Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Ďábel
datum / id21.11.2008 / 302915Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieVšak se podivte sami
zobrazeno2971x
počet tipů11
v oblíbených2x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Možná Vám to bude poněkud cizí. Takové ne z ČR dnešních dnů. Tak vězte - tohle je z doby ne tak dávno minulé. To prostředí je mi více než důvěrně známé - jedná se o autentický příběh.
Milý příběh před spaním. :-)
Ďábel
Pastor se na mne z výšky své kazatelny podíval, usmál se kysele a malinko zavrtěl hlavou. Pak hledal dál v Písmu Svatém, a nakonec začal předčítat ještě jeden z veršů. Jeho sonorní hlas naplňoval modlitebnu. Táta vedle mne se na něj plně soustředil. Nejraději by mu do toho povídal, táta měl totiž svou vlastní teologii, ale jelikož mu to už dávno zatrhli, aspoň vždy, kdy už opravdu nemohl, hlasitě odfrkl. Maminka se kvůli tomu styděla, občas ho i bojkotovala a sedala si někam jinam, ale s časem si na to všichni zvykli.
 
Žvýkačka už ztratila své aróma, dožvýkal jsem tedy a lepkavou hmotu jsem přilepil pod židli. Ségra do mne šťouchla a bradou ukázala na kazatele. Ten odešel od tématu a pohoršoval se nad tou dnešní mládeží, která ani v chrámu Páně neprojevuje náležitou skromnost a přežvykuje jak to Boží, s prominutím, hovádko. „To je o tobě,“ chtěla mi říct, ale já byl už dostatečně zděšen a nenastavil jsem jí ucho. Mrkl jsem na tátu. Ten si nejdříve prohlédl mou bradu, pak ségry, a jelikož ta mi právě došeptávala poslední varování, v příslibu štědrého výprasku se na ni zamračil. Už mi dala pokoj. Vyplázl jsem na ni jazyk.
 
Kázání nekončilo a letní slunce nahřívalo modlitebnu. Vrtěl jsem se - pot mne lechtal kolem nosu. Ukryl jsem se za účesem tetičky vepředu a pokoušel jsem si zdřímnout. Uměl jsem to s otevřenýma očima a mé cvičené uši kontrolovaly dění kolem. Zrovna když jsem si vybavil nedělní fotbal na hřišti z udusané škváry uprostřed sídliště, to nádherné Standovo čutání, a když jsem si opakoval jeho zaklínadlo po každém zdařilém kopu do naší branky – vykřikoval kdovíproč jméno zavražděného afrického revolucionáře – píchlo mne to, protože já žvýkal žvýkačku jako on, ale takhle elegantně, takhle magicky jsem nedovedl vykřiknout „Patrice Lumumba!“, jak to dělal on, až se holky blahem hihňaly.
 
Zvedl jsem hlavu. Padlo slovo „ďábel“. To bylo vždycky zajímavé. Pastor, vysoký a štíhlý muž, s černou hřívou nezkrotných vlasů, v černém obleku, zůstával suchý a nezměněný, a já mu záviděl. Mně pot kapal i ze špičky nosu. Dlouhý, kostnatý ukazováček píchal do vzduchu a dokresloval, co slova vyjádřit nemohla. „Stál přede mnou, a jeho oči byly rudé,“ volal do sálu. Táta přestal frkat a kašlat a funět, já jsem chladl, pot na zádech mi usychal. Hlavička s načesanými bílými vlásky před námi se přestala třást, ségra se schoulila, jako by se propadla.
 
 „A vycházelo z něj zvláštní světlo,“ pokračoval jako Edgar Allan Poe. Vyprávěl dlouho, dávno překročil časový limit, ale nikdo se nedíval významně na hodinky, nikdo nedělal, že usíná, a nezvedl se ani onen strýc, který vždy, když se bohoslužby nepřípustně protáhly, odcházel pěkně středem mezi lavicemi a potichu hudroval, neboť do jeho dědiny odjížděl jediný autobus v poledne. Bylo zřejmé, že s ďáblem nejsou žádné žerty.
 
Večer do mého pokoje svítila pouliční lampa jako vždy. Vytáhl jsem zpod postele Sienkiewicze, otevřel na toaletním papírem založené stránce, přitáhl si knihu až těsně k očím a dal se do čtení. Slyšel jsem tátu, jak ve vedlejším pokoji chrápe a máma jej šťouchá a nutí obrátit se na bok. Pan Wołodyjovský sedl na koně a v čele svých zástupů se dal do nepřátel. Země sténala pod kopyty, pancíře duněly pod údery těžkých mečů, létaly hlavy i s ramenem, krev se lila, řev, steny a nářek lidí i koní. Blažený klid naplnil mou duši.
 
Pootevřely se dveře. Stál tam. Vysoký a štíhlý. Oči měl rudé a vycházelo z něj zvláštní světlo. Jako by od něj vlály pásy černého hedvábí. Náhle nebylo stěn, odešlo okno i se svitem pouliční lampy, to temné něco pohltilo tátovo chrápání a mámino oddychování, nebylo knihy, za kterou bych se schoval. Přikrývka byla jako z olova, mé ruce mi připadaly jako pytle písku. Zakřičel jsem, ale z hrdla mi nevyšel ani hlásek. On tam stál, s černou hřívou nezkrotných vlasů, ruce s dlouhými prsty zkřížené na prsou. Díval se na mne. Nic víc. Žaludek mi sevřela pěst strachu.
 
To se opakovalo noc co noc. Ztratil jsem chuť jíst, byl jsem apatický na vše kolem sebe. Ve škole jsem hleděl před sebe, a i když si učitelé vlastně neměli na co stěžovat, protože jsem po vyvolání mechanicky opakoval do slova a do písmene vše, co bylo řečeno, přesto jsem v nich vyvolával nepokoj. Ale já jen čekal na setmění.
 
Oné páteční noci, poté, co jsem se vykoupal a maminka mi na židli vedle postele uložila sváteční oblečení, jsem už neusnul. Ani jsem nevytáhl knihu zpod postele. Pozoroval jsem stíny, naslouchal zvukům noci. Pod okny občas projelo auto, rodiče si popřáli dobrou noc, sestry ve vzdáleném pokoji přestaly pištět a přešly na šuškání. Víčka mi padala, byl jsem nevyspalý víc než tehdy, kdy jsem za jedinou noc slupnul celého Faraa. Čekal jsem na Něj.
 
Stál v rámu dveří, štíhlý a temný. Chtěl jsem mu něco říct, ale nešlo to. Čelisti jako by mi srostly, paže ztěžkly, přikrývka mne zalehla. On se na mne podíval těma svýma krví podlitýma očima, díval se celou chvíli, a když už toho bylo přespříliš, prostě tou svou mužně hranatou čelistí jednou žvýkl. A ještě jednou. Pak se mi zdálo, že se koutky jeho širokých úst malinko pozvedly, a hned nato zmizel. Se vším všudy. Vedle máma domlouvala tátovi, ať se otočí.
 
Toho rána mne táta nemusel na mé místo v modlitebně dovést. Byl jsem tam před ním. Zašmátral jsem pod sedadlem, odlepil ztvrdlou hrudku, a strčil ji do kapsy.
-------------
 
Když po půlroce na jakési zahradní slavnosti pastor tátovi v dobré náladě a se smíchem vyprávěl o mém zlozvyku, táta se nezasmál. Bojovně vypjal prsa, vystrčil na pastora bradu a prohlásil: „Můj syn by žvýkačku do pusy nevzal!“ Pastor se rychle poroučel.
 
S uznáním jsem na tátu pohleděl. Ten si odfrkl a otočil se ke mně zády.
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

18.12.2017 17:07:35Edvin1

Dodola: Tento text sem vlastně nepatří, protože se stal částí novely Šlápoty, jež byla ne tak dávno vydána nakladatelstvím Bor v Liberci. Ta knížka byla oceněna v každoroční soutěži Knižního klubu. Ale bylo mi líto komentářů.

Dík za návštěvu i zde!

 

17.12.2017 01:20:50Dodola

Když měl u nás na dětské mši naposledy kázání o ďáblovi redemptorista, dětičky nespolupracovaly. Pan farář káral a ironicky napodoboval jejich skeptické ksichtíky, jedna dívčina si dokonce na otázku, zda ďábel existuje, dovolila zavrtět hlavou. Žádné vzrůšo. Dokud se skupinka mužů nezačala modlit k sv. Michaeli archanděli (svrhni do pekel satana a zlé duchy...), jako když se provolává: Džihád! Džihád!  

11.01.2013 13:52:07Zordon

Moc pěkné...u nás v kostele lepí mládež žvýkačky pod Pannu Marii, ta je dobrák tak na ně asi nikoho nepošle :)

07.08.2010 11:44:54Norbert Amehr von Strudel
Ja som ich vždy chápal ako dve osoby. V knihe Příběh ďábla sa dokonca píše, že Diabol najlepšie pochopil Božiu koncepciu stvorenia, teda mu táto úloha bola zverená a on sa prejavil ako vesmírny pyrotechnik.
06.08.2010 15:00:06Edvin1
No, pokud se jedná o "křesťanského" ďábla, tak ten má svůj původ v židovské tradici. Tam ovšem nebyl božím nepřítelem, spíše partnerem. Jsou dokonce místa v jejich (židovských) spisech, kde je to jedna a táž osoba. Jedná se o tzv. dualismus, tedy Bůh i ďábel jsou tam jedno.
Takže ne, když uznáme existenci Boha, ďábel nechybí - neboť (dle židů) je to jedna a tatáž bytost.
V této povídce jsou to ovšem osoby dvě.
06.08.2010 12:15:46Norbert Amehr von Strudel
Sila fantázie.
Ako 8 ročný som po zaborení tváre do podušky videl scény z pána Wołodyjovského ako živé. Mamu som nútil aby ma oslovovala pán Michał:)

Diabla som našťastie nevidel, ale v živote bolo neskôr veľa okamžikov, kde bolo jasne cítiť jeho prítomnosť. Ak je Boh musí byť aj Diabol. Sranda, že prestavy ľudí, ktorí neberú napr. LSD vždy perzonifikujú.
25.11.2008 13:41:15jejdavilda
I po obědě se to dobře čte.*
24.11.2008 18:23:55Markel
sumasumárum líbilo - T
24.11.2008 09:55:33aleš-novák
***
22.11.2008 01:00:20avox
napsané je to velice poutavě, přečetla jsem se zájmem, ačkoli tohle téma je mi opravdu dost cizí. Na druhou stranu, vím co dovede dětská fantazie */

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.