Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Můj milý- Kanaďan
datum / id13.11.2008 / 302153Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieMilovat dva - je možno?
zobrazeno2779x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Tohle mi vyprávěla předevčírem jedna stará paní v městečku na okraji Klína nad Rýnem.
Oflag (Offizierslager) je zajatecký tábor pro důstojníky, feldjäger je vojenský policista, spitfire je typ anglického vojenského letadla ze druhé světové války, Rytířský kříž bylo vysoké vojenské vyznamenání, udělované za hrdinské činy.
Prosím o kritiku. Omlouvám se za délku.
Můj milý- Kanaďan
Vnučka si lehla do kaluže. Tedy téměř si lehla – zachytil jsem ji tak pět centimetrů nad hladinou. Vysadil jsem si ji na ramena. Dost jsem se lekl; zase mi luplo v kříži. Rádionku mi stáhla přes oči a prstíky zaryla do mých šedin. „Hou, hou,“ povzbuzovala mě, a já klusal. Opatrně.
 
Zpoza rohu se vynořila vysoká, hubená postava paní odnaproti. Opírala se o svůj čtyřkolák, mírně shrbená. Když nás uviděla, zastavila se, napřímila, a její vrásčitou tvář vyhladil širokánský úsměv. Neměl jsem kam uskočit. Po jedné straně živý plot, po druhé vysoká ohrada a za ní dvě pasoucí se kobyly. „Koně, koně v selí“ zahulákala vnučka a pleskla mě do uší. Zelí za ohradou nebylo, pouze tráva. Zato mi zvonilo v uších.
 
„Holčička nebo chlapeček?“ zeptala se paní jako obvykle.
„Holčička?“ navrhl jsem a zůstal jsem stát.
„Hned jsem si to myslela,“ řekla a vztáhla k Lidušce ruku s kostnatým, dlouhým ukazovákem. Vnučka ucukla a vytrhla mi pár vlasů.
„Ta bude mužům lámat srdce,“ řekla, „teda až doroste.“ Liduška asi na ni zrovna poulila svá velká, hnědá kukadla.
“Jak se máte,“ řekl jsem rezignovaně.
Vnučka řekla: “Kolínka!“ a přesunula mi mé dlaně z kotníků výše. Už ji to tlačilo. 
 
„Dnes máme výročí,“ odpověděla.
„A jaké?“ chtěl jsem vědět. Byl jsem v práci, tedy žádný svátek.
„Co tu sestřelili jednoho Kanaďana.“
„Sestřelili?“
„Kdysi dávno, to jste ještě nebyl na světě.“
Zpozorněl jsem.
„Za druhé světové?“
„Ano.“
Pohupoval jsem rameny, a vnučka jako by rozuměla. Utichla a kroutila mi ušními boltci.
 
„Generál Harris? Ty jeho bombarďáky?“ řekl jsem.
"Dědečku, co je to bombalďák?" zeptala se vnučka.
"Hodně velké letadlo."
„Ano a ne,“ odpověděla paní. Zamračeně se dívala někam do ohrady ke koním.
„Tu noc jsme proseděli v bunkrech. Lidi se schovali v těch obecních. Tam, co je benzínka, byl nejbližší. Ale my jsme měli jeden takový rodinný bunkr v zahradě, v nejzazším rohu, jak nejdál od domu. Hodně lidí je mělo, a některé ještě stojí. Taková homole z betonu. Ale ty stovky letadel, co je sem nahnali, shazovaly všecko na Kolín. K ránu jsme vylezli z bunkrů, celí nevyspalí a vystrašení, ale všem se ulevilo, protože naše domy byly v pořádku. Lidi postávali na ulici a dívali se k městu. Bylo to, jak by někdo mezi námi a městem postavil černou stěnu – k nebi stoupal dým, hustý, že by ho mohl krájet.
 
A tu, tak kolem desáté, já si to pamatuju, protože máma a děda právě zasedli ke snídani, to vám bylo takové hezké počasí a nebe bylo modré, a když se člověk nedíval směrem k městu, tak jako by válka ani nebyla. Najednou zase přiletěla letadla, žádné bombarďáky, stíhačky to byly, děda řekl, že to byly spitfirey, on byl důstojník, ještě z první světové. Ty stíhačky nalétávaly nad ty naše ulice, a my všichni jsme zase utíkali do bunkrů. Lítaly pořád dokola, a když nic nebouchalo, tak děda otevřel železné dveře od bunkru a pozoroval je, a já se mu dívala přes rameno, já chtěla vědět, co jsou zač, a tak jsem viděla, že to jsou Angličani a taky jsem se divila, že nic nedělají, ale pak mi to došlo, já mám dobré oči, já jsem viděla, jak oni mají tam vepředu v kabině takové černé skříňky, to byly fotoaparáty a oni fotili nebo filmovali, bůhví proč.
 
Tam, co je hřbitovní alej, byla ukrytá baterie flaků, a to byli malí kluci a staří dědkové, a místo aby je nechali odletět, když nám nic nedělali, tak oni začali střílet jako diví, oni to neuměli, zato pálili nadšeně a hodně, a tak se stalo, co se muselo stát. Jeden z těch spitfireů naletěl na takovou ránu a koupil to do křídla, kus se mu utrhl a já viděla, jak ten plech padá někam do zahrad, ale on se ve vzduchu udržel, i když se trochu motal, a pak se všichni obrátili a letěli pryč, kolem té kouřové hradby, co byla tak vysoká, že by ji nepřeletěli, směrem na sever, ale ten s poškozeným křídlem létal pořád dokola, on nemohl to letadlo uřídit, a tak tu zůstal a klesal stále níž a níž, v takových velkých kruzích, a jak tak letěl nedaleko, já ho viděla v kabině, on měl tmavou bundu skoro jako naši, jako třeba ten můj Hans, co létal někde v Rusku, ale na krku a na ramenou měl širokou šálu, tedy spíš šátek, bílou jako sníh, tak když pak letěl v tom kruhu nad brambořištěm, tam, co je vedení vysokého napětí, tak tam podletěl ještě pod dráty, ale už se nezvedl a v té oranici přistál. Jak se mu podařilo strhnout letadlo, aby přistál podél těch řádků, a ne napříč, to fakt nevím. Jinak by skončil v kotrmelcích.“
 
Vnučka mi hladila plešinu. Sundal jsem ji z ramenou, ale dřív, než jsem ji stačil postavit na zem, už se škrábala zpět. Posadil jsem si ji tam, kde byla. Visel jsem staré paní na rtech.
 
„Lidi se vyhrnuli z těch bunkrů a sklepů a děr, kde byli všude zalezlí, a ti, co byli nejblíž, spěchali k místu, kde spitfire přistál. Bylo mi sedmnáct, a tak, i když mě chtěl děda zadržet, pádila jsem tam s jinými. Letadlo bylo prázdné. Ale široko daleko nebylo nic, kde by se mohl někdo ukrýt. Ten Brunner, co ho nevzali na vojnu snad pro blbost, zařval, že se ukryl v brambořišti. Chlapi, co tam byli, a byli to samí dědci nebo invalidi, se rozběhli do pole. A tu, jen kousek za letadlem, se z brambor zvedla postava. Byl to blonďák, s modrýma očima, vysoký a strašně hezký. Skoro jako děvče. Kolem krku měl široký, bílý hedvábný šátek. Stál rozkročen. Z náprsní kapsy si vytáhl takovou lesklou tabatěrku, ona asi musela být stříbrná, protože se ve slunci leskla jako zrcadlo, otevřel ji, vyndal z ní cigaretu, zapálil si ji zlatým zapalovačem a díval se na ty chlapy, co ho hledali daleko v bramborách. 
 
Víte, ti z nás, co kouřili, si mohli koupit jenom šmejd. To ty papyrosy, co je posílali z Ruska jako válečnou kořist, smrděly tak strašně, že se je dalo kouřit jenom na dvorku. A tenhle chlap, co napadl naši vlast, co nás ohrožoval na životě, si klidně zapaluje zlatým zapalovačem parfémovanou cigaretu ze stříbrné tabatěrky. Tak to v těch parchantech, co je nevzali ani na frontu jako kanonenfutter, ani k námořnictvu jako živé torpedo, vřelo, ti zakomplexovaní nácci se rozzuřili a ten Brunner, co byl nejblbější, ale zato nejzuřivější, ten po něm skočil a vyrval mu tu tabatěrku z ruky. Ale ten pilot se nedal a tu tabatěrku mu chtěl vzít zpět, a taky to udělal, vždyť to byl zdravý a mladý chlap, nejméně o hlavu vyšší než Brunner, ale mezitím po něm skočili ti druzí, oni na něj šli zezadu a strhli jej k zemi, tak, že byl nimi zavalen, a když už byl úplně k zemi přibitý, tak do něj začali kopat a bít pěstmi do tváře, a ten jeho šátek už najednou nebyl bílý, on byl celý od krve, a já se na to dívala a nemohla jsem oči odtrhnout, protože já jsem neviděla toho Kanaďana, on to měl napsané na rukávě, já jsem v něm viděla mého Hanse, co byl zrovna tak hezký a urostlý a taky měl světlé vlasy, já sebou cukla pokaždé, když ho někdo udeřil, protože jestli tohle dělali Hansovi, co už byl půl roku nezvěstný... Já chtěla křičet, ale strašně jsem se bála. Tak jsem si zacpala pusu a dívala se na to, já nemohla od toho oči odtrhnout, já to mám, pane, všecko tady v hlavě, jako ve fotografickém aparátu.“
 
Stála a těžce oddychovala. Nevyrušoval jsem ji. Pohupoval jsem vnučku, a ta si něco brumlala. „Letadlo,“ řekla v jedné chvíli česky, ale paní nerozuměla. Nad námi, hodně vysoko prolétávalo dopravní letadlo směrem na jih. Asi na Mallorku. Zanechávalo za sebou tři kondenzační čáry. Vnučka za ním zvedla hlavičku. „Bombalďák,“ řekla.
 
„Zabili ho?“ řekl jsem.
Potřásla hlavou.
„Ne. Když byli v nejlepším, přijela policie.Vojenská, říkali jí feldjägři. Naložila ho na vůz a odvezla na stanici.“
„Takže byl zachráněn?“
„To bylo z louže pod okap. Jejich stanice byla jen o pár ulic dál, tam u Lucemburské. Já a ještě pár kluků jsme běželi za nimi. Vyškrábali jsme se na strom za zdí dvora a dívali jsme se. Postavili ho ke zdi pod okna a křičeli po sobě. Ti, co řvali, že se ho má zastřelit, byli hlasitější.
Seskočila jsem ze stromu a běžela jsem domů. Po celou cestu jsem brečela. A nevím proč, pořád jsem opakovala Hans, Hans
 
Děda seděl v kuchyni s mámou. Vyhrkla jsem na něj:
Dědo, oni ho chtějí zabít!
Toho pilota? zeptal se klidně.
Kývala jsem jako pominutá. Děda vstal, odkulhal do ložnice, tam vytáhl ze skříně sako od své uniformy z první světové, a už spěchal ven, ale ještě se obrátil, zaběhl k nočnímu stolku a vytáhl ze zásuvky krabičku, co ji nikdy nikomu nedovolil otevřít, tu teď sám otevřel, vlastně s ní bouchl o pelest postele, až se rozskočila a vypadl z ní Železný kříž, a jak zase běžel ven, tak si dopínal sako a natahoval si stuhu s křížem přes hlavu a Železný kříž si upravoval pod krkem.
 
Nesměla jsem s ním, ale to nebylo třeba, oběhla jsem zeď dvora a už jsem byla na větvích stromu.
Viděla jsem, jak děda vešel pevným krokem do dvora a ani trochu nekulhal. Můj Hans stál pod okny, proti němu skupina policistů a feldjägrů, všichni mlčeli a hleděli si do očí. Kdyby je bývalo napadlo zavázat mu ty oči, už by nežil.
Děda řekl nahlas, takovým tím svým hrdelním basem Ehm! a všichni se překvapeně otočili. Koukali na tu zajímavou postavu se dvěma stříbrnými hvězdičkami a vavřínvými větvičkami na výložkách předpotopní uniformy, pak na Železný kříž.
 
Ten muž je válečný zajatec. Připravte vůz na přepravu do oflagu. A doprovod, řekl ostře děda.
Ale nikdo se nepohnul.
Tak děda očima prohledal řadu, a zastavil se u kapitána. On se mu díval do tváře, jako by ho chtěl hypnotizovat. Kapitán si zmateně prohlížel trochu divnou uniformu, pak se jeho oči setkaly s dědovými, a nakonec se zahleděl do dědova vyznamenání. Po chvíli přikývl, otočil se ke svým mužům a začal vykřikovat rozkazy.
 
Když se děda v noci vrátil domů, zněl jeho krok stejně jistě jako na nádvoří policejní stanice. Ale když vojenské auto odjelo, vešel dovnitř a zhroutil se na židli.
Než usnul, zavolal mě k sobě a dal mi malý, měkký balíček.“
 
„Takže se ten Kanaďan nakonec zachránil?“ zeptal jsem se.
Pokrčila rameny.
„Ano.“
„A vy?“
„Co já. Čekala jsem na mého pilota.“
„Na kterého?“ otázal jsem se. Vnučku jsem mezitím houpal v náručí. Usínala mi.
Paní se malinko usmála.
„Po pěti letech se vrátil Hans. Ze Sibiře. Měli jsme spolu sedm dětí.
„Sedm?“
„A čtrnáct vnuků a pět pravnuků. Loni mi umřel.“
A ten Kanaďan se někdy ozval?
Přikývla, ale dívala se někam do svého čtyřkoláku.
„Tak já půjdu,“ řekla, „už je noc.“
„Počkejte!“ řekl jsem. „A co Brunner?“
„Američani ho zatkli v ten den, co nás osvobodili. Měli tu své lidi. Brunner dostal dva roky.“
 
Pohladila hebký, už zežloutlý, široký hedvábný šál na prsou, uchopila rukojeti svého vozíku a vykročila.
„Dobrou noc,“ řekl jsem.
„Noc, noc,“ řekla, jak je místním zvykem.
 
 
 
 
 
 
 
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.07.2009 10:06:06Edvin1
Prosecký:
- Problém krátkodobé a dlouhodobé paměti u starších lidí by Ti měl být znám. Člověk si pamatuje kdejakou blbost z mládí, ale kam si zrovna položil brýle, neví. Já Ti mohu popsat do detailů. co jsem dělal v den, kdy zastřelili JFK, nebo když nás přepadlí "spojenci", ale nevím, co jsem dělal ve středu minulý týden.
Den, kdy jsem se poprvé zamiloval, mám také v živé paměti. :-)
- mojemu, mojeho - si rozmyslím. Díky za upozornění.
- "Blauer Max" - "Eisernes Kreuz" - "Ritterkreuz" byly obdoby toho samého. Němci dodnes tato vyznamenání chápou jako jedno. A tak, když teď před pár dny zavedli, a poprvé udělili nové vyznamenání za statečnost, ihned byla pochopeno jako další z tohoto řetězce. (A tak i bylo míněno, i když to vláda dementuje.) http://images.google.com/images?sourceid=gmail&rls=gm&q=ehrenkreuz&um=1&ie=UTF-8&ei=4-VaSvP0A8r3-AaM4ZSCCw&sa=X&oi=image_result_group&ct=title&resnum=1
- Jistě si povšimneš, že ti civilisté do něj mlátili holýma rukama a kopali nohama. Střílet chtěli Feldjägři, tedy vojenské policie. Ta ovšem ozbrojena byla.
Žel, zneuznalí nácci zabili nejednoho sestřeleného pilota. Je to dokumentováno.
- Ad: "místo aby je nechali odletět, když nám nic nedělali": Tak to ta paní vyjádřila. Sám jsem byl překvapen, jak sebemrskačští dnes někteří Němci jsou. Stalo se mi to párkrát.
- Když jsem zmínil Harrise, vyslovil jsem i slovo "bombarďáky" (Ang. generál, jenž nechal kobercově bombardovat německá města). Vnučka, jak je zvykem dvouletých dětí, to po mne opakovala. Pochopila jen, že se jednalo o letadlo. Příslušnou větu jsem z textu vynechal. Má chyba - měla tam zůstat. Vrátím ji tam.

Děkuji Ti za solidní a věcnou kritiku.
Tvůj děd Ed :-)
22.06.2009 09:36:53Prosecký
Edvine, konečně jsem našel na Písmáku něco zajímavého. A teď několik otázek:
- že by si pamatovala babča přesně na den, kdy tam někoho sestřelili?
- užíváš spisovnou češtinu, proto působí nespisovné "mojeho", "mojemu" nesourodě,
- rytířský kříž je udělován až od roku 1939. Předtím od 1813 existoval železný kříž?
- jak často se stávalo, že sestřelený letec byl zastřelen? Čím by ho zastřelilo civilní obyvatelstvo, když nesmělo vlastnit zbraně kromě loveckých?
- "místo aby je nechali odletět, když nám nic nedělali" je úplně absurdní tvrzení. Po kom jiném by tedy měly flaky střílet, když ne po nepřátelských letadlech?
- proč vnučka řekla někdy dlouho po válce při pohledu na proudové letadlo "bombarďák"?
13.03.2009 15:20:06Edvin1
No to víš - prodal jsem autorská práva do Hollywoodu. Za milión! :-OOO
13.03.2009 15:18:28Edvin1
Někteří lidé tak hovoří. V dlouhatánských větách. Jako by se báli, že je přerušíme když se nadechnou, a už nám to nebudou moci dopovědět.
Říkáš kastrbaté? Tak to jsem nechtěl.Přečtu si to ještě jednou, tentokrát nahlas.
Díky za návštěvu i kritiku.
dědEd :-)
13.03.2009 15:16:02VT Marvin
nelíbí se mi upřesnění kategorie, které příliš napovídá - jen tak mimochodem tahle tématika byla asi nejednou přenesena na "stříbrná" plátna...
13.03.2009 14:15:16VT Marvin
Hezké momenty.

1) všichni mlčeli a hleděli si do očí. Kdyby je bývalo napadlo zavázat mu ty oči, už by nežil.

2) a ten závěr je parádní, nejdřív jsem myslel, že to tak nebude, odvedl jsi mou pozornost a pak najednou jo!

Jinak je to pěkně převyprávěný a můžu se jen sám sebe tázat, co jsis přivymyslel, pokud něco.

Zezačátku mi tam vadilo to vypravování staré paní, zdálo se mi kostrbaté, ale spíš až tak nepřirozeně. Nicméně, když jsem se začet, bylo to lepší a ty přiliš dlouhé věty mi připadají účelné, jako bych tu paní slyšel, jak to ze sebe sype...

*
14.11.2008 18:43:06Edvin1
máš recht - zklamali mě Němci, zklamali. :-) Já znám spíš ten Königsdorf a Marienburg (milionářská čtvrť, haha), no a to měsečko, kde se odehrál tento příběh.
14.11.2008 15:58:32aleš-novák
za ten název dám ruku do ohně, fakt. Česky by to mohl být třeba Valečov...
14.11.2008 15:37:45Edvin1
aleš: Snad Königsdorf - a big difference. Nikdo by v Německu takhle dneska nic nenazval (Krieg je válka). Dnes jsou to pacifisti ad absurdum. :-)
14.11.2008 15:34:58aleš-novák
tyhle lidské pohledy na válku se mi líbí...běhá z nich větší mráz po zádech, než z televizních zpráv.

Ve středu jsem byl v Kolíně nad Rýnem, v části zvané Kriegsdorf :o)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.