fláky slov

Když přijdou ráno zedníci, jsem vyčerpanej, unavenej, je mi třicet. jsem holobrádek na roztrhání jednou slečnou, jsem vyžilej jako starej jezevec, svět peláší kolem. Když přijdou ráno zedníci, aby vysekali svůj podpis do stěny hajzlu, narychlo si beru kalhoty, mžourám jak mládě, je na mě brzy, raději si beru ty jemně béžové, jdu pokojema k nim a za uchem mi vychází slunce. „Až někdy opravdu vstanu, ochutnám tě svou bosou nohou jako Kristus, kterej to taky musel zkusit“, dopnu si malbecově fialovou košili a voberu nestydatě vypadajícího ukrajince o cígo, mám obrovský srdce, chce se mi smát. Na chodbě slyšíme šéfa: „Ty kretýno, ty stěny žalujou! Sto nahodil jak ksicht svý milý.“ Svět je pro mě těžkej jako přezrálej meloun, mám rád kyselý a hořký, ach moje suchoje! Přichází předák, správce domu, chovatel rýčbegů, majitel hnusné, sedlácky vyhlížející ženy – p. Hovínek, s držkou roztrhnutou od koutku k uchu.. a ta jizva nevypadala od nadměrnýho smíchu.. Hovínek měl autoritu. Během pokrývání hajzlu igelitem jeden z rusínů naznačoval jebačku do p. Hovínkovi řiti, ten si s igelitem vedl jako posedlý, vše dokonale zaobalil. Dveřím věnoval speciální pozornost, vyhrál si s nima a povedl se mu takovej závoj, kopnul do něj a způsobyvše tak hravou draperii, poodstoupil a řekl ACH! Vzpomněl jsem si na svý šáňo v lednici (si trůnící) a na hrdle hnedka jsem jak Pavlovovi psi ucítil malé exploze, roztomilé igristoje, vydal jsem se kuchyní k dalšímu frontálnímu útoku. Má potřeba ticha je nezbadatelná, naleju si sklenku, vše se rozpíjí, zvuk vrtačky, tvoje láska ke mně, jak se ti zastesklo po maminčině obědě… já tu budu žrát syrový fláky slov.