Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+12 neviditelných
Maruška
datum / id24.10.2008 / 300164Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieO životě.
zobrazeno3991x
počet tipů20
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
O tomhle si myslete, co chcete. Čtení na víkend.
Maruška
Auto sjelo na štěrk krajnice a tiše zastavilo u laťkového plotu. Na udusané hlíně a kočičích hlavách dláždění dvorku si hrálo pár polonahých romských dětí. Dveře patrového domu byly doširoka otevřené, na schodech před nimi seděl stařec, s cigaretou ubalenou z novinového papíru. Plnovous až na prsa, nažloutlý kolem úst, se mu třásl. Pohleděl na mě lesklýma očima.
„Hledáte někoho?” Prohlížel si můj vůz, ale po chvíli jej to znudilo.
„Paní Klepáčovou,” odpověděl jsem.
„Neznám,” řekl a zabafal.
„Marii Klepáčovou,” zkusil jsem to ještě jednou.
„Á, bláznivou Mařku? Tak ta je za barákem. U těch svejch koček.”
Rozhlédl jsem se a vydal jsem se vlevo kolem domu. Po cestě jsem se musel vyhýbat rozbitým skříním, nepojízdným kočárkům a kolům bez kol.
 
Seděla na štokrleti a se zavřenýma očima se vyhřívala na sluníčku. Její tvář byla snědá, ale tam, kde jí polospánek vyhladil vrásky, bylo vidět nitky světlé kůže.
Přistoupil jsem k ní, dotkl se jejího útlého ramene, a zašeptal:
„Maruško.”
Trhla sebou. Její obličej se v mžiku proměnil, zmizely světlé nitky, tvář plnou vrásek pokryla zloba.
„Nechte mě, nebo vás zabiju!” Z rukávu vytrhla velký kuchyňský nůž.
„Maruško,” oslovil jsem ji znovu, ale polekaně jsem ustoupil o krok. Zkusil jsem to jinak: „Maruško, mám pro tebe dárek!”
Nedůvěřivě si mě prohlížela.
„Jaký dárek?” zeptala se, ale její tvář zůstávala napjatá.
„Něco pro kočičky, a také pro tebe.” Položil jsem na zem košík a sundal jsem z něj utěrku. Pozorovala mě, jak ji pečlivě skládám. Potom se podívala na věci, které ležely nahoře. Koutky úst se maličko pozvedly nahoru. Ale vzápětí její tvář ztvrdla, zle na mne pohlédla a vyštěkla:
„Chcete mi otrávit kočičky!”
„Maruško, jak bych mohl.”
Velká černá kočka se přiblížila a otírala se o její nohy. Košík nespouštěla z očí. Maruška ji uchopila pod břichem a pevně si ji přidržela na klíně. Hladila ji.
„Zabít mi je chtějí, všecky! Ty moje dětičky!” řekla plačtivým, přiškrceným hlasem.
„Maruško, kdo a proč? Vždyť je tady všecky máš.” Neposlouchala mě. Její oči, to jediné, co na ní nezestárlo a zůstalo průzračné jako kapky deště na listech stromů, přeskakovaly z jednoho na druhé. Znovu a znovu se vracely k balíčkům v košíku. Dřepl jsem si a jeden jsem vytáhl. Sledovala každý můj pohyb, a když jsem jej rozbalil, kus ulomil a podal jí ho, polkla naprázdno, ale pak prudce zavrtěla hlavou. Ulomil jsem ještě kousek a vložil si jej do úst. Dívala se na to s napětím a její ohryzek se pohyboval. Pod teňoučkou kůží na tvářích se chvěly svaly. Jako by žvýkala se mnou. Když jsem polkl, polkla také, a dále upírala svůj zrak na mou tvář. Usmál jsem se. Pomalu se jí tvář uvolnila. Podal jsem jí štrůdl ještě jednou.
 
Chňapla po něm a přiložila jej k ústům. Ale pak se zastavila, uždibla kousíček a položila jej před kočku na svém klíně. A pak lámala štrůdl dál a rozhazovala jej po hlíně a po sešlapané trávě. Odevšad se sbíhaly kočky, černé, bílé i strakaté, mňoukaly, prskaly a praly se o drobty štrůdlu. Po chvíli neměla nic. Ale se šťastným úsměvem se rozhlížela kolem sebe.
 
Podal jsem jí ještě kus, a sám si nechal patku. Maruška začala jíst. Hleděla do údolí pod námi a usmívala se.
„Maruško, já vím, už jsme o tom tolikrát mluvili, ale nerozmyslela sis to?”
Nereagovala.
„Maruško, opravdu tu chceš zůstat na zimu? Vždyť tu zmrzneš.”
„Nezmrznu, dětičky mě zahřejí,” mumlala mezi sousty.
„Vždyť tohle není život!” skoro jsem vykřikl, „žiješ jak ti Cikáni!”
Otočila se ke mně:
„Nikdy jsem tak nádherně nežila. Rozumíte? Nikdy! Takový výhled jsem z paneláku neměla, jen samá auta a kravál a zápach! Podívejte, jak je to údolí plné stromů a luk. Víte vy vůbec, jak voní půda, když na jaře taje sníh? Nebo když támhle na stráni v dubnu kvetou jabloně? Víte co je to vůně čerstvě posečené trávy, vůně bouřky, když spadne déšť na sluncem rozpálenou pěšinu? Víte jak je cítit podzimní listí? Jak pod sněhem spící krajina? Ne? Tak já to taky nevěděla.”
“Ale v bytě bys mohla mít teplou vodu, topení, a na procházky do lesa bys taky neměla daleko,” zkoušel jsem to znovu.
“A můžu tam s sebou vzít moje kočičky?”
„Tak jednu, nanejvýš dvě,” odpověděl jsem. Věděl jsem, že tím je rozhovor u konce. Odnesl jsem košík do kůlny a vše uložil na poličce mimo dosah koček. Vrátil jsem se zpět, s posledním balíčkem v ruce. Položil jsem jej na její kolena.
„Co to je?” zeptala se nejistě, a její ruka hladila balicí papír.
„Rimbaud, toho jsi měla ráda, nebo ne?”
Její oči se rozšířily, vrásky naposledy ustoupily. Šedivá hlavička kývla.
 
“Ta ženská žere kočky! A pije jejich krev!” zahučel dědek na schodech. Zakašlal se a odplivl zeleným chrchlem.
 
Sjížděl jsem do údolí. První kapky večerního deště dopadly na sklo. Otevřel jsem okno a zhluboka se nadýchl.
 
Maruška, má sestra.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.02.2017 17:48:11K3
redaktor prózy

Přečetl jsem, protože mám Marie kolem sebe hned tři. Líbilo a nemyslím si že je ta tvoje zrovna moc bláznivá, spíš jiná a tím pádem pro mnohé bláznivá. Tip.

13.09.2012 13:06:50Edvin1
Co je ovšem pro mne na této věci nejzajímavější - když takovým lidem někdy déle naslouchám, začínám jim "rozumět" a málem považovat jejich, ne můj, stav za normální. A bývají docela šťastní, aspoň někteří. Což jim závidím.
Dík za návštěvu, koment a čtení.
Ed :-)
13.09.2012 11:17:52Zordon
Svého času jsem navštěvoval sestru v psychiatrické léčebně. Musím říct, že chápu ono přepnutí z blázna do proroka, které proběhne nepozorovaně během vteřiny.*
30.12.2010 11:37:33Edvin1
Sebastiana: Děkuji.
30.12.2010 11:31:53Sebastiana
Velmi pěkně napsáno.
15.06.2010 16:48:06Bíša
Velice silné!!!
19.03.2009 11:43:14Edvin1
Tak to bylo...
18.03.2009 17:44:10arkp
...a muselo se Vám to přetěžko psát....
18.03.2009 13:33:45arkp
...moc pěkně napsáno..*
10.02.2009 13:21:26nevím,neznám
*************

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.