TEREZA

     Když vstoupila do dveří, uslyšela ze společenské místnosti hudbu, někdo si zřejmě pouštěl  gramofon. Tereza si odložila bundu na věšák u dveří, protože ještě musela na chvíli odejít, slíbila, že do večeře ,tj. asi na dvě hodinky, pohlídá dítě u paní, která si ji na občasnou výpomoc tady u paní ředitelky domluvila. Bylo to ve stejné ulici, jako dětský domov, ve kterém žila,  takže to nebyl problém. Navíc si tím přivydělala i nějakou korunu navíc. Kapesné, které tu dostávaly, nestačilo na maličkosti, které měla ráda. Zastavila se u nástěnky, kde byly zapsány všechny akce a novinky, které se v domově, udály. Nikdy se tu nezapoměla zastavit. Stála tu i první den, kdy ji sem policajti dovedli a ona čekala na ředitelku domova. Mezitím si krátila čas čtením zpráv, které na nástěnce byly. Tento rituál dodržovala dodnes.

     Proběhla kolem ní  její spolubydlící, Jana. Tereza se za ní otočila ,usmála se na ni a volala "za chvíli jsem na pokoji, jen si přečtu, jestli tu není něco nového," a dala se znovu do zkoumání různých vzkazů, a ze zvědavosti si přečetla i seznam rodin, které měly zájem o to, aby dostaly děti, které žily v domově,do pěstounské péče.Protože jí bylo sedmnáct, už se jí to netýkalo, přesto ji to stále zajímalo.

     Vzpomínala, jak ji tenkrát, když maminka zemřela  a ona utekla od tety, která se o ni měla starat, sebrali policajti na ulici. Bylo jí čtrnáct, ještě neměla dokončenou základní školu. Dovezli ji sem do domova a ona tenkrát stála před tou nástěnkou, četla si, co tam bylo a čekala na ředitelku, která si ji měla vyzvednout.

     Nemohla prostě u své tety žít.  Z domu byla zvyklá na to, že bylo všude čisto a i když žily s maminkou, jak se říká "z ruky do huby", vždy si zachovávaly jakési dekorum. Když od tety utekla, toulala se asi týden po ulicích, dokonce se dostala do party, kde ochutnala i drogy, z té doby má i své dredy, těch se ale nevzdá ani teď, i když jsou solí v očích vychovatelky a možná i ředitelky domova. Na jedné diskotéce jí někdo dal do pití drogu, vůbec si nevzpomíná, co dělala, nakonec se probrala na policejní stanici, odkud ji  odvezli nejdříve na prohlídku k doktorovi, a potom sem, do dětského domova. Hlavou jí letěly vzpomínky, jak si tenkrát  představovala, že si ji některá rodina vybere a že třeba bude mít i staršího bratra, který by ji ochraňoval. Ale, nestalo se to i přesto, že byla hezké děvče, měla dlouhé zrzavé vlasy, zelenošedé oči a kupodivu bílou, pihami neposkvrněnou pleť. To zdědila po své matce, ta byla velmi krásná, ale těžká práce, kterou musela vykonávat, aby je obě uživila, protože táta zmizel hned, jak se narodila, podlomila její zdraví a ona velmi mladá zemřela. Tereza nemohla sama zůstat v malém bytě, kde bydlely, proto ji sociální úřad dal do péče tety.

     Dlouho si nemohla zvyknout na život v domově, byl tu přísný řád, který musel každý dodržovat, ale dnes byla sociální pracovnici vděčná, protože si uměla představit, jak by dopadla, kdyby zůstala na ulici. Tady jí umožnili
studovat a dělat věci, které ji bavily, vyhnula se drogám a jiným nástrahám, které, jak věděla, ulice nabízela.

     "Terezo!" "Ježíši", to volá vychovatelka, zase bude zle. Určitě si myslí,že ještě nemá udělané úkoly do školy. Navštěvuje gymnázium, učení jí celkem jde, ale moc ji to tam nebaví. Radši by něco vyráběla rukama, chtěla by být sochařkou a vysochat vše, co je krásné. Třeba ptáčka v letu, nebo ohladit jen kámen, vysochat tvář svého milého, o kterém zatím jenom sní, ale vidí ho svým vnitřním zrakem úplně jasně. "Už běžím," a seskakuje po schodech o patro níž, kde na ni čeká vychovatelka Janíčková. "Já vím, že je moc hodin, ale úkol už mám vypracovaný", řekla Tereza ještě, než vychovatelka vyslovila první výčitku," pak jdu ještě asi na dvě hodiny hlídat Kubíčka, to jen, abyste mě nehledala." "Dobře," řekla vychovatelka a odešla. Tereza vstoupila do svého pokoje, který sdílela se dvěma holkama. Jedna z nich, Jana, ta už má našroceno, je to premiantka, druhá Anka, ta se moří nad sešitem, okusuje propisku, až se zdá, že ji chce sníst. "Tak co, holky, jak to jde?" "Výborně, ale je tu nuda," říká Jana. Anka ta mlčí a snaží se sníst celou propisku. "Ukaž, já se ti na to podívám," říká Tereza a naklání se nad Anku. "Tady to máš špatně, oprav to, ano tak, a dál pokračuj, já se pak mrknu, až to budeš mít hotové. Mají totiž napsat o tom, jak si dál představují svůj život. Slohovou práci.

     Jana má jasno, bude modelkou, nepochybuje o tom ani chvíli. Anka, ta neví, ta se chce hlavně vdát a mít hodně dětí, velkou rodinu a vědět, že ji mají všichni rádi. Tereza, jak už bylo řečeno, má také jasno. Počítá s tím, že zůstane v dětském domově až do osmnácti, udělá si maturitu a pokusí se dostat na uměleckou školu, a pak si bude žít tak, jak o tom sní už po mnoho let. Vlastně od té doby, co umřela máma a ona musela do děcáku. Protože nemá nikoho, bude muset spoléhat jen sama na sebe, ale s pomocí sociálky to určitě zvládne. Dokonce jí bylo řečeno, že se může dostat do domu, kterému se říká "na půl cestě." Tam by mohla žít až do té doby, než vystuduje, nebo získá nějakou stálou práci, kde, jak doufá,nebudou nikomu vadit její dredy a najde si své vlastní bydlení. Dost jí její účes vychovatelka vymlouvala, ale jí se to líbilo a zapadla tak lépe do třídy na gymnáziu, bylo to moderní a ona se aspoň tak neodlišovala. Už dost na tom, že byla z dětského domova.

     Věděla, že to zvládne. Není přece možné, aby se to nepovedlo, když o tom sní tolik let. A potom také vysochá mámě na pomníček anděla. Krásného, jako byla ona, než zemřela. Zkontrolovala ještě Ančin výtvor, hlavně, aby tam neměla pravopisné chyby a už musela běžet hlídat malého Kubíčka. Asi po dvou hodinách se vrátila a byl zrovna čas na večeři. Hodila batůžek do pokoje, umyla si v koupelně ruce a šla do jídelny, odkud to krásně vonělo, měla velký hlad.

     Okolo stolu v jídelně jich bylo asi dvacet. Děti všech věkových skupin,všech barev pleti, převládala však ta tmavší. Je zajímavé, že děti s tmavší pletí se do pěstounské péče nedostávají tak snadno, jako ty jiné. Ona měla také romské předky, i když to na ní nebylo vidět, možná ji trochu zrazoval její nos, ale nebylo to tak hrozné. Ani její maminka nevypadala jako Romka.  Vyprávěla jí, že jejich romský původ  sahá k její prababičce , která první v jejich rodině porušila tabu a vzala si bílého muže. Její matka nikdy nežila s touto komunitou, ale ani nad nimi neohrnovala nos. Totéž vštěpovala do hlavy i Tereze, učila ji, aby měla ráda všechny lidi, aby mezi nimi nedělala rozdíly. A ta se také podle toho chovala, možná byla až moc důvěřivá. Zlá zkušenost z ulice ji však naučila, dávat si pozor. Život ji naučil, nedělat si zbytečné naděje. Dnes už věděla, že se může spoléhat jen sama na sebe. 

     S chutí snědla večeři, po nezbytné hygieně zalehla do své postele, v ruce knihu o sochařství. Docela dlouho si četla, až ji Jana musela upozornit na to, aby už tu lampičku zhasla, že chce spát. Opatrně položila knihu na noční stolek, zhasla lampu a chvíli ještě přemýšlela o tom, co bude zítra. Měla na programu svůj oblíbený kroužek keramiky.Tam poprvé poznala, co je to, vyrobit něco vlastníma rukama a moc ji to bavilo. I paní ředitelka, která kroužek vedla, pochopila, že je Tereza velký talent a proto ji podporovala v jejích snech.
    
     Byla unavená, měla za sebou dosti těžký den a tak brzy usnula. Usmívala se ze sna. Zdálo se jí o andělovi, kterého udělá mámě.

    
    

---