Večírek básníků

Vy umělecké stvůry, jež při soumraku zdravíte nový den,

srdečně vítáni jste dnes večer v domě mém.

Jak zeleně se třpytí sklenice s absinthem…

Jen račte dál, dnes večer své básně bude číst

Villón s Baudellairem. A černá kočka začne příst

jenom co Poe zaplní zatím nepopsaný list.

Rimbaud dnes nepřijde, je příliš zaměstnán,

snad na zítřejším dýchánku předvede se nám

jaké verše zplodí za tmy ve své jizbě sám.

My zatím v společnosti kouřového dýmu

oddáme svoji mysl i svoje těla rýmu.

Snad myslíš, Paule, že je to jen sen,

co dráždí tvoje dávno otupělé smysly?

Ale můj drahý, napij se a mysli,

ať básně tě pohltí dříve než přijde den!

Tančit a křepčit budeme, dokud se můžem hýbat

a jen co padneme tak začneme si zpívat.

Neboj se, Percy, ještě není ráno!

Ještě se můžem smát

a s múzou, jež svlékla šat

až do rána slastně obcovat.

Nalejte víno, zapalte svíce, ano!

Že můj dům je skromný nikomu nevadí,

Lord Byron trápí kytaru, co vůbec neladí

a za smíchu a tleskání

se propíjíme k svítání,

co získává moc nad námi

a naše dávno mrtvá těla se zase obracejí v prach.

Bok po boku tu ležíme, já tvoje setra, ty můj brach

a v poloprázdné místnosti

už není stopy po hostích -

jen cigaret kouř a vůně alkoholu

a pocit lásky, vášně i krutého bolu

slibuje čtyřem stěnám, že až padne na krajinu stín

společnost mrtvých básníků zas ožije spolu s ním.