Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Oba dva

25. 07. 2001
1
0
1456
Autor
Suppe

...měl to bejt horor...pak příběh o lásce...a dopadlo to takhle...

Byl pátek odpoledne a slunce zářilo jako o závod. Pětačtyřicetiletá žena přebíhala silnici, v každé ruce nákupní tašku. Dneska mu to řeknu, říkala si zrovna, když vedle ní za skřípění brzd zastavil černý Mercedes. Chvilku se nic nedělo, pak z vozu vystoupil asi dvoumetrový chlap nejspíš v černém obleku, s neprohlédnutelnými slunečními brýlemi na očích. Kristýna ohromeně upustila tašku se zeleninou a čekala, co se bude dít dál. „Jstě v pořádku?“ pronesla ta hora masa poněkud poruštělou češtinou. „Jo, jasně. Omlouvám se, sem trošku mimo.“ „V pogodě, příště se vám to už nestáne,“ usmál s klidem muž v černém a nastoupil zpět do auta.

 

Uff, oddechla si a bezmyšlenkovitě šla dál. Sakra, kde jsem to skončila? Jo, už vim! Takže večer mu to řeknu. Ale jak? Jirko, víš jak si řikal, že už jsem dost stará na to, abych uvažovala vo ňákym vyššim postu, než jen asistentka katedry kulturologie? Mluvila jsem před dvouma tejdnama s docentem Horáčkem a moje disertační práce se mu líbila. Najednou cítila jakýsi pocit radosti, že to po teprve pěti letech dotáhla takhle vysoko. Kdesi za sebou uslyšela poměrně známý zvuk. Bylo to jako šelest listí, když na něj někdo šlape. „Ahoj Jirko!“ otočila se s úsměvem. V tu chvíli viděla před obličejem jiskřící kabel vysokého napětí, který na vesnicích přenáší elektřinu mezi domy. Pane Bo... stihlo jí ještě proběhnout vědomím.

 

Co se stalo potom, si už neuvědomovala, najednou viděla už jenom tmu a kouř. Nebyla si jistá, jestli jemné „áha-há“, které jí znělo v uších, skutečně zpíval nějaký chrámový sbor, nebo zda šlo jen o nějakou vzpomínku na něco hodně dávného. Zcela bez váhání, nejspíš instinktivně, šla kupředu. Šla už docela dlouho, ale pořád nic. Proboha já jsem... došlo jí „Mrtvá.“ doplnil jí hlas. Někde ho už slyšela, bylo to celkem nedávno, ale jen mlhavě se ho uměla jej ztotožnit s nějakou osobou. „Jak víte, na co myslim?“ „Dovolte mi, abych se představil. Jmenuji se Totus, lidově zvaný smrt.“ „Já myslela, že...neměl byste spíš vypadat...a neni smrt náhodou...“ „Kostra? Ale to víte, že ano. Existují dva druhy smrti. Jedna si chodí pouze pro lidi, kteří k nám přicházejí v podstatě jen pro své stáří. To je smrt přirozená. Já jsem zodpovědný za nepřirozené skony, především nemoci a nehody. Přesně jako ta vaše. Vám pozemšťanům se zdají tato úmrtí nepředpokládaná a neočekávaná, ve skutečnosti jsou léta předem plánována.“ Kde sem ho, do háje, viděla? Vodkud ho znám? „Já jsem se vás přece ptal, jestli jste v pořádku, vzpomínáte?“ „Vy ste ten bodyguard nebo z toho Meďoura, co?“ „Rozdíl mezi mnou a kostrou je ten, že z ruky kostry se nikdo nedostane, vy máte ještě možnost se vrátit na zem,“ uhnul před otázkou. Kristýna si najednou uvědomila, že je nahá. Doufám, že neni sexuální maniak, napadlo jí. „Dávejte si dobrý pozor, na co myslíte. Přede mnou musíte držet nejen jazyk za zuby, dokonce si musíte odpustit i některé myšlenky. Ale nebojte se, tyto věci nepatří mezi mé záliby.“ Ohromeně na něj zírala. Smrt.

 

„Mě by jenom zajímalo, proč jsem tady. Jak jste určil, že musim zrovna já teď zemřít? A vůbec, jak se to vlastně stalo?“ „220 voltů stačí. Proč, na to vám odpověď nemůžu dát. Prostě to tak je.“ „Nechci se nijak přeceňovat nebo chválit, ale proč berete takhle vždycky jenom ty dobrý lidi?“ „To nejsou zdaleka jen dobří lidé. Výběr je věcí osudu. Lidem samo s sebou  připadá, že umírají jen hodní. To není pravda. Potíž je v tom, že ti, které máte rádi vám utkví v paměti, jejich smrt vás bolí. Ale buďte ráda, že jste tu se mnou, jak jsem již řekl, máte šanci se dostat zpět, mezi živé.“ „Jak?“ „Logická otázka. Osud rozhodl, že budete vybrána, abyste zemřela. Když mi přivedete někoho jiného, který zemře místo vás, uzdravíte se. Vaše tělo leží v městské nemocnici na lůžku 112 v pokoji č. 16. Doktoři si myslí, že máte už jen 10% šanci přežít. To je, uznejte, dost málo. Přesto se může stát zázrak, pokud mu pomůžete.“ „Teď mi ještě řekněte jednu věc. Koho mám zabít?“ „Vy nikoho zabíjet nebudete. Jenom zraníte. Tohoto muže.“ Totus vytáhl z kapsy černobílý obrázek. Kristýna se zhrozila. „Ale dyť to nemůžu, přece nemůžete chtít, abych zabila svého syna.“ „Je na drogách, a vy to moc dobře víte. Váš manžel vám doma chtěl říct, že syna odvezli do nemocnice s diagnózou předávkování heroinem. A co ty skleničky s bílým práškem, co jste našla pod synovou postelí minulý týden?“ „Ale to neni prokázaný...třeba to bylo něco úplně jinýho. Cukr, mouka, prostě cokoli.“ „Tak proč jste to neochutnala? Měla jste strach. Máte osm hodin na rozmyšlenou, přesně za tu dobu mají lékaři shledat, že jste na následky vážného popálení elektrickým proudem tragicky zemřela. Nebo se zázrakem vyléčila.“ Ještě jí podal poměrně ostrý nůž s lebkou na rukojeti. A zmizel.

 

Kristýna si sedla na zem, do té tmy, zavřela oči a přemýšlela. Vzpomínala na to jak si s Petrem, tak se její donekonečna rozmazlovaný syn jmenoval, hrála. Pískoviště, zářící slunce, žádné starosti, jen ona a on. Před sebou viděla, jak její chlapeček přišel poprvé domů v zablácených montérkách, protože tátovi pomáhal se sekáním zahrady a spadnul do louže. Atd. Atd. Naivní maminka, která cítila, že její syn umírá. Začala uvažovat. Když obětuju jeho, přežiju já. Otevřela oči. Když ho nechám žít, zemřeme oba. A co když ne? Co když je to lež a jenom záminka, abych ho zabila. Co když mu nic není. Její žaludek se začal zužovat. Schoulila se do klubka a chvilku tupě civěla do okolí. Byla tam tma a ona. Jinak vůbec nic. Já nechci, nechci, nechci vraždit svého syna a otočila nůž od Tota do srdce sama, její pokusy o sebevraždu však neměly smysl. Krev z ní prostě nechtěla téct, ať čepelí rozřezávala kůži kde chtěla. Hlavou začala narážet na zem a z plných plic řvát „Nezabiju, nezabiju!“ Vydržela to celou půl hodinu, pak jí vypověděly hlasivky. Já nechci, rozbrečela se.

 

Po několika hodinách už nevěděla čí je. Necítila žádnou část svého těla, nepřemýšlela, jenom seděla a koukala. Potichu si broukala „nananana“ tak, jak jí to znělo v uších. Už nechtěla žít ani umřít, už nechtěla zpátky do svého světa, nezajímalo jí, jestli je její syn předávkovaný nebo jen spí doma v posteli. Totus na sebe nedal dlouho čekat. Objevil se tak, jak předtím zmizel. „Tak, jak zní tvé rozhodnutí?“ „Já,“ pronesla rozpačitě, „já nevím.“ „Opravdu ne?“ „Ne.“ „Tedy, předej mi nůž.“ Když ho držela v ruce, někde v hloubce její duše, toho úplného zbytečku, který ještě nebyl prorostlý rakovinou beznaděje, sebrala sílu a dostala nápad. Vlastně to byl spíš instinkt. Rozmáchla se a bodla Tota přímo tam, kde lidé mají srdce. Jestli ho tam mají i stvoření jako on, nevěděla. Jediné co na měla na mysli byl odpor k smrti.

 

Žena v křesle se nemotorně pohnula. „No tak paní, 94 let vám dneska bude a vy to prospíte.“ Stařenka se usmála. Sestřička do ní musela párkrát šťouchnout, aby se probrala. Babce to však nevadilo, teď už se konečně po pětačtyřiceti letech ujistila, že její syn Jiří a vnuk Petr jsou ve správných rukou. Oba dva.

 

 

 


Deltex
27. 07. 2001
Dát tip
O.K. - mrknu na to!

Deltex
26. 07. 2001
Dát tip
Je v tom trochu zmatek, ale po chvilce přemýšlení pointa vyplave na povrch... hm, je to ostatně zajímavé a dobré... Tip. Jen jak jsi říkal, že já také píšu o lásce... ano, ale o té trochu jiné:) Jinak je to v celku ucházející - uprav grafickou podobu textu - nějak se mi tam střídá velikost písmen a vybruš některé nejasnosti a bude to fajn. Měj se fajn! DeX

Suppe
26. 07. 2001
Dát tip
Dex: vtip je v tom, že cílem té povídky je donutit čtenáře přemýšlet. Byl jsem zkutečně na vážkách, zda-li to předělat do trošku zřejmější podoby, ale nakonec jsem se rozhodl, že pokud čteš pozorně, dojde ti to. Dík za rady a za kritiku. PS - Jestli se Ti tohle zdálo zajímavé, mrkni se ještě na mou první povídku "Už nikdy!".

Seznamte se, Joe Black:-))))))

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru