I.

Dneska jsem se jen tak matně zahleděl uprostřed balení kufru nad tím, jak na člověka může působit počasí. Na mne se po čtyřech dnech usmálo slunce a rozzářilo můj pokoj, který obývám v druhém patře. V tu chvíli jsme si byl jist, že mnohdy tak málo člověku stačí, aby mohl být alespoň na okamžik šťastný. Ať už je to třeba to slunéčko, nebo úsměv ve tváři pohledné dívky a nebo úspěch ve škole či zážitek s přáteli. Včera se dveře netrhli. Byla jedna návštěva za druhou. Já to celkem přežil, protože jsem byl pořád schovaný ve svém kumbálku, kde jsem se chvilku snažil učit dějepis, ale po chvíli jsem toho nechal, abych si mohl znova a znova říkat spolu s tóny Jarka Nohavicy, že se možná mýlím, vážně mýlím.

Vnucuji si to již víc než čtrnáct dní a to zvláště po té, co mé city dostaly vážnou pecku, se kterou nepočítali nebo si ji nechtěli přiznat. Tentokrát však přišla a byla to nešťastná hodina, minuta, ta krátká chvíle a pak následovala již jen tma, tma, nekonečná temnota. Asi to tak má být. Vím, že je pro mně nedosažitelná, že je ode mne na několik kilometrů daleko, ostatně to by možná nemusela být ani překážka, ale situace se vyvinula v můj neprospěch a již má jiného. V mém nitru se nyní svrhla bouře, tak jako vlny na tapetách, nyní se svíjí má loď. Postupně se rozpadá uprostřed vln a záleží jen na duševní síle kormidelníka, jestli ji udrží nad hladinou.
V prvních dnech jsem pokládal otázky sám sobě. Proč? Řekni mi Bože proč? Odpověď přišla zanedlouho a výstižně - "neobtěžoval ses ve svém egoismu spoléhat víc na mně než na lidi, proto jsi sám podle své vůle dopadl, jak jsi dopadl." Kráčel jsem mnohdy ulicí jak bez duše. Pořád myslel na ni, nebe a až nakonec proklínal sebe. Po týdnu, dvou, jsem již našel vyrovnání, ale jaké to vyrovnání bylo? Asi takové jako u Abraháma, když se odhodlal poslechnout Hospodina a šel mu obětovat svého Syna Izáka, u Jonáše, který uprostřed vln skončil v útrobách velryby nebo u mého jmenovce, který z vůle lidí měl zahynout v jámě lvové. Ale všichni ti tři měli jednoho společné. Neváhali se vzdát svých největších přání, tužeb a nadějí, aby neztratili poklad víry, lásku v Hospodinu.
I když mé srdce v jednu chvíli svírala beznaděj, po chvilkách jeho přítomnosti a útěchy nejsvětější matky jsem dosáhl znovunalezení své naděje, která nyní již byla jiná než předtím. Má životní cesta se nyní klikatí, tak jako nikdy předtím. Celá má budoucnost bude nyní záležet jen na tom, co provedu v tyto dny, měsíce, možná i roky. Kam až povede tato má cesta? Jako pápěrko snad dolétne k branám zapomnění.