Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Lukáš

Výběr: StvN
20. 10. 2008
16
38
4866
Autor
pozorovatel

 

 

Noc. Kapky deště mlátí do vozovky takovou rychlostí, že se odráží od země směrem k nebi. Prší i odspodu. Některé kapky ulpí na skle Citroenu XM. Pomalu stečou po větru a zanechají za sebou stopu jako slimáci. Na konci své cesty se prudce odtrhnou a zmizí. 

Za čelním sklem s pohybujícími se stěrači upřeně hledí před sebe muž a žena. Na zadním sedadle spí jejich syn. „Musíme mu to říct,“ řekne matka.
„Vždyť spí. Nebudem ho budit jenom proto, že si...“
„Už se o tom nechci bavit,“ přeruší manžela. 
„Dobře. Zvážilas i možnost, že mu to neřeknem?“
„Měl by to vědět.“
„Zkazíme mu výlet.“ Vypne stěrače.
Paprsky právě vycházejícího slunce pomalu postupují po tváři chlapce. Když dojdou k jeho víčkům, probudí se, promne oči a posadí. „Tyjo.“
Matka se otočí a zeptá „Zdálo se ti něco hezkého?“
„Zdálo se mi, že mi chcete něco důležitýho říct. Co je to?“
Rodiče se zasmějí. „Jak to máme vědět? Je to přece tvůj sen.“
„Na něco jste se chtěli zeptat.“ Chlapec se podívá z okna. Slunce pomalu zapadá za horizont a nebe je rudé. Neprší, je sucho. „Zdálo se mi, že spím. A taky o stěračích. A taky o... Už si nepamatuju, o čem všem.“
„Tak to byl hezký sen,“ řekne matka a nalije chlapci čaj z termosky. „Zkus usnout. Pojedem celou noc.“
Chlapec vrátí kalíšek a jak slunce pomalu zapadá a tma postupně prostupuje vnitřek Citroenu, chlapec usíná, dech se klidní, chřípí roztáhne. 
„Lukáši, chceš housku? - - - Slyšíš mě? Ty spíš?“ 
Lukáš je zády k rodičům a dívá se na mraky skrze zadní sklo. Den a přesto je nebe natolik průhledné, že jím prosvěcují hvězdy. Měsíc je v úplňku a jen matně září skrze mraky.
„Můžeš jít ven,“ řekne matka. „Ale vrať se na snídani!“ 
Lukáš to už nevydrží, otevře dveře, ale zaváhá, když spatří ubíhající vozovku pod ním.
„Na co čekáš?“ ptá se otec a nečeká na odpověď. Prudkým zatočením vyhodí syna z auta. Ten vyletí, ale země se ani nedotkne. Letí těsně nad silnicí. Zamává rodičům a zamíří ke kopcům. V dálce pozná svou školní družinu. Poletuje nad ní, mává svým kamarádům a směje se učitelce, která naň křičí: „Co to znamená Hrdý?! Jak to že si nehraješ s bagrem? Okamžitě přestaň létat! Jestli s tím hned nepřestaneš, budeš muset sníst celý oběd a nic nenechat. Ani kompot, Hrdý!“ 


Lukáš slétne těsně nad hlavu učitelky a rozesměje se. Ostatní děti se také smějí a Lukáš je rozesmává ještě víc. Slétne k učitelce na dosah ruky, ale když po něm chňapne, ihned se vznese a tak pořád dokola. Učitelka zrudne a vzdá se. „Máte prázdniny!“
Děti si chtějí s Lukášem hrát. Ptají se, jak létat a jestli nahoře není zima, ale Lukáš už nemá čas. Obrátí se ve vzduchu a letí zpátky do auta. Ví, že letí pozdě, dívá se na hodinky; 3, 2, 1, 0, -1, ... Začne hustě pršet. Zatočí kolem sloupu vysokého napětí, když mu upadne jedna bačkůrka. Zastaví se, ale ví, že musí rychle na snídani. A ty kapky! Obrovské dešťové kapky, velké jako dětská pěst. Nemá čas; -8. Musí letět dál. Skoro se rozpláče. Má strach, že mu maminka vynadá. Konečně doletí do auta. Snaží se skrýt, že nemá bačkůrku. Matka ho pohladí po vlasech a podá snídani. „Táta s námi nebude jíst?“ řekne a napije se čaje z kalíšku. Za volantem jedoucího auta nikdo nesedí.
„Neptej se a jez.“ Upřeně se zadívá chlapcovi do očí. „Kde máš bačkůrku!?“
Lukáš ležící na zadním sedadle nesrozumitelně zabrumlá, když mu matka sundá i levou botu. Chlapec otevře oči a rozespale a zmateně pronese „Moje bačkůrka...,“ přičemž znovu usne. Leží klidně. Matka ho pozoruje s láskyplným pohledem, zatímco otec zastaví na benzínce. Jakmile vypne motor, Lukáš otevře oči a rozespale – ještě v leže – vyhlédne oknem ven. Sleduje otce, jak nabírá benzín a přitom se protahuje. Matka se optá „Nechceš se vyčůrat?“
„Ani ne.“
„Tak pojď.“
Doprovodí chlapce k pánské toaletě a mrkne na něho, jako že je již dostatečně velký, aby to zvládl sám. Dojde k mušli, zamyslí se, přejde k jiné, poměří mušli s ostatními, rozepne zip a stoupne si na špičky. 
Venku na něho čeká matka. „Kde je táta?“ zeptá se a dopíná zip u kalhot.
„Ježiš, kde máš boty?“
„Myslel jsem, že nemám jen jednu botu.“
Matka ho vezme do náruče, postěžuje si, že je těžký a odnese do auta. Lukáš v okénku hledá otce. Spatří ho o kus dál za benzínkou. Kouří opřen o strom. V pravé ruce mu cigareta svítí jako světluška poletující v noci. Matka vystoupí z auta a stoupne si vedle svého manžela. Chlapec stáhne okénko, aby slyšel, co si povídají. 
„...kdybych věděl, že bude konec světa, tak bych si udělal kafe, šel na balkón a zapálil si.“
„To bys nechtěl ještě něco udělat?“
„Ne, bylo by to zbytečný. Jen bych se díval.“ Podá ji cigaretu. 
Manželka neodpoví. Jen potáhne a vzhlédne ke hvězdám. Vydechne kouř.  
Když se vrátí do auta a otec nastartuje, matka řekne: „Já bych vás všechny objala a hodně dlouho plakala.“
„A neděláš to samý každý Vánoce?“ a laškovně ji štípne do stehna. 
Lukáš ulehne na sedadla, jakmile se auto rozjede. Poslouchá rozhovor, vlastně jen zvuky. Neví, o čem se baví. Mžourá očima a někdy je nechá déle zavřené. Když je otevře, zaslechne útržky z rozhovorů. „Já ti nevim.“ 
„Líbí se ti to víc než Roxette?“ ptá se otec. 
„Ne, ale...“
„No protože jim nerozumíš. Všechny ty cizojazyčný písně jsou hezčí právě proto, že jim nerozumíš.“
Hlasy slábnou.
„Ale...“
„Kdybys textu rozuměla, najednou bys zjistila, že zpívaj o těch samých kravinách jako ti naši.“
„Ale...“ ztratí se matčina věta v šumu.
Lukáš zavře oči. Tma. Šumící tma. 
Vznese se nad Citroen a pozoruje ho z výšky. Vidí i sebe na zadním sedadle a rodiče, jak spí. Kolem projíždějí světla obrovskou rychlostí. Zanechávají za sebou světelnou čáru. Obrovské hořící koule s řidiči uvnitř. Zatemní se.
„...nemůžou. Prostě nemůžou,“ říká otec.
„Ale přesto. Kdyby vynalezli stroj času...“
„Nesmysl.“
„Proč by to měl být nesmysl? Třeba jednou...“
„Umíš si představit čas?“
„A umíš si ty představit nekonečnost?“
Otec se odmlčí. Nechce dát najevo, že neví, co říct. Nakonec jen prolomí ticho. „Kdyby vynalezli stroj času, tak jim to stejně vybouchne.“
Ticho. Chlapci se klíží víčka. 
Matka si opře tvář o opěrku a zadívá na otce. „Kdybych umřela, tak nechci pohřeb. Stačí, když mě spálíš a někde vysypeš.“
„To víš, že tě vysypu.“
Panelák. Nejméně dvacet pater. Utíká ze schodů. Pak se zastaví, skrčí a poslouchá. Panelák se zatřese a ozve se dunění jako při zemětřesení. Zacpe si uši. Znovu zaslechne ono známé šumění. 


Připlíží se k oknu. Zkontroluje, jestli venku nikdo není a pak rychle seběhne o patro níž a znovu se schová pod okno. Panelák se znovu zatřese, tentokráte více. V okně nikdo není. Odhodlá se a běží po schodech. Celá konstrukce se rozechvěje, ba přímo prohne. Je slyšet praskání panelu. Utíká. Zvuk, jako by někdo odtrhl vršek paneláku. Lukáš v okně zahlédne cosi se mihnout. Část čehosi obrovského. Zaslechne hluboký pravidelný dech; jako pochod armády zní ten dech. Běží co nejrychleji. Schová se v kočárkárně uprostřed starých kol a vyřazených kočárků. Schoulený v rohu naslouchá trhání panelu. Cítí, že o něm obr ví, cítí jak se svým obrovským okem dívá do kočárkárny a hledá ho. Obr netrpělivě obchází panelák a když jsou jeho burácivé kroky slyšet méně, odhodlá se a vyhlédne z okna. V tom ho obr spatří! Chlapec se lekne a schová pod okno. Obr běží k němu a údery jeho kroků sílí. Lukáš by chtěl křičet o pomoc, ale nemůže. Otevírá ústa, ale žádný tón nelze vyloudit, natož zařvat. Pak vejde do kočárkárny otec a zeptá se: „Je máma doma?“
Lukáš sebou třese a zavzdychá ze spaní. Matka mu setře pot z čela. Napůl otevře oči a nechá se hladit. Těká pohledem kolem sebe. Je zmatený, bojí se. Všude jen tiché šumění. 
Matka se usměje a zašeptá „Ššš.“ Chlapci zvlhnou oči. Snaží nerozplakat. Matka ho stále hladí po vlasech a tiše, velmi tiše začne zpívat: „Moje střevíčky jsou jako ze zlata.“ Chlapec se ještě tišeji přidá. 
„Když je mám připadám si hrozně bohatá. 
Ty si vezmu jen v onen slavný den 
až si sednem do kočáru ty a já. 
Moje bílé šaty celé z hedvábí 
ty na ráz všechny lidi kolem přivábí.“ Chlapec nezpívá, jen nepatrně pohybuje rty. Matka zpívá čím dál víc tišeji.
„Budu v onen den zářit tobě jen,
až si sednem do kočáru ty a já. 
Ach, jsou samé zlato, ach...“













 


38 názorů

pozorovatel
17. 11. 2008
Dát tip
díky

katugiro
17. 11. 2008
Dát tip
Tohle mě nebavilo. Je to snad docela věrné zobrazení, ale mě jako čtenáře tenhle sled útržků nezaujal; vyloženě mi vadí, když je v tom samém dialogu východ i západ slunce. Experiment v próze je jiná věc, tady mi to přijde nemístné. Zobrazuješ podle mě málo na to, abys mohl pak říkat, že se pod povrchem odehrává komplikovaný život. A zase po přečtení diskuse: většinu věcí asi vidím podobně jako romale. Rozvod tam není ani naznačený, nevím na základě čeho o něm ostatní vědí. Člověka to napadne, ale další vývoj se k tomu vůbec nevrací a čtenář to nechá plavat: stejně tak mohlo jít o to, že umřela babička nebo že půjde do jiné školky. StvN se na tebe dívá podezřele nekriticky :)

pozorovatel
26. 10. 2008
Dát tip
jen nevim, na kolik to čtenář chápe, vnímá ale dám na tebe

America
26. 10. 2008
Dát tip
Podle mně je to akorát. Kdybys to zvýraznil, ubereš sílu pointě. Aspoň podle toho, jak ji chápu já - jak jsem ji popsal v minulý kritice.

pozorovatel
26. 10. 2008
Dát tip
usmíření pro syna ten rozvod jsem chtěl na pozadí, i když si tak řikám, jestli ho nenaznačit víc

America
26. 10. 2008
Dát tip
Usmíření? Já si ten konec jednoznačně interpretoval tak, že matka se chystá na rozvod, kterej je celou cestu v autě nakousnutej, ale nevyřčenej. Tenhle konec to čtenáři potvrdí a navíc tomu dá lehce bizarní atmosféru, protože pro kluka jsou střevíčky jen uspávankou, on ani otec netuší, co to pro mámu znamená. Že jí už hlavou letí, jak budou jen sami spolu, ale stejně šťastní. Připadá mi to perfektně morbidní

pozorovatel
25. 10. 2008
Dát tip
jestli ti to psal, tak to si tě přečtu

StvN
24. 10. 2008
Dát tip
Záleží, jak se to podá. Ve filmu ok, v textu nevim nevim.

pozorovatel
24. 10. 2008
Dát tip
nejvíc

StvN
24. 10. 2008
Dát tip
Jestli ono to zpívání neni už trochu patetický.

pozorovatel
23. 10. 2008
Dát tip
já sám si pokládám otázku, proč je konec takovejhle a vidim to jako usmíření modlitba hlavně je to z filmovýho hlediska.. zlatý střevíčky zpívaný tiše jsou to nejcitlivější co znám už jsem to chtěl použít vícekrát:)

StvN
23. 10. 2008
Dát tip
Romale, v literatuře, co vim, snad nikdy nešlo tak docela o to, co se děje, ale jak to autor podá, případně napíše. To je důvod, proč většina poesie na Písmáku stojí za hovno. Tady si lidi myslí, že stačí přijít s nějakým jakože dobrým, netradičním, absurdním nápadem a je vymalováno, jenže pak zůstanou ty šmouhy. Zato tady kikin je stylisticky šikovnej a tenhle text je až moc dobře napsanej. Mně osobně zarazil jen ten konec, kterej jako by šel do ztracena, řekl jsem si, že jsem asi něco přehlédl. Nicméně samotné čtení, to byla radost.

Makrelka
23. 10. 2008
Dát tip
Moc pěkně napsaný, hlavně ten začátek. Ale nějak mi uniklo, co tomu klučinovi rodiče chtěli říct/neříct. Takže si připadám povídkou dost neuspokojená. Ale stejně dávám tip, už jenom kvuli tem kapkám na čelním skle, co zanechávaj stopu jako slimáci.

KayTee
21. 10. 2008
Dát tip
viz G_B_Show - podepisuji se pod to.. *

mi připadá, jako bych už něco podobného četla... a nic jsem v tom převratného neobjevila, docela mě to nudilo ;)... ale já nejsem teda znalec povídek... takže můj názor je asi tady úplně zbytečný :D... možná je v těch botách a kočárech nějaký symbol, ale nevim, potřebovala bych nápovědu - přítele na telefonu možná... :-))

romale
21. 10. 2008
Dát tip
beru to tak, - ale nemyslim, že by to tak musel mít každý --- taky sem měl svoje, jasně - jen tehle text mě tam napoprvé nedostal - když si ten svět budu chtít zpětně vyprojektovat, přečtu si Zahradu;)

až moc to připomíná filmovou synopsi ta ultraobjektivita jinak zručnýho vyprávění vymačkala z řádků všechnu krev..

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
Jo, beru tenhle názor. Přestože jsem taky línej fracek a od povídek žádám v podstatě totéž, co ty. Aby práci odvedly za mě. Dokonce bych tenhle názor označil za dominantní v mym přístupu - ať už v próze nebo poezii. Vždyť jsme se o tom nakonec bavili:) Ale tady to prostě cejtim, vidim. A přijde mi, že každej, kdo si pamatuje pár snů z dětství, to musí vnímat stejně. Myslim, že právě z tohohle důvodu je "Lukáš" jedna z povídek, ve které je nechání prostoru čtenáři žádoucí. Sem se totiž může promítnout skutečně úplně každej. Nikdo se nenarodil ve dvaceti. A to kouzlo světa uzavřenýho do pár předmětů a lidí, který jsi za svojí krátkou existenci, když ti bylo pět nebo šest, poznal, má v sobě určitě uložený i ty. Musel by jsi být sakra výjimka, abys to měl jinak. Z toho důvodu tvojí reakci nepřisuzuju ničemu jinýmu, než nenaladěnosti na vlnu. A věřim, že kdybys měl k tomuhle textu byť jen vhodnou hudbu bez obrazu, zapluješ do toho sejně, jako já:) So try it!

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
romale: předchozí reakci jsem psal ještě bez tvojí odezvy, aby bylo jasno:)

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
romale: předchozí reakci jsem psal ještě bez tvojí odezvy, aby bylo jasno:)

G_B_Show
21. 10. 2008
Dát tip
Ta soda na tomhle díle je, pokud už se budeme bavit o obsahu, věrná reflexe důležitosti a nedůležitosti. Schopnost rozdělit plívy od zrn jak se tak řiká. Ta grotesknost. Ztráta bačkůrky je důležitější než rozvod rodičů. Než hádky lidí, které na zemi znáš nejdůvěrněji. Umíš si vybrat mezi propiskou do školy a vlastní matkou? A jen tak mimochodem, aby to nevypadalo jako hádka, ale jako seriózní diskuze, těšim se na koncert:)

romale
20. 10. 2008
Dát tip
nojo, když se do toho zapojil, hned jsem znervozněl;)

romale
20. 10. 2008
Dát tip
GB - - protože to nutí představovat si jako film - jenomže já k tomu zaujímam postoj jako k povídce... chápu, co chceš říct - jsou dvě věci, které vidim: - tyhle části - obr, bačkůrka, orchestr - nemělo by mě to samo vtáhnout do toho nanejvýš zajímavého světa toho chlapce - já na to narážim furt - tyhle věci chtějí aktivní přístup - představuj si, domysli si, nalaď se - proč, proč mám dělat něco za tu povídku...? když řeknu, že ze zkušenosti vim, že existují texty, který to udělají za mě - bude to zase jen otázka vkusu, že... nebo tato povídka je otevřené téma - zařízený pokoj, do kterého vejdu, zkoušim si tam sedačky, zapínam telku válim po koberci - já se na tom příběhu nepodílim do té doby, než mě k tomu přiměje sám... jsem starý fracek, fantazie jde do háje... - a rovnoměrné - právě - to jako znamená vyvážené? řekl bych spíš unylé - to jako malí kluci vnímají svět takhle rovnoměrně - nejsou tam spíš kombinace šílené nudy, šrotování hlavy, rychlých nápadů, nadšení a zase dlouhé nudy...? já nevim - vnímam to tak...

pozorovatel
20. 10. 2008
Dát tip
doufám, že svého spolubydlícího budeš náležitě poslouchat, romale !:)

romale
20. 10. 2008
Dát tip
snažíš se pochopit jejich slovníkový význam nebo jejich vztah k tej povídce?;) tak já to tak necham - stejně jsem ti nechtěl pomoct;)

G_B_Show
20. 10. 2008
Dát tip
Není to pomalé, je to rovnoměrné. To dávkování je naprosto úměrný životu malýho kluka, co jede autem. Sám říkáš, že ti to přijde filmový - tak si tu povídku jako film představ. Já to vidim. Se všemi dramaty, které Lukáš prožívá. Není to jen obr a ztracená bačkůrka. Je to symfonický orchestr v pozadí, když Lukáš letí a ztráta bačkůrky se rovná ztrátě něčeho, co bezhlavě miluješ. Když jsi takhle malej, všechno je zvráceně dramatický. Ne zvráceně, jen přehnaně - pro někoho, komu je dvacet. Stejně, jako tvoje vnímání problémů přijde přehnaný někomu, kdo je sto let starej. Na první pohled se tam neděje nic než cesta a pár snů, ale jen si vzpomeň na dětství. Pokud by se k tomuhle scénáři našel chápající režisér, udělá z námětu autentický drama, který mu přísluší. Je to věrný a je to napínavý. Jen musíš přistoupit na cnímání, který jsi možná už dávno vytěsnil. Přestože tvojí součástí někdy bylo. Zkus si to přečíst, ale vzpoměň si při tom na věk, kdy se za každym keřem schovávali piráti a baronu Prášilovi jsi věřil každé slovo. Já to jako námět naprosto respektuju.

pozorovatel
20. 10. 2008
Dát tip
se snažim nějak pochopit slova jako neotřele, tradičně, laciné, atd. a zatim se mi to nedaří.. i když si spíš myslim, že mi moc nepomáháš ale neřikám, že to tak nesmíš nechat naopak

romale
20. 10. 2008
Dát tip
jo, ten kundera;) "neni to zvrat, protože se ti zdálo o tom, že lítáš?" ne - ty dvě otázky neměly návaznost - takže: nevim, proč tomu říkáš zvraty - a ty motivy jsou tradiční... "vybral jsem si cestu, kdy se na první pohled nic neděje a přitom na pozadí se odehrává celý tak složitý život..." no - podle mě to neděláš neotřele;) možná že běžné věci se běžným mají dělat běžným způsobem - ale - ano - o vkusu... ať si to každý posoudí sám... nemam dostatečnou kritickou argumentační výbavu, abych ti mohl byt partnerem v dobré kritické diskuzi;) ale mam výhodu že si žádné zdůvodňování nemusim složitě promýšlet;)

pozorovatel
20. 10. 2008
Dát tip
neni to zvrat, protože se ti zdálo o tom, že lítáš? chápu správně, že se tu bavíme o vkusu..? protože já stojim o dobrou kritickou diskusi vybral jsem si cestu, kdy se na první pohled nic neděje a přitom na pozadí se odehrává celý tak složitý život, což mi laciný naopak nepřijde, ale já jsem autor, ten nemá argumentovat víc než čtenář:) kundera rulez

romale
20. 10. 2008
Dát tip
zvraty? myslíš že mně se to nikdy nezdálo?;-) ne - myslim, že ty scény jsou obyčejné - přišly by mně aj laciné - ne jako že by za to mohl zrovna obsah, sám nevim - žeru fragmentálnost, ale... tohle pomálé vyměňování diapozitivů, kontinuální... nevim, neoslovilo mě to... no právě - auto jede, jede, jede...

pozorovatel
20. 10. 2008
Dát tip
a to já si přítomný čas užiju vždycky nejvíc monotónní tok děje moc nechápu.. lítá, honí ho obr, to jsou velký zvraty:) ale chápu, že auto jede a nenabourá a rodiče se nerozvedou díky

romale
20. 10. 2008
Dát tip
na první čtení - slušně napsaný, chybí tam to, čemu se říká šmrnc nebo tak, hodně filmový, tok děje je vpodstatě konstatní - takže je to monotónní - a buď moc krátký nebo jsou jednotlivý scény málo prohloubený - aby to zanechalo "dozvuk" - teda napoprvé... ("Snaží nerozplakat.")

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru