Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+9 neviditelných
Masakr
datum / id20.10.2008 / 299712Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieO iluzích
zobrazeno3936x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Povídku jsem upravil. Podstatně. Přímá řeč je v hovorové češtině, které jsem se naučil v mém rodišti.
Pro srovnání uvádím nejdřív starou, pak novou, upravenou verzi.
Masakr
Masakr
 
Řřřřřřach! práskla okenice. Pouliční lampa se nad námi zhoupla a blýskla jako táborák, když do něj zaduje vítr. Holčička sebou mrskla a vytřeštila oči. Opřel jsem se do kočárku a přidal jsem do kroku.
Grrrrrr... prohnal se kolem nás moped se dvěma puberťáky. Zanechali za sebou smrad přetíženého motorku. Děcko se rozkašlalo.
Cššššššchššš, rozhučelo se splachovadlo. Krucifix! křikl jsem. Dotyčný vztekle přirazil okýnko.
Za vozovkou, za řadou stromů a přerostlých keřů projela tramvaj – její kola skřípala, od troleje odletovaly jiskry a daleko před přejezdem, zrovna na naší úrovni, začala zvonit.
Kličkoval jsem s kočárkem sem a tam.
Nakonec jsme vjeli mezi zahrady a zanechali za sebou vše živé. Klid. Jen z dálky zazníval hlas z reproduktorů McDonald’s, domlouvající se se zákazníky v automobilech, šum autostrády a pravidelné údery bucharu, zatloukajícího den a noc piloty do dna řeky.
 
Zpomalil jsem. Pot mi oschl, tep se zklidnil. Zdálo se, že holčička spí.
 
Tu se zpoza rohu vynořili tři mládenci. Drželi se kolem ramen, na krku šály svého fotbalového klubu a v rukou láhve piva. Raz dva tři, zapěli z plna hrdla. Obě ruce mi vyletěly do výše.
Ztichli. Přiložil jsem prst ke rtům a ukázal jsem na holčičku. Chvíli stáli, a pak se jeden oddělil a na špičkách se přiblížil ke kočárku.
Sklonil se nad ním a usmál se. Vděčně jsem jej objal pohledem.
 
HU! zařval z celé síly.
 
Holčička vyskočila dvacet centimetrů do výše. Mládenec se rozchechtal jako pominutý a jeho kumpáni s ním. Otočili se ke mně zády, chytili se opět kolem ramen a hulákajíce kráčeli svou cestou.
Holčička vydávala ze sebe zvuky, jaké jsem dosud neznal. Halí, belí, pokoušel jsem se ji utišit. Dívala se na mne cizíma očima a bradička se jí třásla.
Postavil jsem kočár k plotu, šlápl na jeho brzdu a rozběhl jsem se za nimi.
 
Prvního jsem nakopl do zadku. Hekl, vyletěl z objetí kamarádů a přistál na kolenou. Druhý se ke mně otočil a pozvedl ruku, ale než stačil něco podniknout, udeřil jsem jej čelem do nosu. Zapraskalo to jako skořápka vejce uvařeného na tvrdo. Zakňučel a schoulil se na chodníku. Třetímu jsem vrazil pěst do ohryzku. Opíral se o plot a lapal po dechu.
Rozhlédl jsem se po nich. Ten první vstával. Rozehnal jsem se a kopl jsem jej do břicha.
Pak jsem se vrátil ke kočárku a odjel jsem.”
.............................
Žena mi vzala prázdný talíř a s pozvednutým obočím na mne pohlédla:
„No dobře, tak jsi kvůli blaženýmu spánku naší vnučky vymordoval půl dědiny,” řekla. Talíř umyla, utřela a odložila na polici. „Běž už si lehnout, dědku.”
Vstal jsem od stolu, opřel se o hůl a šel jsem.
 
Šššššššš, jakosmyčce orchestru šuměla otevřeným oknem autostráda.
Bum bum bum, duněly bubny někde u řeky.
Přetáhl jsem si deku přes hlavu. Usínal jsem.
Křáp, zaznělo mi v uších tak krásně, jako voňavé, na tvrdo uvařené vajíčko...
_________________________________________ 
Masakr (verze)
 
Když jsem se vrátil večer domů, sotva jsem se držel na nohou. V kuchyni jsem usedl na židli, položil jsem vedle sebe na stůl čepici, nadrobil si do polévky chleba a dal se do ní. Ohřátá byla ještě lepší než čerstvá. Žena mne sledovala.
„Chutná?” řekla po chvíli.
„Však bych řek, kdyby nechutnalo,” odpověděl jsem. Odvrátila se ke dřezu a začala drhnout hrnec. Mlčela.
„Odevzdal jsi vnučku rodičům?” zeptala se po chvíli.
„To máš tak,” olíznul jsem lžíci a odložil ji na stůl, „ten náš prcek byl tak utahanej, že jen co jsem s ním vyjel z domu, už mi v kočáru usínal, a já se těšil, že ho stihnu odevzdat děckám ještě před zprávama. Ale jak jsem zajel za roh, tak stará Winklerka zavírala okna. Řřřřach! - práskla s tím, že se holka rozbrečela. O kus dál na to zapomněla, ale tam zas Bureš spláchl hajzl, hůůůůůš, a holka sebou mrskla na druhej bok, řekla „Kulnik šopa!”, a začala si zpívat a počítat prstíčky jako v poledne. Když už ji to přestávalo bavit a víčka jí upadala, tak kolem projel nějakej puberťák na mopedě, chrrrrrrrrrrr, řval a strašně páchl, protože ten kluk si vezl holku a měl to tím pádem přetížený. Prcek se rozkašlal a já utíkal z tý čáry smradu někam za roh. Jenže tam zase jela tramvaj a šššššt, ššššššt, od troleje jí šlehaly plameny. Holka na to vyvalovala oči a vřeštěla a já jsem musel kočár otočit, aby viděla tu tramvaj s ohnivým ocasem, dokud nezmizela. Tak jsem kličkoval mezi domama, až už to hulákání od McDonad’sa , že si jako máme koupit hamburgera, a taky ten buchar od řeky, co tam zatlouká do dna piloty, nebylo moc slyšet.
 
Až mezi zahradama mi zase usnula. Už se mi zdálo, že ty zprávy přece jenom zachráním. Ale zpoza rohu se vynořili tři mládenci tak kolem osmnácti, dvaceti, s barevnýma šálama svýho fotbalovýho klubu a každej s lahváčem v ruce. Zved jsem obě ruce, že mi jako v kočáru spí děcko. Si představ, oni hned ztichli a zůstali stát a tak nějak přátelsky se na mě dívali. Jeden se pak od nich odlepil a přišel na špičkách ke kočárku. On se sehnul nad tím naším spícím prckem a hezky se na něj usmál. Já blbec bych ho málem zulíbal, protože se tak mile uculoval. Jo, on dokonce tak nějak naznačil polibek.
Tu zařval: ‘HU!’, a holka vyskočila dvacet centimetrů do vejšky. Ale nerozbrečela se. Jen se jí klepala bradička. Chechtal se jako pominutej, a pak se vrátil k těm svejm kumpánům; oni vůbec nespěchali, chytli se zase kolem ramen a šli pryč a hulákali raz, dva, tři, a já se marně pokoušel holku uklidnit, já ji houpal, že málem z kočáru nevyletěla, a zpíval jsem Halí belí, koně v zelí, a Šla nanynka do zelí, ale žádný zelí nepomáhalo a ona byla porád potichu a celá se chvěla, a mně najednou bylo jasný, že to takhle nemůžu nechat.
 
Odstavil jsem kočár k plotu, přišláp jsem brzdu a rozběh jsem se za těma hajzlama.
Toho prostředního jsem kop do zadku, že jen stačil vyheknout he!, on z jejich objetí vyletěl a přistál na kolenách, a toho vlevo, co zvednul ruce, jsem bouch čelem do nosu, křáp, jako skořápka od vajíčka to bylo, a tomu vpravo jsem vrazil pěst do ohryzku, cak! Ten prostřední se zvedal, a tak jsem ho ještě nabral do břicha.
 
No, na zprávy jsem to, jak vidíš, kvůli týhle epizodě nestih, ale holka je u rodičů v posteli a spí jako dudek.”
 
Žena mi vzala prázdný talíř a s pozvednutým obočím na mne pohlédla:
„No dobře, tak jsi kvůli blaženýmu spánku naší vnučky vymordoval půl dědiny,” řekla. Talíř umyla, utřela a odložila na polici. „A teď už si běž lehnout, dědku.”
 

Vstal jsem od stolu, opřel se o hůl a odšoural jsem se do ložnice.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.03.2009 11:05:46Edvin1
"Karakter", když jsem se takhle naprázdno před mou stařenkou vytahoval, před tou, co mě má přečteného od A do Z? Vždyť já bych si netroufnul ani na dědka, jako jsem sám. :-OOO
18.03.2009 17:39:21arkp
...tak to jste karakter, tleskám Vám pane...pléskplésk...
18.03.2009 14:26:02Edvin1
Kdybych to udělal, tak bych to přeci nenapsal. Člověk nemá bít slabšího! :-)
dědEd :-)
18.03.2009 13:16:06arkp
he, jsem myslela, že jste jim dal fakt do zubů, škoda, mám fobii z teeneagerů, vyhýbám se vždy takovéto skupině, když někde hulí na lavičce..*
04.11.2008 15:47:27Edvin1
Uhodila jsi hřebíček na hlavičku - zůstat sám sebou. Ponaučit se z kritiky, a zůstat sám sebou. A nedat se zblbnout.
To je poznatek, jehož realizace není lehká - a přesto jeho zvládnutí patří k tomu, co já nazývám "učení se spisovatelskému řemeslu".
Díky za zastavení i kritiku.
Tvůj děd Ed :-)
04.11.2008 14:03:06avox
jsem ráda, že mohu srovnat obě verze a musím říct, že úprava dílu velmi prospěla. Ale na to nedej, stejně se nikdy nezavděčíš všem. Když jednou pošleš dílo do světa, je jen na tobě, jestli je budeš hájit nebo přizpůsobovat společenské poptávce, jde asi o to, abys jako autor stále zůstal sám sebou...
04.11.2008 10:35:51Jarmila Moosová Kuřitková
To je dobře, že jste vrátil původní verzi. Je v ní cit. A v žádném případě jí nechybí atributy kvalitního díla.

Paralela s polským poetou je výstižná.
04.11.2008 10:18:45Edvin1
Dyk já čtu! A komentuju. Pravě si jednu takovou sebekritiku přečet. :-P Až se bojim,že mě šef z prace vytěpe! (vyhodí). :-)

Zdvořile děkuji za trpělivost projevenou přečtením obou verzí, a také za srovnání.
děd Ed :-)
04.11.2008 10:11:18aleš-novák
tak konečně můžu srovnat obě verze a přiznám se, že víc se mi líbí ta druhá. První má sice větší "tah na branku", je akčnější, ale sevřenější forma přepracované varianty mi připadá čtivější.

A pokud jde o ed(vin...)itorství: sám se taky považuji za "naivního", neřeším teorie, jamby a trocheje, nechávám čtenáře "dopsat" koncovky...třeba tu editorsá skupinka bude, kdyby ne, založ ji :o)

To, že klub Povídka netahne, neznamená špatný směr. Chvíli to trvá, než se tu něco rozkřikne. Povídkářů je tu spousta, třeba Lakrov...čti a komentuj, bude ti oplaceno...
04.11.2008 09:49:37Edvin1
Začínám podezřívat následující: Hraju si na editora básní jednoho polského "poety". Je to kamarád a publikuje na polských lit. serverech. Je samorost, vůbec nečte to, co by měl, má radši přírodu a práci v zahradách, fotografování a kuchtění. Básně píše, jen "když to na něj přide". Proto se občas dopouští vážných chyb. Kvůli rýmu třeba napíše něco omletého, nějaké klišé, nebo něco, co zaslechl u jiných internetových básníků, má sklon psát naivně až dětinsky, kdysi mu kdosi nakukal, že přídavná jména obhacují jazyk, tak jich tam cpe celé pytle, atd.
Zpočátku jsem mu vše opravoval. Jenže tak se stalo, že "opravený" verš byl sice technicky dokonalý, zbavený veškerých nesmyslů a naivit, byl elegantní a libozvučný, ale.... duch mého kamaráda z něj kompletně zmizel.
Podívejte, napsal třeba v jedné básni o lednu (můj překlad):
leží sníh,
je leden,
raduje se sob
i jelen.

On píše o severovýchodním Polsku, kde je sice divočina a sem tam tam uvidíš i vlka, ale o sobech nikdo nikdy neslyšel. Do té básně se dostal jen z čistě technických důvodů (potřeboval jednu jedinou hlásku). Škrtl jsem mu to, a báseň nedoznala žádné úhony. Jen jedné malé: Už "to nebylo ono".
A tak jsem jej prohlásil za "naivního básníka" (jako jsou naivní malíři, či spíš malba), a ty radující se zvířata jsme tam nechali. Báseň je tak docela hezká.

Původní text snese jen malé úpravy. Zásadní změny podstatných elementů lit. díla mohou způsobit kompletní destrukci původního záměru, nebo dokonce vzít dílu to, co nazýváme inspirací, jež stála na jeho samém začátku.

Je mi jasné, že ne všichni budou z tohoto tvrzení moudří. Vím o vysoce kvalifikovaných kriticích, kteří něco jako "ducha díla" neuznávají. Samozřejmě, neboť k tomu nebyli od přírody vybaveni. Ale vím o nejednom amatérovi, třebas i zde na Písmáku, jenž pokud neví, tak aspoň tuší, o čem je řeč.
Je zde nějaký koutek, klub, fórum, kam by se takovéto postřehy hodily? Můj klub Povídka moc netáhne...
Váš děd Ed :-)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.