jdou po mně golfovou holí

Schodil jsem nohy z postele do vteřiny ticha a pak se do pokoje vevalila hudba, měl jsem rádio puštěný přes noc a teď tam spadnul šlágr z třicátejch let, hrozně skvělej, takovej rozvrkočenej song, jako by dělanej z nadbytku energie a já setřásl to hnusný snový předivo /spánek je smrt, den za dnem/ zatřesením hlavy. Chvíli jsem kouřil a pak se šel vysrat. Ťapal jsem po tom zasviněným linu a otiskoval do něho svoji pečeť, jako nějaká antická kurva: “Následuj mé kroky.” vzkazoval jsem komusi..

Na kolenou jsem rozložil mapu a hned mě přez oči práskla Rokytka, nedaleká říčka. Způsob jakým se vinula, trousíce rybníčky... ach! Tak i mé hovno se kroutilo v míse meandrem sraček. Vyfotil jsem si cestu, utřel se a chrstnul jsem na sebe ledovou. Poté jsem vykonal ranní toaletu, zkontroloval mince v kapse a vystřelil ven.

Do baťohu jsem přibalil petku z části naplněnou vodou, zápisník, propisku a Zdraví z boží lékárny. Venku bylo pusto, klid, v supermarketu jsem si koupil tu nejhnusnější krabici jakou tam měli a dolil jí do svý láhve s vodou, způsobivše tak střik o obsahu 1,5 litru. Ještě v obchodě nasral mě čůrák, co tam jezdil s vozíkem do půl těla, když na mě zahalekal: “Pozor člověče jedu!” “Obleč se buzno!” poradil jsem mu a vyšel ven.

Zamotal jsem se trochu mezi domy a záhy došel k Rokytce a vydal se po jejím proudu.. a hned na mě padla kontemplativní nálada, položil jsem se do ní jako do madračky a nechal se unášet. Říčka poskakovala a šuměla a vzlykala a točila se ve vírech, na chvíli se téměř zastavila na hloubce a pak zase jala se akcelerovat k malému splavu, kde se roztočila ve vodním bubnu a zrádně se nad ním zavírala..

Chtělo se mi šoustat, strašně, ale tenhle sprostě fyzickej pocit pocit se mi usadil v hlavě v podobě romantickýho bludu, ve vizi, že na pěšině potkám dívenku sladkou jako věneček z cukrárny a že jí doprovodím někam, kde si lehneme a pomalými ještěřími pohyby se k sobě přiblížíme a opijem se vínem a svlékneme se a já jí to pak nádherně udělám, oba si to uděláme, fakt že jo.

Takhle pitomě jsem uvažoval, zatímco jsem vypadal jako v mystérium přírody zanořený romantik.

Dorazil jsem k mostu, pod nímž byla Rokytka vbetonována do koryta a vedle kterého vedlo druhé koryto jako případný retardér při povodni. A protože zrovna bylo po povodni, několik kaluží se tam zrcadlilo a když jsem přišel blíž, zjistil jsem že ty kaluže jsou plný života. Voda odtekla a několik ryb tam uvízlo..

A kaluž vysychala, tak za dva dny by jikráči zůstali civět na suchu a pochcípali by tam. Nemám moc ryby rád, nejím je a jejich pohledy jsou depresivní a jejich krev studená.., ale mě teď vytanul starej budhistickej rituál, při kterém nejchudší horští obyvatelé kupovali /pro ně za horentí sumu/ živé ryby na trhu a potom je pouštěli do jezera. A kochali se tím dárcovstvím svobody a života.. /jinak by byly sežrány prachatými, hloupými, nicneřešícími tlustoprdy/

S odporem jsem nořil a nořil ruce do tý černý vody a vytahoval kapříky a karasy a drsný vokouny, který mě nehezky pořezali a nosil je do jejich řeky.

A opíjel jsem se katarzí tý chvíle a stále jsem snil o tý dívce, kterou potkám na pěšině a potom potvrdíme existenci boha tím, že se pomilujem v tomhle krásným červencovým poledni.

Že jsem ale byl kus hovada, ale bylo ve mě něco opravdovýho, neposkvrněnýho, co maj děti a některý básníci. Cítil jsem se sprostě a nepatřičně v tomhle světě peněz a smrdutýho postupu vzhůru, v tomhle citovým starobinci. Takže jsem se nutně stal nepřítelem lidí a opatrovníkem koček, který v sobě nemaj pranic otrockýho. Byl jsem příli chytrej a příliš blbej. Sahal jsem si na dno abych zase vystřelil do nepředstavitelnejch výšek na motoru vlastního pšouku.. vzpomněl jsem si co říkala moje babička, když jsem byl malej a chtěl v nocí jíst. “Chlebíček už šel spát..!" Můj světskej chleba je chrapoun non plus ultra, žeru jen syrový fláky slov.

A Rokytka to valí v divokým krouživým rytmu. Pánev mám celou horkou, jak jsem nadrženej na život, dostat teď do rukou nějakou bytůstku s úzkými ramínky a s nožkami do ix, udělal bych z ní vílu, udělal bych z ní ženu hejkala.

Ale teď cítím že psolidi už se šikujou a že budou ve svý honitbě důsledný a taky že jo, z lesíka se začnou nořit pokérovaný bastardi v teplákách s půltuctem neuvázaných pitbullů a jejich nozdry ve mně vyciťujou kočku a vlka a lva.. Sprintujou ke mně a fakt, země se chvěje a netykavky všude kolem nich vystřelujou a ptáci řičej a já se rozběhnu a skočím do vody, kde mě jeden maximálně krásnej, obrovskej karas bere na hřbet a padáme do prdele, pryč odsud.