Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Stařec a strom

18. 05. 2008
4
9
2011

 

Ostrá čepel nože se zařízla do bělostně šedivé kůry starého buku. Stářím již roztřesená ruka však ztratila svou jistotu, nůž se smeknul a zajel hluboko do masa. Podvědomě si prst vstrčil do pusy a tiše zaklel. Bezmocně opřel stařičkou tvář o kmen stromu až jeho vrásky splývaly s rýhami; pomalu pokračoval ve svém díle a jizvami v kůře proudila jeho krev smísená se slzami. Nedařilo se mu. A přitom to bylo tak prosté, jen křížek a pár čísel, která byla podobna jedno druhému. Dvojka a tři nuly, přelom století, mileniový rok 2000. Všichni se na něj těšili, celý svět mluví o fenoménu tisíciletí, jen on jediný, by se mu raději vyhnul.Věděl co přijde a neměl důvod se radovat. Jeho žena byla nevyléčitelně nemocná a přesto, že všichni doufali, on jaksi podvědomě tušil, že tento rok bude jejím posledním. Poté co ji uložili do hrobu, vedly jeho kroky právě sem.
Poodstoupil od kmenu a smutně se zahleděl na své dílo, křížek a 2000. Chvějící se rukou pohladil kůru i s jejími nápisy jako by hladil milovanou tvář své ženy, pozvednul zrak a kdesi nahoře uviděl hvězdičku a vedle ní Maria 1949. Pak dál 1953, rok kdy světlo světa spatřil jejich prvorozený syn a poté 1955 jejich druhý. A pak další a další znaky, všechno tu bylo zapsáno v hrubých linkách, jak se poraněná kůra snažila zacelit a zhojit rány, které ji uštědřoval svým nožem.
Najednou viděl před sebou mladíka, jak se posedlý láskou toulá lesem a hledá, s kým by se podělil o svou radost. Srdce přetékající láskou přivedlo jeho kroky k štíhlému ztepilému buku, který stál uprostřed změti divokého porostu a svojí krásou tomu místu dával zvláštní nádech. Tehdy popré vzal do ruky nůž a zaryl jej do kůry stromu. Když opouštěl les, na hladkém kmeni stálo: maria 1949. Za nějaký čas ji pozval na procházku do lesa, aby jí mohl ukázat své dílo. Ve stínu mohutného stromu ji pak nesměle políbil, vyznal se ze své lásky a požádal ji o ruku. Maria souhlasila a on naplněn štěstím k jejímu jménu vyřezal úhledné srdce. Věděl, že jak strom poroste, rytina se bude měnit, proto si dal velmi záležet na hloubce i provedení, aby se s přibývajícími roky srdce nezdeformovalo.
Padesát jedna let společného života odvál vítr, tak zoufale rychle utekla léta, kdy spolu prožívali radosti i strasti každodenního života, vychovávali děti a milovali se. Nikdy ji milovat nepřestal, bál se o ni ve chvílích bolesti a strádání, až jej nakonec navždy opustila.
Zaklapnul perořízek a se svěšenou hlavou opouštěl les. Musel napsat tento poslední vzkaz, další už žádný nepřijde, nebude co vpisovat do análů staré kůry, pro generace budoucí nic neříkající jména a čísla, která byla jeho celým životem.
Domů se vrátil znavený bolestí a zármutkem. O něco později, až trošku vydechnul, zavol svému nejstaršímu synovi a požádal ho o schůzku.
Sešli se za tři dny u staré autobusové zastávky, odkud je do lesa jen kousek. Vedl jej pěšinou až ke starému buku. Šli mlčky, za nimi se rozléhalo jen jemné praskání větviček pod jejich nohama. Adam jej nechápavě sledoval:
„ Otče, proč jsi mne sem přivedl?“
„Víš chlapče, tady je vepsán celý můj život, od začátku až do konce,“ a ukázal na košatý strom posetý rýhami a znaky. „Byl jsem to já, kdo před mnoha lety vyryl do kůry tohle srdce,“ a máchnul rukou vzhůru po kmeni. Opravdu tam bylo a vedle něj v mohutné okázalosti stálo jméno Maria.
„Tady jsem tvou matku požádal o ruku a ona řekla své ano právě zde, u tohoto stromu. Tak jsem do jeho kůry pro věčnou památku vyryl i tohle srdce. Naše láska pak rostla společně s ním, byla stejně jako ono větši a větší až do teď, kdy srdce prasklo. A všechno, co v něm bylo, se vylilo ven a zaplavilo můj život. Ztratil jsem sílu jít dál, protože kde není Maria, není nic.Všechny důležité momenty našeho života jsou zaznamenány zde na tomto kmeni, za každým obrazem se skrývají spousty vzpomínek a nádherných prožitků. Snad byly i špatné chvilky, ale ty se nakonec vždycky zapomenou. Ve vzpomínkách zůstává jen to hezké. Chtěl jsem ti ukázat tenhle strom, abys pochopil některé chvíle ve svém dětství a neměl mi za zlé věci, kterým jsi tenkrát nerozuměl.“
Na autobusové zastávce se rozloučili a každý šel svou cestou. Co si myslel o svém otci jeho syn to netuším, snad že jej smrt jeho ženy zasáhla příliš hluboce, že se z něj stal starý podivín, kdo ví? Ale když se vrátil ten večer domů a jeho žena se ptala, kde byl, neodpověděl jí. Jen ji objal pevněji než jindy.
Otec za měsíc zemřel a jediný Adam věděl, proč jeho život tak náhle vyhasnul.
Kde není Maria, není nic.
Ještě téhož dne, kdy otce pohřbili, se potajmu vypravil do lesa a pevnou rukou vyryl do kůry vzkaz: Adam 2000. Chvíli tiše postál a koruna stromu jemně ševelila svými listy na pozdrav a děkovala za zesnulé, kteří si z jejího kmene udělali živoucí kroniku. Myslím, že tohle byl ten důvod, proč jsi mne sem otče vzal. Tvá duše byla spojena s tímto stromem a dokud bude žít on, budeš tu se mnou i ty.

9 názorů

pro zblblýptáček: děkuji a jsem opravdu ráda, že se ti líbila, původně to byla soutěžní pro jiný server, ale nějak jsme ji nestihla včas dopsat

nejsem vůbec přes povídky, ale tato se mi líbí :)*

Způsob uchování životních prožitků je individuální a každý si může zvolit jemu nejvhodnější metodu, ale pochybuji, že starý pán, o kterém byla řeč, by si vybral třeba elektronický nosič. Já mám stromy ve velké úctě a pokud by tenhle smyšlený příběh někoho naváděl, aby do nich zbůhdarma rýpal, tak je mi to moc líto, ale to nebyla nosná myšlenka. Povrchní člověk si dokáže nají banálnější záminku k tomu, aby mohl ubližovat přírodě nebo lidem. Přesto si myslím, nebo právě proto, že životy lidí a stromů bývají někdy spjaty. /filosofická úvaha/ Ovšem, děkuji za přečtení a hodnocení, ikdyž popudivé se mi to nezdá

Forest...
30. 01. 2009
Dát tip
Až na to, že je to hezky napsané se mi zdá Vaše dílo jaksi až moc popudivé. Popudivé v tom smyslu, že si teď každý, kdo si to přečte, bude rýpat do stromu. Mě se zdá, že ten strom má vlastní život a Vy ho tomu stromu až přímo vnutíte, vryjete. Navíc, strom se sice dožívá vyššího věku, ale není lepší dát své vyznání lásky či útrapy smrti jen času. Kolik lidí by podle Vás muselo takto běžné chvíle někde psát? Kdyby přišel na něco zajímavého, pak se to další generaci hodí, ale narodil se, zamiloval se a zemřel asi každý. A v roce 2000 už přišli na lepší a trvanlivější způsoby, v kterých si můžete tak běžné události uchovat napořád.

Lakrov, děkuji za hodnocení, původně jsem to chtěla i takhle, ale nakonec to měla být jen směska pocitů mých i čtenářů, hezký den AB

Lakrov
19. 05. 2008
Dát tip
Srovnání dlouhověkosti stromů a pomíjivosti lidských životů je zajímavý (i když ne originální) nápad. Ten průřez časem a událostmi -- místo suchého výčtu by se ke každé z nich dalo ze slov poskládat cosi jako 'fotka'. Text by zasloužil ještě trochu poupravovat, možná domyslet nějaký výraznéjší závěr -- mě přišel na mysl závěr... takový klukovský :-) To se sem asi nehodí uvádět.

děkuji za zastavení a milá slova, cit v tom být měl, jsem ráda, že to na vás tak působilo AB

Barman
18. 05. 2008
Dát tip
Snad jen místo oslovení otče by se mi líbilo prosté táto. Je v tom víc citu, který se celou tvou povídkou line.

Háber
18. 05. 2008
Dát tip
pekné*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru