Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Masakr

20. 10. 2008
5
32
5068
Autor
Edvin1

Povídku jsem upravil. Podstatně. Přímá řeč je v hovorové češtině, které jsem se naučil v mém rodišti. Pro srovnání uvádím nejdřív starou, pak novou, upravenou verzi.

Masakr
 
Řřřřřřach! práskla okenice. Pouliční lampa se nad námi zhoupla a blýskla jako táborák, když do něj zaduje vítr. Holčička sebou mrskla a vytřeštila oči. Opřel jsem se do kočárku a přidal jsem do kroku.
Grrrrrr... prohnal se kolem nás moped se dvěma puberťáky. Zanechali za sebou smrad přetíženého motorku. Děcko se rozkašlalo.
Cššššššchššš, rozhučelo se splachovadlo. Krucifix! křikl jsem. Dotyčný vztekle přirazil okýnko.
Za vozovkou, za řadou stromů a přerostlých keřů projela tramvaj – její kola skřípala, od troleje odletovaly jiskry a daleko před přejezdem, zrovna na naší úrovni, začala zvonit.
Kličkoval jsem s kočárkem sem a tam.
Nakonec jsme vjeli mezi zahrady a zanechali za sebou vše živé. Klid. Jen z dálky zazníval hlas z reproduktorů McDonald’s, domlouvající se se zákazníky v automobilech, šum autostrády a pravidelné údery bucharu, zatloukajícího den a noc piloty do dna řeky.
 
Zpomalil jsem. Pot mi oschl, tep se zklidnil. Zdálo se, že holčička spí.
 
Tu se zpoza rohu vynořili tři mládenci. Drželi se kolem ramen, na krku šály svého fotbalového klubu a v rukou láhve piva. Raz dva tři, zapěli z plna hrdla. Obě ruce mi vyletěly do výše.
Ztichli. Přiložil jsem prst ke rtům a ukázal jsem na holčičku. Chvíli stáli, a pak se jeden oddělil a na špičkách se přiblížil ke kočárku.
Sklonil se nad ním a usmál se. Vděčně jsem jej objal pohledem.
 
HU! zařval z celé síly.
 
Holčička vyskočila dvacet centimetrů do výše. Mládenec se rozchechtal jako pominutý a jeho kumpáni s ním. Otočili se ke mně zády, chytili se opět kolem ramen a hulákajíce kráčeli svou cestou.
Holčička vydávala ze sebe zvuky, jaké jsem dosud neznal. Halí, belí, pokoušel jsem se ji utišit. Dívala se na mne cizíma očima a bradička se jí třásla.
Postavil jsem kočár k plotu, šlápl na jeho brzdu a rozběhl jsem se za nimi.
 
Prvního jsem nakopl do zadku. Hekl, vyletěl z objetí kamarádů a přistál na kolenou. Druhý se ke mně otočil a pozvedl ruku, ale než stačil něco podniknout, udeřil jsem jej čelem do nosu. Zapraskalo to jako skořápka vejce uvařeného na tvrdo. Zakňučel a schoulil se na chodníku. Třetímu jsem vrazil pěst do ohryzku. Opíral se o plot a lapal po dechu.
Rozhlédl jsem se po nich. Ten první vstával. Rozehnal jsem se a kopl jsem jej do břicha.
Pak jsem se vrátil ke kočárku a odjel jsem.”
.............................
Žena mi vzala prázdný talíř a s pozvednutým obočím na mne pohlédla:
„No dobře, tak jsi kvůli blaženýmu spánku naší vnučky vymordoval půl dědiny,” řekla. Talíř umyla, utřela a odložila na polici. „Běž už si lehnout, dědku.”
Vstal jsem od stolu, opřel se o hůl a šel jsem.
 
Šššššššš, jakosmyčce orchestru šuměla otevřeným oknem autostráda.
Bum bum bum, duněly bubny někde u řeky.
Přetáhl jsem si deku přes hlavu. Usínal jsem.
Křáp, zaznělo mi v uších tak krásně, jako voňavé, na tvrdo uvařené vajíčko...
_________________________________________ 
Masakr (verze)
 
Když jsem se vrátil večer domů, sotva jsem se držel na nohou. V kuchyni jsem usedl na židli, položil jsem vedle sebe na stůl čepici, nadrobil si do polévky chleba a dal se do ní. Ohřátá byla ještě lepší než čerstvá. Žena mne sledovala.
„Chutná?” řekla po chvíli.
„Však bych řek, kdyby nechutnalo,” odpověděl jsem. Odvrátila se ke dřezu a začala drhnout hrnec. Mlčela.
„Odevzdal jsi vnučku rodičům?” zeptala se po chvíli.
„To máš tak,” olíznul jsem lžíci a odložil ji na stůl, „ten náš prcek byl tak utahanej, že jen co jsem s ním vyjel z domu, už mi v kočáru usínal, a já se těšil, že ho stihnu odevzdat děckám ještě před zprávama. Ale jak jsem zajel za roh, tak stará Winklerka zavírala okna. Řřřřach! - práskla s tím, že se holka rozbrečela. O kus dál na to zapomněla, ale tam zas Bureš spláchl hajzl, hůůůůůš, a holka sebou mrskla na druhej bok, řekla „Kulnik šopa!”, a začala si zpívat a počítat prstíčky jako v poledne. Když už ji to přestávalo bavit a víčka jí upadala, tak kolem projel nějakej puberťák na mopedě, chrrrrrrrrrrr, řval a strašně páchl, protože ten kluk si vezl holku a měl to tím pádem přetížený. Prcek se rozkašlal a já utíkal z tý čáry smradu někam za roh. Jenže tam zase jela tramvaj a šššššt, ššššššt, od troleje jí šlehaly plameny. Holka na to vyvalovala oči a vřeštěla a já jsem musel kočár otočit, aby viděla tu tramvaj s ohnivým ocasem, dokud nezmizela. Tak jsem kličkoval mezi domama, až už to hulákání od McDonad’sa , že si jako máme koupit hamburgera, a taky ten buchar od řeky, co tam zatlouká do dna piloty, nebylo moc slyšet.
 
Až mezi zahradama mi zase usnula. Už se mi zdálo, že ty zprávy přece jenom zachráním. Ale zpoza rohu se vynořili tři mládenci tak kolem osmnácti, dvaceti, s barevnýma šálama svýho fotbalovýho klubu a každej s lahváčem v ruce. Zved jsem obě ruce, že mi jako v kočáru spí děcko. Si představ, oni hned ztichli a zůstali stát a tak nějak přátelsky se na mě dívali. Jeden se pak od nich odlepil a přišel na špičkách ke kočárku. On se sehnul nad tím naším spícím prckem a hezky se na něj usmál. Já blbec bych ho málem zulíbal, protože se tak mile uculoval. Jo, on dokonce tak nějak naznačil polibek.
Tu zařval: ‘HU!’, a holka vyskočila dvacet centimetrů do vejšky. Ale nerozbrečela se. Jen se jí klepala bradička. Chechtal se jako pominutej, a pak se vrátil k těm svejm kumpánům; oni vůbec nespěchali, chytli se zase kolem ramen a šli pryč a hulákali raz, dva, tři, a já se marně pokoušel holku uklidnit, já ji houpal, že málem z kočáru nevyletěla, a zpíval jsem Halí belí, koně v zelí, a Šla nanynka do zelí, ale žádný zelí nepomáhalo a ona byla porád potichu a celá se chvěla, a mně najednou bylo jasný, že to takhle nemůžu nechat.
 
Odstavil jsem kočár k plotu, přišláp jsem brzdu a rozběh jsem se za těma hajzlama.
Toho prostředního jsem kop do zadku, že jen stačil vyheknout he!, on z jejich objetí vyletěl a přistál na kolenách, a toho vlevo, co zvednul ruce, jsem bouch čelem do nosu, křáp, jako skořápka od vajíčka to bylo, a tomu vpravo jsem vrazil pěst do ohryzku, cak! Ten prostřední se zvedal, a tak jsem ho ještě nabral do břicha.
 
No, na zprávy jsem to, jak vidíš, kvůli týhle epizodě nestih, ale holka je u rodičů v posteli a spí jako dudek.”
 
Žena mi vzala prázdný talíř a s pozvednutým obočím na mne pohlédla:
„No dobře, tak jsi kvůli blaženýmu spánku naší vnučky vymordoval půl dědiny,” řekla. Talíř umyla, utřela a odložila na polici. „A teď už si běž lehnout, dědku.”
 

Vstal jsem od stolu, opřel se o hůl a odšoural jsem se do ložnice.


32 názorů

Edvin1
19. 03. 2009
Dát tip
"Karakter", když jsem se takhle naprázdno před mou stařenkou vytahoval, před tou, co mě má přečteného od A do Z? Vždyť já bych si netroufnul ani na dědka, jako jsem sám. :-OOO

Edvin1
18. 03. 2009
Dát tip
Kdybych to udělal, tak bych to přeci nenapsal. Člověk nemá bít slabšího! :-) dědEd :-)

Edvin1
04. 11. 2008
Dát tip
Uhodila jsi hřebíček na hlavičku - zůstat sám sebou. Ponaučit se z kritiky, a zůstat sám sebou. A nedat se zblbnout. To je poznatek, jehož realizace není lehká - a přesto jeho zvládnutí patří k tomu, co já nazývám "učení se spisovatelskému řemeslu". Díky za zastavení i kritiku. Tvůj děd Ed :-)

avox
04. 11. 2008
Dát tip
jsem ráda, že mohu srovnat obě verze a musím říct, že úprava dílu velmi prospěla. Ale na to nedej, stejně se nikdy nezavděčíš všem. Když jednou pošleš dílo do světa, je jen na tobě, jestli je budeš hájit nebo přizpůsobovat společenské poptávce, jde asi o to, abys jako autor stále zůstal sám sebou...

To je dobře, že jste vrátil původní verzi. Je v ní cit. A v žádném případě jí nechybí atributy kvalitního díla. Paralela s polským poetou je výstižná.

Edvin1
04. 11. 2008
Dát tip
Dyk já čtu! A komentuju. Pravě si jednu takovou sebekritiku přečet. :-P Až se bojim,že mě šef z prace vytěpe! (vyhodí). :-) Zdvořile děkuji za trpělivost projevenou přečtením obou verzí, a také za srovnání. děd Ed :-)

tak konečně můžu srovnat obě verze a přiznám se, že víc se mi líbí ta druhá. První má sice větší "tah na branku", je akčnější, ale sevřenější forma přepracované varianty mi připadá čtivější. A pokud jde o ed(vin...)itorství: sám se taky považuji za "naivního", neřeším teorie, jamby a trocheje, nechávám čtenáře "dopsat" koncovky...třeba tu editorsá skupinka bude, kdyby ne, založ ji :o) To, že klub Povídka netahne, neznamená špatný směr. Chvíli to trvá, než se tu něco rozkřikne. Povídkářů je tu spousta, třeba Lakrov...čti a komentuj, bude ti oplaceno...

Edvin1
04. 11. 2008
Dát tip
Začínám podezřívat následující: Hraju si na editora básní jednoho polského "poety". Je to kamarád a publikuje na polských lit. serverech. Je samorost, vůbec nečte to, co by měl, má radši přírodu a práci v zahradách, fotografování a kuchtění. Básně píše, jen "když to na něj přide". Proto se občas dopouští vážných chyb. Kvůli rýmu třeba napíše něco omletého, nějaké klišé, nebo něco, co zaslechl u jiných internetových básníků, má sklon psát naivně až dětinsky, kdysi mu kdosi nakukal, že přídavná jména obhacují jazyk, tak jich tam cpe celé pytle, atd. Zpočátku jsem mu vše opravoval. Jenže tak se stalo, že "opravený" verš byl sice technicky dokonalý, zbavený veškerých nesmyslů a naivit, byl elegantní a libozvučný, ale.... duch mého kamaráda z něj kompletně zmizel. Podívejte, napsal třeba v jedné básni o lednu (můj překlad): leží sníh, je leden, raduje se sob i jelen. On píše o severovýchodním Polsku, kde je sice divočina a sem tam tam uvidíš i vlka, ale o sobech nikdo nikdy neslyšel. Do té básně se dostal jen z čistě technických důvodů (potřeboval jednu jedinou hlásku). Škrtl jsem mu to, a báseň nedoznala žádné úhony. Jen jedné malé: Už "to nebylo ono". A tak jsem jej prohlásil za "naivního básníka" (jako jsou naivní malíři, či spíš malba), a ty radující se zvířata jsme tam nechali. Báseň je tak docela hezká. Původní text snese jen malé úpravy. Zásadní změny podstatných elementů lit. díla mohou způsobit kompletní destrukci původního záměru, nebo dokonce vzít dílu to, co nazýváme inspirací, jež stála na jeho samém začátku. Je mi jasné, že ne všichni budou z tohoto tvrzení moudří. Vím o vysoce kvalifikovaných kriticích, kteří něco jako "ducha díla" neuznávají. Samozřejmě, neboť k tomu nebyli od přírody vybaveni. Ale vím o nejednom amatérovi, třebas i zde na Písmáku, jenž pokud neví, tak aspoň tuší, o čem je řeč. Je zde nějaký koutek, klub, fórum, kam by se takovéto postřehy hodily? Můj klub Povídka moc netáhne... Váš děd Ed :-)

Já vím, a děkuji... Mějte krásný den.

Edvin1
03. 11. 2008
Dát tip
Jarmila: Začínám něco podezřívat... Co, to Vám řeknu později. Nebojte, nemáte nového nepřítele. :-)

avox
03. 11. 2008
Dát tip
Moudrá babča, má toho svého hrdinského dědka přečteného do posledního písmenka :-)) Ani okem nemrkne, jen opatrně začmuchá - zastavil se cestou na jedno anebo jej dnes ty kyčle bolí mimořádně silně, že se tak zdržel? Hezký lidský příběh... */

Nevím... asi to nebyla šťastná volba. Malý zásah původní verze snesla, ale toto se mi... lituji... nelíbí. Nevoní tím prvotním životem... Čtu opakovaně... ne, prostě ne. Jako by to psal amatér, a to vy nejste.

Edvin1
03. 11. 2008
Dát tip
Paní Jarmilo, ta Vámi "s napětím očekávaná nová verze" povídky Masakr je na světě. Najdete si chvilku? :-)

Edvin1
03. 11. 2008
Dát tip
aleš: Díky - jen aby s tím souhlasili i jiní. Tvůj děd Ed :-)

dobře představitelné... jdeš pěkné k věci, bez okecávání.

Edvin1
03. 11. 2008
Dát tip
Nová verze je zde. Uznal jsem Katugirovu kritiku až na poznámku o tom, že není možno, aby jedno dítě bylo nazýváno jedním člověkem různě. S tím nesouhlasím, protože mou vnučku oslovuji, i v jediné větě, těmito slovy či jmény: Holčička, děcko, baby, Lidunka, Liduška, Lidka, Lída, zlatíčko, ty kluku ušatá, prcek, dědův mazlíček, uličník, dareba, darebák, chytráček, prcina,vnučka, vnučenka, uzlíček.... Nezmiňuji její druhé křestní jméno a oslovení v cizích jazycích. :-)

avox
24. 10. 2008
Dát tip
mohl jsi to tady nechat a pak vyměnit... jsem přišla pozdě... :-(

Marcela.K.
23. 10. 2008
Dát tip
moc hezký příběh :-)))))

S napětím očekávám novou verzi :)))

Edvin1
22. 10. 2008
Dát tip
Mezitím jsem nad Tvou kritikou uvažoval. Máš prostě recht a Tvá kritika je kvalitní. Kvůli ní jsem na tento portál přišel. Abych řekl pravdu, povídku jsem začal psát, aniž bych věděl, že pak z toho prostým dopsáním uvozovek udělám přímou řeč. Cosi mi říkalo, že to nejde. Ale nedbal jsem... Díky. Přepíšu to. Tvůj děd Ed :-)

katugiro
22. 10. 2008
Dát tip
Aha, možná jsem se nevyjádřil dost jasně. Vůbec nejde o spisovnost. Pokud bys ve mnou uvedené větě změnil koncovku u "vytřeštěný", byl by projev rázem spisovný. Jde o to, že ani ten nejzavilejší češtinář ve (vý)službě nemluví jako kniha, v podobných souvětích, jako je to s lampou a táborákem. A naopak nepoužívá krátké oddělené věty bez spojek mezi nimi. Nebo střídání zájmen: holčička a děcko... Běžné je samozřejmě používání vlastního jména, ale řekněme, že miminku doma zkrátka říkají holčička (v tom případě bys ji mohl psát s velkým počátečním písmenem) - i potom působí "děcko" nepřirozeně. Zkus si třeba představit, že by tuhle scénku někdo natočil. Asi by ti ten monolog trhal uši :)

Edvin1
21. 10. 2008
Dát tip
Můj předešlý komment byl určen Katugirovi, ne Rabbovi. děd Ed :-)

Edvin1
21. 10. 2008
Dát tip
Můj předešlý komment byl určen Katugirovi, ne Rabbovi. děd Ed :-)

hořký humor - ve spojení s oslavou jazyka ***

Edvin1
21. 10. 2008
Dát tip
Rabb: O.k., tuhle kritiku beru. Taky jsem uvažoval, zda použít hovorovou češtinu. Ale tím bych ihned prozradil, že se jedná o vytahování se, neskutečnost, atp. Chtěl jsem čtenáře prostě svést k iluzi, že se jedná o skutečnost, a nechal jsem dědu hovořit velice spisovně. Prostě je to sečtělý děda, třeba učitel v.v. atp. I já, jako Moravan či Slezan, doma hovořím spisovně. Ostatně jsem to dal do uvozovek. Překvapení mělo přijít ve chvíli, kdy babka jeho projev utne a pošle jej spát. Dědek vezme hůl, težce se zvedne a odšourá se. Tím by mělo být vše jasné.Překvapilo mne, že jsi tohle poprvé přehlédl. O.k., hovorová řeč by byla pro Čecha (ne nezbytně Moravana nebo Slezana) přirozenější. Ne pro mne. Žel, jsem ze Slezska, a můj jazykový projev zůstane zdejšími zvyklostmi poznamenán. A taky mým lit. záměrem. děd Ed :-)

Rabb
20. 10. 2008
Dát tip
no z textu jsem opravdu nepoznal, že se před babkou vytahoval.. poznat jsem to měl z toho křápnutí vajíčka? Z těch pocitů před usnutím?

katugiro
20. 10. 2008
Dát tip
Historka je to včetně konce sice pěkná, ale když tvoří devadesát procent textu přímá řeč, měl by sis dát záležet na tom, aby byla uvěřitelná. "Pouliční lampa se nad námi zhoupla a blýskla jako táborák, když do něj zaduje vítr." je běžné vyjádření při popisu v projevu psaném, nikoliv řečovém, zvlášť u staršího člověka. Ten by přece řekl spíš: "no a najednou mi těsně u ucha třískla okenice a Anetka sebou mrskla, očíčka úplně vytřeštěný, tak jsem radši přidal do kroku etc.

Edvin1
20. 10. 2008
Dát tip
RABB: Prosím, lidi, čtěte miniatury důkladně! Člověk má k dispozci jen pár řádků, takže každé slovo má svůj význam. Ke konci bys se dozvěděl, že onen dědek se jen před babkou vytahoval. Škoda! :-)

hezky pane!

Rabb
20. 10. 2008
Dát tip
úplně by mi stačilo, kdyby to skončilo odchodem a smířením se se skutečností.. ta chvíle ticha, ukazováček na rtech a pak HU! :-)))) to jak se po nich potom rozběhne a zkope je jak Chuck Norris to shazuje.. nejak mi to tam nesedí.. na starý kolena kopat lidi.. z pána je najednou Bruce Lee:-)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru