Uvidíme co se stane (až opravdu zestárnu)

Stárneš. A jak ti na obličeji přibývá vrásek, zcela pateticky se mi chce napsat, že chci vrátit čas. Ale ve skutečnosti nechci. Stárneš, a mně z toho loupe v kostech.

Stává se to. Prostě křach a každá kost si zas žije, jak je zvyklá. Jako stroj, nemohou být ani blíž a ani dál. Jsou tak, jak jsou a fungují. Neptají se, jestli mi z toho puká srdce. Prostě křach. Starají se o sebe.

Stává se to. Stárneš. Já taky. Rychleji. Každý den. Bez ustání. Bojím se, co zas loupne, zestárne, přestane fungovat. Já snad ještě mám co ztrácet, já snad ještě nečekám na výměr důchodu. Čekám na přijetí nebo nepřijetí, čekám, co ze mne bude. Možná loser. Možná mě čeká jen čím dál hlasitější loupání v kostech. A už to nebude sranda. Zestárnu a možná si budu vyčítat...

Stává se to. Závidím ti vrásky od smíchu. I když se mi za to směješ, když se zas ozve křach uprostřed noci. To jen že jsem ti chtěla být tak nesmyslně blízko a říkat si Possesion a hrát si na Jůlii, zemřít mladá.

Ano i to se stává. Někteří lidé nestihnou zestárnout. A některým se jen zmačká obličej. Na ebay by řekli excelent condition a prodali tě jako starožitnost. V určitym ohledu seš na tom líp... jen tě naleští a obdivují za výdrž.

To se mi nestane. Ve mně loupe moc už těď. A z toho loupnutí, když se ty naše starý kosti rozhodli jít po svým, nám na srdci výron.

Stává se to, jenže já stárnu a tak se to čím dál hůř hojí. Doktor říkal tři týdny se šetřit a pak rehabilitovat. Začnu v neděli. S mladým trenérem, ale ty mě znáš a víš, že jsem odjakživa milovala starožitnosti....