Příběh na dobrou noc

„Mami, ale tys slíbila…“

„Kde máš bačkory?! Koukej, ať už jsi v posteli!“

„Ale co pohádka?“

„Pohádka, pohádka. A uklidí to tady za mě kdo, hm? Tak už mazej.“

   „A naschvál půjdu na balkon. A bez bačkor. Pak nastydnu a umřu a budou litovat, že mi tu pohádku nechtěli přečíst.“ Vítek otevřel dveře a stoupl bosýma nohama na dlaždičky. Hodně to studilo, ale člověk musí něco obětovat, když si chce uhnat zápal plic a případně i umřít.

Na balkoně bylo ticho, jen vítr se proplétal zábradlím.

„Jestli chceš, budu Ti vyprávět příběh,“ zašeptal najednou kdosi tiše. Vítek se překvapeně otočil za hlasem, ale to už se ozvala líska pod balkonem: „Bude dlouhý.“ „A dobře dopadne,“ povzbudila ho voda v umělém jezírku. „Tak chceš ho slyšet?“ otázal se netrpělivě květináč. „Chci,“ přikývl Vítek, sedl si na zem a způsobně složil ruce. „Ale budou v něm i pušky? Maminka nikdy…“ „Budou tam pušky. Mnoho pušek.“

   Zpočátku se nic nedělo, přesto však jakási zlá předtucha seděla přírodě za krkem. Nebe se stáhlo a zamračilo, za stovkami hrozivých černých děl, připravených k útoku, prosvítala velitelova tvář. Všechno jako by na něco čekalo. Vzduch se mírně chvěl a listí netrpělivě pošustívalo. „Aha,“ dovtípil se Vítek a mávl rukou na znamení, že je možné začít.

   Ještě ani nestačil dokončit gesto, když zem zasypala první várka výstřelů. Dopadaly na listy, skláněly stromy a postupně nabývaly na síle i na četnosti. Plesk, plesk, plesk…Do počínajícího zmatku zdálky zaduněly bubny. Zněly stále blíže a tepaly do kroku přicházející armádě. Vítek náhle vykřikl. Vojáci převrátili kotle horké smůly a ta teď se zasyčením sjela z oblohy a roztříštila se o zem. Následovala salva děl. „Nesmíte se nechat,“ volal Vítek k zahradě, ale vítr mu urval slova od úst. Stromy tančily na příkaz shůry, házely korunami jak na rockovém koncertu, až z nich létaly větve na všechny strany. „Vydržíme,“ volal znovu Vítek a tentokrát mu zahrada přikývla v odpověď. Nedostane nás, vysílí se, padne…Vtom však dorazila ze zálohy nová posila. Vzduchem létaly obrovské kroupy a na zemi vybuchovaly jako granáty. Vítr, svázaný těžkými okovy, se jen plížil při zemi. Listy padaly v křeči k zemi  a nikdo se tam už o ně nestaral…

„Tak na tohle by mi maminka nikdy nedovolila se dívat,“ vydechl Vítek.

    Na obloze se však pomalu začínal měnit poměr sil. Děla byla nucena se rozestoupit a za nimi se zableskla zlatá brnění bojovníků, která ozařovala vše okolo. Postupně se probírali řadami a likvidovali své nepřátele. Bubny bylo slyšet jen zdálky jako tiché pleskání. Bitva skončila, přírodou se opět rozlil klid. I zlatí vojáci už odešli za obzor.

Od toho večera, kdy Vítek vyhrál nad Napoleonem v bitvě u Waterloo, už nikdy nemusel jít spát bez pohádky. Protože svět stále vypráví příběhy, chce jen, aby ho občas někdo poslouchal…