Jídlo

„Takovej obrovskej raut!!!“ otvíral jsem hubu na stůl s pochutinama. Na sako z oděvního průmyslu Prostějov ukápla táhlá slina. Všude to hučelo, skleničky cinkaly,číšníci baletili mezi masou lidí a ti se tvářili co nejvíc společensky. Chytali sklenice za stopky, pořád se ukláněli a tak to spíš vypadalo, že mají všichni problém s rovnováhou.

Našpulil jsem pusu a usrkl si z „longovky“ pár „bublin“ a vzápětí zadržel v hubě přicházející „brkanec“.  

    „Pane Holoto! …pane Holoto!!!“ zněl hlas kdesi za mýma zádama. “Bože, jak já to jméno nesnáším“ pomyslel jsem si. Otočil jsem se za hlasem a viděl podsaditého muže s mírnou lysinkou a chmýřím po stranách hlavy. Těch vlasů měl opravdu poskromnu a přesto si je projížděl dlaněma směrem dozadu asi s pocitem, že je Travolta a na palici má kýbl pomády.

 „Zdravím“ řekl jsem drsně, když dorazil ke mně. Byl trochu zadýchanej a páchl po dušený zelenině.

„Zapomeňte, že si tady z toho stolu něco vezmete ….a jak to, že pijete šampaňské!!!“.  Začal rudnout a vypadal rozčíleně. Taky si neodpustil pár poznámek typu… „já vás platím Holoto“ a tak podobně.

      Rozepnul jsem sako a zalovil v náprsní kapse. K údivu jsem nevytáhl kapesník, kterým bych si utřel poprskaný ksicht, ale dokonale oválný piškot. Rozprostřel jsem jazyk a piškot usadil.

„Jak slastný jsou tyto pochutiny“ pomyslel jsem si „už mi chybí jenom džem“.

„Já nekoupil džem“ problesklo mi, až se mi mezi půlkama srážely čůrky potu.

No stará mě zabije.