlední strofy.

 

Mokrý vlasy se mi kolem uší točí do červených prstýnků

a z první cigarety zapálené deštěm

(...)

 

Oba verše jsou odvážně přímočaré, ale jen jeden vypovídá o cestě, kterou si musela autorka poezií proklestit, než mohla stanout na tom konkrétním místě, ať už je to kdekoliv. Mluvím o prvním verši, ve kterém se autorka jakoby dívá čtenáři přímo do očí, zpříma a beze strachu, aby pak pohledem nepochopitelně uhnula do nepotřebné, dekorativní metafory ve verši druhém.

 

Tyto drobné nedokonalosti jsou však snadno zakryty a zahlazeny nově objeveným líčidlem formálních kouzel. Jako příklad poslouží třetí strofa.

 

Sedím na dláždění v promočených sandálích

z renesančních fasád slabikuju polohlasem

jak Petr Trčka plus Johana Vinklerová

jak Martina dá každýmu

a že Nirvana    že Metalica

že mír pro všechny

 

Vhodně užitý syntaktický paralelismus spolu s poutavými citacemi nástěnných nápisů dělá ze třetí strofy vítanou osvěžovnu pro znaveného čtenáře. A že svěží zůstane až do konce, o to se stará poslední strofa, která odkazuje nejen zpět na začátek, ale i do samotného těla básně.

 

Příslibem tohoto díla a vůbec důvodem, proč jej zmiňuji jako jeden z pilířů ještěrčina literárního vývoje, je ono z veršů sálající přesvědčení, že ujet si autorka nechá nanejvýš vlak, život pak už nikoliv.

  

Období čtvrté: Umývání nádobí

 

Dokola lze opakovat, že živnou půdou ještěrčiny poezie je její vnímavá duše, která se často obrací k jemným rysům přírody. Autorka překvapivě dokáže v každé hegelovské smyčce tuto mateřinu něčím obohatit. V básni Nedělo... mají přírodní výjevy charakterizační roli. Celý text je propleten nebývale velkým počtem postav konkrétních i neurčitých. Postavy do přírodní scenerie zapadají jako klíč do zámku, napomáhají lepšímu prokresu scény – a naopak, scéna napomáhá charakteristice postavy.

 

Tato půjčka za oplátku však zatím není plně zúročena. Ještěrčina poezie této doby zraje především po stránce formální. Často se lze setkat, a na Písmáku to platí dvojnásob, s autory, jejichž forma a styl jsou téměř dokonalé, avšak motiv a pohnutky, ono srdce každého textu, prázdné a bezobsažné. Je osvěžující pozorovat opačný jev. Ano, ještěrka má poezii někde v sobě, prosvítá skrze zadýchané sklo lehce neobratných výrazových prostředků. Přestože se autorce v jednotlivých případech daří otřít tuto formální tabulku rukávem, vždy se znovu zamlží. Na výraznější posun v této rovině je třeba ještě chvíli počkat.

 

Například ve zmiňované básni Nedělo... nacházíme takovouto pasáž:

 

Jen u hradu bubnovali dva kluci na petflašky

na náměstí vodu z kašny braly děti do dlaní

a házely ji po holubech

Potom si upatlaly zmrzlinou

svá malinkatá nedělní trička

maminky je nesly kolem pasu

a naoko se zlobily

 

Schválně si zkuste spočítat slovesa v čase minulém. Najdete jich šest v sedmi verších. To by bylo příliš mnoho i v čase přítomném, který je vůči hromadění sloves mnohem odolnější. Některé obraty také nejsou nejšťastnější, například děti, které házejí vodu po holubech, by ji mohly v zájmu básnického slova spíše cákat či v zájmu kompromisu s vizuálním motivem obrazu vrhat, z kašny by si ji neměly brát, ale raději nabírat, jejich maminky by je potom neměly nosit kolem pasu jako nějaký pásek či šátek, nýbrž právě brát.

 

Nechápejte mě špatně, samozřejmě že ono házení krásně vystihuje ten zvláštní trhavý pohyb rukama, dlaněmi vzhůru, kterým děti ono cákání realizují. Nesení kolem pasu zase v sobě obsahuje onen uspěchaný úhel, pod kterým maminka své dítě drapne, a rytmus, s jakým se pokyvuje hlavička dítěte, když maminka odchází.

 

Ale to jsou výstřelky. Výstřelky obraznosti, které ozvláštňují verš, ale mělní báseň. Báseň není soutěž mezi jednotlivými verši, není to žádné hysterické sauve qui peut či bojovné every man for himself, jde o týmovou záležitost, jako třeba košíková. Pokud si jednotlivé verše nepřihrají, nemohou na konci akce skórovat. Výše uvedené obraty se pokusily o střelbu za tři body, neuspěly, a přestože pak zbytek veršů ještě míč doskočil, už se mu nepovedlo dopravit ho do koše.

 

Protože ještěrčinou poezií procházím chronologicky, musím na tomto místě udělat krok stranou a zmínit se o díle Kruhy na vodě, které do autorčina literárního vývoje, jak jsem jej pojal, příliš nezapadá. Jde o soubor šesti básní velmi kvalitní přírodní poezie, místy připomínající styl Jana Skácela nebo variace Jana Riedlbaucha. Pozoruhodné na zmíněných textech je také vkusné a přirozené nakládání s náboženskými motivy.

 

Do vyjetých kolejí se ještěrka vrací výbornou básní Pak taky, která je jedním velkým cvičením vlastní lidskosti. Když se básník chce ptát na pohnutky druhých, trénuje prve sám na sobě. Hledá svoje skutečné pohnutky, motivy jednání, pocity – formuje svůj nadhled a cit pro objektivní realitu. Právě třetí strofa zmíněné básně je velmi příznačná a alegoricky vyjadřuje to samé, co celý tento odstavec.

 

Pak taky                (občas)

stávám před zrcadlem

a zatahuju břicho.

Někdy i trochu nakláním hlavu

lehce do strany

a nacvičuju si

úsměv.

 

Každý máme takového kostlivce ve skříni. Já například před zrcadlem zkouším pohled úkosem, Pišta Hufnágl si prohlíží své vypracované bicepsy a kritik katugiro s potěchou a nesmírnou pýchou pročesává svoji mohutnou hřívu. Co nám u sebe připadne trapné přiznat, u druhých shledáváme půvabné, těší nás, že v tom nejsme sami.

 

Právě text Pak taky je nejvýraznějším zástupcem této etapy v ještěrčině poezii. Nadále vybírá charakteristické obrazy, kterými alespoň skicuje výslednou scénu. Přidává však cílevědomost a nově se také pouští do hodnocení. Dokáže posuzovat, intenzivní vnímání okolností ji nutí prošlapávat cestičku, formovat vlastní názor. I přesto, nebo snad právě proto (!), se nacházejí situace, s nimiž se autorka nedokáže vypořádat. Na paradoxu bezmoci stojí celý text s názvem Prostě jenom.

 

Poslední državou rozkvetlého sebeuvědomění je dílo s názvem Dopis, které je jakýmsi pokrčením ramen ve chvíli, kdy se člověk na malý moment zastaví, rozhlédne kolem sebe a vidí všechnu tu různorodost, všechno to, co mu svět ve své nekonečné detailnosti nabízí. Ještěrka tento okamžik přikládá do obálky k dopisu blízké osobě jako tu nejhezčí momentku. Uvádím první strofu zakončenou krásnou minipointou.

 

Pěknej večer

TOBĚ.

  

Tak jsem Ti tady trochu zametla.

Víš hlavně v pokoji pod oknem

tam je totiž prach

nejlíp vidět

a navíc

navíc tu po něm

pěkně kýchám.

(Až mi z toho tečou

slzy.)

 

Intermezzo druhé: Clock ticking

 

Pokusme se shrnout, čeho ještěrka za dva roky publikace na Písmáku dosáhla v oblasti osobního vývoje a přístupu k objektivní realitě. Nemůžeme se na autorku dívat přímo, protože ji neznáme, sledujeme jen její odraz v zrcadle, které představuje její tvorba.

 

Jak bylo zmíněno, autorce se podařilo utřídit si pojmy kolem sebe. Naučila se pohybovat ve vzájemných vztazích jednoduchých, převážně smyslových obrazů. Dále ji nově charakterizuje schopnost soustředit se na jeden konkrétní cíl (báseň) bez ohledu na okolnosti, které při jeho plnění musí podstoupit (verše). Důvěřuje si a začíná poznávat principy fungování světa kolem sebe. Předmětem zkoumání se stává ona sama a později lidé kolem ní.

 

Co v tomto působivém výčtu chybí?

 

Souvztažnost mezi básníkem, člověkem a okolním světem. Jednotlivě se ještěrka všemi těmito oblastmi již zabývala a dosáhla určitého stupně zkušenosti. Stojí před nelehkým úkolem najít v těchto třech samostatných oblastech pojítka. Autorka dosud při psaní textů nerozlišovala mezi sebou-básnířkou a sebou-člověkem (a jen minimálně, pokud vůbec, přemýšlela o sobě jako o charakteru přítomném v textu; omluvou jí snad může být, že tuto trojjedinost, resp. trojjinost, nebere v potaz drtivá většina básníků – velmi dobře ji však znají prozaikové).

 

Rovnou přiznám, že tuto otázku autorka dosud nevyřešila a ve svých textech si stále občas pomýlí role básnířky a člověka. Zajímavé je však pozorovat ještěrčin vývoj v oblasti druhé, totiž v jejím vztahu k okolnímu světu.

 

Patrná je snaha začlenit se do toho soukolí světořádu. Ještěrka počíná oťukávat jevy a věci kolem sebe, hledá míru souvislosti mezi nimi a nachází v okolním světe určité obrazce, které může na svoji osobu promítnout. Jednoduše řečeno, zaujímá postoj. Pošetilou snahu se integrovat rychle střídá mnohem účelnější snaha poznat svoje místo v kontextu věcí.

 

A že se opravdu pídí, byť jí motivem samozřejmě není vlastní literární ani filosofická úroveň, to dokazuje druhá část básně Ze dna:

 

Tisknu si palce na spánky

a pouliční lampa vrhá stín

na poskládané oblečení

v nohách postele.

 

Je zvláštní jak v paneláku

je každý krok na schodech

hlasitý.

Dopíjím čaj

na město si sedá bouřka

a něco se děje.

 

Jistě, ono vnitřní napětí se nevztahuje k abstraktním myšlenkovým pochodům, které by drtily autorčinu hlavu. Ono napětí vyvěrá z konkrétní pohnutky. Pro tento text není důležité, zda onou pohnutkou je pouze silná atmosféra onoho dne či například nejistota v partnerském vztahu. Důležitý je přístup, kterým se jí autorka chápe.

 

Pro větší názornost nabízím jednu intertextuální odbočku. Nelze si nevšimnout konotace s básní Nedělo..., kterou ještěrka publikuje o pouhé dva měsíce před tímto textem. Všimněme si východiska tohoto staršího textu:

 

Nedělo se víc

než okolo poledne v tůni pod jezem

a po nebi i po hladině

šly důstojným nedělním krokem šedé mraky

 

Ozvláštnění situace, jistého druhu neklidu se v této básni dosahuje nevyřčeným kontrastem mezi ruchem světa a idylizovaným klidem vyjádřeným slovy básně. Zdánlivě banální poetická figura má širší podkres, než se zdá. Quid pro quo handluje idylku za efekt, kontrast by se přitom nemusel vůbec konat, pokud by vedle záměru i slova básně směřovala k efektu, neklidu. Z tohoto nepevného bodu se zdá jedna ze složek kontrastu balastní a kontrast tím pádem nadbytečný. (Podotýkám, že uvedený závěr je z literárního pohledu chybný.)

 

Oč přímočařejší, oč intenzivnější je vyústění básně Ze dna:

 

Dopíjím čaj

na město si sedá bouřka

a něco se děje.

 

Neklid je vyvoláván neklidem slov, neklidem obrazů. Neklid je motiv, cíl i východisko. Ještěrka se pevně rozhodnuta posouvá určitým směrem, zahazuje onen obrtlík, ta zadní vrátka v podobě obouzvratných figur. A je to právě přístup, nikoliv obsah básně, který ukazuje na onu potřebu zapojení se do struktury reálií. Onu potřebu mít jasno v souvislostech.

 

Dokážu si představit, že běžný čtenář tohoto textu je již unaven vší abstrakcí, jejímž prostřednictvím svůj diskurz vedu. Pomohu si tedy ještě jedním příměrem. Představte si kontext reality jako planetu Zemi. Abyste se mohli cítit pevně zakořeněni v kontextu-Zemi na určitém místě, musíte znát cestu, která k onomu místu vede. Pokud se ocitnete na náhodném místě na planetě, budete pravděpodobně schopni charakterizovat své okolí, ale nebudete schopni poskytovat jakákoliv východiska-cesty k jiným pojmům-místům.

 

To je také důvod, proč je samotný pohyb kolem jednoho místa v kontextu kontextu (zdvojení je záměrné) tak důležitý. Vede k jistotě, bezpečí východisek. Jako každá zkušenost. (Pro zjednodušení opomíjím druhou důležitou složku zmíněné zkušenosti, kterou je časový rozměr.)

 

-------

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.02.2011 01:39:27Falinor
rád jsem si to přečet a něco si z toho vzal, takže děkuju! :) nenasměroval bys mě prosim někam, kde si budu moct přečíst ještěrčinu tvorbu, kdy už tady neni?*
23.07.2008 00:30:58tanec
jjj.T
27.06.2008 23:19:15Marcela.K.
To je také důvod, proč je samotný pohyb kolem jednoho místa v kontextu kontextu (zdvojení je záměrné) tak důležitý. Vede k jistotě, bezpečí východisek. Jako každá zkušenost. (Pro zjednodušení opomíjím druhou důležitou složku zmíněné zkušenosti, kterou je časový rozměr.)

Jsem ti to zviditelnila :-)
Jo, je to dobrý, ale jen jsem si to četla, nemám chuť to rozebírat...trošku mi vadí to, co tvrdíš...třeba o tom nošení dítěte kolem pasu...myslím, že autorka viděla jinak než ty...tam nejde o to brát dítě kolem pasu, ale hodit si ho na svůj pas...odnosila jsem tak tři děti, to chytneš děcko, ono roztáhne nožky a ty si ho hodíš kolem svého pasu :-) proto asi mají ženy boky, aby jim nesklouzlo :-) chlapi na to mají ramena a dítě si háží na krk :-)
Autorku jsem tu nenašla, což mě velce mrzí...poradíš mi, kde ji hledat?
Jinak si dávám do oblíbených a asi začnu přemýšlet co se sebou ;-)
Oceňuji Tvoji práci*

-------
13.05.2008 12:48:43Bluedragon
Uff, trochu mi z toho bobtná hlava. Ale je to moc zajímavé čtení.
12.05.2008 21:09:52zpívající trávník pch, kandidát vět
Tvůj text jsem nečetl.. jsem ve spěchu, ale autorčiny útržky jsem četl a děkuju Ti, dero, žes mi jí objevil, moc se zde ve virtuálním prostoru písmáka už nepohybuju, tak mi ještěrka proklouzla mezi prsty.
12.05.2008 21:07:01zpívající trávník pch, kandidát vět
Tvůj text jsem nečetl.. jsem ve spěchu, ale autorčiny útržky jsem četl a děkuju Ti, dero, žes mi jí objevil, moc se zde ve virtuálním prostoru písmáka už nepohybuju, tak mi ještěrka proklouzla mezi prsty.
11.05.2008 15:23:14Markel
t, a navíc, vzala jsem si i něco pro sebe, bylo to srozumitelné a smysluplné a přečetla jsem napoprvé a zajímalo mne to (sama se divím :-)).)
08.05.2008 09:29:50Tajemná ctitelka
Dero: proc je posledni veta bilym pismem? ma se zobrazit jen zvidavym ctenarum? ;)
pozorovatel: kde jsi slysel autorku cist?
07.05.2008 19:42:34Zlý_wětry_vod_řeky
rozumím tomu a přesto to něco sěluje.. to oceňuju.. kéž by si dal někdo tkoavouhle kosnktruktivní práci se mnou... no dopad bych asi o moc hůř.. ;))
****
07.05.2008 15:20:38pozorovatel
no a jinak
autorku jsem čet i slyšel číst
a její tvorba přijde mi nudná a příliš vážná na to, o čem je

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.