Je špatné, když muž pláče?

Jak jste úctyhodné Sochy z kamene. Ve své mlčenlivosti a důstojnosti.

Jak jste krásné a bezstarostné.

Poníženě se vám klaním a s mírným chvěním v hlase se vás ptám.

Je špatné, když muž pláče?

Je špatné, když se muži vtisknou čisté jantarové oči přímo do srdce, jako palčivá cejcha slabosti?

V dávných dobách slavných Vikingů, kteří v hodovních síních opěvovali statečnost, chrabrost a sílu, bylo by to špatné?

V dobách barbarských keltských kmenů, kteří u táborových ohňů zpívali písně o hrdinských činech a statečnosti nepřátel, bylo by to špatné?

Nebo i naši bojovní předci a statečné severské národy nechali se okouzlit krásou jantarových očí?

Vy to víte Sochy z kamene. Byli jste u zrodu prvních slz.

Tak povíte mi, zda je špatné, když muž pláče?

Nebo to nevíte?!

Vy samy jste slzy nikdy nepoznaly. Stojíte tu celá tisíciletí a tiše pozorujete měnící se svět.

Měnící se podoby lásky.

Měnící se podoby krásy.

Měnící se podoby člověka.

Ale plakat neumíte.

Jak vám závidím Sochy z kamene. Vaši stálost a důležitost. Vaši bezcitnost a krutost v mé bolesti. Jak já vám závidím.

Možná jen ve vašich slzách je skrytá odpověď na mou otázku.

Tak roňte slzy Sochy z kamene.

Roňte slzy a otevřete mi brány vědění…