Pan Někdo

Jdu pustou ulicí. Nikde nikdo, jen já. Jdu a o něčem přemýšlím. Nevadí mi, že tu nikdo není. Naopak, těší mě to. Chci zabočit do ulice vlevo a najednou se s někěm srazím. Promiňte, prosím, já nerad. Tak přeci mi někdo přišel do cesty! A není to jen tak někdo, je to pan Někdo. Chvíli mě doprovází, prohlížím si ho - ano, je to pan Někdo. Začínáme spolu hovořit. Usmívá se na mne. Pak už hledím jen na něho a jdu jen za ním. Nemohu z něho spustit oči. Chvíli jdeme spolu držíc se za ruce. Chtěla bych tak jít věčně. Na konci ulice však nečekaně odbočí doprava, zatím co já musím jít doleva. Ani mi nezamává. Zmizí za rohem. Jsem opět sama, pan Někdo vlastně byl pan Nikdo. Jak rychlá proměna!