Otec a syn

„ Tatí, tatí!“

Otec se ohlédl po hlase. Neviděl však svého synka.

Poodstoupil pár kroků stranou, aby získal lepší výhled. A tu mezi stromy spatřil svého chlapce. Klečel pod mohutným starým dubem. Hlavičku měl zvědavě skloněnou a volal.

„Tatí, tatí!“ Znělo to naléhavě a důležitě.

Otec se pousmál a šel za tím hláskem. Nohy se mu bořily do měkké půdy. Našlapoval lehce, jako by si užíval každý krůček. Jako by se bál, aby nenarušil jemnou krásu lesa. Jako by chtěl plout. Našlapoval tak potichu, že ho chlapec zaregistroval teprve ve chvíli, kdy poklekl vedle něj.

„Copak jsi našel?“ zeptal se ho. Jeho hlas obsahoval onen zvláštní otcovský tón, který nám dává pocit bezpečí a jistoty.

„Podívej. Ta kytka vyrostla uprostřed kamene.“ Přivřel oči a našpulil rtíky. „ Jak to? Vždyť potřebuje hlínu?!“

„ Protože má sílu.“

„Ta kytka?“ na jeho tváři se objevil udivený výraz.

„Ano.“

„A co to je za kytku? Je krásně bílá. Jako maminčina šála.“

„To je Ibišek. Ten by tady neměl růst. Nemá rád stín, potřebuje světlo.“

„Jak se sem asi dostal?!“ Chlapec se sklonil a pohladil prstem lísteček květu.

„Já to vím. Chceš vyprávět jeho příběh?“

„A ty ho znáš?“

„Já znám spousty příběhů. A znám i příběh téhle malé květinky.“

„Tak mi ho pověz.“

„Dobře, poslouchej.“

Chlapec přikývl a očima visel otci na rtech. A ten začal vyprávět.

„Před dávným časem, byla na poli za cestou vysetá kukuřice. Na okraji toho pole, rostl Ibišek. Bylo tam mnoho květů a bylo jim tam hezky. Tančívaly na melodii větru, dívaly se do slunce a radostně vítaly malé včelky roznášející jejich život.

 A jedna mladá laň tam noc co noc chodila. Hrabala kopýtkem v hlíně a snažila se dostat ven ty malé žluté čtverečky kukuřice. A jedné noci když se z pole vracela přes cestu zpět do lesa, šlápla mezi květy ibišku. Na noze se jí zachytilo malé semínko a držíce se za chloupky pevně jako klíště, nechalo se unášet do neznáma. A ta mladá laň ho donesla až sem. Semínku se tu líbilo a pustilo se. Zůstalo tady na tom kameni. Bylo mladé a nevědělo, že tady bude mít těžký život. Ale přežilo a vyrostlo v krásný květ. Na kameni našlo skulinku kde byla navátá hlína a z té žilo. Život si vždy najde cestu. Nikdy nezhasne bez boje.“

„A maminka nebyla silná?“

Chlapec se na otce podíval čistým a tázavým pohledem. Stejným pohledem, jaký vlastnila jeho matka.

„Maminka byla moc silná.“

„A proč umřela?“

„Protože ji život moc bolel, tak šla na místo, kde už nic nebolí.“

„A nás tady nechala.“ řekl chlapec smutně.

„Ne. Nenechala. Vždy tu bude s námi. V našem srdci.“

„Možná, že se maminka proměnila v tuhle kytku.“

„Možná ano.“

Otec se zvedl a obrátil oči do koruny velkého dubu. Po tváři mu tiše stékala slza. Setřel ji a sklonil se k chlapci. Uchopil ho v pase, vynesl ho na svou hruď a objal ho.

„Půjdeme domů.“

Odnášel chlapce pryč a jasně slyšel jeho zašeptání. „Ahoj maminko.“

Od té doby chodili na to místo každý rok v srpnovém měsíci. Vždy tu na ně čekala jedna rostlinka Ibišku.