Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Příběhy Literry

15. 02. 2009
9
9
2070
Autor
Garth

Existuje okamžik, ve kterém se pravda a fikce může střetnout. V tu chvíli se váhy zastaví v rovnovážné poloze a my si můžeme vybrat. Nikdy ale nevíme, co je na jejich druhé misce.

Prolog : Zrození boha

Netrvalo dlouho a Igor dorazil do zrcadlového sálu. Postupně zničil obě sestry Osudu a čekala jen třetí, Clothé, ta, která střežila zrcadlo Času.

"Die!" Zařval Igor. "Tvůj trůn se chvěje! Brzy zapíšeš mezi bohy... Repulsiona!"

Máchl mečem a rozrazil poslední zrcadlo v sále. Cesta se otevřela. Igor se na chvíli podíval zpět. Mrtvá těla sester Osudu najednou vypadala tak obyčejně; jako by sestry nikdy nebyly důležité. Bylo ale potřeba jednat a nedat Clothé čas - a nedat Diovi čas! - protože nemělo trvat dlouho, Igor měl porazit poslední ze sester a dostat se k zrcadlu Času.

A s jeho pomocí změnit vlastní osud.

"Protože co stalo se, může se odestát." S touto větou Igor usínal každou noc, byla to jeho myšlenka, byla to jeho síla a jeho poslední naděje.

***

1. Zlatý Hrdina a Kluk z Plakátu

"Láska je jako neutuchající obláček, který si kolem nás poletuje. Kdyby byl všem u piče, bylo by to asi jednodušší." Zafilosofoval si Repulsion a trošku se podrbal.

Je na čase změnit svůj osud.


Pan Japko žil ve squatu; už dost dní neměl sex a pohuloval travku. Šedozelená popínavá rostlina, která byla tak nějak všudypřítomná, mu rostla už i přes okno, takže dovnitř dopadalo jenom několik paprsků slunečního světla.

Pan Japko se díval, jak světlo dopadá přímo na něj; byl to nádherný pohled - mladý zamyšlený muž, v ruce joint a ty paprsky světla. Stálo by to za obraz! Přes ošumtělé a na mnoha místech rozdrbané tričko se rýsovaly svaly.

Vlastně to vypadá trošku jako reklama na nějaký džíny, nebo cigára. Řekl si Repulsion. Nebo na travku, jenže to bychom museli bejt jiná společnost. Ale teď potřebujeme ještě dalšího hrdinu.

Neverdie měl být pánem noci. Žil na hradě na Pomezí Realit. Do bledě modra zbarvený sál, zasněžená zrcadla a uprostřed kamenný trůn. Padající vločky tu atmosféru dokreslovaly, když občas zrcadlily paprsky slunce. Některé ostré a některé tlumené, ty, které prošly ledovou stěnou co vypadala jako sklo. Absolutní odraz občas vytvářel dojem nereálna zrcadlového sálu. Byl to však ledový sál, sál, ze kterého Neverdie řídil osudy na Pomezí.
Jeho práce byla náročná. On hledal zbloudilé muže bez tváří, kteří čekali na to, až se pootevře skulinka. On držel na uzdě čtyři Jezdce Konce, on sekal ruce a pařáty, které někdo vystrčí z pod postele a které čekají, až vám ruka ve tmě poklesne... Aby se jí mohly lehce dotknout; tak lehce, abyste hned nevěděli, ale museli přemýšlet, zda se vám to zdálo, nebo zda se vás opravdu něco z pod postele dotklo.

Neverdie nebyl zlý. Byl jenom... profesionální... a... unavený. Ze vší té práce. Z ledového trůnu, z kterého viděl vše, co se kolem pomezí dělo. Z moci, kterou měl.
Neverdie byl dokonalý abstinent, nikdy neužil žádného halucinogenu ani jiného prostředku jakkoliv ovlivňujícího vnímání a myšlení. Musel, jako pán noci a strážce Pomezí si nemohl dovolit jakýkoliv stav pomatení mysli. Protože muž, který vládne takovou mocí, si nesmí dovolit byť sebemenší zaváhání.

Aniž by to věděl, tím, že prostoupil Zrcadlem Osudu, dostal se Igor do paralelní reality, kde byl Repulsionem. Ale současně otevřel škvíru – díru! – i dalším. A tak každé slovo, které do Knihy napsal, nepsalo se pouze do jeho knihy, ale psalo se do mnoha dalších světů.

Aniž by to věděl, Igor psal Osud.
Popíjel whisky, kterou kupoval po kartonech z makra. A přemýšlel, jaký osud svým hrdinům připraví. Protože teď přišla jeho druhá šance, kterou nemínil ztratit.

Ani by to věděl, Igor psal Osud sám sobě.

Pan Japko dohulil jointa a prohlížel si svůj biceps, napnul ho a díval se, jak se rýsuje ve slunečním světle. Najednou si uvědomil, že je hodně sám. Najednou mu přišlo, že by potřeboval společnost. Nikdy ho samota netížila jako zrovna teď.

Představte si kluka na plakátu. Modela s vyrýsovanou postavou, plochým, trochu svalnatým břichem - skoro nahého, jen v džínách a rozepnuté kožené bundě, se smyslně velkými pootevřenými rty a vlasy trochu do očí. A oči modré, světle modré a dívají se přímo do vašich. Takového modela, na kterého se alespoň na chviličku podívá i ten nejzavilejší heterosexuál.
Někoho, kdo je skoro na dosah ruky, ale zároveň je tak nedosažitelný. Jednak proto, že vaše podivně rozplizlá postava by ho jistě musela odradit už sama o sobě a ... Protože je na plakátu.
Jenže to nemusí být pravda. Představte si, jak sám je on. Představte si tu nekonečnou samotu žití na plakátu.

„A Pan Japko teď nebyl ničím jiným, než klukem z plakátu.“ Repulsion si to moc dobře uvědomoval. Uvěznil pana Japka v tom polorozpadlém stavení, s jointem, otrhanými hadry a svojí mladistvou vizáží a svalnatou postavou.
Ale to se mělo změnit.
Repulsion vzal pero a začal psát Japkův Osud.


Neverdie si nasadil zlatou přilbici, navlékl zlatou zbroj a vstoupil do ledové stěny.
Tentokrát to byla Siréna.
Musel jednat rychle.

Endrichie Aplaudonová, vlastním jménem Tereza Kolovratová, měla schízu. Znala to, nebylo to poprvé, kdy s ní mluvily bytosti, které nebyly reálné. Pokaždé to trochu věděla a trochu nevěděla. Pokaždé tomu trochu věřila a trochu nevěřila. Bylo to jako pokaždé, ale teď s jedním malým rozdílem.
Tereza, která se některé dny proměňovala ve svůdnou elfku Endrichii, vídala bytosti už dříve. Byla to nějaká špatná chemie v její hlavě, prášky to většinou spravily. Víceméně.
Jenže vždycky se to vrátilo. A kolem mozku spoustu věcí není vůbec jasných. Vůbec!

Špatná chemie totiž není to jediné. Protože co lidi ještě nevědí je, že mozky jsou portály. Portály, které komunikují s územím za Pomezí. Komunikují přes jednoduché interfacy. To jsou sny, vůle a další věci.
A pak ty složité interfacy, pro případ, že se děje něco nestandardního. Tedy... Ne zcela běžného, něco, co není standardním rysem běžného života. Třeba smrt. Potom standardní zabezpečený interface nestačí, protože vědomí je nutné vyvést přes Pomezí.

Mozek je složitá záležitost a rozhodně nemá přístup jen k tomu standardnímu interface. A někdy se naučí používat i ty ostatní.

Přesně to se stalo u Terezy.
A Tereza už najednou nebyla Tereza. Byla opravdu Endrichie; ne tělem – postavou byla stále obtloustlá, podivně páchnoucí žena – ale myslí. Myslí byla Endrichie Aplaudonová, elfka, bojovnice.
Stalo se to poprvé a Tereza – Endrichie – otevřela tu škvírku.
Stála s očima doširoka otevřenýma a dívala se na Sirénu uprostřed pokoje.
„Siréna,“ blesklo jí hlavou. Co teď dělat? Najednou si nemohla vzpomenout vůbec na nic. Střelila pohledem po knihovně s fantasy literaturou, ale nebyl čas hledat odpověď. Najednou ztuhla, mocná elfka Endrichie byla bezradná a bezbranná.

Použij stříbrný luk,“ řekl jí Hlas. „Stříbrný luk.“

Ještě chvíli nevěřila, ale to nebyla ani vteřina, potom hrábla rukou neurčitě dozadu a ucítila chlad. Chlad kovu. Tohle bylo poprvé, kdy se mohla bránit. Najednou jako by jí to prostoupilo. Najednou byla dokonale v obraze. Chvíli se viděla z bočního pohledu a pak zepředu, viděla svou tvář – už ne odporně rozplizlou tvář s dvojitou bradou a s unavenýma očima – ale mladou tvář s ostrými rysy a v očích - si viděla odhodlání.
Endrichie vzala šíp, napjala luk a rozhodně zamířila na Sirénu.

Střílej, než začne zpívat.“ Řekl opět Hlas.

Tereza – Endrichie chtěla vystřelit. Bylo to ale poprvé co zabije a Endrichie – Tereza náhle zaváhala.

Repulsion se zamyslel. Tohle zaváhání se Endrichii stane osudným. Tohle malé zaváhání a neuposlechnutí jeho Hlasu. Teprve teď mu došlo, jakou moc jako bůh má. Najednou se na Endrichii podíval úplně jinak. Najednou neznal soucit, znal jenom spravedlnost, čirou boží spravedlnost.

Vše byla pouze podivná chemie v jeho hlavě, neexistuje nic jako čirá boží spravedlnost. Ale to Igor nevěděl, v tu chvíli byl bůh. A jedno bylo jisté.

Pravidla určují bozi.

Siréna otevřela ústa a začala zpívat.
Endrichii poklesly ruce, stříbrný luk náhle mířil k zemi. Endrichie se dívala na Sirénu a tělem jí najednou projíždělo úplně jiné chvění, než chuť zabíjet.

Ucítila pocit v rozkroku, takový, jaký měla vždy, když viděla na plakátu nějakého modela s vypracovaným tělem a když nemyslela na nic jiného, než že chce od toho modela rozmrdat na kousíčky, že chce, aby jí zpocený mrdal do vagíny, do zadku, potom aby jí tím obrovským pérem s vůní semene začal projíždět bezohledně pusu; když myslela na to, jak před tím modelem poníženě sedí nahá a honí si vagínu; ona, obézní Tereza Kolovratová; a on by ji jen pozoroval, pomalu by vytáhl mohutný macatý penis (který by tolik chtěla mít v puse) a začal si ho rozvalený na pohovce ležérně projíždět –
Ucítila ten pocit a pozorovala ladné tvary; pozorovala pevná – tak zatraceně pevná! – prsa Sirény se středně velkými bradavkami – jen je lízat, sát a cucat! -  Viděla teď jasně každý detail, viděla teď její rty, skoro hladké, moc plné, připravené přisát se k jejím rtům – nebo přisát se k vagíně a k jejímu klitorisu a sát ho – viděla to bříško, sklouzla pohledem k vagíně Sirény, jen jemně zarostlé, skoro cítila její vůni – Endrichie a Tereza vyplázla jazyk a začala olizovat svoje suché rty – cokoliv za sex s touhle ženou – teď sjížděla pohledem její nohy, vyběhané – a začalo se dít něco úžasného!

Siréna se rozešla k ní.

Tereza padla na kolena a chvěla se touhou, už dávno upustila stříbrný luk i šíp, jednu ruku měla v ústech a olizovala si prsty, nebo spíš prsty si drtila jazyk; druhou ve vagíně, vlhké, mokré. Chvěla se vzrušením a zároveň obavou, že si to Siréna rozmyslí, že nakonec přece jen nic nebude – a přesto zcela jistě věděla, že teď se to stane, to, po čem celý život toužila se stane teď skutečností. Siréna si klekne před ní, obě ženy se dotknou bradavkami a projede jimi zvláštní zachvění. Siréna si ji potom prsty chytí za bradavky a podívá se jí zpříma do očí –

A Siréna se blížila k Endrichii.

Už dlouho neměla člověka. Tedy, měla, každou noc. Ve snech, v myslích – ale ne nikdy takhle doopravdy. Nikdy nepřekročila Pomezí. Siréna se také chvěla touhou.
Siréna je viděla obě a nevěděla, co jí udělá větší potěšení. Jestli roztrhat obtloustlé nemohoucí rozechvělé tělo Terezy, bořit pařáty v tom všem tuku, sníst tukem obalené srdce – nebo jestli rdousit hubenou, krásnou Endrichii, pařátem jí pomalu poškrábat prsa, až z nich poteče krev, sát krev přímo z jejícho bílého hrdla –

Obě stvoření byla teď naproti sobě. Rozechvělá Tereza s tupým a fascinovaným pohledem a Siréna – netvor z druhé strany Pomezí.
Obě ženy si pohlédly do očí.

A když už se Tereza nemohla dočkat, až se jí Siréna dotkne a začne si brát její tělo; a když už se Siréna nemohla dočkat, až ochutná lidské maso – na okamžik se otevřela realita. Pokoj se trochu zdeformoval, jak se muselo vzít někde nějaké místo pro portál.
Z portálu vykročil Zlatý Hrdina, Neverdie – a bez zaváhání máchl zlatým mečem.

„Nebudeme zabíhat do detailů. O tom, co Neverdie způsobil, se ještě mnohé dozvíme. A příběh Terezy, která teď bude muset být na práškách – a nikdo jí nebude věřit, že doktor, který jí je předepisuje, vypadá úplně stejně, jako Zlatý Hrdina, o kterém bude mluvit; a bude to Zlatý Hrdina, protože prací Neverdie je zajistit, aby Tereza už nikdy tu škvírku neotevřela a na to správné prášky bohatě stačí – “ zamyslel se Repulsion.
S pózou unaveného hrdiny se zadíval z okna na podvečerní Valmez a napil se z whisky.

„Teď se musí Zlatý Hrdina setkat s Klukem z plakátu.“
Řekl rozhodně Repulsion, zdvihl ruku a kdesi z neurčita chytil pero, tak jako Zeus chytal blesky a pokračoval v psaní Mozkodlaba, aby tak jednou provždy změnil svůj Osud.

A aniž to věděl, měnil tak osudy všech.


Příště : Bratrstvo lásky.


9 názorů

Garth
16. 02. 2011
Dát tip
díky Lydie, taky jsem si to znovu přečetl, bych měl asi nějak zamakat na pokračování. :-)

Garth
06. 06. 2009
Dát tip
diky .-)

Noneta
05. 06. 2009
Dát tip
Musela jsem to přečíst dvakrát, abych to pobrala :-) A jsem donucena konstatovat, že to je drsný, ale dobrý... Ostatně jako všechno co jsem zatím od Tebe četla. Chápu, že ocenění mnou nemá takovou váhu, nicméně i přesto... JE TO DOBRÝ. :-)

Garth
16. 02. 2009
Dát tip
díkec Georgi.

Garth
16. 02. 2009
Dát tip
bať bať.

papouch
16. 02. 2009
Dát tip
Igor je Bůh a Mozkodlab jeho Kniha!!! Jo! Paráda :-) :>

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru