Vypravěčovo zoufalství

 Cuentos de Andersen (překlad: David Kasl, ilustrace: Eduardo Trujillo a Marcela Grez), Nakladatelství Sun, Todolibro Ediciones, vytištěno v EU, 1. vydání, Praha 2007, ISBN 978-80-7371-092-7.


 Málokdy mám potřebu napsat recenzi na nějakou knihu z tzv. beletrie, tedy knihu nevědeckou. Vlastně jsem dosud psal recenze pouze na knihy odborné. Ale tentokrát jsem okolnostmi nucen učinit výjimku. Dostala se mi totiž shodou okolností do rukou kniha pro děti, na niž jsem se těšil, již jsem znal. Tedy, věřil jsem, že ty příběhy znám a že mě nemohou překvapit, jenom potěšit a opráší mé dávné prožitky při jejich četbě. Ovšem ony překvapily. A ne zrovna mile.
 Ilustrace předkládané publikace jsou pěkné (i když i to je věcí názoru, pro někoho to může být kýč jak bič a v porovnání s např. Trnkovými ilustracemi dětských knížek neobstojí). Ale co je hlavní - vypravěč zde nemluvil slovy Andersena. Jeho příběhy okleštil o to nejcennější. O cit, který vzbudí podobenství, jež až bodne u srdce, jak je pravdivé a hluboké.
 V Andersenových textech víla pro lásku obětuje svou fyzickou nesmrtelnost, aby našla tu duševní, cínový vojáček zahyne s papírovou tanečnicí s cínovou hvězdou na hrudi v plamenech krbu, aby splynuli v cínové srdce. Vánoční stromek zašlý ve sklepě po čtrnácti dnech “slávy” pozná pravou hodnotu života. Tato pohádka jde v “novém kabátu” (Smrček) naprosto proti duchu vyprávění Andersenovu. On chtěl ukázat zmařený život, život živé entity, která sice nemluví slovy, ale pod jejíž kůrou proudí míza a možná i cit. Místo toho čte dítě poselství o “šťastném” stromku, který je rád, že byl uříznut a stal se ozdobou pokoje. Jako reklama na řezání vánočních stromků je to snad dobré. Ale co si z tohoto poselství člověk odnáší? Jak je pro stromek prospěšné, že je uříznut pro potěchu oka na pár dní? Ano, Andersenovy pohádky jsou možná smutné, místy až drastické, ale působí – svou hloubkou, svou láskou, kterou nechrání před žádnými nástrahami, ale která všechny tyto nástrahy přetrvá.
Andersenovy pohádky burcují. V Křesadle voják nikterak idealizován není. Nečekal, že čarodějnici trefí šlak (na to nemohl spoléhat), vrtalo mu pouze hlavou, proč je za obyčejné křesadlo ochotna vydat spoustu zlata a stříbra. Když se zdráhala odpovědět, usekl jí hlavu. Krutý čin. Zdánlivě nesmyslný. Ve chvíli, kdy voják objeví kouzlo křesadla, jeho moc, napadne člověka – a co by bylo, kdyby se čarodějnice křesadla domohla? Cesta vojáka na trůn se bez prolití krve také neobejde. Královští rodiče jeho nastávající mu usilovali o život, sami zaplatili životem. Je zde vidět cena, jiež je často zaplacena na cestě k moci. V Ledové královně (zde: Sněhové královně) jsou mj. změněna i jména hrdinů – Káje a Gerdy za Jeníčka a Mařenku – proč jen? To se někomu stýskalo po Perníkové chaloupce? Nebo si při překládání naloupal až moc perníčku? Co je však horší. Z příběhu o lásce a vytrvalosti malé Gerdy, jež probudí v Kájovi ztracený cit a vysvobodí ho ze spárů Ledové královny, je zde ubohoučké vyprávění o rošťákovi, jenž neposlouchal rodiče, s poučením, že poslouchat se vyplácí. Žádné putování po Laponsku, žádná dobrodružství, žádná vnitřní síla a něha zároveň. Z původní originální receptury druhořadý vývar. A tak by se dalo pokračovat. Andersenovy příběhy jsou křehké, plné něhy, ale zároveň znepokojivé, plné nástrah a krutosti. Dobro je v nich neodmyslitelně spjaté se zlem a rozlišit je může pouze láska. To vše je tu pošlapáno, vynecháno, aby to snad nepůsobilo zle. V době krvavých filmů a ještě krvavější reality je to snaha uchránit děti – před čím? Před citem, láskou, přemýšlením, hledáním. Celé je to taková smutná andersenovská pohádka, jak ve snaze být citlivými, otupíme. Jak ve snaze potlačit “zlo”, potlačujeme cit a s ním možnost volby “dobra”.
 Pokud si Evropská Unie zakládá na své kulturní rozmanitosti a chce kulturu jednotlivých členských zemí přibližovat ostatním, je to počin chvályhodný. Ale nemělo by zásadně docházet k zásahům do originálních děl, a to ještě takovým zásahům, jež jdou proti duchu těchto děl. Je to znásilnění nejen neposkvrněné fantazie a citu dánského pohádkáře, ale také vnímání dětských čtenářů, jimž je podsouván podvrh. Andersen viděl a vnímal svět jinak, než prezentuje předkládaná kniha. Autoři nově vydaných Andersenových pohádek by měli nejméně stokrát opsat: Nebořme tento svět jen proto, že si myslíme, že umíme stvořit svět lepší. A hlavně, nepodsouvejme Andersenovi, že viděl svět naší optikou.
 Pokud si chceme skutečné evropské kulturní dědictví  uchovat, je třeba již vzniklým dílům naslouchat a rozumět jim, ne je přepisovat podle svého “nejlepšího vědomí a svědomí.” Nehrajme si na nové Anderseny, když ten starý má dodnes co říci.