Konečně se mi podařilo tento příběh dopsat až do konce. Vkládám ho sem celý znovu, protože v původních třech kapitolách nastaly nějaké změny. Předem musím upozornit, že toto dílo je docela dlouhé.

Ochránce

1.

            Alida stála před svým domovem, který plál jako pochodeň. Plakala. A v tom se ozval křik. Křik její matky. Dívka ji zahlédla v okně. Hořely jí šaty. A pak se ozval další zvuk. Než si dítě uvědomilo, co to bylo, zřítila se celá chalupa. A ve stejnou chvíli utichl i křik jeho matky.

            Dítě sice nechápalo, co se přesně děje, ale s jistotou cítilo, že zůstalo samo. Že ti muži, kteří projeli vesnicí a podpálili každé stavení, zničili vše, co znalo. A tak se pomalu vydalo po cestě pryč.

            Dívka se s křikem a pláčem probudila. Tento sen ji trápí už celé roky. Ale přesto, dala by všechno za to, aby to byl jen sen a ne vzpomínky. Noc co noc to požívala znovu. Bylo to tak hrozné, ale dávalo jí to také neuvěřitelnou sílu. Nebýt těchto vzpomínek, stěží by dokázala to, co umí. Co jí den co den učil její náhradní otec.

            Posadila se na posteli a začala vzpomínat. Šla tehdy několik hodin. Čas ovšem nevnímala. Nevnímala nic. Zelené louky podél cesty, ani barevné květiny, které měla tolik ráda. Prostě jen šla. Plakala a šla. I když ji bolely nožičky, i když ji pálily oči od kouře a slz. I když ji bolelo bříško od hladu. Nic z toho nebyla schopna vnímat. Nemohla. To, co cítila ve svém malém srdíčku, vše ostatní dostalo do pozadí.

            Pak za sebou náhle uslyšela dusot koňských kopyt. Chtěl utéct, ale zjistila, že její malé nožičky už neposlouchají. Už nemohou dál. Spadla na zem a plakala víc než předtím. Najednou ucítila, že ji někdo zvedá ze země. Byl to muž, který jí dal novu šanci na život. Už tehdy, při jeho prvních slovech, cítila úlevu. Úlevu a bezpečí.

            „To je v pořádku, už se ti nic nestane. Neboj se,“ utěšoval ji, když s ní nasedal na koně. A ona se uklidnila. Opřela se o něj a usnula. Když se probudila, ležela zabalená do deky u plápolajícího ohně. A to jí vrátilo hroznou vzpomínku. Začala křičet. „Mami! Mami! Ne! Mami! Mami!…Pálí! Pálí mami!“

          Vzpamatovala se až když s ní muž zatřásl. „To nic. Už je to pryč. Neboj se,“ tišil ji. Podařilo se mu ji uklidni brzy. „Maminka… oheň… pálí. Pálí maminku,“ vzlykala. Muž si ji vzal do náručí a přitiskl k sobě. „Já vím. Pojď, musíš se umýt. Jsi špinavá, přece nechceš vypadat jako čert,“ pronesl klidným hlasem.

            Poslechla ho a šla s ním k řece. Tam si sundala špinavé šaty, posadila se na břeh a začala se umívat, přesně jak ji to učila maminka. Muž se vrátil k ohništi, ale to jí nevadilo. Už tehdy cítila, že ji neopustí. Že ji nenechá samotnou.

            Když se vrátil s dekou a košilí, kterou jí oblékl, zeptal se: „Jak se jmenuješ, slečno?“ „Alida,“ špitla a nechala se zabalit do deky a odnést zpět k ohništi. Avšak při pohledu na plápolající oheň, se jí opět vybavil křik její matky. Znovu se rozplakala a chytla se pevně mužovi ruky.

Ten ihned pochopil, co se to děje. Dones ji až k ohni, postavil na zem, donutil ji, aby se ho pustila, a odešel na druhý konec provizorního tábora. „Alido, vím, že se ho bojíš, ale musíš to překonat. To, co jsi viděla, by ublížilo každému. Ukážu ti, jak tu bolest a strach potlačit.“

            A tak začal její výcvik. Od toho dne, před dvanácti lety z ní byla bojovnice. Překonala svůj strach z ohně, naučila se jezdit na koni lépe než rytíři, používat dýky, kuše, luky a meče. A hlavně se naučila používat rozum. Dokázala obrátit soupeřovu sílu proti němu. To jí prý pomůže mnohem více, než pevná ruka. Více než fyzická síla.

            Bylo to tak únavné, ale vždy, když si zoufala, že už nemůže dál, že už nemá sílu, v mysli se uslyšela matčin křik. V srdci ucítila bolest, kterou jí ten hlas přinesl, a pokračovala. Cvičila někdy i celý den, bez odpočinku, s minimem jídla i pití. Nic z toho jí nevadilo. Poslouchala příkazy svého náhradní otce, ale pak jednou…

            Byli tehdy v lese, kde se učila rozpoznávat okolí všemi smysli, když k ní přišel a nakázal jí, aby zabila jelena, který se zrovna pásl na pasece kousek od nich. Bez rozmyslu se natáhla pro luk a šíp, ale v půlce pohybu strnula.

            Měla o zabít. Zabít? To přece nemůže. „Dělej!“ „Proč ho mám zabít? Máš snad hlad?“ zeptala se po chvíli. Muž se usmál. „Jsem na tebe hrdý, Alido,“ řekl, ale pak dodal, „Alido, teď tě naučím ještě něco. Ale doufám, že to první nebudeš muset nikdy použít. Naučím tě, tak zabít a jak léčit.“

            Ukázal jí tehdy místa, po jejichž zasažení protivník okamžitě zemře, ale naučil ji také, jak zranit a zpomalit, aniž by to ohrožovalo soupeřův život. „Ale pamatuj! I ten nejhorší a nejodpornější člověk má právo na život a vzít mu ho ti nikdy úlevu nepřinese.“ Tahle věta jí v mysli uvízla a opakovala si ji den co den.

            Vzdychla a v myšlenkách se přesunula dál. Do dne, před měsícem, kdy její otec, učitel a přítel zemřel. Byli v lese, když ho bodlo v rameni a zhroutil se k zemi. „Alido, poslouchej mě!“ poručil jí, když k němu v slzách doběhla. „Byla jsi má druhá šance. Byla jsi má spása. Byla jsi jako má dcera… Ššš… Pamatuj, co jsem tě naučil. Nedovol, aby tě ovládal hněv nebo touha po moci. Pokud se tak stane, vzpomeň si, co se stalo s tvou vesnicí a uvědom si, že bys mohla způsobit to samé.“

            Snažila se zadržet slzy, aby mohla odpovědět. Musela být silná. „Slibuji. Budu se řídit srdcem, ale ani na rozum nebudu zapomínat. A naopak,“ podařilo se jí nakonec slíbit. Pak vzala otcovu ruku do svých. „Dobrá a teď ještě něco. I nadále skrývej, že jsi žena. Neříkám, abys přestala být ženou, jen to skrývej. Neučil jsem tě bojovat. Dokážeš se utkat i nejlepším rytířem a porazit ho… Vím, že jsem ti měl víc vštěpovat, jak se má chovat dáma, ale…“ v je ho hrudi se ozvala další bolest. Další bodnutí.

            „Ale otče, vím, jak se chová dáma. Ta stará žena, která bydlí kousek od nás, mě to naučila… Otče, mám tě ráda…“ zašeptala, položila hlavu na jejich ruce a zavřela oči. Když je opět otevřela, poznala, že je opět sama. Jen s tím rozdílem, že už není bezbranná. Otce pohřbila na místě, které měl nejraději. Na vyvýšenině nad řekou. Pak se rozjela domů, kde plakala a plakala.

            Zvedla se z postele a podívala se do zrcadla. „Musíš se o sebe postarat. Už je to měsíc, co zemřel. Musíš se vzchopit,“ poručila si. Zavřela oči a čekala až se opět objeví stará bolest. Ale nepřišla. Nedokázala si vybavit matčin křik. Byl pryč.

            Postavila doprostřed místnosti a rozhlížela se okolo. V tom si uvědomila, že tu není sama. Stará žena ze sousedství stála ve dveřích. „Alido, než zemřel, o něco mě poprosil. Měl jsem ti vyřídit, aby sis vzala jeho zbraně. Jsou vytvořeny u nejlepšího zbrojíře v zemi. A také ti mám říci, aby ses vydala do města nebo vesnice… Ale máš skrýt svou krásu… Nevím, jestli jsi si toho vědoma, ale jsi ta nejkrásnější žena… žila jsme na zámku a nikdo se ti nemůže rovnat.“

            Dívka poslouchala, nechápala však. Ona že je krásná? „Alido, teď ti zase něco poradím já. Ukryj svou krásu, tak jak jsi to dělal doteď. Pokud tě někdo uvidí… vím, že se umíš bránit, ale bude lepší, když nebudeš provokovat. Vím, že by to nebylo úmyslně…“ neodřekla. Skácela se k zemi. Alida se k ní rozběhla, a tak zaslechla její poslední slova. „Opatruj se a nedovol, aby se tě dotkl muž, kterého bys nemilovala.“ A zemřela.

            V ten okamžik se rozhodla. „Slibuji. Slibuji vám oběma, že nezapomenu. Ukryji se od mužské šaty a velký klobouk. Budu chránit ty, co se bránit nemohou. Slibuji, že nezapomenu na to, co jste mě učili.“

            Ženu pohřbila vedle svého otce, převlékla se za muže, sbalila si věci, nasedla na koně a jela vstříc své budoucnosti.

2.

            Stála na rozcestí a přemýšlela, kudy se vydat, když zaslechla pláč. Seskočila z koně a rozběhla se. Brzy doběhla k místu, odkud se pláč ozýval. Byla tam žena, které ležel v klíně zraněný muž. „Prosím, neubližujte nám,“ prosila, když si cizince všimla. „Neublížím vám. Co se tu stalo?“ zeptala se mužským hlasem.

            „Zloději napadli naši vesnici…“ zarazila se, neboť se neznámý sehnul ke zraněnému v jejím klíně. Po chvíli však pochopila, že jim chce opravdu pomoci. Zachránil jejímu muži život. Podařilo se mu zastavit krvácení. Teprve potom se odhodlala pořádat ho, zda nepůjde s ní do vesnice.

            Jakmile se dostali na dohled od vesnice, lidé se schovali. Mysleli si, že také patří ke zlodějům, kteří před chvílí vykradli všechna stavení. Mladá žena jim však řekla, že zachránil jejího manžela. Mluvčího vesnice.

            Pak Alida osaměla. Dovedla svého koně ke studni a dala mu napít. Přivázala ho ke stromu do stínu a začala procházet mezi domy. Většina z nich jich byla poničená. A všude byla chudoba. Bylo sice vidět, že se zdejší obyvatelé snaží pomáhat si navzájem, ale vysoké daně a loupeživé bandy udělaly své.

            Přicházela zrovna na náměstíčko, když si uvědomila, že se tam shromáždila celá vesnice. Jakmile si všimli, že se cizinec vrací, ztichli. Když došla až k nim, vystoupil starší vesnice. „Pane, jsme vám vděčni, že jste zachránil našeho vůdce, ale nemůžete tu zůstat. My nemáme peníze, abychom vám mohli platit za ochranu. Ano, víme, že patříte k ochráncům. Váš meč má jejich znak.“

            Poslouchala jejich slova a přemýšlela. Tihle lidé potřebují pomoci. A pokud jde o peníze, nedala se takovou cestou proto, aby si vydělávala. Chtěla chránit bezbranné. A to tato vesnice opravdu byla. „Pomohu vám od zlodějů. A po vás chci jen jídlo a dům, kde bych mohl žít. Jakmile budete v bezpečí, odejdu,“ pronesla nakonec.

            Zdejší lidé chtěli čas na rozmyšlenou. Souhlasila, i když tušila, jak odpoví. A opravdu, nemýlila se. Večer před ni opět předstoupili a řekli, že pomoci nechtějí. Alida přesto nachystala past. A když se druhý den zloději vrátili, pochytala je do sítí jako motýly a nechala vesničany, aby je odvedli do města k soudci.

            Podobně si počínala i v dalších vesnicích a městech. Jedněm pomohla od zlého starosty, druhým od zlodějů, jinde od divoké zvěře, a hlavně odevšad vyhnala loupeživé tlupy. Stal se z ní nejobávanější Ochránce.

            Nebylo to proto, že by byla nelítostná, ale proto, že byla chytrá. Jakmile se zaměřila na nějaký cíl, dosáhla ho, ať jí v cestě stálo cokoliv. A tak po půl roce se při jejím jménu třásl kdejaký nepoctivec. Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře, tak jí říkali.

            Ale pak… do kraje přijela nejobávanější banda nájemných žoldáků. Bylo to asi padesát mužů, kteří za nejvyšší nabídku byli schopni čehokoliv. Vraždili, kradli, unášeli, mrzačili, ničili, pálili. A tato skupina během dvou dnů napadla devět vesnic, odkud unesli patnáct dívek. Brali jen nejkrásnější vesničanky. Zbytku lidí si ani nevšimli. Neničili ani nevraždili. A to se zdálo Alidě velice podezřelé.

            Třetího dne dorazili do vesnice, kde se z ní stal obávaný Ochránce. Vyvlekli všechny na náves a oddělili ženy od mužů a dětí. Mladé dívky poté postavili do řady a jejich vůdce si jednu po druhé prohlížel. V tu chvíli tam dorazila i Alida.

            Ukryla se na kraji lesa. Už z takové dálky poznala, že tam jsou všichni. Proti takové přesile neměla šanci, ale něco udělat musela. Byla tedy jediná možnost. Nasedla na koně a po cestě zamířila k vesnici.

            A přesně jak předpokládala. Žoldáci ji nechali projet až na náves k jejich vůdci. Ten se přestal věnovat kráskám a otočil se na přijíždějícího. „Máš štěstí, Ochránče-beze-jména-a-bez-tváře, že nemáme zabíjet,“ řekl, když sesedla z koně a došla skoro až k němu. „Ale… zdá se, že pověsti o tobě nelhaly. Jsi vážně tak chytrý. Věděl jsi, že tě nenapadneme!“ rozesmál se.

            Pro Alidu bylo velice těžké stát tu před tímto mužem. Nejraději by ho zabila, ale slova jejího otce plnila svůj účel. Potlačila nutkavou touhu zabít. Nadechla se, rozhlédla po vystrašených vesničanech a promluvila klidným mužským hlasem. „Ne. Nevěděl jsem, že mě nenapadnete, ale potřeboval jsem zjistit, co chcete.“

            Vůdce žoldáků se rozesmál ještě víc. Po chvíli mu ale došlo, co to znamená, a utišil se. Vždyť tento ochránce vůbec necítí strach. Sám vešel do vesnice, kterou obsadilo padesát žoldáků. A vůbec nebyl nervózní. Buď je to blázen, což je velice nepravděpodobné, nebo má tu největší kuráž, kterou kdy u muže viděl. Někdo takový byl hoden toho, aby ho obdivoval a uznával.

            „Dostal jsem zaplaceno, abych přivezl nejkrásnější dívky a ženy. Někdo si přeje, aby ta nejkrásnější ze všech patřila jen jemu,“ zodpověděl skrytou otázku. Ten muž si zasloužil vědět pravdu, když tolik riskoval, aby se to dozvěděl.

            Alida skryla pobouření. Ony ty ženy chtějí prodat jako otrokyně muži, který má dost peněz na to, aby si mohl dovolit tuto skupinu. A zřejmě dost mocného nato, aby tito zabijáci neporušili jeho příkaz. Pootočila hlavou a zadívala se na již zajaté vesničanky. Byly vystrašené, ubrečené, ale nezdálo se, že by jim bylo jakkoliv ublíženo.

            „Chce tu nejkrásnější,“ prones vůdce žoldáků a znovu se rozesmál. A společně s ním i jeho muži. To ji přinutilo vrátit se zrakem na muže, který se opět začal zabývat prohlížením zdejších žen. U jedné se zrovna zastavil a poručil, aby ji přidali k ostatním.

            Alida jí pohlédla do tváře a strnula. To je přece žena vůdce vesnice. Ale tak nešťastnou ji neviděla ani tehdy, když její muž umíral. Věděla, že musí něco udělat. Nemohla dovolit, aby tyto ženy odvedli. Ale ve chvíli, kdy zaslechla, jak malá holčička volá: „Mámí!“ přestala dál přemýšlet, co udělá. „Nechte ji!“ přikázala silným odpor nepřipouštějícím hlasem. Stará žena, přece řekla, že její krása předčí všechny krásné ženy, které viděla. Tak tomu bude věřit.

            Vůdci žoldáků chvíli trvalo, než se vzpamatoval z příkazu. Hlas ochránce byl tak sebejistý. Odhodlaný. Něco takového ještě nikdy neslyšel. V první chvíli ho chtěl bez výhrad uposlechnout. Nechápal to. „Ale copak?“ podařilo se mu nakonec promluvit. A dokonce ironicky, což ho velice překvapilo.

            Nevšímala si jeho slov. Moc dobře věděla, že tím chce jen zakrýt nejistotu, kterou cítí. „Pokud vám dám nejkrásnější ženu této země, necháte dívky a ženy z vesnic být?“ Muž se zasmál. Teď už upřímně. „Pokud mi dáš nejkrásnější ženu v zemi, propustím všechny, co jsem zajal a už se v tomto kraji nikdy neukážu!“ slíbil bez přemýšlení a zase se rozesmál.

            Také Alida se tentokrát zasmála, i když v zápětí jí tělem projela ledová vlna. Zachrání celý kraj, bude jí to však stát svobodu. Nezaváhala ani na okamžik. Zvedla hlavu zpříma se zadívala na žoldáka. Rychlým pohybem ruky si sundala klobouk a uvolnila šátek z obličeje.

            V tu chvíli vůdci žoldáků zamrzl úsměv. Místo něj se mu ve tváři usídlil naprostý šok. Alida se usmála a rozpustila si husté zlaté vlasy. Přitom slyšela, jak všichni zalapali po dechu. Otočila se na zajaté vesničany za ní a většinu žoldnéřů. Od té chvíle bylo všude naprosté ticho. Žoldnéři, vesničané a zajaté dívky nevěřícně hleděli na krásu, která se jim vynořila před očima.

            „Víla!“ vykřiklo jedno malé dítě. „Víla!“ přidalo se další. A měly pravdu. Vypadla jako víla. Zlaté kudrnaté vlasy do půli zad odrážely sluneční paprsky. Její pleť byla bílá jako sníh, neboť šátek ji chránil před sluncem. A tomu všemu vévodily oči. Modré oči, které jakoby odrážely jasnou oblohu za krásného dne. To, že zbytek těla měla zahalený v mužských šatech, vůbec neubralo na jejím půvabu.

            Vůdce žoldáků nenacházel slova. Nebyl si jistý, co ho vyvedlo z rovnováhy víc. Její vzhled nebo skutečnost, že obávaný Ochránce je žena. Na okamžik ho napadlo, že si dívku nechá sám, ale vzápětí to zavrhl. Byly by s ní jen potíže. A navíc, pořád je to ta samá, kterou před chvílí obdivoval pro nebojácnost. A to, že je žena, si vyžadovalo od ní ještě větší odvahu.

            I Alida byla poprvé viditelně vyvedená z míry. To, jak na ni všichni hleděli, nechápala. Opravdu je tak moc krásná? A proč jí ty děti říkají vílo? Musela se však soustředit. Pohlédla na muže stojícího před ní a pronesla něžným ženským hlasem: „Pokud necháte zdejší vesnici být, půjdu s vámi. Dobrovolně.“

            Muži se konečně vrátil hlas. „Tak žena! Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Postrach zlodějů. Je žena! A to ta nejkrásnější v celé zemi. Dobrá, propustím všechny a už se tu neukážu. Ale… dala jsi mi svůj slib. A já ti věřím… Myslím, že vím, kdo jsi. Jsi chráněnka jednoho zoufalce… no tak klid… A on své slovo držel… Budeš hodná a uděláš, co ti poručím.“

            Přikývla, ale ovládal ji strach a nejistota. Nebyla si jistá, co ji teď čeká. Zachránila všechny tyto lidi a to za cenu nejvyšší. Sebe samu. Svou svobodu. Musela však zůstat silná. Odepnula si pás se zbraní, z boty vytáhla dýku. Další z obou rukávů. Pak si rozepnula vrchní oděv a odhodila malé vrhací nože. „Zbytek zbraní mám na koni,“ prohlásila nakonec.

            Muž se znovu rozesmál, ač mu do smíchu vůbec nebylo. Je to jen žena a má větší odvahu než on. Než celá jeho skupina. Na to se jim stačilo podívat do očí. Nevěděl, zda má tu ženu nenávidět nebo obdivovat. Vůbec nezapadala do jeho vidiny světa. „Pusťte ty ženy,“ obrátil se na své muže, „odjíždíme bez nich. Doprovodí nás jen Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře… Řekl jsem odjíždíme! Rychle! A posbírejte ty zbraně, ať ani jedna nechybí.“

            Dál se věnoval jen ženě převlečené za muže. Byla tak neuvěřitelně krásná. Ale to, co měla v očích… Teprve teď se v nich objevil náznak strachu. „Smím jet na svém koni?“ zeptala se a v hlase po strachu nebylo ani stopy. Musí být neuvěřitelně silná. „Ano, ale pro jistotu, aby tě nenapadla nějaká hloupost, nasedni a nastav ruce,“ pronesl po chvíli. Zlobilo ho, že ho ta žena tak vyvádí z rovnováhy.

            Alida poslechla. Ač se jí přitom málem podlomily nohy strachem. Dala mu slib. Odevzdala zbytek zbraní a nechala se přivázat k sedlu. A pak už čas nevnímala. Nevnímala ani okolí. Musela se uklidnit. V tuto chvíli by jí nepomohlo, kdyby začala ztrácet rozvahu. Jak to říkal její otec: „Nejdůležitější je zachovat si rozvahu. Neztrácet nervy. S chladnou hlavou toho vyřešíš víc, než když se necháš ovládat hněvem nebo strachem.“

            Zatím si však neodvažovala pomyslet na to, co bude následovat, až ji dovezou tomu, kdo jim zaplatil. Skoro se přitom rozesmála. Dokázala se postavit ozbrojeným mužům odhodlaným zabít, ale děsila se okamžiku, kdy bude stát tváří v tvář muži, který za ni zaplatil. Moc dobře věděla, jaký osud potkává ženy, které si někdo koupí. Přestanou existovat. Nikdo jim nepomůže. Král se o zem nestará, a tak zotročování nikdo netrestá.

            Náhle ji něco vytrhlo z myšlenek. Rychle zbystřila a uvědomila si několik věcí najednou. Setmělo se. Zastavili. A několik mužů k ní právě zamířilo. V prvním okamžiku chtěla utéct. Neudělala to však. Nechala se sundat z koně a odvést k právě rozdělávajícímu ohni. Jakmile stála u něj, poznala, že je zcela obklíčená žoldáky. A naproti ní stojí jejich vůdce. Nadechla se a hrdě na něj pohlédla. Nenechá je, aby ji zlomili. Takovou radost jim nedopřeje. „Kdo vám…“ zeptala se pevným hlasem, ale v půli ji přehlušil smích.

            Všichni muži kolem se rozesmáli. „Ona chce vědět, kdo ji odteď vlastní,“ neslo se táborem. „Dost!“ ozval se vůdcův hlas. „A nezapomeňte, že ona není nic pro nás,“ upozorňoval a šel pomalu k ní. A při těch několika krocích zapomněl na svá vlastní slova. Její krása ho úplně omámila. Chtěl se jí dotknout. Musel se ujistit, že je skutečná.

            Než tak učinil, její ruka vystřelila jako blesk k jeho opasku. Vytáhla dýku a přitiskla mu ji k hrdlu. Až chladná ocel žoldáka vrátila do reality. Přerušil svůj pohyb a zasmál se. Zbraň jí však nesebral. „Jsi vážně dobrá,“ podotkl. A myslel to jako poklonu. Nepřestávala ho udivovat.

            Pak se obrátil na své muže. „Poslouchejte! Každý, kdo se k ní přiblíží, dostane deset ran bičem,“ pohledem se vrátil ke krásce, která mu pořád držela pod krkem jeho vlastní dýku, „a zřejmě mu ještě zůstane památka od ní!“

            Po této větě se znovu potopil do jejích modrých očí. Bylo nepřirozené, aby taková kráska uměla, to co umí. Mnohokrát slyšel vyprávění o Ochránci-beze-jména-a-bez-tváře. Z počátku tomu moc nevěřil, ale po čase byl nucen změnit názor. A teď, když se přesvědčil, že je vše pravda, se dozvěděl, že je to vlastně žena. Spíš dívka.

            Alidu stálo mnoho síla, aby na sobě nedala znát strach. Bála se. Neuvěřitelně se bála. Ale nemohla si dovolit, ukázat to. Alespoň ne teď. Oni jsou jen poskoci. Pokud by se rozklepala už před nimi, co asi bude dělat před člověkem, který ji bude vlastnit. Rychle zaplašila hrůznou myšlenku.

            Nemohla si dovolit myslet na budoucnost. Přítomnost je důležitější. „Pokud toho máš moc, řeš vždy přítomnost. Tak se dopracuješ k problémům budoucnosti,“ říkával její otec. Ano, řeš problémy až tehdy, kdy nastanou. To musí udělat. Nesmí si klást otázku, zda udělala dobře či ne. Jinak se prostě rozhodnou nemohla.

            Hrdě snášela žoldákův pohled. Nesmí uhnout. Pokud je znejistí, bude ve výhodě. A v tom si vzpomněla na poslední slova staré ženy. „Nedovol, aby se tě dotkl muž, kterého nebudeš milovat.“ Jak to teď mohu splnit? ptala se sama sebe. Hned se však vzpamatovala. To vyřeší později.

            Muž naproti ní se znovu pousmál. Zřejmě postřehl nepatrný projev strachu. „Tak tebe zajímá, komu patříš,“ vrátil se k její otázce. Podhlédl na nůž pod svým krkem. „Řeknu ti to, až dáš tohle pryč.“ Dýka spadla na zem. „To je lepší. Tak a teď tě nechám pro jistotu znovu svázat. Jsi moc dobrá… a tím i nebezpečná,“ rozhlédl se kolem sebe a musel se zasmát.

            I když pohled, který se mu naskytl nebyl k smíchu. Padesát nejlepších žoldnéřů se třese před dívkou. Ač to na sobě nechtěli nechat znát, jako jejich dlouholetý velitel postřehl tu změnu. Byli pořád ostražití.

            Alida se nechala svázat. Neměla moc na výběr. Dala slib. A ten ona vždy plní. Pohlédla zpět na žoldnéře. „Nikdy bych nevěřil, že by někdo držel své slovo i za takovéto situace. Myslím, že se bojíš. Určitě se bojíš, ale poslechneš,“ musel ohromeně konstatovat. „Musím tě obdivovat a to nejen pro tvou krásu, která bere dech, že pánové.“ Jeho muži přikývli. „Jsem člověk bez srdce a bez skrupulí. Přesto sis získala můj respekt a to je poklona… opravdu velká…“

            Poslouchala jeho slova a byla čím dál tím víc zmatená. Vůbec nechápala, jak mohla tak zaujmou tohoto vraha. Pochopila, co svými slovy myslel. Skládal jí poklonu a při pohledu na jeho muže poznala, že většina z nich smýšlí stejně. „Řeknete mi tedy, kdo vás platí?“

            „Samozřejmě. Ale jen proto, že jsi to ty. Nemám ve zvyku říkat svému zboží, co ho čeká… Najal si nás rádce Radus. Král oslaví za týden své 25 narozeniny a on mu chce dát…“ zarazil se. Dívka totiž viditelně zbledla. Nedivil se jí. Určitě počítala s tím, že muže, kterému bude patřit, uteče. Ale u krále to nepadalo v úvahu. Jeho nebude moci nikdy odmítnout. Skoro ji začal litovat.

            Ale opravdu jen skoro. „Tak konečně nějaký projev citu… Poslouchej! Jsi divoká, to se mu určitě bude líbit. Zajímalo by mě, jak dlouho mu bude trvat než tě zlomí. Bude tě sice škoda, ale obchod je důležitější…“ Chystal se odejít, znechucen sám sebou. Co to s ním ta holka udělala. Odkdy ho zajímá, co je dobré a co ne?

            Neušel ani pár kroků a otočil se. „Snad… Dám ti radu. Využij svou krásu. Pokud to uděláš, nemyslím, že existuje muž, který by ti odolal. Nevím sice, jak vypadáš pod těmi šaty, a nikdy se to nedozvím…“ zarazil se. Její oči vyzařovaly panickou hrůzu a odpor. Překvapilo ho to. Ta dívka je opravdu plná protikladů.

            Alida ihned pochopila, co míní tím, aby používala svou krásu. Věděla, že by jí to opravdu pomohlo, ale při představě, že ulehá s cizím mužem, s jakýmkoliv mužem, se roztřásla hrůzou. Její síla jí přitom zcela opustila.

            „Tak takhle je to,“ řekl nevěřícně žoldák, „ty jsi k sobě ještě nepustila jediného muže. Ty jsi pořád nevinná.“ Teď se prozněnu začervenala. „No pánové, myslím, že náš král dostane opravdový poklad.“

            K zámku dorazili za čtyři dny. Alida byla naprosto vyčerpaná. Jízda jí ani tak moc nevadila, ani to, že musela jet zahalená do svého černého šátku a slunce do ní několik předcházejících hodin pražilo, jako to, co se odehrávalo v její mysli. Ač se snažila nemyslet na to, co ji teď čeká, nešlo to.

            Pro svou únavu nepostřehla ani to, že projeli branou a zamířili k postrannímu vchodu zámku. Jediné, co ji při pohledu na zámek napadlo, bylo to, že by potřebovala koupel. A trochu soukromí.

            Rádce už skupinu vyhlížel několik dní. Královi narozeniny se blížily a on potřeboval dívku, kterou mu přivezou, trošku zasvětit do královských zvyklostí. Musela se umět alespoň trochu chovat… „O čem se to snažím přesvědčit,“ zamumlal si sám pro sebe, „to přece nemůže vyjít.“

            Žoldák seskočil z koně a zamířil ke staršímu muži. „Tak jsem zde.“ Rádce si ho však nevšímal. Zaujal ho spoutaný muž. „Proč sem vezete muže?!“ rozzlobil se. Žoldák se zasmál, došel k zajatci a strhl ho z koně. Postavil ho před rádce a sundal mu klobouk i šátek.

            Rádce zalapal po dechu. I když byla tma a dívka byla špinavá, upocená, neubralo to z její krásy. Víla, blesklo mu hlavou v prvním okamžiku. „Tak, co říkáte? Není to ta nejkrásnější žena v zemi?“

3.

             V tu chvíli začal pro Alidu úplně nový život. Nevěděla sice jaký, ale musela hrdě nést svůj osud. Rádci trvalo velice dlouho, než dokázal rozumně uvažovat. „Kde… Kde jste ji našli? A proč je oblečená jako muž?“

            Žoldáci se zasmáli a jejich velitel odpověděl. „Dal jste nám přece příkaz, že ji máme přivést v tom, co měla na sobě. A ani se jí nedotknout.“ Rádce nechápal. „Copak ona se obléká jako muž?“ Další smích. „Pane Radusi, představuji vám Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře.“

            Rádce zalapal znovu po dechu a o dva kroky ustoupil. „Ona je on… Tedy on je ona? To přece není možné!“ Těkal pohledy z dívky na muže. Oba se tvářili vážně. Ona je to snad pravda. Ta dívka, s tváří víly, je muž, který se proslavil po celé zemi jako Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře.

            „Tak dost! Svůj úkol jsem splnil. Přivezl jsem zboží, teď už zbývá jen, abych dostal zaplaceno,“ řekl znenadání vůdce žoldáků. Byl si totiž dobře vědom toho, že pokud by tu zůstal ještě chvíli, asi by dívku začal bránit. Ona si nezaslouží skončit jako konkubína rozmarného vladaře.

            Rádce se k němu otočil. „Dostaneš zaplaceno. A hodně. Přesně jak jsem slíbil. Ta truhla je vaše,“ ukázal ke dveřím. Pak se otočil k dívce. „Jsi opravdu Ochránce?“ „Ano, jsem,“ pronesla, co nejhrději dokázala. I když je už skoro zlomená, nesmí to dát na sobě znát, připomínala si pořád dokola.

            „Víš, proč jsi zde?“ zeptal se dál. „Ano, vím, Zaplatil jste tomuto člověku, aby unášel všechny krásky, na které narazí, a přivedl vám je jako…“ zarazila se a trošku se uklidnila. Vztek v ní přímo vřel. „A vy byste z nich pak vybral jednu, kterou dáte králi!“ znovu zvedla hlas.

            Žoldáci se již chystali k odjezdu. Truhlu si naložili na jednoho koně a už je zde nic nedrželo. Jen jejich vůdce se ještě seskočil z koně a vrátil se k dívce. „Je temperamentní, hrdá a chytrá. Jsem přesvědčen, že se bude králi líbit. Jenom si ji asi bude muset vycvičit. A to úplně ve všem,“ řekl okouzlen jejím pohledem.

            I Alida se na něj upřeně zadívala. A poznala jeho výraz. Už zase byl nepřítomný. A neunikl jí ani pohyb jeho ruky. Vytahoval dýku a zvedal ji k jejím tkanicím na vestě. Věděla, co má v úmyslu. A nehodlala mu to v žádném případě dovolit. Rozhlédla se okolo.

            Nikdo nechápal, co se to děje. A už vůbec ne, to co následovalo. Jakoby kouzlem vytáhla ruce z pout. Chytila ruku s dýkou, která se jí ve vteřině ocitla v dlani, a ozvalo se křupnutí, které bylo vystřídáno zuřivým řevem.

            Trvalo to sotva pár vteřin. Nikdo nestačil nijak zareagovat. A teď, když bylo po všem, žoldáci byli neschopni pohybu. Stejně tak rádce. Ten nikdy neviděl tak rychle pohyby. Ani u muže. A začal pochybovat, zda je vhodná pro jejich krále. Ovšem jen do chvíle, kdy promluvila.

            „Řekla jsem, že nedovolím, aby se mě někdo dotkl. Může vám tu hrát otrokyni, ale vždy to budu já,“ upustila dýku, „dala jsem slib, že se podvolím, ale to neznamená, že budu patřit všem. Mým pánem bude král a každý jiný muž, který by se mě odvážil dotknou za to zaplatí,“ její hlas nepřipouštěl námitky. Jako by ani nepatřil ženě.

            Sklonila se k muži na zemi, který se držel za ruku a polykal bolest. „Vykloubil jsem vám rameno. Teď ho vrátím zpátky, ale je to naposledy, co vám, tuto laskavost prokáži.“ Hned na to se ozvalo další prasknutí. „Podcenil jsem tě. Zasloužil jsem si to,“ řekl potom žoldák.

            Zvedl se ze země a zamířil zpět ke koni. Nasedl a otočil se na dívku. „Ještě ti něco poradím. Nechovaje se takto ke králi. Následky by byly velice nepříjemné. I když by asi nedokázaly zlomit tvého ducha. Sbohem, Ochránče-beze-jména-a-bez-tváře.“ Pak pohlédl na rádce.

            „Radusi, viděl jste, co ta dívka dokáže. Neudělejte si z ní nepřítele… Má smysl pro spravedlnost, pokud ji získáte na svou stranu, budete mít mocného spojence. Pomůže vám s králem… Jo, a nechám vám zde jejího koně. Je stejně divoký jako ona. Byl by mi k ničemu a její zbraně také,“ řekl než pobídl koně a opustil zámek.

            Než se rádce vzpamatoval, zůstal s dívkou sám. „Když umíš to, co umíš. Proč ses nechala zajmout?“ zeptal se nepřítomně. „Musela jsem nějak chránit ty ženy,“ odpověděla. Rádce si ji pozorně změřil. „A co uděláš teď?“

            Podíval se mu do očí a spatřila strach. On se jí bojí. „Zůstanu zde. Jste spravedlivý muž, nenechal byste unášet ženy, pokud byste nebyl opravdu v úzkých…“ zamyslela se, „myslím, že se bojíte, že král natolik… no řekněme, že ho vůbec nezajímá, co je s královstvím. No a zdejší hrabata jsou bez kontroly. Vím, že víte, že to tak dlouho zůstat nemůže. Už v tuto chvíli hrozí, že se tato země rozpadne. A pokud vše půjde tak jak doteď…“

            Radus nevycházel z úžasu. Jemu trvalo tři roky, než na toto přišel. A ta dívka to řekne jen tak. Ano, s ní má šanci na to, že jeho zoufalý plán vyjde. I když ho bude muset asi trochu pozměnit, už to nebude taková pohroma, jak se ještě před hodinou obával.

            „… A vy jste si myslel, že králi otevřete oči tím, že mu… Ale no tak, opravdu jste si myslel, že to vyjde? Jediné, čeho byste tím dosáhl, by bylo, že byste zničit dívku, kterou by vám dovezli…“ „Máš pravdu,“ přerušil ji rádce. „Jak se vlastně jmenuješ?“ „Alida, pane,“ odpověděla překvapeně.

            „Tak Alido. Vím, moc dobře, že můj plán byl naprosto scestný. Ale já už opravdu nevěděl co dělat,“ muž byl zoufalý, „pomůžeš mi, prosím?“ Zůstala na něj nevěřícně hledět. Nikdy by ji nenapadlo, že i tak mocní muži jako on, mohou být tak zoufalí.

            „Pomohu králi, aby se začal zajímal o zem, ale nepočítejte s tím, že mu dovolím, aby se mě dotkl. Neublížím mu, ani nedám nijak najevo, co umím, nepočítejte však s tím, že s ním budu lehat. To ne!“ Její hlas se nesl prázdným nádvořím. A rádci z něj naskakovala husí kůže. Už se nedivil, jak si lidé mohli myslet, že je muž.

            „Odvedu tě do pokoje. Máš tam přichystanou koupel a služebnou, která ti vezme míry na šaty…“ podezíravě se na ni podíval. „Nebojte se, vím, jak se má chovat dáma,“ pronesla neutrálně. A on jen zavrtěl hlavou. Zná odpověď ještě dřív, než on zformuluje otázku.

            Snad opravdu dokáže přesvědčit mladého krále, co je jeho povinnost a co ne. „Alido? Vymyslíš tedy něco, čím bys králi otevřela oči?“ zeptal se, když došli do jejího nového pokoje. Přikývla, ale dál ho již nevnímala.

            Rozhlížela se po pokoji. Takovou krásu nikdy neviděla. Místnost byla obrovská. Rozdělená na do několika částí. V jedné byla velká postel s fialovými nebesy. Hned vedle stál stolek se spoustou lahviček a velkým zrcadlem. A to nebylo vše. Dál tam byla také obrovská skříň, sice schovaná za závěsem, přesto zahlédla prázdné police a tyče. Šatna.

            Došla až k ní a nahlédla dovnitř. Byla stejně velká jako pokoj, který měla u otce v domku. Možná větší. Otočila se zpět do místnosti a pokračovala v průzkumu. Do oka jí padla stěna za překrásnou pohovkou, též ve fialové barvě. Došla až k ní a zpozorněla. Ano, nespletla se. Byly tam ukryté dveře.

            Otočila se na rádce. Ten nevycházel z údivu. Odhalila tajné dveře ani ne za minutu. On sám si jich všiml až po několika letech. A to jen proto, že mu je ukázala královna. „Vedou do králova pokoje… Tento pokoj patřil královně, králově matce,“ odpověděl na její němou otázku.

            Teď byla prozněnu překvapena Alida. Rádce přichystal pro dívku, kterou si nechal unést královnin pokoj. Pokoj hned vedle královi ložnice. Zděšeně zvedla hlavu. „Neboj, král tu není. Odjel na lov. A spolu s ním většina obyvatel zámku. A potom…“ zarazil se. Dívčin pohled se změnil. Místo strachu měla v očích rozhořčení.

            Chvíli jí trvalo, než se opět uklidnila. Pak se začala znovu věnovat pokoji. V rohu, nejdále od okna stála naprosto strnulá žena. Služebná, o které jí rádce říkal. Zamířila k ní. „Dobrý den, jsem Alida,“ řekla. Žena však neodpověděla. Pomalu zvedala třesoucí se ruku. Pak se náhle vzpamatovala a podívala se rychle na rádce a zase zpět na dívku ve špinavých mužských šatech a rozcuchanými vlasy.

            Rádce odešel. Sám se musel vzpamatovat z toho, co se stalo. Nepochyboval o tom, že v této zemi žijí krásné dívky, ale Alida předčila všechny jeho představy. I v tom stavu, v jakém byla, špinavá, unavená a v mužských šatech vypadala jako víla.

            Znovu se k ní odvážil až druhý den, když mu služebná přišla říci, že Alida je již převlečená do ženských šatů a chtěla by s ním mluvit. Celou cestu se připravoval na její krásu, ale jakmile otevřel dveře a spatřil ji, skoro se mu podlomila kolena. Včera mu připomínala vílu, dnes už nenacházel slov. Došel až k pohovce a posadil se.

            Donutil se od ní odtrhnout zrak, aby si mohl rozmyslet, jak začít. Ale místo toho znovu ztuhl. Na zemi vedle postele ležely její zbraně. Vrhací nože, dýky, meč, šípy a luk. Na to úplně zapomněl. Vždyť ona je Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Jak na to mohl zapomenout? Přímo předním přece vykloubila tomu žoldákovi rameno.

            Alida muže pozorovala. Když se objevil ve dveřích, chvíli to vypadalo, že ho jeho nohy neudrží. Ale ani se mu nedivila, dnes ráno na tom byla podobně. Jakmile si oblékla šaty, které švadleny přes noc ušily a podívala se do zrcadla, nemohla uvěřit vlastním očím.

            „Pane Radusi,“ zdvořile se uklonila. A muži připravila další překvapení. „Alido…“ snažil se započít rozhovor, jeho hlas ho však zradil. Proto jen pokynul, aby se posadila k němu. Poslechla.

            Muž mlčel. Alida se znovu usmála a začala raději sama. „Tak pane Radusi, řeknete mi, jak moc špatně na tom tato země je?“ To rádci vrátilo hlas. Ač ho tato dívka okouzlovala, proti hrůze, která hrozí, pokud se král neujme vlády, to nebylo nic.

            Utřídil se myšlenky a začal. „Starý král zemřel před dvěma roky. Od té doby tu panuje bezvládí. Mladý král si myslí, že to nevadí, že se vše řídí samo, ale to tak není. Ty to ostatně víš lépe než já. Nejvíce se to odráží na obyčejných lidech. Zběhlí vojáci, žoldáci a zloději z okolních zemí se stáhli k nám. Vědí, že si zde mohou dělat, co chtějí…“

            Alida se zamračila. Tohle všechno ví. Ale proč se s tím rozhodl něco udělat až teď, to je to, co ji opravu zajímá. „Tak už se dostávám k tomu důležitému. Králův vzdálený bratranec, se rozhodl, že se ujme vlády… A to by bylo horší než to bezvládí, co tu panuje. Náhodou jsem zaslechl, jak se domlouvá s hrabaty a vůdci několika band,“ už nepokračoval.

            Ani nemusel. Pochopila, co to znamená. Totální tyranie. „Radusi,“ zašeptala, „víte, kdo je králův bratranec? Ne, neříkejte nic. Nebo snad víte, že je to on, kdo sem zve všechny ty bandy? Že to plánuje už od smrti bývalého krále?“

            Znovu mu poklesla čelist. To opravu nevěděl. „Jak?“ „Poslední rok jsem strávila tím, že jsem vyháněla jednu jeho skupinu za druhou.“ Zase nevěděl, co na to říct. Začal tedy znovu. „Musíme… musíš nějak přesvědčit krále… celý život byl rozmazlován. Zajímají ho jen lovy a zábava. Vládnutí předal radě, ale ta už dlouho neplní svou funkci. A on si toho ani nevšiml. Nebo ho to jednoduše nezajímá… Alido, prosím…“

            Poslouchala slova zoufalého muže. Ano, opravdu zoufalého. Viditelně měl krále rád, a velice ho trápilo, co se kolem děje. Jen nevěděl, jak to vyřešit. „Radusi, pokusím se přesvědčit krále… Zatím sice nevím, jak… Budeme tedy pokračovat podle vašeho plánu. Zítra při oslavě mu mě dáte. Sice bych ho raději nejdříve poznala, ale na to není čas. Můžu jen doufat, že…“ nedořekla.

            „Alido, pokud si budeš počínat jako sis počínala jako Ochránce, určitě ho přesvědčíš… Věřím ti. Ale chtěl jsem se tě ještě na něco zeptat. Kdo vlastně jsi?“ Zamyslela se. Co všechno mu může říct. Asi všechno. Stejně ji to nemůže nijak ohrozit.

            „Jsem dcera starosty Holehu. Ano, toho Holehu. Když ho vypálili, bylo mi pět. Myslím, že jsem byla jediná, kdo to tehdy přežil…“ zaplašila nehezkou vzpomínku a pokračovala, „ujal se mě jeden žoldák, pozdější Ochránce. Vychoval mě a naučil všemu, co uměl. Byl pro mě jako otec, ale před rokem zemřel.“

            Rádce si všiml slz, které se jí objevily v očích. „V ten samý den zemřela i naše sousedka. Moc hodná dáma, která mi nahrazovala babičku. Také to byla má učitelka. To ona mě naučila, jak se má chovat dáma. Myslím, že patřila do královniny družiny… A tehdy se ze mě stal Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Dvanáct let výcviku se mi přitom velice hodilo.“

            Mohl jen kroutit hlavou. A když si uvědomil, co to znamená zalapal po dechu. „Takže je ti 18? Jenom 18?“ Přikývla. „Osoba, před kterou se klepou i otřelí zabijáci, je osmnáctiletá dívka?“ Znovu přikývla.

            V tom někdo zaklepal. „Dále,“ zavolala rádce. Do místnosti vešla služebná. „Pane, král se vrátil. Právě jde do svého pokoje,“ poklonila se a opět odešla. „Alido, nemusíš se bát. Nepřijde sem. Máme totiž takovou malou sázku… On nerad prohrává a já se s ním vsadil, že určitě nevydrží čekat až do večera, aby tě uviděl.“

            Moc ji to neuklidnilo. Král bude ve vedlejším pokoji. A ona ještě pořád nevymyslela, jak si ho udrží od těla. „Uklidni se,“ přikázala si. Pak se podívala zpět na rádce. Zvedal se a mířil ke dveřím.

            Odešel a Alida se zamyslela. Vůbec se jí nelíbila skutečnost, že ji bude král vlastnit. Nemohla však přijít na nic, co by její obavy zmírnilo. Poprvé si vůbec nevěděla rady. Králi nesmí nijak ublížit. A ani mu nesmí ukázat, co umí.

            V tom se jí v hlavě vynořil další problém. Má tu chodit v ženských šatech. Má vstoupit do sálu plného lidí v šatech. Znovu jí projela ledová vlna. V ženských šatech chodila jen u babičky. Jen ona a její otec ji v nich viděli. A teď rádce.

            Znovu zaplašila myšlenky a došla ke svým zbraním. Prohlížela si jednu za druhou až vzala do ruky vrhací nůž. V ten okamžik se otevřely dveře a do pokoje vešla služebná se šaty. Při pohledu na zbraň strnula a roztřeseně řekla: „Donesla jsem vám šaty.“

            Alida na ni zůstala hledět. Vlastně na šaty, co držela v rukou. Byly překrásné. Teprve, když stará žena znovu promluvila, obrátila na ni svou pozornost. „Slyšela jsem, kdo jste. Paní, moc si vás vážím. Jsme z vesnice, které jste pomohla. Teď můžete zachránit celou zemi. Prosím, neodmítejte.“ Nato padla na kolena a podala jí šaty.

            Alida si šatů nevšímala. Pomohla ženě zpět na nohy. „Pokusím se králi napravit hlavu, ale budu potřebovat pomoc. Nejsem si totiž jistá, jak se zde mám chovat,“ ukázala kolem sebe. Stará žena se zamračila. „Ale, paní, vždyť vy budete králova k…“ „To budu. Budu to předstírat, nehodlám se tak chovat. Mám svou hrdost. Nedovolím nikomu, ani králi, aby mě zničil,“ přerušila ji.

            Služebná to moc nechápala, přesto přikývla. Ochránce si jistě nějak poradí. „Musíme se pustit do práce. Oslava začne o něco dřív, tak ať jste připravená,“ oznámila nakonec. Do kádě nanosila vodu, pomohla jí vykoupat se, usušit a upravit vlasy. A obléknout.

            O dvě hodiny později už vycházela Alida ze svého pokoje v doprovodu Raduse. Od hlavy až k patě zahalená v jemném závoji, který zcela zakrýval její postavu. Ani rádci se neukázala. Potřebovala ještě trošku času, aby se připravila.

            Oba se vydali prázdnou chodbou k sálu. Ale už po pár krocích Alida začala pociťovat strach. Radus to vycítil. Zastavil a snažil se zahlédnou její oči. „Nemusíš mít strach. Nikdo se tě v sále nedotkne. Jen král a já si nemyslím, že by… v sále se k tobě bude chovat zdvořile.“

            Moc jí to nepomohlo. Musela však jít dál. Nemá smysl odkládat to. „Alido, počkej ještě,“ zarazil ji. Otočila se a uviděla, jak jí podává malou dámskou dýku. „Nemyslím si, že ji budeš potřebovat, ale kdyby snad ano… Jsi neobyčejná. Nerad bych, aby se ti něco stalo.“

            Vzala si dýku a mlčky ho následovala. Hlavní chodba k sálu byla plná vojáků. Stáli podél stěn. „To jsou hradní stráže,“ zašeptal rádce. I když zbytečně. Kdo jiný by to mohl být, pomyslela si. A víc si jich nevšímala. Ačkoliv si byla vědoma toho, že oni si ji všímají až moc.

            Zastavili se až u velkých dveří. Hlavních dveřích do sálu. „Tak teď tu počkej. Vejdi až se otevřou dveře,“ řekl, než odešel dál do chodby k malým dveřím. Jakmile je zavřel, uslyšela za sebou polohlasy stráží. Slova jí však unikala.

            Radus zamířil přímo ke králi. Místnost utichla. Král odložil sklenku a podíval se na svého přítele. „Tak kde je můj dárek? Řekl jsi, že to bude jedna z vesničanek.“ Rádce se pousmál a zároveň ho polil pocit studu. Ze svého chráněnce vychoval sice hrdého muže se sebevědomím náležícím králi, ale také muže, který je neuvěřitelně sobecký. Krále, který myslí jen na sebe.

            Už si nebyl jistý, zda mu svůj dárek dá. Alida si nezaslouží, aby musela čelit jeho prchlivosti a zuřivým náladám, které občas míval. To byl další zápor jeho osobnosti. Dědictví po otci, i když on se snažil alespoň trochu tyto své stavy ovládat. A pak si uvědomil, kdo Alida je. Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Ano, ona to dokáže.

            Předstoupil před svého vladaře a začal. „Králi Rolfe, slíbil jsem vám, že můj dárek k vašim 25 narozeninám nebude mít obdoby. Tady tedy je. A posuďte sám, zda mám pravdu,“ poklonil se a otočil se na sál, „otevřete dveře a uvolněte cestu. Ať může projít!“ poručil.

            Alida při zvuku otevírajících dveří strnula. Zkontrolovala však, zda dýka není vidět a vešla do sálu. Ten byl naprosto tichý. Byl plný lidí, přesto naprosto tichý. I hudebníci na balkóně odložili nástroje, aby viděli. Aby viděli ji.

            Cítila stovky oči, jak se snaží proniknout šátkem, jež jí zakrýval. Stálo jí spoustu energie do jít alespoň do středu sálu. A tam už uviděla muže, kvůli kterému tu je. Rychle od něj odtrhla zrak a zadívala se na podlahu. Věděla, že jinak by nesplnila svůj úkol. Nedošla by až k němu.

            Teprve, když byla několik kroků od krále, odvážila se zvednou zrak. A zastavit své nohy. Hleděla totiž do chladných očí muže, který si je vědom své moci. I když ji nevyužívá k tomu, k čemu by měl. Opravdu se může člověk jako on změnit?

            Rolf se zamračil. Nechápal, proč je schovaná pod závojem. Rádce ho napínal už dost dlouho. Chtěl konečně uvidět ten zázrak. Zvedl ruku, aby jí sundal závoj. Zastavil ho však zvuk od kuchyně. Ve dveřích se tísnilo služebnictvo a některé dokonce stálo v sále. Všichni jsou stejně zvědaví jako on. Otočil se zpět k dívce a porušil: „Sundej závoj!“

            Pootočila se na rádce a ten pokynul. Odstoupila tedy o krok dozadu a zvedla přední část závoje. Odhalovala se pomalu. Nejdřív pas, ňadra, ramena a krk. Na chvíli se zarazila, znovu se zhluboka nadechla a nechala závoj sklouznout po zádech na zem. Přitom pohlédla králi do očí.

            Místností se rozezněl zvuk padajících sklenic, talířů i vějířů. Nikdo si toho však nevšímal. Jen Alida. Hleděla na krále a čekala. Jeho oči prozrazovaly naprostý šok. Pak se otočila na sál a sledovala, jak všichni lapají po dechu. Rychle se obrátila zpět na krále. Usmívala se a sledovala, jak mu z očí mizí všechna povýšenost i cynismus. Zůstala jen naprostá ohromenost.

            Rádce se zaradoval. I on zpozoroval změnu v Rolfových očích. Chvíli mu sice trvalo, než si toho všiml. I na něj zapůsobila Alidina přítomnost. Její krása brala dech. Ve zlatých vlasech měla zasazené barevné drahé kameny, které dokonale ladily s barvou jejích očí. Na uších měla zdobené náušnice ze zlata a stříbra. A na krku náhrdelních ve stejném stylu. Ten jí zaplňoval větší výstřih stříbrně modrých šatů. Vypadala jako víla.

4.

            „Tak králi Rolfe, tohle je můj dar,“ zmohl se konečně na slovo rádce. Byl ovšem jediný. Zbytek sálu i král hleděli na krásku před nimi. „To… to je vesničanka?“ zeptal se král hlasem, který ještě nikdy nepoužil. Nebyl v něm ani náznak povýšenosti či moci. Jen údiv. Naprostý údiv.

            Dál si už rádce nevšímal. Hleděl jen na dívku před sebou. Pomalu došel až k ní a zvedl ruku, aby se dotkl její tváře. V tu chvíli přestala dýchat i Alida. Jediný muž, který ji kdy pohladil, byl její otec. Dobu, během které žila s rodiči, nepočítala. Protože si na ni skoro nepamatovala.

            I rádce s zarazil. Jeho strach se však vzápětí rozplynul. Dívka dovolila, aby se králova ruka dotkla její tváře. Ani se nepohnula. Jen stála. A rádci se zdálo, že je stejně hypnotizována jako všichni ostatní. Ale zatímco všichni byli očarováni jí, ji upoutal král.

            Rolf se obrátil na Raduse. Ještě pořád mu z tváře nezmizel výraz naprostého úžasu. „A tahle dívka žila…“ „Proč se nezeptáte mě. Mohu Vám odpovědět přesněji než váš rádce,“ přerušila ho. Znovu se k ní obrátil. Každého vždy ztrestal za to, že ho přerušil. Chtěl se obořit i na ni, ale ztratil řeč. Každý přece ví, jak je prchlivý, a přesto ta dívka proti němu stojí hrdě a bez náznaku strachu.

            „Tak, co chcete vědět, veličenstvo?“ zeptala se zdvořile. Ale bez náznaku podřízenosti. Mluvila s ním jako by mu byla rovna. A to tak nahlas, že to mohl každý slyšet. Sál opět zalapal hromadně po dechu.

            Král se chtěl rozesmát, nemohl však. Byl naprosto zmaten. Ta dívka vypadá jako víla, ale hrdá je jako on sám. „Zřejmě jste opět ztratil řeč. Dobrá, budu mluvit já. Celých sedmnáct let jsem cestovala s otcem po vesnicích,“ to nebyla ani pravda, ale ani úplná lež. „Poslední rok jsme žila sama. Otec totiž zemřel. A pak přijeli muži, které najal Váš rádce. Odváželi z vesnic krásné ženy. Poté, co narazili na mě, všechny ostatní propustili,“ ukončila své povídání. Zdálo se jí, že by krále už více provokovat neměla.

            Znovu zavládlo ticho. Přerušil ho až rádce. „Alido, přisedni ke královu stolu… dnes je ti dovoleno jíst zde.“ Poslechla. Vydala se k místu, které pro ni bylo připraveno, a usedla. Teprve potom se pohnuli i ostatní v sále. Král se též posadil a poručil, aby nosili na stůl. Když se služebnictvo nemělo ke splnění jeho příkazu, neboť stále užasle hledělo na krásku sedící vedle rádce, rozkázal to znovu. Velice rozhněvaně.

            Jakmile viděl, že se jeho přání plní, opět se ponořil do svých myšlenek. Už si nebyl jistý, co čekal, když zaslechl zvěsti o jeho neobvyklém dárku. Ale rozhodně se to ani vzdáleně nepodobalo pravdě. Alida byla kouzelná. A to ve všech směrech. Takovou ženu ještě nikdy neviděl. Nebála se ho. Nepodřizovala se mu. A to prý byla vesničanka. Nějak si nedokázal představit, že by to byla pravda.

            Večer probíhal velice napjatě a nepřirozeně. Každou chvíli zraky přítomných zabloudily k Alidě. A ona po několika hodinách usoudila, že jí to ani už moc nevadí. Snad až na jeden. Na ten králův. Byl to ten nejrozporuplnější muž, kterého potkala. Tím si byla jistá. A už teď si byla skoro jistá, že Radus královu povahu odhadl špatně. Jeho oči nesvědčili o zhýralosti. Jen o nebezpečnosti.

            Otočila se k rádci. „Tak tohle dokáže tělesná krása?“ zeptala se potichu. Muž se k ní otočil. „Alido, ty nejsi jen krásná. Krásné jsou ženy u dvora. Ty jsi kouzelná. A hlavně jsi krásná i uvnitř. Sice si to ještě neuvědomují, ale okouzlilo je hlavně to. Máš to v očích.“ Víc toho neslyšela. Zabloudila totiž očima ke králi a přestala vnímat. Upřeně se na ni díval. A po rádcových slovech se pousmál.

            Rolf se na svůj dárek opravdu těšil. Už celé dny. Znovu začal srovnávat své představy a pravdu. Čekal krásu, ne však takovou. Mohl by se vsadit, že na celém světě není žena, která by se jí vyrovnala. A patří jemu. Celá mu patří, opakoval si to pořád dokola. Celou večeři. A přitom sledoval každý její pohyb.

            Chovala se vzorově. Další důkaz o tom, že to nemůže být jen obyčejná vesničanka. Ale už ten první důkaz byl dostatečný. Její odvaha. Ještě neuvěřitelnější než její podoba. Ta síla, kterou měla v očích, když mu čelila. Podobný výraz neviděl u nikoho, ani u členů státní rady, když se s nimi občas, vlastně každé zasedání, hádal.

            Už svítalo, když i poslední pár opustil sál. Alida v té době už několik hodin seděla v rohu místnosti a pozorovala dění okolo. Všichni se bavili. Jakmile ji neměli na očích, už jim to zase šlo. Stávalo se však, že někdo otočil hlavu jejím směrem a zarazil se. A občas také zaslechla, jak o ní mluví. Slova raději nevnímala. Bála, že by jí vzala odvahu, a hlavně rozvahu čelit králi.

            Ten se jako jediný nebavil. Celou dobu sledoval jen ji. Byla si toho moc dobře vědoma. I toho, že přitom polykal jednu sklenku za druhou. Nepočítala je, ale odhadovala to tak na třicet. A v tuho chvíli už byl viditelně opilý. A Alidě se ulevilo, když viděla, jak ho několik mužů odvádí pryč.

            Alespoň má další noc na to, aby vymyslela, co s králem. Z přemýšlení ji vtrhl zvuk. Nebyla si jistá, co to je, jen cítila, že to musí okamžitě zjistit. Její instinkt se nepletl. Jakmile stála uprostřed sálu, uviděla jednu z mladých služek bránící se opilému generálovi. Pospíšila k nim. „Pane, jste opilý! Měl byste tu dívku pustit,“ zkusila to po dobrém. I když tušila, že to k ničemu nebude.

            Muž se k ní otočil, ale dívku nepustil. „Ále… králův dáreček… Jdi pryč otrokyně! Nic ti do toho není! Starej se o sebe… Však král tě naučí!“ málem si při těch slovech zlomil jazyk. A dál se začal věnovat vyděšené služebné.

            Během vteřiny ucítil pod krkem chladný kov. „Pohni se a tvé tělo pozná, co to znamená, když ti někdo dělá něco, co se ti nelíbí,“ zavrčela mu rozzlobeně do ucha. Muž nechápal. Mluvila přece králova otrokyně. Ale ten hlas byl mužský. A nebezpečný.

            I uplakaná a vyděšená dívka strnula. Neslyšela sice, to řekla ta překrásná žena generálovi, ale nedokázala pochopit, proč jí pomáhá. Každý se přece stará jen sám o sebe. A tahle kráska právě bránila ji. Sirotka bez domova.

            Alida pochopila, že muž je příliš opilý, než aby pochopil její slova. Stáhla proto dýku, vzala svícen a uhodila s ním muže do zátylku. Muž se zhroutil k zemi. Málem s sebou strhl i dívku, Alida ji však zachytila. „Už je to dobré. Už ti neublíží, zítra si to asi ani nebude pamatovat. Řekla bych, že opilý je na to dost,“ uklidňovala ji. „Jak se jmenuješ?“

            Služebná na ni pohlédla. Teď když ji viděla zblízka, musela si přiznat, že opravdu vypadá jako víla. „Marta… Proč jsi mi pomohla?“ zeptala se. „To jsem ho měla nechat, ať ti ublíží?“ Dívka zbledla. „To ne! Jen nechápu… ještě nikdo pro mě něco takového neudělal… Ty nevíš, jak to tu chodí. Máme tu ženy, které s nimi… dobrovolně. Snaží se, aby si nás ostatních nevšímali, ale vždy se najde někdo, kdo chce jednu z nás. A my musíme poslechnout. Některé za to dostanou i peníze…“

            Do síně vešel rádce a zamířil rovnou k nim. „Co se to tu děje?“ zeptal se se zrakem upřeným na generála na zemi. „Myslím, že se toho tady bude muset změnit víc,“ podotkla Alida a dál se věnovala uplakané dívce. Radus pokynul vojákům, kteří přišli za ním, aby ležícího odnesli. Služebná to sledovala, a poté rychle odběhla. „Král má také ve zvyku nutit zdejší ženy, aby mu byly po vůli?“ zeptala se se značnou rozladěností, když v síni zůstali sami.

            Rádce se zamyslel. Nebyl si jistý, zda o tom má s Alidou mluvit. Pak mu ale došlo, že ta dívka má největší právo o tom vědět. Koneckonců králi v příštích dnech a týdnech bude natolik blízko, aby to zjistila sama. „Ne, Rolf nenutí zdejší ženy, aby s ním spaly… Lépe řečeno, král nespal s žádnou ze zdejších žen od smrti jeho otce. A předtím jsem neslyšel, že by se zajímal o služebné.“

            Alida dostala další důkaz o Rolfově rozporuplnosti. „Alido, pokud jde o jeho postoj k ženám, vůbec ho nechápu. Miluje krásné ženy, je rád v jejich společnosti, ale to je vše. Alespoň v posledních dvou letech… Vlastně ještě, a to je důležité, vyhoví jim ve všem, co si přejí. To mě také přivedlo na ten hloupý nápad.“

            Taková odpověď jí stačila. Král byl zjevně záhadou i pro všechny zde. Proto jí nezbývá nic jiného, než aby sama zjistila, kdo vlastně vládne této zemi. „Pane, smím odejít do pokoje?“ zeptala se zdvořile. Do sálu vešli další vojáci. „Smíš… Počkej ještě, co se to tu stalo?“ „Nenechám muže, jako byl ten na zemi, aby nutil mladé dívky, aby mu byly po vůli… Ale nemusíte se bát, byl tak opilý, že ani nepozná, proč ho ta hlava tak bolí.“ Nato odešla.

            Radus se díval, jak odchází. Sledoval její ladný pohyb. Jak mohla chodit tak dokonale žensky, a přitom roky žít převlečena za muže, aniž by ji kdokoliv odhalil? Podobala se králi, uvědomil si. Oba byli tak rozporuplní a tajemní. V tom ho napadlo něco, co by ještě před pár dny nepovažoval za možné. Z Alidy by byla dokonalá královna. Byla rozvážná, odvážná, chytrá a milovala tuto zemi i její obyvatele. „A při své kráse a chytrosti se jí klidně stát může,“ přiznal si.

5.

            Ráno Alida ukryla svou krásu pod mužské šaty a vydala se na průzkum zámku. Doposavad toho moc neviděla, jen slyšela. A upřímně doufala, že všechny ty řeči byly jen lži. Nebyly. Nemohly, došlo jí, jakmile se objevila na chodbě. Stráže ji ignorovali, neboť se stávalo často, že se tu procházeli cizí podivní lidé.

            A v očích služebnictva se zračil strach. Panický strach. U mužů i žen. Snažila se to strávit, co nejlépe mohla. A snažila se sama sebe přesvědčit, že je dobře, že před ní neskrývají své pravé pocity. Jenže vyrovnávat se s nimi bylo pro ni čím dál těžší.

            Vyšla na nádvoří a spatřila malé děti. Mohlo jim být tak pět. Všechny držely v rukou a napůl nesly a napůl táhly vědra s vodou. Od studny až do kuchyně. Vědra byla skoro stejně velká jako děti a určitě mnohem těžší než ony.

            Její další pohled zabloudil k honosně oblečenému muži, poznala v něm jednoho ze zbohatlých rytířů. Mířil si to k malým otrokům, jinak se jim říci nedalo. A jeho pohled nevypovídal o ničem dobrém. V polovině cesty se na ně rozkřičel: „Jste pomalí! Jak dlouho mám na tu vodu ještě čekat?!“ Rozpřáhl ruku, ale rána nedopadla. Zpozoroval totiž přicházejícího krále a vydal se k němu.

            Rozhodla se pokračovat ve svém průzkumu. Zamířila ke kuchyni, která se nacházela za druhým malým nádvořím, který sloužil služebnictvu. Zastavila se v kamenné brance a došel jí dech. Bylo tam spoustu lidí. Uběhaných, unavených a podvyživených. A hlavně vystrašených. Jako jeden muž přestali se svou činností a podívali se na cizince.

            Pomalu se vydala malým nádvořím k budovám, kde bydlelo služebnictvo. Všichni jí ustupovali z cesty. Báli se. Došla zrovna k vchodu do kuchyně, když se ze dveří vyřítila dívka, které včerejší noc pomohla od opilého generála, a vrazila do ní.

            Děvče upadlo a s hrůzou v očích se podívalo na pro ni naprosto cizího člověka. Alida zpozorovala, že ztuhlo i ostatní služebnictvo. Ještě víc než doposud, ač se to zdálo ještě přechválí nemožné. Co si jen už museli prožít? ptala se sebe sama.

            Pak se zaměřila zpět na dívku. Ta se začala ustrašeně omlouvat. „Promiňte, pane… Prosím… Já nechtěla, je mi to líto… opravdu líto…“ Žena převlečená za muže nevěděla jak zareagovat. Poprvé nevěděla, jak zareagovat. Zatím si nemohla dovolit upozornit na sebe. Ještě ne.

            Ale naštěstí za mladou služebnou vyšla z kuchyně i stará komorná. A zdálo se, že Alidu okamžitě poznala. „Nemehlo, okamžitě jdi po své práci!“ poručila vyděšené dívce. Ta se zvedla a utekla. Stará žena se poklonila a vydala se po své práci také. Když však procházela kolem cizince, zaslechla něco, co naprosto nečekala. Tiše, že to mohla zachytit jen ona zaznělo jedno slovo. „Děkuji.“

            Nato Alida pokračovala v cestě k neudržovaným domům. Prošla polorozpadlými dveřmi a v očích ucítila své vlastní slzy. Uvnitř byla jen jedna veliká místnost. A nijak se nelišila od stájí. Alespoň těch, které doposavad viděla. Jak vypadají ty královské se raději ani neodvažovala odhadovat.

            Ale zde, místo postelí ze slámy, bylo něco, co slámu nepřipomínalo skoro ani vzdáleně. Něco takového se dávalo jen prasatům. A uprostřed toto se batolilo dítě. Doslova ji to srazilo na kolena. Lidé na vesnicích žijí chudě, ale proti tomuto se měli jako páni.

            Zpozorněla. Zaslechla za sebou hluk. Otočila se a spatřila naprosto zděšenou ženu. „Pane,“ vyhrkla, „prosím, neberte mi mé dítě,“ zalykala se v slzách. Alida okamžitě odešla. To bylo opravdu moc. Vůbec nechápala, jak může tento zámek fungovat. Vlastně ano, musela sebe sama opravit. Vše se řídilo strachem. Proto místo pro pastvo bylo uklizené, jídlo co nejlepší.

            Vrátila se na hlavní nádvoří. A po cestě se trochu uklidnila. Nesměla podlehnout citům. První pravidlo. Zachovat si chladnou hlavu. Zhluboka se nadechla a už zase klidná se rozhlédla. Byli zde vojáci, hlavně králova garda. A cvičili. Podívala se na právě zápasící čtveřici. Tři muži útočili na jednoho. Na krále. To ji zaujalo.

            Králova síla byla proslavená po celé zemi. Prý ho nedokázalo porazit ani pět mužů. A docela tomu věřila. Porazit tyto tři mu viditelně nedělalo velké problémy. A to to byli členové gardy. A do té král vybíral jen nejlepší muže a nejvěrnější. Vydala se k nim.

            Muži ihned postřehli přicházejícího a ustali v boji. Ostražitě přicházejícího pozorovali. Cizinci sice nebyli v zámku ničím zvláštním, ale v době, kdy garda a král cvičili, všichni nádvoří opustili. Nikdo z nich se nechtěl ani cvičně utkat s králem.

            Král se pousmál. Vycítil, že přicházející se jich vůbec neobává. A on už dlouho nestál proti bojovníkovi, který by mu byl roven. S výjimkou kapitána své gardy a svého přítele Viktora. „Máš odvahu postavit se mi, cizinče?“ zeptal se přicházejícího. Celé nádvoří ztichlo. I sloužící v tom vedlejším.

            A rádce Radus ve dveřích ze sálu strnul. Hrůzou i šokem. Neboť dívka mužským hlasem pronesla: „Ano.“ A rozepjala si pás s mečem a dýkami. Moc dobře si zdá se uvědomovala, že cizinec nemůže s králem bojovat ostrými zbraněmi.

            Rolf pokynul mužům kolem něj, aby odstoupili. Ti tak učinili a uvolnili cestu neznámému opovážlivci. A čekali na to, jak jejich král muže porazí. Všem bylo totiž známo, jak mocný král v boji je. Ani je nenapadlo, že by cizinec měl proti němu nějakou šanci.

            Alida si vybrala jednu z cvičných tyčí a postavila se proti králi. Ten vzápětí zaútočil. Vyhýbala se jeho ranám s neuvěřitelnou rychlostí. Jednu také odrazila, ale okamžitě poznala, že je mnohem silnější než ona. Zapojila tedy hlavu. Síla není vše, zněla jí v hlavě otcova slova. Každý svůj pohyb si rozmysli a sleduj ty soupeřovi.

            Aniž by si král nebo kdokoliv z přihlížejících uvědomil, jak se to stalo, ocitla se králi za zády. Podrazila mu nohy a vyrazila hůl. Král spadl na záda. „Pane,“ sklonila zbraň a poodstoupila. Ležící muž si také teprve teď uvědomoval, co se vlastně stalo. Něco takového viditelně nečekal.

            Všichni na cizince hleděli. Nikdo nechápal, jak to mohl udělat. Sloužící stojící v tuto chvíli u vchodu do malého nádvoří, vojáci shromáždění okolo ani ostatní obyvatelé zámku, kteří vše pozorovali z terasy. A nejšokovanější z těch všech byl rádce, který jako jediný věděl, že ten cizinec je vlastně žena. Žena, která připomínala vílu.

            Alida využila zmatku, který její zápas vyvolal a rychle odešla. Zamířila rovnou do svého pokoje, urychleně si svlékla mužské šaty, schovala je a trochu se opláchla. Poté se oblékla do připravených modrých ženských šatů. Právě v čas. O pár vteřin později se doslova rozletěli dveře a v nich stál král. Za ním její komorná, které se viditelně ulevilo, když uviděla vílu, jak jí služebnictvo říkalo, v ženských šatech. „Jdi!“ zahřměl král. Žena poslechla a nechala dívku s Rolfem osamotě.

            Ten vešel dovnitř, zavřel dveře a pomalu se přibližoval k rozrušené Alidě. Ta nemohla pochopit, jak je možné, že ještě před pár minutami stála tomuto muži tváří v tvář a nepocítila obavy. Když teď se skoro třásla strachy. A potom pochopila. Mužský oděv, její přestrojení, ji chránilo. Zato ženské šaty, které měla právě na sobě, ne.

            Došel až k ní a pohledem klouzal po jejím těle. Bylo to tak nepříjemné. Musela rychle něco vymyslet. Co ale? Patří mu. Bránit se mu nesmí. Nenech se vyvést z míry, dělej jako by nic. Další z rad jejího otce. „Výsosti,“ poklonila se, „myslela jsem, že ještě spíte. Potom co jsem včera viděla… obracel jste do sebe jednu sklenku za druhou.“

            Její opovážlivost ho ohromila. Ještě před chvílí si byl jistý, že v jejích očích vidí strach. Teď na něj však hleděla odhodlaná klidná dívka. Ne, dívka ne, víla. To se k ní hodí víc než dívka. Musí se naučit v její přítomnosti ovládat. Vůbec mu to zatím nešlo. A ona nesmí poznat, jak moc ho rozvrací jeho soustředění.

            „Jsi drzá. Copak nevíš, jaké je tvé místo? Máš mě poslouchat…“ „To přece musí všichni!“ přerušila ho. Znovu mu vyrazila dech. Odkud asi pramení její odvaha? přemítal. Z její krásy? Stěží. Už včera si všiml, že ji vůbec nijak nevyužívá. Alespoň ne vědomě.

            Odvrátil od ní zrak, aby se trochu uklidnil. Musel si sjednat pořádek. A na to potřeboval čistou hlavu. Její chování bylo naprosto nepřípustné. Chystal se na ni obořit. Obrátil k ní tedy zrak. A podíval se jí do očí. Hlas mu odumřel.

            Alida věděla, že zašla příliš daleko. Co jiného jí také zbývalo. Otec ji učil, že pokud je z někoho nesvá, má totéž vyvolat i u něj. A u krále to bylo velice snadné. Ale tentokrát to asi nebylo nejvhodnější. Důsledky mohou být horší, než by ji kdy napadlo. Udělal další krok a ocitl se těsně u ní, přitáhl si ji na hruď a políbil.

            Strnula. Nebránila se, nespolupracovala. Nelíbal ji surově, ani ji silou nedržel. Mohla se kdykoliv vysmeknout. Kdyby měla tu sílu. Zprvu ji svým počínáním vyděsil, ale pak přišla na to, že to vůbec není nepříjemné. Že pocity, které vyvolal, jsou ty nejzvláštnější, co kdy zažila. A stalo se něco, co nikdy nepovažovala za možné, přestala vnímat. Zapomněla na všechno, kromě muže, jenž ji líbal.

Nato se zvedl a doslova vyběhl z Alidina pokoje a zanechal ji tam naprosto zmatenou. Chvíli na to vešel do pokoje Radus. „Co se tu stalo,“ zeptal se starostlivě, než na ni pohlédl. Neodpověděla. Zahleděl se jí do očí a pochopil. Král ji očaroval stejně jako ona jeho. A zjevně si s tím ani jeden z nich nevěděl rady.

 

6.

            Alida se rychle posadila. Už jsou to dva dny od chvíle, co sem za ní král přišel. A ona už po dva dny nemůže v klidu spát. Jeho polibek jí nedával spát. Byla zmatená. Zpočátku ji vylekal. Jako každou dívku, která je poprvé políbena. A to ona byla. Ještě nikdy ji nikdo nepolíbil. Jak taky. Vždyť posledních třináct let byla vychovávána jako válečník. A všichni si o ni mysleli, že je muž.

            A ona sama si nikdy nepřipustila, že přesto přese všechno, je uvnitř jen obyčejná vyděšená dívka. A hlavně dívka, která může něco cítit. To bylo to, co ji tak rozrušilo. Nebyl to sám o sobě Rolfův polibek, ale to, co vyvolal. A jak změnil její postoj ke králi.

            Už se ho nebála. Ani ji neděsil. Nebo alespoň ne tím způsobem, jako dřív. Naprosto ji očaroval. Jeho rozporuplnost ji nedávala pokoj. Mezi lidmi se sice choval někdy lehkomyslně, ale ona během toho jediného polibku poznala, že takový není. Nedokázala to dost dobře vysvětlit, ani sama sobě. Prostě cítila, její intuice cítila, že není takový, jak se na první pohled zdá. Jak se snaží, aby ho vnímali ostatní.

            Dalším důkazem jeho rozporuplnosti bylo jeho chování k ní. Ač ji v sále zpočátku urážel a doslova ji hltal očima, v její ložnici se nepokusil o víc než o ten polibek. A ani ten ji nevnucoval. Mohla kdykoliv couvnout, což nakonec také udělala. A on se vůbec neurazil. Prostě si ji jen prohlížel a po pár minutách naprostého ticha odešel.   

            A víckrát už za ní nepřišel. Jen jí vzkázal po rádci, že si přeje, aby s ním sedávala u každého jídla. Poslechla. Byla to její povinnost. A tak poslední dva dny, vždy když vešla do malé jídelny, byla usazena naproti králi u jeho stolu a potichu jedla. Nikdy spolu během jídla nemluvili. A jakmile byl odnesen i poslední talíř, každý odešel jinými dveřmi pryč.

            Rolf šel na zasedání rady a ona se vrátila do svého pokoje, kde se převlékla za Cizince a prozkoumávala zámek. Už se jí podařilo dokonce zvyknout i na reakce zdejších lidí na ni. Tedy na cizince. I když alespoň se jí povedlo, aby z ní přestali mít panický strach. Už zbyl jen strach. To se jí podařilo včera, když se zastala „malých otroků“. Dětí, které viděla na nádvoří už při svém prvním průzkumu.

***

            A mezitím se v kuchyni rozhodlo o osudu další ze zdejších žen… Všude bylo podezřelé ticho. A to od chvíle, co se tu objevil tajemný cizinec. Marta zůstala celý den v kuchyni. Incident s generálem ji naprosto vyvedl z míry. I to jak si ráno na nádvoří prohlížel. Zdálo se jí, že si na noc pamatuje. A měla hrozný strach. Alespoň, že nikdy nechodí do kuchyně. Ze bylo bezpečno. Nebo si to alespoň myslela.

            Zrovna odnášela umyté nádobí do skříňky, když do kuchyně vešli dva vojáci. Rozhlíželi se po místnosti, a ve chvíli, kdy ji spatřili, zamířili k ní. Strnula. Nedokázala se ani pohnout. Jen upustila talíře. Věděla, co to znamená.

            Než došli až k ní, začala couvat až narazila na stěnu. V očí se jí zračil strach. Začala plakat. Vojákům to však bylo jedno. Každý ji chytl za jednu ruku a vydali se s ní zpět ke dveřím. „Né! Né! Pusťte mě! Nechci… Já nechci…“ křičela a plakala. Snažila se i bránit, nemělo to však cenu. Muži ji vyvedli z kuchyně a zamířili s ní k budově, kde bydleli vyšší důstojníci.

            Služebnictvo ustalo ve své práci a pozorovali bránící se dívku. Nikdo bohužel nemohl nic dělat. To věděli všichni. I Marta. Mohli jen přihlížet, jak je v tomto paláci zneužívaná další žena. Nebyla otrokyní, to bylo v této zemi zakázané, ale neměla o nic větší práva. Nikdo z nich neměl.

            Marta se přestala bránit, jakmile vešli do síně pro vojsko. Věděla, že všechen její odpor se zbytečný. „Uklidnila ses, děvče? To je dobře, můžeme ti konečně říct, že tě nevedeme k němu. Král tě daroval někomu jinému,“ promluvil jeden z jejích věznitelů. Zděšeně se na ně podívala.

            Nevšímali si toho a vlekli ji přes síň. Čekala, že s ní zamíří k pokojům, ale nebylo tomu tak. Vedli ji opět ven. Tam zamířili k budově stojící u zadní stěny zámku. Opět se začala bránit. Nechtěla tam, i když už jí začínalo docházet, kdo si ji nechal přivést. Ten dům patřil královu příteli Viktorovi a jeho mužům. Králově osobní gardě.

            Vešli dovnitř a Marta se znovu rozplakala. Odtud jí nikdo nepomůže. Byla zoufalá, tentokrát už neunikne. Nemá šanci. Muži ji pustili a ona odcouvala ke stěně. Pak se rozhlédla po místnosti. Byla to jídelna. A plná vojáků, kteří ji se zaujetím pozorovali. Podívala se na dveře, když za sebou zaslechla. „Na to nemysli, děvče. Viktor nám poručil, že se odtud nesmíš hnout… z náš strach mít nemusíš. Pokud nám nezavdáš příčinu, ani se tě nedotkneme.“

            Poslechla. Odtrhla se od stěny a pomalu došla do středu místnosti. Muži kolem ní se začali smát. I když si dobře uvědomovali hrůzu, která se jí zračila v očích. „Dobře, teď pojď nahoru,“ pronesl jeden z nich. Následovala ho po schodech a po chodbě. Počkala až otevře dveře a vešla s ním do pokoje. Byla to koupelna. Zděšeně vycouvala ven.

            Pousmál se. „Vykoupej se a převlékni se do šatů, které máš připraveny na židli… Já tu nebudu, patříš Viktorovi. Proto jsi pod naší ochranou.“ Marta se vrátila zpět do koupelny a sledovala, jak muž vyšel ven a zavřel za sebou dveře.

            Chvíli váhala, ale pak ze sebe svlékla šaty a ponořila se do teplé kádě s vodou. Bylo to tak příjemné, že na chvíli dokonce zapomněla na to, co ji čeká. Takový přepych nikdy nepoznala. Vždy se koupala jen ve studené řece. Cítila se krásně a o to horší bylo procitnutí.

            Nevěděla, jak dlouho ležela v teplé vodě. To ji vyděsilo. Co když se někdo přijde podívat. Rychle se osušila a pohlédla na šaty, které si měla obléct. Byly ušity z překrásné látky a byla k nim dokonce košilka. Přehodila si ji přes hlavu a zvedla i šaty. A skoro se rozplakala. Čekala něco, co bude odhalovat její tělo. A ne šaty vhodné pro královnu.

            S třesoucíma se rukama se oblékla a zadívala se do zrcadla. Vypadala krásně. Jako princezna. Ale tou nebyla, měla se stát milenkou velitele královské gardy. Do očí se jí vehnaly slzy. Nedokázala je potlačit. Přesto odvážně opustila místnost.

            Na chodbě se rozhlédla. Nikdo tam nebyl. Už se chystala ke schodům, když za sebou zaslechla zvuk otevírajících se dveří. Otočila se a zbledla. Z místnosti pár metrů od ní vystoupil Viktor. Nemluvil, ale jeho pohled ji propaloval. Cítila, jak ji svléká očima. Ten pohled už znala. Stejně si ji prohlížel i generál.

            Přišel až k ní. Chtěla se dát na útěk. Byl však rychlejší. Chytl ji za ruku. „Pane, prosím… Ne… Nechci…“ rozvzlykala se. Nevšímal si však jejích slov ani slz tekoucích po krásné tváři. Odvedl si ji do pokoje a zavřel za sebou dveře. Teprve poté pustil její ruku a sledoval, jak od něj zděšeně ustupuje.

            Marta byla ochromená hrůzou. Je tu v pasti. Vydaná napospas muži, kterému se nesmí ani vzepřít. Ale copak to už neudělala? Určitě ji za to stihne trest. Couvala pořád dál a dál. A najednou přepadla dozadu. Přímo do měkké postele. Než si to uvědomila a stačila se zvednout, byl už u ní a jakýkoliv pohyb jí znemožnil.

            Položil se na ni a obě ruce jí sevřel nad hlavou. Přitom nespouštěl oči z jejích hnědých očí plných slz a strachu. „Neboj se, nebudu tak hrubý jako generál. Neublížím ti přitom,“ zašeptal a skláněl se, aby ji políbil. V půlce pohybu však strnul. Její pohled se změnil. Pořád se bála, ale v očích se jí objevilo i něco jiného. Nedokázal to pojmenovat.

            Chvíli trvalo, než si uvědomila, co tím myslel. Hrubý jako generál? On si myslí, že jsem byla jedna z generálových žen, uvědomila si náhle. Není vlastně důvod, proč by si to neměl myslet. Všichni věděli, že pokud generála nějaká žena zaujala, vždy mu nakonec patřila. Při toku svých myšlenek si ani neuvědomila, že ustal ve svém počínání a jen ji pozoroval. Snažila se přijít na to, jak odtud uniknout.

            „Marto, jak je to dlouho, cos byla s generálem?“ slyšela najednou jeho hlas. Odpovědět však nemohla, neboť jí vyhrnul dolní část šatů skoro až k pasu. Odvrátila hlavu, a tak neviděla, jak se v jeho očích objevila pochybnost, která ovšem byla dobře patrná v jeho hlase. „Nemáš na těle jedinou modřinu… Marto, tys s ním nikdy nebyla?“

            Sebrala všechnu odvahu, kterou měla v sobě ukrytou a zavrtěla hlavou. „Jak je to možné. Ještě žádná mu neutekla. Všechny dostal… Kdo ti pomohl, tvůj milenec?“ Kdyby nebyla tak vyděšená, rozesmála by se. Takhle jí jen vytryskly slzy. „Takže ti pomohl tvůj milenec? Ten cizinec, co se tu v objevil? Myslíš, že jsem si nevšiml, jak tě pozoruje?“ rozzlobil se. „Zapomeň na něj! Jsi moje! Jen moje!“

            Než na jeho slova mohla nějak zareagovat, brutálně ji políbil. Nejdřív na ústa, a poté na krk. Zděšeně ztuhla. Ještě víc než doposud. Byla smířená se vším, co ji teď čekalo, když se najednou zvedl a odešel z pokoje.

7.

            A to byl poslední relativně poklidný den, který měli zažít v příštích několika týdnech. Králův bratranec se rozhodl uspíšit svůj nástup na trůn. První náznaky vznikající zrady začaly vyplouvat napovrch pár hodin od incidentu v Alidině pokoji. Zvěd rádci donesl zprávu, že se k zámku blíží žoldáci. Ten o tom okamžitě informoval radu i krále. Ale neuspěl.

            „Alido, omlouvám se…“ vtrhl do jejího pokoje, „máme problém. Vzpoura začala. Během dvou dnů… Nevím, co mám dělat. Myslím, že i rada je podplacená.“ Zamračila se. „Nechte to na mě. Něco vymyslím… Radusi, myslím, že Rolf si je toho vědom, a je si jistý, že ji dokáže potlačit. Nedomyslel všechno. Armáda za ním stojí. To ano. Vojáci ho nezradí. Viděla jsem jaký k němu mají respekt… Teď musím jít,“ řekla a zašla do šatny.

            Rádce to moc nechápal, ale zcela věřil jejímu úsudku. Po chvíli vyšla převlečená do mužských šatů. „Za pár hodin jsem zpátky,“ řekla, než odešla z pokoje dalšími tajnými dveřmi, o kterých neměl muž ani ponětí.

            „Kde je?!“ obořil se král na ubohou služebnou, která nevěděla jak odpovědět. O dívce neslyšela už několik hodin. „Tady jsem! Nemusíte se zlobit na mou komornou!“ ozvala se Alida ze šatny, kam se jí podařilo jen tak tak proklouznout a rychle se převléknout. Její výlet trval déle než počítala.

            „Nech nás!“ poručil služebné. Ta poslechla. Vyběhla ze dveří, jakmile Alida přišla ke králi „Kde jsi byla! Vím, že tady ne. Díval jsem se do šatny, byla prázdná!“ nepoznávala ho. Zuřil. Hodně. Ale nenechala se zastrašit. „Ano, byla prázdná. Byla jsem pryč.“ „Kde! U toho cizince?! Sebral jsem mu Martu, a tak si našel tebe?“ Nechápala se, co to říká? A proč tak zuří. „Marta? Co jsi udělal s Martou?“ zeptala se klidným hlasem.

            To ho ještě více pobudilo. „Dal jsem ji Viktorovi. Ať se také trochu pobaví!“ vyhrkl bez přemýšlení. „Viktorovi? Ty si ho nechal, aby ji… Jak jsi mohl!“ nyní už zvýšila hlas i ona. „Stejně, jako udělám tohle!“ Chytl ji za ruce, odhodil na postel a lehl si na ni. „Nechával jsem tě být, a ty sis našla milence. Jsi moje! Jak ses opovážila dát se někomu jinému!“ brutálně ji políbil a roztrhl jí šaty. Takže její tělo zakrývala už jen tenká košilka.

            Alida nebyla schopna jediného pohybu. Věděla, co se chystá udělat, ale nedokázala se bránit. Poprvé po dlouhých letech byla naprosto bezbranná. Jen ležela a snášela jeho surový útok. A roztřásla se strachem. Bála se, opravdu se bála. Věděla, že to, co udělá, se jí nebude vůbec líbit. Začaly jí téci slzy.

            Těch si sice nevšiml, ale nemohl přehlédnout její chvějící se tělo. Třásla se. Přestal,  zavřel oči a několikrát se nadechl. „Alido, promiň, to jsem nechtěl,“ zašeptal. Poté zvedl hlavu a zadíval se jí do očí. Byly plné strachu. A hrůzy. Sedl si. „Neboj, už nebudu pokračovat… Alido, ty jsi ještě milence neměla, že ne.“ Osušila si slzy, a poté zašeptala: „Ne, neměla.“ Rolf se na ni nedokázal ani podívat. Rychle se zvedl a opustil pokoj.

            Jak je možné milovat i nenávidět zároveň? Ptala se sama sebe. Odpovědět si však neuměla. Věděla jen to, že se do krále zamilovala. V tuto chvíli neměla čas myslet na sebe. Nejdříve půjde na jít Martu, a poté se pustí do řešení krize, která brzy vypukne. Znovu se převlékla do mužských šatů a zamířila do domu, kde žila králova garda.

            Otevřela dveře a spatřila pět mužů sedících okolo stolu a hledících na ni. „Co tu děláte?“ zeptal se jeden z nich. Neodpověděla, zamířila k nim a jednoho z nich uhodila. Učinila to tak rychle, že se nestačil ani bránit. V bezvědomí se skácel k zemi. Ostatní čtyři na ni zaútočili. Ale tři z nich dopadli stejně jako ten první.

            Posledního porazila také. Srazila ho na kolena a přitiskla mu dýku k hrudi. „Kde je ta dívka?“ zeptala se. Když neodpovídal přitlačila. „Kde je Marta?“ Neodpověděl, ale jeho oči to prozradily. Zabloudil s nimi ke schodišti. Uhodila ho do zátylku. Poté všechny muže svázala a vydala se nahoru. Už chtěla začít prohledávat pokoje, když se jedny dveře otevřely a vyšla z nich Marta. Než stačila vykřiknou, Alida odhalila tvář. „Ty?!“

            Mezitím se Viktor blížil k domu. A přemýšlel o své vězeňkyni. Věděl, že to je poslední příležitost, kdy si s Martou může promluvit. Vzpoura měla vypuknout každým dnem. A on se bude muset věnovat jen království. Ale jak, když měl plnou hlavu dívky uvězněné v domě?

            Otevřel dveře a strnul. Pět jeho mužů bylo svázáno uprostřed místnosti. Rozběhl se k nim. „Co se stalo?“ zeptal se, když viděl, že se jeden z nich začíná probírat. „Ten cizinec… nahoře s Martou…“ řekl svému kapitánovi, i když ještě pořád ne zcela při vědomí. Viktor mu tam nechal jednu dýku a rozběhl se nahoru.

            Prudce otevřel dveře svého pokoje a rozhlédl se. Viděl jen Martu. Seděla na posteli a zděšeně ho pozorovala. Ale než k ní stihl udělat alespoň jeden krok, dveře za ním se s bouchnutím zavřely a pod krkem ucítil chladnou ostrou ocel. Nijak na to nereagoval. Moc dobře věděl, co to znamená. Proto ho ani nepřekvapilo, když za sebou uslyšel tichý tvrdý hlas, „Marto, vezmi mu jeho zbraně,“ ani to, že dívka bez rozmýšlení poslechla.

            Pomalu přistoupila až k němu. Zahleděla se mu do očí a vytáhla mu meč, poté i dýku. „Marto, proč jsi mi neřekla, že je to tvůj milenec, když jsem se tě na to ptal…“ jeho hlas se zlomil. V jejích očí se objevil posměch. To u ní ještě nikdy neviděl. To ho tak nenávidí?

            I cizinec za ním se zasmál, ale pak promluvil. „Protože nejsem její milenec,“ pomalu přitom skláněl svou dýku, „otočte se, kapitáne Viktore, a pochopíte, proč jím nikdy být nemohu,“ pronesla už ženským hlasem.

            Viktor se rychle otočil a strnul. Krása té ženy ho ohromila, jako ostatně vždy. Před ním totiž, k jeho naprostému úžasu, stála králova konkubína. Vůbec nechápal, co se to tu děje. Jak se dostala k oblečení a zbraním toho tajemného cizince.

            Otočil hlavu na Martu, a poté zpět na Alidu. Přitom mu pomalu začínalo docházet, co to všechno znamená. V tom se na schodech ozval hluk. Jeho muži se již osvobodili z provazů a šli za ním nahoru. Zavolal na ně, aby se vrátili dolů, že má vše pod kontrolou, a nalil si víno, které okamžitě vypil.

            Obě ženy ho pozorovaly. Byl viditelně naprosto vyvedený z míry. A ani se mu nedivily. Tedy alespoň Marta. Ona sama se ještě nestačila vzpamatovat z toho, kdo ve skutečnosti je Alida nebo vlastně tajemný cizinec, který dokázal porazit krále.

            „Ví to král?“ promluvil konečně. Žena v mužských šatech zavrtěla hlavou a přistoupila k Martě. Pohlédla do jejích očí a otočila se zpět k veliteli. „Řekl mi to před chvílí, to, že vám ji daroval. Taková… no raději nic. Copak si tu všichni myslíte, že jsme otrokyně?“ rozzlobila se.

            Viktor nepronesl ani jedno slovo. Pořád si nedokázal vysvětlit, jak králova konkubína může být tajemný cizinec. Že muž, který jako jediný porazil krále, je ve skutečnosti žena. A to ta samá, se kterou král denně ulehá. Teď o tom začal pochybovat. Tato žena se nepodřídí žádnému muži. Ani králi. Výraz nezlomnosti mohla ve svých očích skrýt, ale nemohla se ho zbavit.

            „Byla jsem odhodlaná odvést ji od tud. Od vás. Ale Marta tu chce zůstat,“ pokračovala již mnohem klidněji. Teprve tato slova ho probrala. Prudce se otočil na svou vězeňkyni. Ta sklonila hlavu a promluvila poprvé od chvíle, co vešel do pokoje. „Řekla jsem jí, že jste…“ hlas se jí zlomil. Podívala se na Alidu a zase zpět na Viktora. „Já… já vás mám ráda.“

            Viktor strnul. „Cos… cos to řekla?“ vykoktla nakonec. Matra zavřela oči a zhluboka se nadechla. „Mám vás ráda. Jak bych také neměla, vy… vy jste…“ víc toho už Alida neslyšela. Opustila pokoj a nechala dvojici osamotě.

            Zastavila se až uprostřed chodby. Nemohla přece jít dolů, do hlavní místnosti. To by znamenalo jen potíže. Buď by se musela prozradit, což si nemohla ještě dovolit, nebo se s muži znovu utkat. A to se jí nechtělo. Předtím byla rozzlobená. Ale teď už ne. Už nebyl důvod ubližovat jim.

            Zpozorněla. Někdo šel nahoru. Rychle se tedy ukryla do koupací místnosti, kterou objevila, když hledala pokoj, kde byla Marta. Neslyšně za sebou zavřela a rozhlédla se. Bylo zde obvyklé vybavení. Koupací káď, dvě židle, malý stolek se džbánem.

Nevěnovala tomu moc velkou pozornost. Nejvíce ji zaujala trubka, která vedla skrz strop. Moc dobře věděla, co je to. Jen to nečekala i zde. Měla to samé ve své koupací místnosti, či spíše v koupací místnosti královny.

Trubka vedla ze střešní nádrže, kterou plnil déšť. Nedalo se to sice používat pořád, bylo to závislé na počasí, ale pokud pršelo, značně to usnadňovalo práci sloužícím. A také v zimě, kdy do nádoby napadal sníh. Za velkých mrazů se led musel rozehřívat, což ovšem nebyla velká práce.

Zde na zámku se s takovým systémem setkala poprvé, a tak si zjistila, jak to vlastně funguje. Byl to zajímavý vynález. A nejdůmyslnější na něm byl ohřev vody. U stropu byla přidělána železná nádoba, skrz kterou voda tekla a v té se vždy před napouštěním vody zapálil oheň. Železo se nahřálo a ohřívalo vodu.

Kroky na chodbě se přibližovaly. Urychleně se rozběhla k oknu, pod kterým, jak věděla, rostl strom. Otevřela dřevěné okenice a opatrně vyhlédla. Nikdo venku nebyl. Přehoupla se tedy přes parapet, zachytila jednu ze silných větví, přidržela se jí a opatrně sešplhala až na zem.

8.

            Rolf zuřil. A odnášeli to chudáci vojáci, přesněji jeho garda. Od chvíle, co vyběhl z jejího pokoje, se nedokázal uklidnit. Alida ho ovládla, víc než sama tušila. Víc, než on sám tušil. Stačilo si jen vzpomenout, jak mu bylo, když si představil, že je s tím cizincem.

Ale to nebylo nic proti tomu, co pocítil po svém útoku na ni. Ona neudělala naprosto nic. Určitě byla jen někde schovaná. Viditelně se ho přece bála, tedy alespoň tehdy, když s ním musela být osamotě. Přímo jí to křičelo z očí.

Srazil k zemi dalšího vojáka. Ten se už neodvažoval zvednout, stejně jako patnáct dalších. Křikl tedy na další muže, kteří přihlíželi jeho cvičení. A že jich tu bylo. Ráno na zámek povolal všechny své jednotky z okolí. Chtěl mít své muže u sebe, až přijde útok.

Ano. Věděl o té zradě, která se chystá. Moc dobře o ní věděl. Měl v bratrancově táboře špeha. A ten ho informoval o všem, co zrádce chystá. Nelámal si s tím hlavu. Byl si stoprocentně jistý, že útok odrazí, že zrádce zničí. Vojsko na to měl silné dost.

Ale v posledních dnech se na nadcházející boj nedokázal vůbec soustředit. Myslel jen na Alidu. Svůj dárek k narozeninám. Srazil k zemi dalších pět mužů. Kolikátý už je to celkem, blesklo mu hlavou a na chvilku to potlačilo jeho myšlenky na Alidu. Dvacátý? Dvacátý sedmý?

Měl tolik energie, že nevěděl co s ní. Nebo věděl, jen ji tak nesměl vybít. Nedokázal si představit, že by Alidě ublížil. A to by se asi stalo, kdyby udělal, co toužil udělat od první chvíle, co na ni pohlédl. A tak to odnášeli tito muži.

Zarazil se v půli pohybu. Voják, který měl v příští vteřině utržit ránu, které se nešlo vyhnout, si oddychl a odskočil od krále. Ten si toho ovšem nevšímal. Nespustil oči z muže opřeného o stěnu u vchodu na malé nádvoří. Muže v černých šatech, s šátkem zakrývající polovinu obličeje a kloboukem zakrývající ten zbytek.

Bylo to poprvé od chvíle, kdy ho před několika dny porazil, co se sem znovu odvážil. „Odvážíš se mi znovu postavit?“ zakřičel na něj. Po jeho slovech celé nádvoří ztichlo. A všichni se jako jeden muž otočili k cizinci. Ten se pomalu odlepil od stěny a vydal se směrem ke králi. Zastavil se pár kroků před ním a začal si odepínat pásek s mečem a dýkami.

Alida přišla na nádvoří právě ve chvíli, kdy Rolf srazil k zemi posledního člena své gardy. A zavolal si několik obyčejných vojáků. Nedokázala se v tu chvíli hnout z místa. I na takovou vzdálenost jasně poznala, jak moc zuří. Opřela se tedy o stěnu a pozorovala, jak sráží k zemi jednoho vojáka za druhým. Neměli proti němu šanci. A to se jí dokonce zdálo, že bojuje bez přemýšlení. Jako by boj ani nevnímal.

„Takhle tu řádí už od chvíle, co odešel od vás,“ zaslechla šepot vedle sebe. Otočila se a spatřila svou komornou, která si jí ovšem víc nevšímala. Pokračovala dál v cestě do kuchyně, kam nesla několik talířů. Alida upřela svůj zrak zpět na krále a zamračila se. Ale to přece bylo už před hodinou, co…

Zamrazilo ji. Kdykoliv se odvážila pomyslet na jeho surový útok, měla co dělat, aby se neroztřásla. Vždy se jí totiž vybavila její naprostá bezmocnost. A ta ji děsila. Už to nechtěla nikdy znovu prožít. I když tušila, že se tomu asi nevyhne. Král ji chtěl. A jednoho dne se přestane ovládat a vezme si, co chce.

Na druhé straně, kdyby nebyl tak hrubý, asi by proti tomu nic nenamítala. Milovala ho. To si nemohla zapírat. Fascinoval ji jako nikdo jiný, koho kdy potkala. Ale také ji děsil a nebyla si jistá proč. Že to byl král, kterého musela ve všem poslechnout?

Z myšlenek ji vytrhlo nezvyklé ticho. Ihned pochopila proč nastalo. Král se díval přímo na ni. Tedy přesněji na tajemného cizince. Zřejmě na ni předtím něco zavolal, přes hluk to však neslyšela. Ale nebylo těžké domyslet si, co to asi bylo. Chce se s ní znovu utkat.

Pod šátkem se usmála. Ano, to je přesně to, co potřebovala i ona. Musela si dokázat, že neztratila nic ze své síly. Ze své odvahy. A jak jinak by toho měla dosáhnout, než tak, že se postaví stejnému muži, který u ní vyvolal ten znepokojující strach?

Šla pomalu až k němu. A přitom si pozorně prohlížela okolí. Nádvoří i terasy nad ním byly plné lidí. Naprosto tichých lidí, kteří se nemohli dočkat nadcházejícího zápasu. Ani se tomu moc nedivila. O jejím posledním střetnutí s králem se tu povídaly hotové legendy.

Když došla až k Rolfovi, sundala si zbraně a odhodila se stranou. „Přál jste si mou přítomnost, králi?“ zabručela. A čekala na to, co odpoví. Neodvažovala se mu přitom pohlédnout do očí. Tedy alespoň přímo. Měla obavy, že by ji mohl poznat. Nebylo to tak dlouho, co si hleděli přímo do očí. A musela si připustit, že oči jako ona asi moc mužů nemá.

Rolf se pousmál nad chraptivou otázkou cizince. Opravdu, odvaha mu nechyběla. Ale co také čekat od Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Byl si jistý, že je to on. Tedy skoro jistý. Ten muž se dal přirovnat k duchovi. Objevil se a za se zmizel. Beze stopy. Nikdo o něm v celku nic nevěděl, snad jen to, že pomáhá lidem.

A to byl také důvod, proč si ho Rolf velice vážil. A proto už mu ani neměl za zlé, že ho porazil. A pokud šlo o cizincův vztah k Alidě, ten už dávno zavrhl. Tedy přesněji se před hodinou přesvědčil, že to byl jen výplod jeho fantazie.

„Odvážíš se mi postavit?“ zeptal se ho. Cizinec beze slova přikývl. „A jaké zvolíš zbraně?“ Cizincovi oči zabloudily k mužům pomalu se zvedajících ze země. „Vyberte si sám, králi. To vy za sebou máte hodinu… tréninku,“ dodala s malou pomlkou.

Rolf se zamyslel. Cizinci odvaha opravdu nechybí. „S tyčí si mě jednou porazil. Co bys řekl, kdybys mi dal šanci vyrovnat skóre.“ Cizinec opět přikývl. Ani od něj nečekal nic jiného. Otočil se tedy na jednoho z vyčerpaných vojáků a rozkázal, aby mu podal dvě tyče. Muž okamžitě poslech.

Jedna hůl se během několika vteřin objevila v rukou krále a druhá v rukou cizince. A oba se proti sobě postavili. Nádvoří znovu ztichlo. Alida se ohlédla. Ano, během poslední minuty se nádvoří naplnilo naprosto k prasknutí. To ji nijak nezneklidnilo. Vrátila svou pozornost ke svému protivníkovi.

A ten zaútočil v následující vteřině. Uhnula před jeho ranou. A před tou další a další také. Zdálo se, že síly měl pořád ještě na rozdávání. Zapojila tedy opět hlavu. Mohla přece jeho rány oplácet, a přitom využít jeho síly. Ano, to se jí na boji zblízka vždy líbilo nejvíc. Používat sílu protivníka proti němu.

A to také udělala. Nádvořím se rozlehlo šokované nadechnutí. Cizinec zaútočil. Odrážel každou královu ránu a přitom stihl i útočit. A to takovou rychlostí, že si nikdo nemohl být jistý, zda se mu to jen nezdálo. I ti, co už jednou střetnutí krále a cizince viděli, nevycházeli z úžasu. Posledně cizinec krále spíše přelstil, ale tohle bylo něco naprosto jiného.

Jejich šok se však nedal přirovnat k ohromení pěti z přihlížejících, kteří věděli, že cizinec je žena. Byl to rádce Radus, které pevně svíral zábradlí terasy a neodvažoval se skoro ani dýchat. Jedna z komorných, které zamrzl krok v půli a nebyla se schopná ani pohnout.

Viktor s Martou, které z jejich důležitého rozhovoru vytrhl nezvyklý povyk mezi vojáky před domem. Vyběhli tedy ven a prodrali se mezi tísnícími se lidmi až skoro k bojující dvojici. Dostali se na dohled právě ve chvíli, kdy Rolf přerazil svou ranou obě hole v půli. Ale ani jednoho ze soků to nezastavilo. Popadli do každé ruky jeden kus a pokračovali dál.

A ještě tu byl jeden zasvěcený pozorovatel. Stál úplně v zadu, nestál o to, aby si ho někdo všiml. Ale on viděl dobře. Až moc dobře. „Tak tohle je Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře,“ zamumlal si sám pro sebe. Už si byl jistý, že to, co udělal a udělá, bude správné. Poprvé v životě udělá něco dobře.

Rolf také nepřestával vycházet z údivu. S někým takovým nikdy nebojoval. Byl si téměř jistý, že jeho protivník je mnohem slabší než on. Musel být. Ani jedna jeho rána nebyla tak silná, jak by se dalo předpokládat. Jako by pro němu používal jeho vlastní sílu. A on, ač se snažil sebevíc, nemohl cizince porazit. A pak cizinci srazil klobouk a uviděl jeho oči.

Ve stejný okamžik se strhl povyk u hlavní brány. Král se obrátil. A Alida toho využila, aby se ztratila. Už nemohla dál bojovat. Protáhla se pořád ohromeným publikem a zamířila do svého pokoje. Jen tak tak se jí podařilo, aby ji nikdo neviděl. Rychle zabouchla dveře a vběhla do koupací místnosti.

Rolf se obrátil zpět ke svému protivníkovi, ale ten tam už nebyl. Byl naprosto zmatený. Ten pohled, který se mu naskytl, než se otočil k bráně. Nezdálo se mu to? Ty oči. Jasně modré. Tak modré, jako… jako měla ona. Ale to přece není možné? Že by to byl její bratr? Proto sem přišel?

Co on vlastně o Alidě ví? Sama mu o sobě nic neřekla. A co mu to řekl rádce? Že je to obyčejná venkovanka, která žila s otcem někde na samotě. A prý je jedináček. Tak jak je možné, že ten cizinec má tak podobné oči. Asi se musel zbláznit.

„Králi, přijel posel,“ ozvalo se za ním. Otočil se a musel pustit Alidu z hlavy. Posla poznal. Byl to ten, kterého pověřil sledováním svého zrádného bratrance. „Copak tu nemá nikdo nic na práci?!“ rozzlobil se na přihlížející. Všichni se rozprchli po své práci.

9.

Alida se rychle svlékla, ukryla šaty a zalezla do napuštěné koupací kádě. Byla úplně rozhozená. Takový boj nikdy nezažila. Ani s otcem. Nedalo se to srovnávat ani s tím, když se Rolfovi postavila poprvé. Poprvé ho překvapila, teď se mu postavila.

A v tom byl problém. Byl to naprosto opačný pocit, než který zažila, když na ni zaútočil tady v pokoji. Až tak jiný, že ji zamrazilo. Jak se mohla v jeden okamžik cítit v králově přítomnosti tak bezmocně a v dalším tak sebejistě.

A ze všeho nejvíc ji vadilo, jak ji to rozhodilo. To by se jí přece stát nemělo. Celé roky strávila tím, že se učila kontrolovat své pocity, a teď se jí rozletěly na všechny strany. A to doslova.

Zpozorněla. Někdo opatrně otevřel hlavní dveře a vešel do pokoje. Rychle sáhla po osušce. Zakryla se s ní právě ve chvíli, kdy se odhrnul závěs a ona spatřila příchozího. „Tak vida, přece jen je mi souzeno vidět, jak vypadáš, Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře,“ pronesl chraptivě vůdce žoldáků, ten, který ji sem dovezl.

Nato se otočil a vrátil se do ložnice. Alida si nebyla jistá, co to znamená. Co tu ten muž dělá? „Nemusíš mít strach. Chci s tebou jen mluvit. Ale radši se oblékni,“ ozval se z druhého konce ložnice. Rychle vyskočila z vany a oblékla se do županu. Do kapsy si ukryla vrhací dýku a vydala se za žoldákem.

„Co tu děláte?“ zeptala se ho okamžitě. Muž se k ní otočil a strnul. Krása té dívky mu vzala dech. V županu byla ještě krásnější, než jak si ji pamatoval v mužských šatech. „Tak, jak jsem viděl, král tě nezlomil… Musím ti složit poklonu. Ještě nikdy jsem neviděl nic takového, jako jsi předvedla tam venku, no nemám slov.“

Alida byla zmatená. Okamžitě na něm poznala, že je nějaký jiný. Nějak se změnil. Kam zmizel ten nelítostný žoldák, který unášel dívky z vesnic? „Alido, dnes jsem tě viděl v táboře zrádců, ale odešla jsi dřív, než králův bratranec změnil rozkazy. Už jsou na zámku, hodlají zaútočit při dnešní mimořádné radě.“

Jeho slova ji okamžitě odvedla od jakýchkoliv jiných myšlenek. Čekala útok, ale tak brzy? „Jak to víte?“ zeptala se opatrně. I když chtěla položit naprosto jinou otázku. „Proč jí to říká.“ Myslela si, že toho muže dokonale odhadla. Jeho nynější chování ovšem do jejího odhadu nezapadalo.

Všiml si, že si jím není jistá. Ani se jí nedivil. Opravdu se změnil. Od jejich posledního setkání o sobě hodně přemýšlel. A hlavně hodně přemýšlel o ní. A naprosto přehodnotil svůj pohled na svět. Kvůli ní. A potom, co viděl dnes na nádvoří, si byl jistý, že se nemýlil.

„Asi mi nebudeš věřit, ale trochu jsem přemýšlel. Asi jsem už pochopil, proč děláš to, co děláš…“ bouchl do stěny, „nějak jsem tě tu nedokázal nechat. Tvůj otec měl pravdu. Ano, znal jsem toho muže, který tě vychoval… Ale o to teď nejde.

Hned, jak jsem tě sem dovezl, pochopil jsem, že nedopustíš, aby se tato zem rozpadla. A že uděláš, co bude v tvé moci, abys tomu zabránila. Tak se tě tedy ptám, chceš zachránit krále? Ano nebo ne?“ pečlivě přitom sledoval její reakce.

Dřív než stačila odpovědět, otevřely se dveře a v nich se objevil rádce Radus. Strnul, jakmile si všiml muže v místnosti. Ale než stačil jakkoliv zareagovat, žoldák doběhl ke dveřím a zprudka je zavřel. „Jen klid, to je v pořádku,“ ve stejným okamžik vyslovila Alida.

„Co se to tu děje?“ zeptal se šokovaný rádce. „Přišel nás varovat, zrádce zaútočí už dnes, ve chvíli, kdy začne mimořádná rada.“ „Ale… ale ta právě začala. Přijel posel a…“ rádce nic nechápal. „To byla past,“ informoval ho žoldák. „Past?“

Alida už nevnímala. Musí něco udělat, nemůže dopustit, aby se ta zrada povedla. „Původní plán zůstal stejný?“ „Ano. Jen to místo slavnosti přesunul na zasedání rady. Má se konat v hlavním sále,“ odpověděl žoldák. „Jak moc jsi zapletený…“ Přerušil ji: „Přidal jsem se i se svými muži k zrádcovské armádě. Ale celá má skupina je věrná tobě… potom ti to vysvětlím.“

Podívala se po obou mužích a zamyslela se. V tom se rozrazily dveře. Dovnitř vběhl jeden z žoldákových mužů. Při pohledu na dívku strnul. Jako každý muž, který se s ní setkal. „Co se děje?“ zeptala se. „Už to začalo, všichni už jsou v hlavním sále. Povedlo se to utajit. Ještě nikdo netuší, že útok už začal.“

Navíc nečekala, vběhla do šatny, vyhrabala ze dna skříně své náhradní mužské šaty a honem si je oblékla. Poté se vrátila zpět do ložnice. Kde došla k posteli a zpod ní vytáhla srolovanou deku. Tu rozbalila. Muži v místnosti její počínání v tichosti sledovali. Alida si jich nevšímala, vytáhla z pod peřiny pás a připnula si ho. Poté za něj zastrkala dýky a nože.

„Kolik tam je mužů?“ otočila se. „Asi čtyřicet. Dostali se tam převlečeni za královské vojáky. On je tam taky. Chce to vyřídit osobně. Dalších třicet mužů je roztroušeno po zámku a hlídá, aby do sálu nikdo nevešel. Ale to jsou naši muži. S těmi si hlavu lámat nemusíte,“ odpověděl voják.

Chvilku zapřemýšlela. Musí se dostat do sálu. A nevzbudit rozruch. Přitom ji zrak padl na velký župan. Zvedla ho a oblékla. Postavila se před zrcadlo a upravila ho tak, aby nebylo poznat, že je pod ním oblečená a ozbrojená. „Musíte mě odvést do sálu,“ obrátila se na žoldáka. „To by šlo, mám hlídat venku. Řeknu, žes nás viděla.“ „Tak jdeme.“

Radus neřekl ani slovo. To děvče ho nepřestalo udivovat. Nejdřív ten boj na nádvoří a teď… neměl tušení, co teď. Ať už vymyslela cokoliv, doufal, že to zabere. „Musíte jít také, měl jsem vás najít,“ ozval se voják za ním. Radus přikývl a následoval odcházející dvojici z pokoje.

Na chodbě měli štěstí, na nikoho nenarazili. Tedy kromě dalšího žoldákova muže. „Varujte gardu a řekněte kapitánovi Viktorovi, že cizinec to má pod kontrolou. Pochopí můj vzkaz,“ přikázala. Žoldák přikývl a muž odešel.

„Tak jdeme na to?“ zeptala se. Žoldák přikývl a chytl dívku kolem pasu. Druhou otevřel dveře sálu a vešel. Druhý muž přidržel rádce a vešel taky.

Sál ztichl. Přítomnost dívky v županu všechny muže rozhodila. A to na dostatečně dlouhou dobu, aby stačila zhodnotit situaci. Uprostřed sálu byl umístěn velký stůl, kolem kterého seděla královská rada a velitelé královských jednotek. A za každým z těch mužů stál ozbrojený voják.

Pětačtyřicet útočníků, dvacet členů rady a dvacet pět velitelů. Tím si byla jistá už během prvních deseti vteřin. Rychlé zhodnocení situace se jí často vyplatilo. Prohlédla si zajatce. Žádná zranění, žádné stopy po boji. Zdálo, že byli dokonale překvapeni. Ani se nestačili bránit. Oddychla si. Bála se, že by mohlo dojít k masakru dřív než tomu bude schopná zabránit.

Poté se zaměřila na čelo stolu. Tam stál král a proti němu muž, kterého už nikdy nechtěla vidět. Zrádce. A jak bylo na první pohled patrné, její příchod přerušil jejich rozhovor. „Doveď mě ke králi,“ zašeptala. Žoldák s ní zamířil do čela stolu.

Teprve, když se ocitla kousek od krále, muži v sále opět ožili. A hlavně Rufus, králův bratranec. „Tak tohle je tvá…“ zarazil se v půli věty i pohybu. Chtěl se dívky totiž dotknout, ale král mu ruku strh zpět. „Nesahej na ni,“ zavrčel. „Ale jsi nějak majetnický. Ani se ti nedivím, ale nemusíš mít strach. Však já se o ni postarám.“

Žoldák pochopil, že se král nechal vyprovokovat. Musel tomu nějak zabránit. Vytáhl proto dýku a přitiskl ji dívce k hrdlu. A zabralo to. Rolf se zarazil v půlce pohybu. „Tak tohle na tebe platí. Ty se bojíš o tu svoji holku,“ zasmál se Rufus.

Rolf si uvědomil, že opravdu podcenil situaci. Něco takového nečekal. Útok během rady. Nevěděl, jak dát vědět svým mužům. Nedokázal nic vymyslet, a to hlavně kvůli Alidě. Bál se o ni. Zahleděl se jí do očí. A dech mu uvízl v plicích. Ty oči. Naprosto stejné jako na nádvoří. Zkameněl.

Usmála se na něj. Potom se zaměřila na Rufuse. „Tak to ty se chceš stát novým králem?“ zeptala se nejistým hlasem. „Ano, kočičko, a pokud budeš hodná, postarám se, aby se ti nic nestalo. Zvěsti o tobě nelhaly. Opravdu vypadáš jak víla… No tak toho necháme, zabi…“ zarazil se v půli slova. Naprosto ho vyvedl z míry pohled na dívčiny oči.

Zareagoval na její pohled přesně, jak čekala. Pomalu se k ní přiblížil a sáhl po pásku jejího županu. Cítila, jak žoldák za ní ustupuje. „Rufusi, nedělejte to,“ varovala ho. Muž však neposlouchal. Zatáhl za pásek a rozvázal ho. Župan se ani nehnul.

Všichni muži jako by zapomněli dýchat. Každý čekal, že se objeví její tělo. „Stáhni jí to!“ poručil Rufus žoldákovi. Ten poslech. „Varovala jsem vás, že to nemáte dělat,“ řekla hlasem, který používala jako Ochránce. Počkala dokud župan nedopadl na zem. Pak srazila Rufuse jedinou ranou k zemi.

Sáhla po svých vrhacích nožích. Měla jich dvacet. A každý z nich skončil zabodnutý v ruce jednoho ze zrádců. Přesněji v těch, kteří ohrožovali členy rady. O vojáky starost neměla. A nespletla se. Ti útočníky odzbrojili sami. A teprve potom zkameněli jako všichni ostatní v sále.

Toho si už ovšem nevšímala. Po vrhnutí posledního nože se obrátila zpět k Rufusovi, kterému žoldák držel nůž u krku. Ten však nejevil známky nebezpečnosti. Byl naprosto ohromen. Stejně jako zbytek mužů v sálu. Rolf se vzpamatoval první. „Tak se mi to nezdálo. To ty…“ neměl absolutní tušení, co říct. „Kdo jsi?“ vykoktal nakonec. Nic mu nedávalo smysl.

Než stačila odpovědět, do sálu vběhla garda. Jakmile se však muži pořádně rozhlédli, strnuli stejně jako ti v sálu. A všichni hleděli na dívku v černých šatech. Ta se po nich však ani neohlédla. „Tebe, Rufusi, také zajímá kdo jsem?“ zeptala se.

Muž se pomalu zvedl. Aniž si všímal muže, který mu tiskl dýku k hrdlu. „Ještě… ještě před minutou jsem byl přesvědčen, že jsi králova hračka. To ale asi tak nebude, že ne?“ z jeho hlasu zněla kapitulace. „To není, bratranče,“ zabručel král.

Alidě bylo skoro do smíchu. „Rolfe, to, že jsem ten cizinec, se kterým jsi dnes měl tu krásnou rozcvičku, jsi už asi pochopil,“ začala. Přikývl. „Ale tebe asi zajímá mé jméno. Jméno, pod kterým mě znají poslední dva roky. Jsem… Radusi, nechcete to říct vy?“ obrátila se na rádce.

Radus pohlédl nejdřív na dívku, a potom na krále. „Takhle jsem to neplánoval. Opravdu jsem vám chtěl dát jen obyčejnou venkovanku. A tohoto žoldáka jsem pověřil, aby ji vybral,“ ukázal na muže věznícího Rufuse.

„Já jsem plnil jeho příkaz, odváděl jsem z vesnic dívky. Krásné dívky, ale pak jsem přišel do vesnice, která byla pod ochranou… Spíše několik jejich obyvatel… Bylo pod ochranou…“ pokračoval žoldák. „Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře,“ dokončila Alida.

Sál sborově zalapal po dechu. „Ty mi chceš říct, že… že opravdu jsi…“ koktal král. „Ano, to chci říct. Jsem Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře,“ potvrdila Alida. „Ale předtím, hodně dlouho předtím jsem byla dcera starosty Holehu,“ otočila se k Rufusovi. „Dcera muže, kterého jste zabil. Pokud chcete osvěžit paměť, tak to byl ten muž, co zachránil bývalého krále před zradou vašeho otce.

Ale to je už minulost. Tehdy jsi byl jen loutka v rukou svého otce. Dělal jsi jen to, co ti nařídil. Teď jsi ovšem už jednal sám. Sám si to vymyslel a pokusil ses zabít krále,“ obrátila se k Rolfovi, „je tvůj, ztrestej ho jak chceš.“

10.

Po jejích slovech nastalo opět ticho. Na vojáky toho bylo trochu moc. Tato dívka, kterou si mohl člověk splést s vílou, byla tatáž osoba, která se dnes na nádvoří postavila králi. Tatáž osoba, která ho porazila v boji. A dokonce to byl i Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. Ochránce, o kterém kolovaly legendy.

Alidu pohled na nechápající muže rozladil. Ona přece není jen krásná tvář. No, ale na druhé straně si musela přiznat, že mají důvod být šokovaní. Kdo by za tím vším, co udělala hledal ženu. Vždyť už někomu dělalo potíže uvěřit tomu, že by to dokázal muž.

Rolf se snažil alespoň trochu uklidnit. To, co se právě dozvěděl, to, co pochopil, si vůbec nemohl srovnat v hlavě. Bylo toho trochu moc. Tak musí začít popořádku. Nejdříve je důležité vyřešit problém s útočníky. „Odveďte ty zrádce do vězení,“ poručil. Členům jeho gardy chvíli trvalo, než byli schopni splnit rozkaz. Ale nakonec tak učinili.

„Tyhle dva ne, ty jsou s námi,“ upozornila Alida, když zamířili k žoldákovi a jeho muži. „S námi?“ zeptal se užaslý Rolf, „jak se stalo, že žoldák, co tě sem dovezl…“ „Měl výčitky svědomí,“ přerušil ho muž, o němž byla řeč, „nedokázal jsem ji tu nechat. Není to ironie? … V zámku mám ještě třicet mužů, ale všichni zrádci jsou zde,“ vrátil se k tomu hlavnímu.

Rolf přikývl, i když mu to nedávalo velký smysl. Odkdy má žoldák svědomí? To však nebylo důležité. Další bod seznamu byla rada. Obrátil se tedy k mužům. „Tak myslím, že důvod konání zasedání právě přestal být aktuální. Tímto ho rozpouštím.“

Na to se obrátil k Viktorovi, který k němu právě došel. „Dohlédni, ať je prohledán celý zámek. I když tady žoldák tvrdí, že už tu nikdo ze zrádné armády není, chci mít jistotu. A pokud jde o naše „spojence“, o ty se postarej také. Já musím zařídit teď něco jiného.“ Jakmile to dořekl, popadl Alidu za ruku a odvedl ji ze sálu.

Zamířil s ní přímo do její ložnice. Tam zabouchl dveře a pustil ji. „Rolfe?“ Zase z něj měla strach. A v jejím hlase to bylo moc dobře patrné. „To snad ne, přestaň s tím divadlem. Nebo mi chceš namluvit, že se mě bojíš?“ zeptal se ironicky.

„Ano bojím. Nemůžu si pomoct, kdykoliv se s tebou ocitnu sama v ložnici, mám z tebe strach. Proto jsem také dnes souhlasila s tím… musela jsem si dokázat, že se ze mě nestala ustrašená holčička,“ odpověděla mu.

Poznal, že nelže. Rezignovaně se opřel o zeď. „Když ti spadl ten klobouk, myslel jsem si, že se mi to jen zdálo, že to nemohou být tvé oči… potom jsem sám sebe přesvědčoval, že to může být nějaký tvůj příbuzný…“

Přerušila ho. „Žádné nemám. V tom jsem nelhala. Ani v tom, že mě vychovávali v domku… žila jsem jen s otcem, s mužem, který mě našel po vypálení mé vesnice. Byl to žoldák. A podle toho mě vychoval. Chtěl, abych se o sebe dokázala postarat. A když zemřel,  když před dvěma lety zemřel, stala jsem se Ochráncem.“

Zavřel oči. Jak se v ní mohl tak mýlit? Vůbec ho nenapadlo, že je něco jiného než krásná, bezbranná dívka. „Proč jsi tady?“ „Nemohla jsem dovolit, aby odvedli ty vesničanky. Uzavřela jsem s žoldákem obchod. Dám mu nejkrásnější ženu království a on jim dá svobodu…

Když jsem žila s otcem, kousek od nás měla domek stará žena. Myslím, že kdysi žila zde, na zámku, to ona mě naučila, jak se mám chovat… tedy jako žena. Řekla mi, že jsem krásná. Já to nedokázala posoudit, nikdy mi to nepřišlo, ale vsadila jsem na to a nechal se odvést k tobě.“

Odlepil se od stěny a přistoupil až k ní. Zvedl ruku a pohladil ji po tváři. Neucukla. „Nikdy jsem toho nelitovala. I když jsi mi občas naháněl hrůzu, nakonec jsem byla ráda, že jsem se tak rozhodla,“ zašeptala sotva slyšitelně.

Rolf si nebyl jistý, co má říct dál. Jak se jí zeptat, co bude dělat teď. „Uvědomuješ si, že jsi pořád má…“ „Ano,“ odpověděla dřív, než to slovo vyslovil. „Měl bych tě nechat jít, tady jsi svůj úkol už splnila, ale… ale já si nedokážu představit, že bys tu už nebyla. Nedokážu tě nechat odejít.“

Otočila se k němu zády a zhluboka se nadechla. Věděla, že něco podobného řekne. A popravdě ani ona sama si nedokázala představit, že by odešla. Měla ho příliš hluboko v srdci. „Můžu tu zůstat, pokud si to opravdu přeješ, ale… ale už nebudu hrát bezduchou loutku…“

Její slova nevnímal. Sledoval její krásné oči. Oči, které nemohly patřit někomu jinému než jí. Dřív než si uvědomil, co hodlá udělat, přitáhl si ji k sobě a políbil. A bylo to jiné, než když ji líbal ráno. Ráno z ní cítil strach. Teď ne. Ani zdaleka ne.

Uskočila od něj. Ten polibek ji vyvedl z míry. Byl tak jiný, než všechny ty ostatní, které jí již dal. Tak jiný. Ale proč? Že by to bylo tím, že už znal její tajemství? Že to by ji osvobodilo od té vyděšené dívky? To je přece nesmysl, když vešli do ložnice, opět se ho bála.

„Staneš se mou královnou?“ zeptal se zčista jasna. Když uviděl její nechápající výraz, otázku opakoval: „Staneš se mou královnou?“ Sám sice netušil, jak ho to napadlo, ale nakonec se to zdálo jako ideální možnost. Jak jinak by ji zde mohl udržet napořád?

Alida na něj zůstala naprosto ohromeně hledět. Opravdu ji právě požádal o ruku? Ji? „To… to myslíš vážně?“ vykoktala. Už asi věděla, jak se cítili muži v sále, když si uvědomili, kdo ona vlastně je. Byla si jistá, že právě musí vypadat naprosto stejně. Stejně překvapeně.

„Ano, myslím to vážně. Alido, já chci, aby ses stala mou ženou. Vím… nechci tě ztratit, a moc dobře vím, že postavení, které si tu doposavad zastávala, se ti ani trochu nelíbilo. Proto ses mě bála. Děsilo tě vědomí, že mi naprosto patříš, a nesmíš mě odmítnout. Je to tak?“ zeptal se.

Zamyslela se. Ne nad tím, co řekl. To byla pravda, ale nad tím, co by znamenalo stát se královnou. „Ale jako tvá žena na tom budu naprosto stejně.“ „To nebudeš,“ oponoval jí. „Jako královna si už nebudeš připadat tak bezmocná. I když to slovo se spojení s tebou je trochu… Naprosto se k tobě nehodí. Rozhodně ne po dnešním dni.“

Měl pravdu. Zase. „Mám podmínku, začneš se starat o zem. Od tvého nástupu na trůn…“ „Souhlasíš? Vezmeš si mě?“ potřeboval se ujistit Rolf. „Ano, pokud…“ „Musíš mi ale pomoct. Nemám tušení, co je třeba vše udělat. Nikdy jsme se o takové věci nezajímal. Mě zajímala jen armáda,“ přiznal se.

Zakroutila hlavou. „To jsem si myslela. Samozřejmě, že ti pomohu. Dlužím to své zemi.“ Tato slova ho zarazila. Tak proto si ho chce vzít? Kvůli zemi? Jen kvůli své povinnosti k ní? Ale to přece nechce. „Alido, poslouchej. Chci, abys mi odpověděla za sebe. Jen za sebe. Chceš se stát mou ženou?

Jde o to, že… když jsem tě dnes ráno tady napadl, něco mi došlo. Chci tě, ale chci, abys chtěla i ty. A dobrovolně. Jen kvůli mně. Ne kvůli tomu, že mě nesmíš odmítnou, ne kvůli lidem a míru v zemi. Kvůli sobě…“

Přerušila jeho nesmyslné věty polibkem. Prvním polibkem, který komu dala. „Rolfe, mám tě ráda. Během poslední doby. Nějak ses mi vkradl do srdce. Nevím kdy, nevím jak. Ale zamilovala jsem se do tebe. Dnes ráno, ráno, když jsi mě napadl, protože sis myslel, že jsem si našla milence, jsem nechtěla jen kvůli tomu, jak jsi byl hrubý. Nelhala jsem ti, když jsem ti řekla, že jsem ještě nikoho neměla. To je pravda.“

S takovým prohlášením se naprosto spokojil. Objal ji a znovu políbil. Než se odvážil zajít dál, vzpamatoval se. „Mimochodem, zapomněl jsem ti složit poklonu. Pokud jde o boj s tyčí, jsi dobrá. Ale pokud jde o házení nožů, nic podobného jsem neviděl.“

Na to ji pustil a opustil její pokoj. Musel ještě hodně věcí zařídit. Ve dveřích se zarazil. Přece jen na něco zapomněl. „Alido, také tě miluji.“ Poté zavřel dveře a vydal se do vězení. Tam měl několik nevyřízených účtů.

11.

Do druhého dne nabraly události naprosto jiný směr, než si všichni ještě před pár dny mysleli. Zrádcovská armáda se rozprchla. A to ve chvíli, kdy král vyslal svoji armádu pročesat okolí. Zpráva o Rufusově porážce se roznesla zemí a to společně s novinkou o budoucí královně.

Pokud šlo o Alidu a o to, že teď každý v zámku věděl, kdo je, to bylo něco jiného. V tvářích lidí se střídala nevěřícnost a naprostý šok. To ovšem ona nevěděla. Nevyšla ze své ložnice, dokud ji Rolf nezavolal do své pracovny.

Jakmile zavřela dveře svého pokoje, připadala si jako… nevěděla jako co. Už dřív se na ni dívali jako na něco nadpřirozeného. Ale to, jak si ji každý prohlížel teď, se s tím nedalo vůbec srovnat. Lidé, kteří ji dříve obdivovali jen pro její krásu, se jí báli. No, raději se moc nezabývala, co to všechno znamená. Rychle došla až tam, kam byla povolána a zaklepala.

Dveře se otevřely za okamžik. „Pojďte dál,“ vyzval ji Viktor. „Ráda vás vidím, Viktore. Rolfe,“ pozdravila. A jakoby nic se posadila do volného křesla. Přitom zavadila pohledem o stůl, na kterém spatřila své vrhací dýky. „Myslím, že jsou vaše, postaral jsem se o to, aby je vyčistili,“ ozval se za ní Viktor.

Rolf se zamračil. Už si vzpomněl, na co se chtěl Viktora už od včerejšího dne zeptat. „Jak to, že jsi nebyl překvapený, když jsi viděl Alidu v mužských šatech?“ Viktor se pousmál. „Protože ten šok, jsem zažil několik hodin předtím. Ve chvíli, kdy jsem vešel do svého pokoje, kde byla budoucí královna a Marta. Tedy v té době jsem byl ještě přesvědčený, že cizinec je muž. Tedy alespoň do okamžiku, než mi nařídila, abych se otočil.“

Rolf dal rukou znamení, že to už stačí. Víc vědět nepotřeboval. Otočil se k Alidě. „Dnes jsem informoval radu. Do týdne se staneš mou ženou. Jak jsi už podotkla, musíme dát dohromady zem, ale já chci, abys byla má žena, co nejdříve. Tak doufám, že ti takový spěch nebude vadit.

Dál bych tě měl asi informovat, že žoldák se přidal do mé armády. Společně se svými muži. Opravdu nevím, jak se ti to povedlo, ale ti muži ti jsou naprosto věrní. Ve chvíli, kdy se dozvěděli, že z tebe bude královna, neváhali ani chvilku, než mi přísahali věrnost.“

Alidě samozřejmě nevadilo, ani trochu, že bude ošizena o velkou královskou svatbu. Proč taky? Peníze budou potřebovat na obnovu země. A úsilí také. Proto, aby její svatba byla ta nejkrásnější, alespoň pro ni, jí stačilo, že si bere Rolfa. Jediného muže, kterého kdy milovala.

Další zvěsti o nové královně zemí proletěly jako vítr. Během několika týdnů věděl každý, že novou královnou se stala žena, kterou všichni znali pod jménem Ochránce-beze-jména-a-bez-tváře. A nikoho to nepřestávalo překvapovat.

Jak by také ne. Zprvu tomu nikdo nevěřil, ale když to bylo slyšet z každé strany, uvěřili. Museli uvěřit. A o pravdivosti této pověry se během následujících let přesvědčili. Královna často krále doprovázela na obhlídkách země. V černých šatech jela po jeho boku. A na sedle svého koně, černého jako noc, zářil zlatem vyšívaný znak. Znak ochránců.

 Alidě a Rolfovi trvalo několik let, než se jim podařilo zemi obnovit. Bylo to těžké, alespoň z počátku. Lidé ztratili ve svého krále víru a trvalo jim dlouho než ji opět získali. A k tomu dopomohla Alida. Chvíli jí to sice trvalo, ale nakonec už nikdo z lidí v království nevěřil, že by se k nim král ještě někdy obrátil zády. A pokud by se tak stalo, královně věřili všichni. A ona věřila králi.

Měsíc po měsíci se dařilo opravovat zem rychleji a rychleji. A v den, kdy přišel na svět následník trůnu, už by nikdo nepoznal, přinejmenším na první pohled, co zem v minulosti prožila. Lidé si to však pamatovali. A nikdy na to nedokázali zapomenout.

Často se o tom ovšem nemluvilo. Novinek a dobrých zpráv bylo tolik, že nebylo proč vzpomínat. Byl čas hledět dopředu. A lidé, co žili v paláci měli ještě jednu zábavu. Každý týden, při cvičení gardy, se proti sobě postavil král s královnou. A jejich souboj velice často končil nerozhodně.

To ovšem nikoho neodradilo, aby se nepřišel podívat i další týden. Něco takového zkrátka nebylo možné nevidět. Nebylo zrovna obvyklé, aby královna dovedla bojovat lépe než kterýkoliv voják, a tak dobře jako král.

---