Vrána

Hostů se moc nesešlo, a když se konečně otevřela vrata do té síně, začala vrána, co seděla na střeše, vyhazovat svinstvo z okapu. Padalo to na hlavu lidem, co šli vepředu, těm nedůležitějším; teda pominu-li hlavního, kvůli němuž se tu všichni sešli. Ten už byl uvnitř a schovával se v truhle. Na mě pod ten vodopád bahna a listí ještě řada nedošla, ale pomalu jsem se blížila do ohroženého místa. Za normálních okolností by na tu černou potvoru už dávno někdo křiknul kšáá nebo tak nějak, ale v tu chvíli se nikdo neodvažoval porušit chmurné ticho. Koukala jsem, nenajdu-li u cesty hrudku, ale byl tam jen kámen, a ten jsem po ní hodit nechtěla. Jednak by na té plechové střeše dělal kravál, že by to probudilo i mrtvého, ale hlavně jsem si vůbec nedokázala představit tu hrůzu, kdybych trefila. Další smrt? Smutku už bylo dost. Vzpomněla jsem si, že by možná stačilo hod naznačit. Jako když zaháníte dotěrného psa. Zdvihla jsem ruku nad hlavu, jako bych se chtěla protáhnout, a když jsem se ujistila, že tomu gestu nikdo nevěnuje pozornost, opatrně jsem máchnula. Pták se prudce otočil a při odletu stačil ještě upustit část toho, co už zřetelně k životu nepotřeboval. Naštěstí minul.

Oddechla jsem si. Vše zachráněno. Pozůstalí i mé šaty. Já asi taky. Díky téhle události se mi snad nebudou drát slzy do očí, jako jindy. Nepřítonnost řečníka, nahrazovaná jen tóny z reproduktorů, tu naději posilovala. Než jsem položila kytku, byla už půlka první skladby za námi. Vážná hudba. Té naštěstí vůbec nerozumím, takže mi nemohla podsouvat vzpomínky; to kdyby si náhodou někdo z nejbližších dal tolik práce s výběrem, že by název skladby či okolnosti jejího vzniku nebožtíka něčím připomínaly. Nečekané souvislosti jsou na tahání slzí nejhorší. Jenže pak spustili nějaké tklivé country a už mě zase měli. Jako vždycky. Vzpomněla jsem si, jak za dědkem občas přišli ti jeho kámoši a vysedávali do noci u ohně před starou rybářskou boudou. Tam nad hrází. Snažila jsem se zaměstnat myšlenky počítáním zúčastněných: Kolik teď a kolik tenkrát; kolik chlapů a kolik ženských — soukromá statistika. Mám počítat taky nebožtíka...? Najednou jsem ho zase viděla na té pramici; jak s ní k ránu odjíždí rovnou od ohně, nadranej jak kára, s rozmazanou vidinou té, na kterou léta marně čeká, a jistotou, že dnes určitě zabere. A pak mi došlo, že předchozí skladba byla asi Smetanova Vltava, a už mě měli podruhé. Bylo to jak smutný biograf. Ještě že jsem seděla v poslední řadě, a v tomhle kině se nikdo neohlíží.

V tunelu pod námi zaduněl vlak. Prohučel zleva doprava a znělo to jak kvadro zvuk z amerického filmu. Tam by tahle scéna ale hned pak skončila a další děj by se odehrával nejspíš o desítky let později a tisíce kilometrů dál. Nebo naopak? Ty vzdálenosti... Zkusila jsem bez újmy na duši proplout nejasnými vzpomínkami: Jak jsem se vlastně dostala až sem? V jednom jsem jasno měla. Jeho zásluhou to není! A zásluhou jeho syna, kterému jsem dnes podala ruku jen proto, že je to v podobných situacích zvykem, taky ne. Ten se nezasloužil o nic. Jenže je tu ještě někdo. Znovu jsem na ni soucitně pohlédla a došlo mi, že už zase dělám něco, co jsem si předem zakázala.

Záře zapadajícího slunce mě okrádá o zrak. Štíhlé siluety topolů, připomínající zástup chlapců a dívek, zase o rozum. Světlo života a pachatel vzpomínek. Obojí jako by bylo postiženo vzdáleností stejného řádu; Tisíce kilometrů a tisíce let. Sedím v podkroví a myslím na noc, která tudy za chvíli přojde. Noc, která bývala prapříčinou potomků. Zosnovala-li děvče, mohlas dát světu lásku, ale taky důvod k boji. Zosnovala-li chlapce, mohlas světu přinést válku, ale taky sílu obrátit řeku; pro lásku. Kdy už kouzlo té noci při(e)jde?

H.H.

Nejdříve ze všeho prý lidé přišli o čich, který by jim bránil strkat do všeho nos. Hmat je kontaktní, ochutnáváním zase ubývá; do budoucna se tedy museli spokojit především se sluchem a zrakem. Po hlase dokázali i potmě rozeznat přítele od nepřítele. Zrak umožňoval rozlišit i přeneseně; podle písma. Podoba písma často odhalovala také náladu pisatele. Těm, jež pisatele znali, rukopis navíc potvrzoval pravost zprávy. Pro ostatní — pro ty slušné — představoval naopak zábranu. Pečeti, obálky a adresy povýšily zábranu v zámek.

Elektronická korespondence přinesla zásadní změnu; to, že doručený dopis není určen vám...

Konec ukázky (zájemcům se omlouvám)