V muzeu

„Pane kolego! Tady! Tohle je ovšem krásná socha. Staré Řecko.“

 „Řecko? A to je všecko?“

 „No… to je vám málo? Člověče?“

„Nemá to ani hlavu, ani patu… Co je to?“

 „To je klasika. Achilles.“

 „Jo tak Achilles, říkáte. Tím se vysvětluje pata. Kde ale ztratil hlavu?“

 „Ve válce. Trojské. Ztratil hlavu - přišel o patu.“

 „A pak se říká - daleko je pata oka, což?“

„Co sem pletete oka. On se nechytl do oka. Dostal to šípem, rovnou do achilovky.“

 „A to bylo hned po něm?“

 „No jo. Kurare je svinstvo. Ještě stačil zvolat - vanitas vanitatum, a zaklepal bačkorama, jen to zařinčelo.“

 „Hele, to ste ale někde vyčet, co? Neřikejte, že ste to vydedukoval z pouhýho pohledu.“

 „Pohled vám řekne hodně. Klasičtí sochaři nic neretušovali.“

 „A víte, že máte pravdu? Hele, já bych řek, že tydlety válečníky přetěžovali administrativou.“

„Administrativou?“

 „Přebujelou. Sledujte jeho zadek. Přebujelej. Klasickej důsledek sedavýho zaměstnání. Byli málo pohybliví. Pak se nedivte, že je nepřítel takhle vomlátil!“

 „Skutečně má nějak tlustý stehna… Jéžiš! A mezi nima… nic!“

„To se nedivte. On člověk, když je válečník, tak o ledacos přijde. Kupříkladu takovej Žižka. Pamatujete na Žižku…“

„Osobně ne.“

 „No, tak ten měl jenom jedno voko - a jakej to byl sekáč. Sekal kolem sebe sudlicí, že mu museli vypíchnout i to druhý aby nezpůsobil ztráty ve vlastních řadách.“

„To je poučné. A co myslíte, měl Achilles taky helmu a brnění?“

„No přirozeně.“

„Podobné, jako támhle naproti bohyně Héra?“

 „Héra říkáte?“

„No jo, Héra. Tam to má napsané na cedulce.“

„Tak to má na svědomí ta školní výprava před námi. Vyměnili cedulky. Haranti!“

„Tak to prr. Na Haranta mi nesahejte. Já pocházím z Polžic.“

„Dobrá. Ale jistě se shodneme na tom, že některé děti by si zasloužily královské zacházení. Například takový král Herodes…“