Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Naši vyhráli

10. 02. 2009
13
26
4710
Autor
Edvin1

Slovem "naši" označují emigranti Čechy žijící v ČR. To je vlastně jediné označení, jaké pro ně mají. Češi žijící v ČR mají pro své krajany žijící v zahraničí mnoho jmen. Většinou pejorativních. Zvu Vás k nahlédnutí do duše emigrantovy.

Štrachali jsme se po chodnících předměstí Melbourne k velkoprodejně nábytku.
„Jde to?“ zeptal jsem se manželky.
„Co jako?“ odvětila. Po tvářích jí stékal pot.
„No, jestli ještě můžeš?“
Lékař nám pověděl, že máme zvonit kdykoliv. I v noci.
„Opravdu tu postýlku musíme kupovat zrovna teď?“ zeptal jsem se.
Ale ona uchopila rukojeť kočárku a vyrazila vpřed.
 
Náhle se zastavila. Chlapec v kočárku poskočil a zahleděl se na maminku. Já také.
Dýchala zhluboka a ruku si položila na břicho. Žárem letního australského slunce sežehnuté parcely nákupní čtvrti, na nich sem tam obrovský kvádr skladu bez oken s chladícím agregátem u zdi, mraky hmyzu zvedající se ze žlutých travin, a jen samotná straka, poletující v bezpečné vzdálenosti. „Už je to dobré,“ vydechla a tlačila kočárek dál.
V chladu klimatizace obchodního domu po chvíli na vše zapomněla.
 
Bylo k půlnoci, když mi ženu odvezli na vozíčku přímo na porodní sál. Taxikáři jsem dal pětku navíc za plodovou vodu na sedadle. Pět dolarů za jedno mávnutí hadrem. „Do příště!“ rozloučil se vesele jedním z místních pozdravů.
Ale lékař se zdál maličko nevrlý. „Co jste dělali?“ chtěl vědět.
„Kupovali jsme nábytek.“
 
Chlapec se schoulil na sedačkách v čekárně a usnul. Mne navlékli do sterilních šatů a přikázali mi, ať na nic nesahám. Díval jsem se na ten cvrkot, občas na pokyn vstal a šel manželku povzbudit, ale většinou jsem posedával a hlídal sen kluka, který nevěděl, co se vlastně děje. Přemýšlel jsem nad cestami, které nás přivedly až sem, do viktoriánské nemocnice na podivném kontinentu, který jsem už před příchodem poněkud předčasně a s naivitou mládí nazval svou novou láskou, novým domovem.
 
„Je to holčičkáááá!“ Vyskočil jsem a běžel jsem za hlasem. Ležela na prsou matky a hledala bradavku. Přisála se a setrvala tak, dokud neusnula s otevřenou pusinkou. Opatrně ji zvedli, spící, celou zamazanou, ovinuli ji do plátna a vložili mi ji do náruče. Otevřela očka, tmavomodrá, jaká prý mají všechna novorozeňata, a usmála se na mne. Rozhlédl jsem se, jestli jsou zde svědci toho zázraku, ale jedna z upracovaných sestřiček na mne jen mrkla a řekla: „Ta malá Australanka vás ještě nevidí.“
 
Jezdili jsme za nimi do špitálu každý den. Manželka dokrmovala kluka erárními saláty a já pozoroval dcerku. Když ležela na bříšku a pokoušela se pozvednout hlavičku, byla od ostatních dětí k nerozeznání. Ale když byla napitá a spala ve své chromované postýlce, sledoval jsem s úžasem stíny, jež putovaly přes její obličej. Tu stín tety Paulky, tu dědečka Štěpána. Na její tváři  se střídaly podobizny všech možných příbuzných, žijících, nebo už dávno ne, tam, na druhém konci světa. A na mne padala tíseň:
Má malá Australanka.
Má dcera - cizinka.
 
Seděl jsem v patiu našeho domku a odháněl jsem větví blahovičníku mouchy z buše, sedající na kočárek. Odněkud se ozývaly skřeky papoušků, odjinud vála opojná vůně ovocných keřů. Popostrčil jsem kočárek hlouběji do stínu, přitáhnul jsem k němu svou židli. Pak jsem vzal knihu a začal jsem polohlasem číst pohádku o Budulínkovi. Manželka otevřela dveře se síťkou proti hmyzu, ustaraně se podívala nejdřív na mne, pak na spící dcerku v kočárku, a tiše se zeptala:
 „Blázníš?“
„Jen si čtu. Abych nezapomněl.“
 
 
Uplynulo mnoho let, dcera se nám vdala do Anglie a my se přesídlili zpět na starý kontinent. Zrovna probíhalo jakési mistrovství v hokeji, když nám zavolala. Zvedl jsem sluchátko a dřív, než jsem stačil říci víc než haló, vychrlila na mne zvonivou češtinou, s jen lehkým anglickým přízvukem:
„Táto, NAŠI vyhráli!
.........
Tati, jsi tam?“
 

26 názorů

Edvin1
17. 01. 2013
Dát tip

Zordone, v současnost pozoruji vývoj mých malých vnoučat. Na mne zase působí jako zvířátka, jež se postupně proměňují v lidské bytosti. A každý takový krůček směrem k "lidskosti" vnímám jako zázrak.

Díky za návštěvu i postřeh!

Ed :-)


Zordon
17. 01. 2013
Dát tip

Hezké. Na mě asi každé miminko působí jako malý cizinec, který se postupně zžívá s naším světem.


Bíša
20. 08. 2010
Dát tip
!!!

Edvin1
13. 07. 2009
Dát tip
Prosecký: Příliš dlouho. Otázka ovšem je, co tou "emigrací" míníš. Pro jednoho je to pouhý pobyt mimo domov, jenž jej obohacuje, pro jiného je to odtržení od svých kořenů, které jej domovu odcizuje. Pro mne to bylo a je to první. Kratší nebo delší pobyt v cizině, se vším všudy (tedy jako emigrant, žijící ve stejných podmínkách jako domorodci), s poznáním jazyka, žovota a kultury dané země, je ohromným přínosem. Turistický pobyt nedá téměř nic. Tolik na dané téma. Tvůj děd Ed :-)

Prosecký
22. 06. 2009
Dát tip
Ty jsi byl v emigraci, Edvine? Jak dlouho?

Edvin1
08. 05. 2009
Dát tip
Děkuji za laskavá slova! :-)

Pecy
08. 05. 2009
Dát tip
Tip

Flákač
27. 02. 2009
Dát tip
hezké, příjemně hladící, t.

Diana
10. 02. 2009
Dát tip
Moc hezky, citlivě a čtivě napsáno T***

Edvin1
10. 02. 2009
Dát tip
Lakrov, mylenka: Skvělé jsou Vaše komentáře. Dík. :-)

Marcela.K.
10. 02. 2009
Dát tip
:-) mě napadlo jen jedno...taky bych četla dětem Budulínka česky :-) Jak vidět, byl to správný výchovný postup...a povídka je to skvělá *!

Lakrov
10. 02. 2009
Dát tip
Ve kterém to bylo roce?, napadá mě první 'šťouravá' otázka. Ale pak si vybavím, že Anglie a Melbourne -- myslím, že ani jedno z těch dvou míst takový hokejový tým nemá... Je to hezké, milé; takové 'skryté' vlastenectví (takové, které vlastně člověk skrývá i sám před sebou)

Vaud
10. 02. 2009
Dát tip
skvele * taky doma mame pri fandeni nekdy trochu hokej - hlavne pri fotbale :-)

jejdavilda
10. 02. 2009
Dát tip
Když já furt nevím jestli tam byl

****************

Petrusha
10. 02. 2009
Dát tip
:)))

Petrusha: ve filmu Mistři se téma "naši" objevuje v souvislosti s jedním cikánem před obrazovkou. Když řekne on "naši", ostatní se na něj pohrdlivě podívají , že tam žádní "jeho" naši nehrají :o)

Petrusha
10. 02. 2009
Dát tip
no pozerať na hokej v hospode plnej ruských robotníkov by som asi nechcela, hlavne ak hrajú "naši" proti rusom :) to jako na okraj k alešovi inak je to príjemné počítanie

Edvin1
10. 02. 2009
Dát tip
Marvin: Promiň, ale jelikož je zcela nepodstatné, o jaké mistrovství se jednalo, tak, i když jinak všecky konkrétní údaje podrobuji rešerši, jsem to tentokrát vynechal. Připomínáš mi mou ženu, která, když jí řeknu vtip, se ptá na detaily. A já můžu vyskočit z kůže. :-) Díky za zastavení. děd Ed :-)

Edvin1
10. 02. 2009
Dát tip
Do této povídky jsem vložil řadu postřehů, sesbíraných za ta léta, a každý z nich je mi důležitý. Tahle "hra stínů" mne fascinovala. Třeba teta Paulka na dceřině tváři "ožila" jen na pár sekund. Máš však pravdu, že nejdůležitější je... :-)

avox
10. 02. 2009
Dát tip
Pěkně se čte, čtenář jí věří... nejvíc mne zaujala pasáž, kdy si tatínek všímá prchavých změn podoby spícího miminka... jako kdyby příroda zkoušela, co bude nejlepší nechat nastálo... a stejně to ještě mockrát změní... kolikrát jsem pozorovala své spící děti... dík za připomenutí a promiň, vím že tohle nebylo v tvé povídce nejdůležitější */

Edvin1
10. 02. 2009
Dát tip
Aleš: Vím, že i jiné národy používají stejný termín ve stejné souvislosti. No, bez toho prologu by ta pointa ne každému, kdo si to neprožil, byla jasná. A pak - těch "point" je tam víc...

ano. koukat se na hokej v české hospodě plné rusky mluvících stavebních dělníků má své kouzlo. Pak je to sborové "naši vyhráli" trochu o něčem jiném...:o) ale tvoje povídka je příjemná, i s tou pointou...

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru