Jak se to někdy schumelí, aneb některé věci jsou předvídatelné, jiné nikoliv..

     Byla třeskutá zima a taky neděle. Rozhodla jsem se proto, že se svým, nedávno pořízeným trabantem zajedeme navštívit rodiče. Jízda proběhla bez problémů (jsem už byla skoro ostřílená řidička), rodiče měli radost a zvuky dětského dovádění za oknem svědčily o tom, že i klukům se odpoledne u babičky docela zamlouvá. Starší Tadeáš ovšem neměl tu výdrž a jako první utekl do tepla kuchyně, přičemž jen tak utrousil, že Robinek chodí po zamrzlém jezírku a že on ho už upozornil na možnost vymáchání. Postavila jsem vodu na čaj, uvítala  promrzlého otce, který nosil králíkům do králíkárny seno a ten mi sdělil, že Robinek chodí po jezírku a že ho odtamtud už vyhnal. Nalila jsem čaj do hrníčků a odešla na zápraží, abych zkontrolovala Robina, který opět chodil po jezírku. Už poměrně důrazně jsem mu řekla, že ten led opravdu není tak silný, aby byl úplně bezpečný a že jestli toho nenechá, tak se proboří. Osmiletý Robin mě informoval o tom, že jsem zbytečně úzkostlivá a led rozhodně vydrží.

     Maminka přinesla bábovku a tatínek se šel podívat na mého umíněného syna, přičemž jeho varování bylo děckem opět zamítnuto jako bezpředmětné. Za družného povídání jsme pojídali  bábovku, oheň v kamnech praskal, za okny bílé sněhové peřiny a hejna užitečného ptactva, které se slétalo do krmítka. Zimní idylka. A do toho bouchání na dveře.  

     Šla jsem otevřít a za dveřmi stál Robinek, velmi rozlícený faktem, že ten blbý led prasknul a on tam zahučel, což ostatně dosvědčovala i  kaluž na schodech a synkovy drkotající zuby. S výmluvně kamenným obličejem a beze slova jsem z Robina sloupala namrzající oblečení, nacpala ho do vany, rozmrazila teplou vodou, předala do péče jeho babičky a šla  hledat na půdu něco vhodného v odloženém šatstvu. Výsledná směska splnila účel, ačkoli o estetice se hovořit nedalo, ovšem suché boty jeho velikosti jsme neměli.

     Při odjezdu mi maminka navrhla,  že bych se mohla stavit k tetě Alence pro čerstvé mléko, že už určitě bude mít podojenou krávu a přinesla mi plastovou bandasku. Přenesla jsem provinilého neobutého Robina do auta, zabalila do deky, rozloučila se s rodiči, načež mě mírně znejistil fakt, že mi kdoví proč nesvítí dálková světla. Rozhodla jsem se, že takový drobný problém nestojí za řeč a rozjela jsem se za tetou. Když jsem jí líčila, jak Robinek chodil po jezírku, jak jsme ho postupně všichni varovali a jak tam nakonec doopravdy zahučel, tak se smíchem skoro nemohla trefit mlékem do bandasky. S odkazem na děcka čekající v autě, jsem se u tety moc nezdržovala a za chvíli jsem se k nim vracela i s bandaskou. Tu jsem jim podala na zadní sedadlo s doporučením, aby ji dobře drželi a mlíko se nevylilo. Zacouvala jsem,  abychom mohli vyjet a brilantně jsem se ve tmě vyhnula sloupu. Načež mi  Tadeáš opatrným hlasem sdělil, že přestože tu bandasku opravdu drželi, tak jsou oba politi mlékem a že dle jeho názoru  teta nádobu poněkud přeplnila.. Už jsem neměla slov.

     Vydala jsem se na cestu domovu a pozvolna ve mně narůstaly obavy. Začalo sněžit. Dálková světla nesvítila… cestu jsem ale dobře znala, takže tohle mě znepokojovalo jen z toho důvodu, že jsem neznala příčinu závady a děsila se nutnosti hledat nějakého opraváře.. Našinec se však nevzdává a proto jsem cestou občas knoflík přepínače vyzkoušela – a světe div se, dálková nakonec naskočila.. Před vjezdem do naší vesnice jsem předpisově přepnula světla na tlumená, tedy měla jsem to v úmyslu, ale zcela mě zaskočilo, když mi přepínací kolečko zůstalo v ruce a já jak Bludný Holanďan proplouvala s neosvětleným trabantem před služebnou naší policie. Ostatní řidiči mě fascinovaně sledovali a já abych dala najevo, že o tom vím, jsem střídavě rozsvěcela jediná použitelná světla, a to směrovky... Jednou rukou jsem přitom šátrala po temné palubovce a setrvale se snažila nacpat utržený přepínač na patřičné místo. Chápu, měla jsem zastavit, ale já měla před sebou vizi domova, za sebou dva prochladlé a promočené synky (topení nepatří k největších kladům vozů zn. Trabant) a v sobě narůstající pocit paniky.. Těsně před naší ulicí se mi to konečně podařilo a já vítězně rozsvítila reflektory a dojela k domu.  Ruce se mi  poněkud třásly.

S nesmírným ulehčením, že je všem problémům konec, jsem zastavila, otočila přepínačem světel a ten mi opět zůstal v ruce… Reflektory osvětlovaly dvůr a nedaly se vypnout, na rozdíl od mého mozku, který už vypověděl službu sám od sebe. Nechala jsem auto autem, popadla bosého Robina do náruče, vynesla ho do schodů a šla jsem si do kuchyně nalít trochu rumu, který mi zbyl z výroby vánočního cukroví.

     Bylo mi všechno jedno. Seděla jsem kuchyni v kabátě, tělem se mi rozléval příjemně otupující pocit a přemýšlení nad tím, jak proboha zabráním úplnému vybití autobaterie mi přerušil šťastný hlásek Tadeáše, který mi oznamoval, že se mu čudel podařilo správně umístit a světla vypnout. Zlaté děcko moje...