Co bylo, bylo

Potkal jsem ji po čtyřech letech v Praze, u Masaryčky. Stal se z ní fakt! kus. Krásná, klenutá, štíhlá, no… Na pohled studená jak psí čumák, ale já věděl, co je za tím chladem… Chtěl jsem se jí zeptat na jednu věc, která mi strašila v hlavě  od... prostě asi  půl roku...
Nešel jsem k ní, neoslovil jsem ji.

Co bylo, bylo….

Kdysi jsem se najezdil vlakem – no – do zblbnutí. Služebně, porůznu. Třeba taky do Nymburka. Jednou, právě asi před tím půl rokem jsem tam potkal Frantu Ziku, s kterým jsem rok bojoval ve vojenské kuchyni. Sloužili jsme tehdy v malém okresním a zároveň posádkovém městě. S námi i hejno dalších švarných junáků stále toužících po hejnu stejně švarných dívek.

Projíždím, povídá Ferko, mám tak hoďku. Máš čas na dva kousky?

Měl jsem…
Pár vzpomínek (pamatuješ, jak jsme… víš, která to byla) a tak… Pak najednou jako když mu zapálí doutnák pod zadkem, poposedl a vyrazil: Hele, pamatuješ Karla Slámu vod nás, z erbézetky? Jo? Včera jsem ho potkal tak jako tebe, jenže v Liberci. Tak jsem si vzpomněl na prima fór...

Znova poposedl a začal vyprávět:

To máš jistě ještě v řípě, jak jsme pořád sháněli nějaký holky. Karel Sláma ale ne, ne jak my ostatní. Karel měl… svou… kočku a ne jen tak nějakou posádkovou dívku, on měl… no dneska už to můžu říct – měl za milenku přímo manželku našeho kapitána, velitele roty, Měřickýho. Když nám bylo těch dvacet, tak paní kapitánové Měřické bylo o pět let víc.

Napil se a pokračoval:

Náš „starej“ byl voják jak řemen, nebyl pes, ale náročnej byl, to jo. Kasárna znal daleko lépe, než svůj byt a vojáky asi líp, než svou ženu. V kasárnách byl skoro pořád. Někdy tam i spal, na stole v kanceláři. Nějak jsme se dovtípili, že do kasáren utíkal na věčné kontroly a služby jak jen mohl - z jediného důvodu: aby nemusel domů, ale nevěděli jsme proč. Pro nás, mladé kluky věčně zmítané touhou, to bylo nepochopitelné, ale nepředbíhejme. K našemu dovtípení přispěl právě Karel, který s mladou paní bleskově navázal vztah při příležitosti, kdy k našemu „starému“ (bylo mu dvaatřicet let) jako spojka velitele přišel - spíš přiběhl - oznámit vyhlášení bojového poplachu.

Otevřela mladá paní a po zjištění, jak se věci mají, pohlédla vzhůru a vzdychla: Jéžišmarjá, to je…zase budu celou noc sama! a Bůhví jestli ne dýl…
Karel byl tehdy s námi ve zpětném oddíle. Za necelou půlhodinu prapor vyrazil do prostoru soustředění a Karel vyrazil za mladou paní.
Přišel ve dvě, ani on, ani nikdo jiný totiž nevěděl, kdy se útvar vrátí… bacil sebou na kavalec a zapálil si.
Ty vole, zdus to žváro, než ti ho urazím od čumáku! tady se chrápe! ozvalo se z kavalce pode mnou.

Poslechl Kadlík, poslechl... kupodivu… a já se probral na tolik, že jsem se stačil ještě zeptat: tak jak bylo ? a dostalo se mi odpovědi: ty vole! už chápu, proč náš starej prchá z domova. To se každou noc nedá vydržet…
Takhle šel život dál a dál, já jsem si našel dívku a měl jsem dost starostí s tím, abych ji viděl - a nejen viděl - dostatečně často. Ti dva to stejným způsobem vedli pořád; jak to dělali – čert ví. Kromě mne to nikdo nevěděl. Byli jsme si tím jisti…

Tuhle jistotu nám naboural sám Měřický. Zavolal si totiž Karla jednou do své kanceláře a bez přípravy povídá: Podívejte, Sláma. Večer přijdete k nám – tak v devět - a řeknete, že je vyhlášený poplach na divizi. Nikomu jinému ani slovo, jasné?
Později ještě párkrát požádal Karla, aby jako spojka přišel tu a jindy ohlásit poplach, který vůbec nebyl. To jsme už spekulovali, jestli o tom neví.
Nikdy jsme se to nedozvěděli… povídá a zase upil z půllitru.

Za pár měsíců skončila vojna a rozjeli jsme se – já do Kladna k rodičům, Karel do Liberce. V místě mé vojančiny jsem nechal tu holku, se kterou jsem poslední půlrok vojančiny chodil. Asi za dva měsíce po odchodu do civilu mi napsala, abych přijel, aniž uvedla důvod. Myslel jsem si, že beze mne nemůže být, žádnou kost jsem tehdy neměl a tak jsem dál nepřemýšlel. Tři dny jsem se těšil a v sobotu pak vyrazil na stokilometrovou cestu…
Překvapení se konalo: Dostal jsem zpět čtyři půjčené knížky (stejně nebyly moje), rukavice (vojenské) uzoučký zlatý prstýnek, který jsem jí koupil po prvním milování a zapalovač (taky nebyl můj)… a po zapalovači sdělení:
Podrž se dveří! Budu se vdávat, jsem ve třetím měsíci…

Páni: ve mně by se krve nedořezal, nedopíchal, nedo… asi to na mně bylo znát, protože se dala do smíchu: Ale ne, za tebe se nevdám! Mám teď kluka ze Lhoty, jeho táta tam má hospodu. Holt budu mít sedmiměsíční mimčo, no! Nebudu první…

Ta úleva!

Nenechala mne ani vydechnout a povídá: Pamatuješ Měřickou? Byl jsem rád, že změnila směr hovoru: Jasně, vždyť víš proč… no jó, vykecal jsem jí to tenkrát – věděla to o Karlovi a Měřické ode mne. V tom jsem prve nelhal, spíš jen zapomněl. Naštěstí nebyla tak ukecaná, jako já…

Pokračovala: Tak ta je taky v jináči, ale o měsíc víc, než já. Nevíš, kde je teď Karel?
Nebyla sice ukecaná, ale nějak z toho nevyplynulo, s kým byla  Měřická samodruhá... raději jsem koktnul: Někde u Olomouce – co já vím. Je z nějaké prdelky…

Usmála se chápavě a vědoucně: To je stejně jedno, já jen, že bys mu to napsal…
Stoupla na špičky, dala mi pusu na tvář a řekla: Tak už běž, vlak ti jede v půl a pět...