Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anička

Výběr: a2a2a, Zbora
29. 10. 2008
48
92
6477
Autor
Vaud

Donedávna jsem pracoval v nemocnici. Pokud byste se chtěli tenkrát objednat na kus řeči (říká se tomu poradna, protože se tvářím, že radím), tak bychom se viděli v pátek. Na konci týdne. Tou dobou sotva mžourám a odpoledne už téměř nemluvím. Snažím se vydávat co nejúspornější citoslovce. Místo pozdravu říkám „ááá“ na pacientovy obtíže dělám „hmm“ a pokud nemocný od minulé kontroly nepřestal kouřit, tak výhružně vrčím a zvedám obočí. Někteří pacienti by se divili, že tenhle nerudný morous píše rád humorné příběhy.

Venku je podzim, Padají žluté a červené listy. Když jedete na kole, tak vám jde pára od pusy. Pár minut před víkendem přišla do mé ordinace řádová sestra. Přivedla s sebou chovanku z ústavu - mentálně postižené děvče. Vlastně to byla už mladá slečna, protože ji bylo kolem pětadvaceti let. Má nemocné srdce a zájem o vše v místnosti. Tahá mě za fonendoskop, prohlíží si ekg, moje razítko a chce papír na kreslení. Vesele se diví všem přístrojům. Netuší, že mluvíme o ní. Rozhodujeme, jestli bude žít nebo zemře. Srdeční vada je vážná, ale operovatelná. Zemřela by bez operace za pár let. Se štěstím někdy ve čtyřiceti. Ale ona štěstí nemá. Pacienti s Downovým syndromem umírají již kolem třicátého roku života. Nikdo jí nebude chtít operovat. Zemře dřív. Venku už není ten fajn podzim co před chvíli...

Snažím se to vysvětlit jeptišce: „Je mi líto. Dál ji budou sledovat ve spádu. Mějte se hezky! Sbohem!“

„Ale... vždyť je to Anička, pane doktore, takové hodně děvče“, říkala potichu a skoro plačky. „Opravdu se pro ní nedá nic udělat? Nemůže chodit k vám?“

„Prášky ji můžou předepisovat i na obvodě, ale budou jen tlumit příznaky. Nemá cenu, aby jezdila přes půl kraje k nám. Bohužel ji nemůžeme pomoci.“

Jeptiška se pomalu zvedla že židle. Oči se ji vlhce třpytily.

„Nedá se....?, otáčí se ještě na odchodu.

Vrtím hlavou a snažím se klopit zrak, abych se nesetkal s jejím pohledem. Podáváme si ruce. Krátce a chladně.

„Aničko, běž se rozloučit s panem doktorem“, vybídla tiše dívku. Anička mi strká do ruky papír. Stydí se. Já taky. „Něco jsem ti nakreslila... A tady máš dárek“, podává mi z druhé ruky ušmudlaný bonbon. Jak se skloním nad kresbou, vrhá se mi kolem krku a -  dává mi pusu na tvář. Horkou, dětskou pusu.

„Mám té řada“, šeptá mi spiklenecky do ucha a směje se.

Vyhrkly mi slzy. „Ty vole, já jsem takovej Mengele!!“ Slzy má v očích i jeptiška a moje sestřička, co sedí vedle mě.

Jen Anička nechápe. Hladí mě po tváří a říká: „Už nebul! Dám ti pusinku a bude to dobrý, jo?“ Moc mi to nepomáhá zastavit slzy.

„Mám doma taky takovýho chlapečka jako jsi ty“, vysvětluju přes slzy. „Taky má nemocný srdíčko... A hezky kreslí. Přijďte za měsíc… znovu Aničku vyšetříme… a něco vymyslíme.

„Máte zlaté srdce pane doktore!“,  silné mi tiskne ruku jeptiška.

"Ne, nemám, jsem Mengele", myslím si. Hajz jsem! Arogantní hajzl, kterýho přestali zajímat lidí.

-----------------------------------------------------------------------------------------

Na příští návštěvu jsem připraven líp. Skoro jako na vylodění Kolumba v Americe. Místo zrcátek a korálků pro domorodce mám propisky a různé drobnosti. Anička se stala oblíbencem našeho oddělení. Každý mi pro ní něco přinesl. Má z pytle drobnosti velkou radost. Pusu dostaneme tentokrát všichni. Koukáme se po sobě a těžko potlačujeme dojetí.

A pak mám dárek největší. Nemůžu se dočkat. Vlastně na to přišla úplně náhodou Míša - moje kolegyně. Až budu někdy nemocnej, tak jdu za Míšou. Teď se prohrabala stovkami stran smutného čtení o Aničce a zaskočila mě otázkou:

„Jak víš, že má Downa?“

„No, jak - kouknu a vidím, ne? Vypadá tak, ne?“

„Právě je mi divný, že to tady nikde nepíšou...“

Anička Downův syndrom neměla. Psychické postižení ano, ale ne Downa. To znamená, že ji nemoc nezahubí ve 30 letech. Může si nechat operovat srdce. A bude žít!! Mám šanci napravit svou chybu.

Stačí jen drobnost - souhlas rodičů Aničky. Když byla malá, tak ji dali do ústavu. Jezdí za ní na vánoce.... Ta hodná jeptiška slíbila, že to zařídí.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Pak mi jedno odpoledne volala. Plakala. Bylo to kvůli Aničce. Rodiče nedali souhlas s operací... Prý ať děvče raději zemře. Už trpěla v životě hodně. A oni kvůli ní taky. Všem je  na obtíž. Čím kratší dobu bude žít, tím to bude pro všechny lepší. A srdeční vada je šance, že to nebude trvat věčně…

Vždycky, když mi někdo tvrdí, že nějaké zlo se děje pro mé dobro, tak si na to vzpomenu. Zemřeš a bude ti fajn. Opustím tě a bude ti líp. Je to pro tvé dobro. Ty nejhorší věci se nám stávají  pro naše dobro.

Sedím na pláži v Barceloně před domem, kde bydlím. Nohy mi omývá Středozemní moře. Podzim je tu teplejší a listy z palem za mnou neopadávají.

 


92 názorů

Vaud
31. 08. 2014
Dát tip

díky moc!! 


Vaud
24. 08. 2014
Dát tip

už jsem to hrozně dlouho nečetl... zklamalo mě tenkrát, že to tu pár lidí odsoudilo... 

 

 


Vaud
24. 04. 2010
Dát tip
Mam pocit, ze jsem z toho opravdoveho sveta utekl do povrchniho, protoze veci jsou tu snazsi

Vaud
16. 11. 2009
Dát tip
to musela být těžká práce - moc díky za návštěvu!

renegátka
16. 11. 2009
Dát tip
Hezky napsané, pravdivé.Tyhle děti nejsou na výsluní.Pracovala jsem v takovém zařízení 15 let.Děti si mne osvojili.Stále na ně vzpomínám.

Vaud
09. 09. 2009
Dát tip
ostatni jsou skoro vsechno legrace, jen tady jsem se pustil do vaznejsiho tematu Misa je peclivka - hodne ji to zavidim diky za cteni!!

Robinia
09. 09. 2009
Dát tip
Tak jsem si vybrala první sbírku první dílko a hned takhle složité téma k přemýšlení... hezky jsi to napsal. Moc. Myslím si, že Míša neobjevila náhodou, že Anička nemá Downov syndrom, podle mě patří k tomu typu pečlivek, které vždycky vydupou nějaké řešení. A to jsi přesně vystihl větou "Až budu někdy nemocnej, tak jdu za Míšou."

Diana
13. 04. 2009
Dát tip
Smutné. Tyto děti jsou příležitostí pro nás, jak objevit ve vlastním srdci zlatou žílu soucitu. Neměly by se nechat umřít....*

Vaud
04. 03. 2009
Dát tip
to sis vybrala zrovna jednu z nejsmutnejsich

Vaud
23. 02. 2009
Dát tip
jj - ty pribehy o nemocech jsou obcas silny diky

Rumco
23. 02. 2009
Dát tip
i tak se da ulevit svedomi....

Rumco
23. 02. 2009
Dát tip
... i tak se da ulevit svedomi.....tip

Milly
11. 02. 2009
Dát tip
Já si nebyla jistá. :-)) Ale vždyť už sis ji dělal.. .-) A povídam, že nekoušeš. (legrací)

Vaud
11. 02. 2009
Dát tip
néééé, Španěláky :-))

Milly
10. 02. 2009
Dát tip
Ehm, koho, lékaře? :-) Tak absurdní zážitky můžou přijít sem. .-) Tvoje legrace je laskavá- nekouše.

Vaud
10. 02. 2009
Dát tip
přemýšlím o tom, ale chtěl jsem do nějakého lékařského časopisu - ale i tak mám spoustu absurdních zážitků ale mám je moc rád, než abych si z nich už teď dělal legraci :-))

Milly
10. 02. 2009
Dát tip
Tak můžeš i vylízt ze svý škatule.. Však by Tě nikdo neukous. ;-)

Vaud
10. 02. 2009
Dát tip
:-)) píšu, jak se mi žije, ale o práci moc ne to je pravda... někdo mi psal, že jsem takový antihrdina a tady se mi nic tak antihrdinského v práci nestává :-))

Milly
10. 02. 2009
Dát tip
Napadlo mě, že by bylo fajn číst i o tom, jak se Ti tam pracuje teď- nějaký příhody, jak už kdosi zmínil u Domina. (a nemusel by to bejt jen jeden odstavec) .-)

*

Vaud
26. 12. 2008
Dát tip
díky za opravu - psal jsem to bez diakritiky, kterou tam pak dodal nějaký nedokonalý program :-)) jo jsem český lékař z české nemocnice, kterému tu bylo zima a přestěhoval jsem se na rok a půl do Barcelony... teď se stěhuju zase dál :-))

Takovéto příběhy se musí vyprávět. A musí se i číst. Pokud má příběh nedokonalou formu a podle kritiků si jeho čtením kazím vkus, činím tak rád, neboť mě lidsky obohacuje.

a2a2a
17. 11. 2008
Dát tip
Michale, je to většinou tak, jak říkáš, ono přirozené sobectví se nabízí hned, daleko rychleji než dopad ve vlastním svědomí, které dlouho nemusí být významnou veličinou, ale můžeme vyloučit, že jednou bude? V konkrétní povídce poloha rodičů, tak, jak je popsána, je však hodně vulgární a nepřijatelná. Umím pochopit, když takové dítě odejde nevyhnutelnou cestou a rodiče se přistihnou při následné úlevě. Bylo pro mne hezké se pod tímto příběhem setkávat s lidmi, jako jsi ty či T.O.M, ale i řada dalších

Vaud
17. 11. 2008
Dát tip
T_O_M_ & a2a2a diky moc za nazory. Nevedel jsem dlouho, co napsat. Vlastne ani ted ne. Ackoliv k tomu tematu mam blizko. Na medicine dostanete hned z kraje resit modelove situace - napr. privezli vam do sluzby 2 deti po autonehode. Jedno z nich je vase a ma 20% sanci na preziti a druhe je cizi a ma 80% sanci prezit, pokud pouzijete nejaky pristroj. Vy ale mate ten pristroj jen jeden. Komu z nich ho date? Vetsinou se kazdy snazi zachranit vlastni rod. Rodina s postizenym ztrati hodne na iluzich a vidi veci z jineho uhlu. Vic sobecky. V takove situaci clovek musi byt sobec, aby prezil, ale zaroven se musi dovolavat altruismu ostatnich, aby nemusel byt sobec tak moc...

T_O_M_
17. 11. 2008
Dát tip
a2a2a díky moc!

a2a2a
12. 11. 2008
Dát tip
T.O.M Na jednu stranu by bylo lepší kdyby zemřela ... tato věta, určitě tebou nemíěna zle ani na okamžik, mne vyburcovala k poznámce, že v tom, že si obecně dovolujeme soudit, co pro toho druhého a druhé je lepší je podvědomou arogancí. A to teď nemyslím ve vztahu k tobě, ale obecně. Včera kolem mne projížděly na vozíčcích tři mentálně postižené děti s doprovodem a jedno z nich na mne mávalo. Tak jsem přistoupil a té holčič ce stiskl ručku a říkám ahoj. Usmívala se a já se cítil v tu chvíli obdarovaným a dlužníkem součaně. A tak naopak, vřele souhlasím s jinou tvou větou ... ...Ty nejhorší věci se nám stávají pro naše dobro...

T_O_M_
12. 11. 2008
Dát tip
Nemá cenu psát, že je to silný příběh -- to každý kdo nemá místo srdce cihlu a místo mozku bublinu cítí...já jen, že se umím vžit do téhle věty: "Už trpěla v životě hodně. A oni kvůli ní taky" Vím, že je to tvrdé, ale plně jí chápu - já sám mám totiž mentálně postiženou sestru (je jí 38) a i když jí rodiče vypilplali (možná líp než mě - mě jen rozmazlili), tak že se o sebe umí celkem postarat, tak stejně - co je to za život - pro obě strany? Na jednu stranu by bylo lepší kdyby zemřela, ale když zase vidím, jak jí má máma ráda, přestože to se sestrou neměla lehké a že by to zabilo zase jí... To jsou strašný paradoxy (a já strašněj brácha)... Ty nejhorší věci se nám stávají pro naše dobro. Hmmm...kéž by to tak platilo vždycky... Radši dost... dojalo a ne málo t

Milly
30. 10. 2008
Dát tip
:-) Ráda Tě čtu. A jsem ráda, že seš rád. .-) Vždycky mi zvedenš náladu..- ale...- že je tohle text jinýho zaměření, to vůbec nevadí.. Tohle je taky důležitý.

Vaud
30. 10. 2008
Dát tip
Milly - díky jsem rád, že mě čteš

Milly
30. 10. 2008
Dát tip
Empatie mi přijde důležitá- u doktorů zvlášť. (jen se z ní nesmí zbláznit)

Milly
30. 10. 2008
Dát tip
Mně se líbí, jak jsi to napsal. A jsem ráda, žes to napsal.

sidonia
29. 10. 2008
Dát tip
aha teda nez sem se sem se narolovalalaa

Vaud
29. 10. 2008
Dát tip
Sid - já jsem to psal asi před měsícem pro jednu akci, tak jsem tam dal hodně pozdní datum, ale nějak se to tam nehodilo. Pak se nedá změnit datum publikace dílka.

sidonia
29. 10. 2008
Dát tip
jak to, že je to v seznamu .. dyť je to tu už dýl

Oldjerry
29. 10. 2008
Dát tip
Když mne osloví obsah, je mi forma už poněkud volná... kritici tu formu hlídat musí, ale neměli by to brát tak rigorózně...

moře
29. 10. 2008
Dát tip
tady nejde o tip....

a2a2a
29. 10. 2008
Dát tip
Kolonky nic nezmění na tom, že to co jsi napsal, je potřebné a skrze tebe jako autora to má i další důležitou rovinu.

Marcela.K.
29. 10. 2008
Dát tip
Vaude, napsal jsi to tak, jak jsi to cítil a vnímal... prozradím na sebe, že mě to nerozbrečelo...ne snad, že by ten příběh nebyl dojemný... spíš mě trošku míjel, ale rozumím tomu, proč jsi ho psal...kdyby tu byla kolonka "zpověď", dala bych to tam... Víš, oni i komenty lecos prozrazují...a to je dobře si přečíst...

Vaud
29. 10. 2008
Dát tip
ahoj vsem, je to dost osobni pribeh a bohuzel namet pravdivy. Mel jsem to asi zaradit do kategorie indispozice, protoze normalne takove veci nepisu (a jak vidim podle kritiku, tak asi ani neumim psat). Nechtel jsem, aby to vyznelo pateticky - my doktori jsme cynici, jinak by ta prace ani nesla delat. Nejlepsi psychiatri jsou lidi, co mluvi o Psychiatricke klinice jako o blazinci a strezte se pediatra, co nerika detem "haranti". Pak ale chvilka empatie vas muze zbavit soudnosti. A to je asi spatne. Ikdyz to jako pacienti mozna budete vnimat jinak. Diky

Marcela.K.
29. 10. 2008
Dát tip
Vím o čem píšeš. Takové příběhy nás, zdravotníky potkávají... sestřičky to mají lehčí - nemusí rozhodovat, ale někdy těžší...mají-li srdce a mozek :-) Měli by vědět... http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=282903

Oldjerry
29. 10. 2008
Dát tip
Kde by mělo končit právo rodičů ? Do prdele i vrahové dostávají svou šanci. Těžké čtení. Jak stárnu, vážím si života nade všecko. I cizího, dokonce i mravenčího. Tip, Vaude

Nicollette
29. 10. 2008
Dát tip
-

pozorovatel
29. 10. 2008
Dát tip
vždyť je to Anička, pane doktore, takové hodně děvče - já jsem takový hodně chlapec:)) pokud jsou vedle pathosu fórky, tak je všechno v nejlepším pořádku a hezky se to vyrovnává a je to vaud v citlivé situaci, ale pak najednou je tu nějaký dojatý autor, který se dojmout chce ano, jsem necitlivý topič malých koťat a tahle povídka se mi pranic nelíbí věřim ti to (spíš ze známosti), ale takový historky se povídaj, číst chci něco víc

slovak
29. 10. 2008
Dát tip
*klobúk dolu*

Petrusha
29. 10. 2008
Dát tip
je ťažké niesť bremeno ale často ešte ťažšie ho zhodiť :(

až mě přestaneš lacině dojímat.. ten příběh té dívky do té doby neexistuje.. neznamená to že necítím bolest.. pa

Vaud
29. 10. 2008
Dát tip

Vaud
29. 10. 2008
Dát tip
Ahoj Lauro, snad budu psát veselejší věci, ikdyž ještě 2-3 hodně smutný témata ve mě sedí. Vindale - tohle asi není úplně vhodnej článek, aby ses mi posmíval. Zkus to prosím jinde.

seš nějakej rozjařenej, nepřišel ti honorář z Vlasty?

Vaud
16. 10. 2008
Dát tip
Kytiii - dik zes me prisla ocitat - budu psat snad brzo zas vesele veci...

Kytiii
16. 10. 2008
Dát tip
ufff, nemám slov... bylo mi do breku... to se mi teď stává hodně často, vždycky mě napadne, co kdyby se to stalo Kryštofkovi... přeju nám všem jen zdravé děti!!!! tip (i když ten nestačí...)

StvN
08. 10. 2008
Dát tip
Tady asi dobrá řešení neexistují.

Vaud
08. 10. 2008
Dát tip
StvN - jo, je to takovy pribeh bez dobryho reseni

StvN
08. 10. 2008
Dát tip
Já vim jenom to, že jsem měl už před dvěma měsíci nechat utratit myš, protože má nádor. Bez žádnýho velkýho pro/proti to prostě nemůžu udělat. Nevim, jestli se trápí, protože nemluví. Ale žije dál a já ji nechám dožít. Jenže to je moje myš a já se o ni starám. Za druhé lidi nechci nikdy rozhodovat. Jinak text je trochu moc pathetický, ale asi se o tom musí psát.

Zbora
08. 10. 2008
Dát tip
Děkuju za příběh, za jeho morální hodnotu a snad i poselství, děkuju za avi a posílám dál.

Milly
06. 10. 2008
Dát tip
Dneska mě od slz nějak pálí oči.. -t- k

podezdívka
06. 10. 2008
Dát tip
Život s sebou přináší bohužel i věci o které se ho nikdo neprosí. Čas má ale tu moc pocity z těhle věcí trochu tlumit . *T

Montrealer
05. 10. 2008
Dát tip
Dostalo mě to, podobně jako jiné.

Vaud
03. 10. 2008
Dát tip
Ahoj Jano, vlastně jsem ani netušil, že něco takového děláš. Je to smutný příběh, ale určitě znáš podobných hodně... Díky

pacajda
02. 10. 2008
Dát tip
Zase jsi mne dostal! S lidmi a pro lidi se zdravotním postižením pracuji - my jsme výzva tomuto světu. A překážíme pohodlí a sobectví. A to je dobře, kdž jsme takovým způsobem na obtíž!

Vaud
02. 10. 2008
Dát tip
Jirko díky moc, vždycky jsem si vážíl Tvých kritik a toho, že ses mě na začátku ujal a poradil mi jak psát. Je to skutečný příběh a netuším, jak dopadl. Bojím se zeptat. Jakkoliv jsem humorista, tak si s sebou nosím spoustu smutných příběhů. Díky! Chvilku teď možná budu psát smutný věci, než mi zas bude líp.

a2a2a
02. 10. 2008
Dát tip
Milý Michale, zvolil jsi správnou kategorii, ale mi nejde vůbec nyní o nějaké formální přednosti či nedostatky. Už po jedné třetině jsem byl zaujat nejen samotným příběhem, ale i autorem. A poněvadž jde se vší pravděpodobností o příběh skutečný, ve vymyšleném bych ti, jak je to směšné, vyčítal laciné, citydrásající rozuzlení, přičemž si nyní přiznávám, že žádná citovka, ale realita, pak ve mne jen znovu potvrdil prapodivné nazírání na přijatelnost, snadnou přijatelnost vlastního konce. A ačkoliv je to tak na dálku a nikdy osobně jsem tě nespatřil, musím napsat, že bys mi tady chyběl. Děkuju. A několik přátel mi jistě promine avízo.

Vaud
02. 10. 2008
Dát tip
jsem rad, ze jste se stavili - diky

Terpsichore
02. 10. 2008
Dát tip
Moc. *

Markel
01. 10. 2008
Dát tip
smutné, pěkně napsáno - T

FunThomas
01. 10. 2008
Dát tip
moc hezká věc.... *****

gemina
30. 09. 2008
Dát tip
tak ted me fakt zamrazilo. dobre napsany. Smutny. Kruty.

Vaud
30. 09. 2008
Dát tip
díky - už jsem doplnil diakritiku

Maška
30. 09. 2008
Dát tip
tak smutné ...

Maška
30. 09. 2008
Dát tip
jo jak si preješ,dojdu jindy :))ale sú zvedava

zelva
30. 09. 2008
Dát tip
smutne ale pekne napsane po dluhe dobe neco co sem od tebe precetla az do konce...tip

sidonia
30. 09. 2008
Dát tip
bez komentáře

Yeziiinka
29. 09. 2008
Dát tip
Mmm. Tyhle individuální příběhy, které si člověk odnese z práce domů a zůstanou s ním napořád, Ty jsou postrach tohoto řemesla. ***

vesuvanka
29. 09. 2008
Dát tip
dojemný a moc smutný příběh... TIP

avox
29. 09. 2008
Dát tip
až budeš doplňovat háčky, čárky, oprav i těch pár překlepů... ale dojal jsi mne i s překlepy a bez diakritiky... */

FunThomas
29. 09. 2008
Dát tip
tak já to ještě nečtu... ale kdy ji doplníš? (tip dávám už dopředu :-D )

Garth
29. 09. 2008
Dát tip
ještě nečtu.

Pacer
29. 09. 2008
Dát tip
jj, nejsme pánbůh a nenapravíme křivdy tohoto světa. Aspoň jsi inovoval Piláta - meješ si nohy :) na olympijské pláži :)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru