Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Pes a lidská duše

23. 10. 2008
3
8
1956
Autor
WiruZ
    "Kouřím doutníky protože chutnají jako kdybych žvýkal podzim. Na patře cítím tlející listí - ohárek syčí nohama když procházejí hromadou listí a jejich barva to je prostě listí." Říkaval můj páníček ve chvílích kdy měl nejvíce melancholickou náladu. Já nikdy doutník nekouřil - vždy jsem pouze čuchal dým který se rozléval všude po domě z páníčkových doutníků. Podzim jsem ovšem z toho zapáchajícího dýmu necítil. Kupodivukupodivukupodivu.
     Páníček umřel a já teď jedu vlakem pryč. Nevím kam. Veze si mě teta - páníčkova sestra která mi dává moc dobré sušenky. Páníček umřel a ja pamatuji na jeho doutníky které jsou jako podzim a na to jak mě občas držíval v rukou. Koukal na mě a plakal. Pak se mi omlouval že mě svým pláčem otravuje a ničí a přitom nechápal že v ten moment kdy pláče a dokáže ze sebe dostávat smutek - tak v ten moment to je důvěra - důvěra ve mně. Pláč je důvěra rozhodl jsem se a bylo tomu tak.
      Sedli si naproti. Prvni přišla ta paní. Měla dlouhé holé nohy. Na sobě krásné bledě modré šaty. Moc hezky voněla a měla krásně upravené vlasy. Boty na jehlách a taky zdobenou černou kabelku. Sedla si k okýnku. Dala nohy křížem a podepřela si hlavu rukama. Koukala ven na nádraží. Když přišel pán vzhlédla. Lehce se usmála. Pán byl oblečen velmi elegantně. Dlouhý černý kabát černé barvy a černé kalhoty. Měl úplně kraťonké vlasy a krásnou temně modrou košili. Oba byli oblečení... třeba do divadla - myslel jsem na to - asi jedou na vestpocketku! Sedl si naproti paní. Uchopil ji za rukou kterou si přestala podpírat hlavu a pozoroval ji. Ona dál koukala ven z vlaku. Pán šáhl do kapsy a vytáhl telefón. Byl to jeden z těch krásných telefónů. S velkým pozlaceným sluchátkem. Černý kabel z látky vedl do dřevěného těla přístroje. Majestátně stál na stolku. Pán chvíli pozoroval displej. Poté se pohodlně usadil. Paní se na pána podívala:
      "Nenapsala?" otázala se. Pán nereagoval. Z venku dopadalo světlo a bylo slyšet hlasy lidí - navzájem se proplétaly a mizely ve vzájemném šumu hotový blábol krásný. Vlak se možná za chvíli pohne a možná taky ne. To se uvidí. Z venku dopadala hezké světlo a v jeho paprscích bylo lze vidět vznášet se tečky prachu. Rotovaly - vypadalo to že jsou ve stavu beztíže.
      Lup na mého páníčka dopadaly kousíčky prachu - usedl do křesla a pustil starý lup gramofón. Deska praskalalup ale za chvíli bylo slyšet zvučný hlas pana Wericha a jemnější hlas pana Voskovce. Ano lup hry Osvobozeného divadla - to miluju! Vždy jsem se přitiskl k páníčkovým lupnohám a pozorně jsme naslouchaly. Hlasitě se smál a ja se smál taky lup. A každý dopad gravitaci odolavájícího kousku prachu krásně zapraštěl. Lup - lup - lup.
      Vlak se rozjel. Paní pořád vyhlížela ven. Pán cosi ťukal do telefónu. Ona se na něho podívala a usmála se. Chytla ho za ruku.
      "Těším se." On nevzhledl a psal dál. Chvíli ho pozorovala. Bolestný výraz ve tváři přejel jakoby rukou - přešel přes obličej.
      "Prosím - nepiš ji." Hlesla potichu. On vzhledl od telefónu. Na pozlacenem sluchátku se zalesklo slunce více než bílá ruka v rukavicích Andyho.
      "Nepíšu ji." odpověděl a opět sklopil hlavu k telefónu. Pustila mu ruku a opět se zadívala ven do krajiny. Míjeli jsme stromy a pařáty a také telegrafní sloupy - za okýnkem také přeletěl drak - měl tři hlavy které střídavě chrlily oheň věděl jsem že letí sežrat nějakou princeznu. Nevadilo mi to každý den sežere nějaký drak nějakou princeznu. A stejnak to bylo do světel kde je chvílema i nudno. Nejspíš. Krásně se zatřepetaly jeho fáborky a byl pryč.
     Můj páníček nikdy neměl vlasy. Vždy kraťounké jenom na pohlazení - škoda že jsem ho nikdy nehladil. Vím že by to potřeboval. Obzvláště tehdy vzpomínal-li na Lisu a Brittu a Annu. On sám mě občas hladil - hlavně tehdy když jsem měl strach. Neměl jsem jej často ale někdy přece. Především na eskalátorech. Bál jsem se jezdících schodů. Chtěli mi zlámat packy a vždy trvalo než jsem nastoupil a i potom s ocasem mezi nohama nešťastně jsem kňučel a chtěl z těch prokletých schodů pryč. A někdy - tedy dost často mě páníček vzal do náruče a ja se klepal a on mě hladil. Schody by neměli jezdit - je to jakoby vás někdo postrkoval k vrcholu. Přeci nelze stoupat víš a zároveň neklesat hloub. Alespoň si myslím snad tedy ehrm kupodivu kupodivu kupodivu.
     Vlak ujížděl a koleje bouchaly a rachtaly a pán průvodčí už nás všechny dávno minul. Hlavu jsem měl opřenou o packy a pokoušel se usnout. Zazvonil telefón. Pán si četl vzkaz a začal odepisovat.
     "Proč ji píšeš když jsme spolu?" otázala se ho paní. On zvedl hlavu dál však psal - nic neříkal.
     "Naposledy spolu někam jedeme a ty na ní musíš pořád myslet?" zeptala se paní.
     "Nepíšu ji."
     "Tak mi to dej přečíst!"
     "Ale proč - musí ti přeci stačit že jí nepíšu!" snažil se jí chytit za ruku ona však uhnula.
    "Proč když jsme naposledy spolu jí píšeš? Budete spolu. Chci abych ti patřila alespoň dnes. Aspoň ještě dnes." Pán odložil telefón. Promnul si unaveně oči - mlčel. Ona opět otočila hlavu k okýnku - pozorovala ubíhající krajinu.
     "Chci jenom zažít alespoň jeden den s tebou - jenom s tebou. A ne s tebou a s ní." na nos ji dosedla častečka prachu - necítila ji.
     Vesele jsem na páníčka štěkal. Házel mi míč. Pomalu. Nevypadal příliš šťastně - chvílemi se zapotácel. Páchl z něho alkohol. Nevadilo mi to - pokoušel se to zahnat podzimem - to mi nevadilo ještě víc. Hlavně že házel talíř. Procházeli jsme prázdnou ulicí. Vysoké paneláky byly tiché - jako už tolik let. Jenom občas šlo zahlédnout vlající roztrhané záclony. Ruce duchů hrozí - říkal jsem si a trochu se bál. Páníček hodil talíř a ten uchopil vítr - letěl daleko a ja běžel za ním. Z dálky jsem slyšel vzdalující se hlas páníčka.
     "Svippe! Svippe!" seděl jsem u Páníčka. U jeho nohou on seděl zhroucený do křesla - společně jsme poslouchali vespocketku. Já se smál páníček však nikoli. Měl zarostlé tváře a pořád se hladil po hlavě. Škrábalo to bylo to slyšet  -občas padaly kousky kůže nebo prach lup. Občas páníček něco zamulal.
     "Kolifink - kolifink." na stole tikaly Snällovi skleněné hodiny.
     Cesta vlakem ubíhala rychle. Páníčkova sestra mě semtam pohladila po hlavě a to bylo moc příjemné. Pán a paní naproti mlčeli. Pán si už svého krásného telefónu nevšímal. Paní pořád koukala z okna. Vlastně byla moc krásná. Najednou se na něho otočila - položila mu svojí ruku do dlaně.
     "Mám tě ráda." On ji dlaň přikryl druhou rukou. Usmál se a vztápětí sáhl do náprsní kapsy svého kabátu. Vytáhl malou placatici rumu. Otevřel ji - zhluboka se napil a předal jí paní. Ta se také zhluboka napila a opět ji předala pánovi. Vlastně byli oba dva moc krásní. Byli krásní a společně chlastali rum. Když byla placatice prázdná hodil ji pán do koše pod stolkem - zazvonilo to. Opět se chytili za ruce a paní opět pozorovala ubíhající přírodu. Venku děti pouštěly draky. Oči se jí trochu leskly. Možná rum a možná slza - možná třepetání fáborek.
     Paníčkova sestra mě hladí - snažím se vzpomenout si na páníčka. Nejsem si vlastně uplně jist páníčkem. Kupodivu. Myslím na náprsní kapsu na poletující prach - praskání desky snažím se pospojovat vše toto dohromady alespoň v náznaku podzimu či kouřelup. Ovšem útržky se různí a trhají dál a dál. Myslím na pláč. Protože pláč je důvěra; a důvěra bolí nebo štípe -jak kdy - ale je to kupodivu jazyk - tedy jazyk bez jazyku. Důvěra je pláč. Ovšem - ale co lítost? Možné pohlazení - kupodivukupodivukupodivu.

8 názorů

StvN
25. 10. 2008
Dát tip
Vypravěč je důležitej. Jinak si přečti mou první kritiku. Nemusíš mi nic vyvsvětlovat, jo? Je to tvůj text.

WiruZ
24. 10. 2008
Dát tip
proto je ten pes taky znacne zlidsten a myslim ze nikde v textu se nesnazim o neco jineho... nicmene o toho psa zas tolik nejde krom toho ze to je vypravec...

StvN
24. 10. 2008
Dát tip
Znáš psa z pohledu zvenčí, ale asi není v lidských možnostech zjistit, co se děje uvnitř v nějakém zvířecím vědomí nebo tak něco. Nepíšeš studii, neříkám, že jo, říkám, co mi vadí a proč mi to vadí, kdyby tě to třeba zajímalo, víš?:)

WiruZ
24. 10. 2008
Dát tip
ale ja toho psa znam...vsak je to jedna konkretni literarni postava...navic nikde netvrdim ze delam studii psa...

StvN
24. 10. 2008
Dát tip
To bych neřekl. Psát z pohledu něčeho, co neznáme, je děsně jednoduchý, protože nemusíš dbát o přesnost a můžeš to nakonec hodit na imaginativnost.

WiruZ
24. 10. 2008
Dát tip
stvn: a v tom je to krasny vid - jak ma kazdy tu imaginaci jinde...

StvN
23. 10. 2008
Dát tip
Docela jsem se těšil, že si od tebe přečtu trochu třeba normální text, ale tahle Dášeňka mě moc nebaví. Nelíbí se mi výraz páníček, to vymyslel myslim Srstka, a nevěřim, i kdyby psi vůbec uvažovali, že by uvažovali takhle.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru