Imprese

Imprese (2007)

Přenádherná horská cestička, krahujec ve výšce poletuje,

zpívá si, vůbec nenaříká, hudbou kotlin je malý pramen,

pozvedneš osamělý kámen a hodíš jej do studánky pro

štěstí, zatímco písek pod nohama ti obyčejnou plochu

osvětlí.

Ona má oči jako motýlky, vlasy jako vodopád, svítí

poutníkovi na cestu ve tmě, představuje maják na moři;

moje srdce náhle zahoří, ale strach sejme ze mne

všechnu rozvahu a já se ani nezeptám: „Slečno, kolik

je prosím Vás hodin?“ su ustaranej a ustrašenej

melancholik.

Taková kráska: dva prameny černých vlasů jí

sahají až k pasu, štíhlá postava, pěkné vyložení,

sympatické hnědé oči, snad úsměv, tím by mohla

svoji tvář zkrášlit….

            Kolem plují hory jako z marcipánu,

stříbrné vrcholy pravdy, letní lety jako

z omalovánek, snivé laně, dekadentní štětce

malířů jednou ztvární tuto rozmanitost,

oči místních pilířů znásobují hexagon

rozvášněných cimbuří hradů, malebné

věže kostelů se dívají dolů na lidský

úděl; samonosné medovinové výpary

obchvacují akordy barré na kytaře

pěšinek a úžlabin městského klidu;

prstýnek, plamínek a u táboráku

vyřčená slova „Miluji tě“, která časem

ustoupí nenadálé marnivosti, na

koncertě slyšený megahit, jenž se

stane tvojí písní,

co si druhý den

donekonečna

zpíváš a omíláš až

do úmoru.

Vlasy lítých vlasatic ti zatemní nebe,

nepoznáš druhé, ani sebe; projdeš štolů

až dolů a za pomoci a přispění alkoholu

objevíš nový svět, který ti ostatní budou

závidět.

Skleněný déšť a cesta z olova, jablečné

ovzduší a motýlci v očích, přiťáplá smršť,

papírové pohoří s celofánovým větrem,

hadrové moře, sklíčení a hoře, radost

v úplňku, prosluněné obočí, tympánová opera,

příšera z jezera, údery kladívek, pohledy

a uzardění dívek, Venušina plnost a zjevná

Vánoční radost; slzy z krápníků, blesk,

předvoj zániku, promoklá pěšina v lese,

tvojí milence pošťák dopis nese –

Zbarvení duhy signalizuje, že

příbuznost se pstruhy je skutečná, málo

podobní jsme archeopteryxovi, otep lásky,

cizokrajné krásky, zubatý meloun

a vosa se pere se včelou, mamutí

podvozek superbiku, protknutý bílou

šelmou v kožené bundě; výrazem

nicotné nadutosti se pyšní každý

novodobý šlechtic, uspáváme svoje děti

příběhem o Terminátorovi, který se

jeví pro ně nevhodným.

            Tož takhle se točí svět, mohl

by pobrat trochu víc krásy, neboť

v bazilice se dovoláváme věčné

spásy; kdyby šlo o to, že věci by se

staly tak, jak si lidé přejí, život

by byl šťastnější a vznešenější.