Co mi tramvaj vyprávěla

Jedete-li na lékařské vyšetření na Bulovku, uznejte sami, že je lépe alespoň půl cesty v tramvaji proklinbat, zvláště když už dopředu víte, že vás čeká zásah značně bolestivý. To se pak snadno stane, že přehlédnete, kdo z cestujících kolem vás na které stanici a jakým způsobem nastoupil. Ano, správně, jakým způsobem. Ne všichni totiž máme to štěstí mít zdravé končetiny, aby nás nesly po cestách necestách a také nám umožnily bezstarostný nástup do dopravních prostředků. Z takové dřímoty mě právě dnes před polednem probral hovor dvou dam v mé těsné blízkosti. "Pomohu vám, paní." "Jéje, to jste moc hodná, paní, ale pomůže mi pan řidič." "To je zbytečné, paní, já vám pomohu ráda." "Já vím. Jste opravdu moc hodná, ale on stejně přijde vytáhnout plošinku, abych s tím vozíčkem vyjela, víte?" "Aha! Tak to ano, máte pravdu, to jsem si neuvědomila." "Jste hodná, moc hodná, paní, děkuji vám ještě jednou, ale on pan řidič je hodný, on mi také pomůže." Usmály se na sebe s pochopením dvě ženy, které společná cesta na chvíli svedla v krátký rozhovor. Tramvaj zastavila, z kabinky vystoupil muž s dlouhým ocelovým hákem v ruce a z podlahy vysunul plošinku pro bezpečný výstup vozíčkářů. Žena, parkující v tu chvíli zády ke dveřím, zdvořile zaprosila: "Pomůžete mi, prosím, pane řidiči?" "To jste uhodla! Já se vás dotknu, vy si nějak ublížíte a já budu do smrti platit jako mourovatej!" Cestujícím ztuhly rysy. Vakuum. Z blízkého sedadla duchapřítomně vyskočila mladší žena: "Jak vám mohu pomoci, paní?" a už se chápala madla vozíčku, aby ženě usnadnila bezpečný výstup. Už jsem neusnula. Ani nepřemýšlela o svojí bolesti, co mě za pár minut čekala. Bolelo mě vědomí, kam jsme to jako lidé dopracovali. A vůbec. Mohu se zlobit na nekompromisního mašinfíru, že odmítl pomoc? Sobectví či špatná zkušenost? Kdo ví... Nebolelo to. Ani málo. Snad mi pomohla modlitba cestou od tramvaje na oddělení, snad to byly citlivé ruce lékařovy, dokonce to mohla být skutečnost, že jím byl samotný MUDr. Ali Amiri. Když jsme mu s kamarádkou před časem fandily v televizní soutěži, obě jsme si tehdy rozverně přály stát se jednou jeho pacientkami. Že se mi i toto přání splní, jsem tehdy ještě ani v nejmenším netušila. Cesta z nemocnice domů byla tím pádem bezmála euforická. A věřte nevěřte, jsou to právě vlastní vnitřní pocity, co se v našich životech v nepřetržitém sledu zhmotňují. Na jedné ze stanic sbalil šofér kabelu, aby uvolnil křesílko kolegyni, vyhlížející z refýže náš příjezd. "Dobrý den!" zahlaholil přátelský ženský hlas skrz celou tramvaj, než se jeho nositelka schovala v kabince. Překvapení cestující ani nestačili zvučný pozdrav opětovat. Šalinka jako by si zrovna zpívala, když její kolečka cestou hladila kolejnice. I maminka cestující s miminem v kočárku měla dnes pro své dítě pár úsměvů navíc. To když mašinfírka ve stanici vyskočila z kabinky, aby mladé ženě s kořárkem pomohla do tramvaje. Také já jsem dnes pro svého syna měla po příjezdu domů k dispozici víc úsměvů. Pokaždé, když na konečné vystupuji, se alespoň symbolicky rozloučím polohlasným: "Nashledanou!" Dnes tomu bylo naopak. Předběhla mě. A ještě se na mě krásně usmála a dokonce zdviženou levačkou zamávala na pozdrav. Mašinfírka. A tak teď, jak je mým zvykem, sedím u svého notebooku, pouštím si Aliho a vzpomínám na prožitý den. Není to s námi ještě tak zlé.

---