Jak jsme Elišku učili česky

Podíval jsem se z okna své pracovny na patře. Pod oknem na terase zahrádky jsem uslyšel hlasy. Kdo jiný! Syn a jeho Eliška vlezli do zahrady zadem. Kde se toulali?Jsou nějak moc rozjásaní.

„Jdeme do klubu,“ zubí se na mě nahoru, „sportovního,“ dodávají. To aby bylo jasno, že ne někam, o čem nechci ani slyšet. Tak pokračujte v chůzi, chci odpovědět. Mám moc práce.

"Pojďte dál,“ povídám.

Sbíhám k nim do obyváku. Už se usadili, Eliška na gauči, syn za klavírem. Syn vyťukává nějakou českou lidovou. Chce mě dojmout. A Eliška si už stačila povědět mnohé s manželkou. Dívají se jedna druhé do očí a jsou duchem pryč.

Manželka náhle vyskakuje. „Meloun?“ ptá se pro forma a peláší do kuchyně. Vzápětí přináší dvě mísy už nařezaného ovoce. Klavír i řeč nahrazuje pomlaskávání a spokojené mručení. Meloun je bledý. Zase nás jednou ten Turek podvedl. Dušoval se přece!

„Dobrý?“ ptá se žena s nejistou nadějí. Česky, snad ze setrvačnosti. Jsme moc překvapeni, když Eliška odpovídá docela bez akcentu: „Moc dóbry.“
„Odkud to máš?“ ptám se.
„Učím se,“ vysvětluje, a pak ukazuje bradou na syna. „Dóbry... jak se řekne Lehrer?“
„Učitel,“ vyjasňuju.
„Moc dóbry učitel!“

S otázkou v očích se obracím na syna. Tak moc bych chtěl, aby se naučila naší rodinné mluvě, kterou, v různě zpotvořené, ale i spisovné formě používá taky pár milionů lidí východně odtud. Oni to vědí. Žeby se mi plnil sen?

„Jak to děláš?“ ptám se syna skepticky. Jeho pedagogické schopnosti znám. Kývá na Elišku a názorně předvádí:
„Koza – cíge.“
Eliška opakuje, ve mně se probouzí nadšení.
„Mucha – flíge,“ cituje syn, a mé nadšení se mění v lehký nepokoj.
Eliška ani nemrkne a dělá ozvěnu.
„Špyrka – špek.“
Chci protestovat. Ale zápal v jejich tvářích mě umlčuje.
„Hovno – drek!“ vykřikují skoro současně.

Jsem pohoršen. Všichni si tleskají, nejvíce manželka, rodilá mluvčí slezštiny. Předstírám radost a neslyšně tleskám pár prsty obou rukou. Ženské se objímají. Syn kuje železo, dokud je žhavé:

„Pučíš nám auto? Kdybyste nás nezdrželi..“
Podávám mu klíče. Odmítá je. Má své. Připravené.

Odcházejí zahradou, a pak vrátky směrem ke garážím. Máváme jim, když mizí  za rohem. Kluk řídí jednou rukou – těsně ten roh míjí.

„Kdo ho naučil tuhle hovadinu?“ ptám se. Žena neslyší výčitku a hrdě pronáší: „Já!“

Ach ti Slezané!