Dopis

Ráno jsem se vytřeštěně vzbudila v cizí krajině.. vezli nás vlakem..

nevím koho „nás“ a nevím kdo..

Ale trať vedla místem, které jsem v tom snu důvěrně znala. Malý mořský záliv s písčitou pláží a „mým“ místem na skále, modrou mořskou vodou a průzračným pískem na dně. V tom snu jsem na to místo chodívala. Kdysi v tom snu. Byl tam dům a nějaký muž, který se mne dotýkal a já se dotýkala jeho. Neznámý i v tom snu.

..a pak mi došlo, že jsem vlastně strašný hajzl.. Každou chvíli mě zavalí vlna obrovské žárlivosti. Na všechno čeho se dotkneš.
Na vzduch, který každý den dýcháš
na chodník po kterém každý den chodíš
na lidi, které každý den potkáváš.

Na všechny, s kterými mluvíš.

Stydím se. Taková nepokora..

Říkáváš, že seznamování rozmělňuje..

Ale tys neodolal.. Jakoby kolem tebe bylo příliš toho tvrdého k žití a bylo třeba rozmělnit.. Pochopila jsem, k čemu mě potřebuješ.

Tak mě to zjištění rozjitřilo, že jsem si zapomněla doma baterku..
.. tma a měkké klouzavé našlapování.. svítím si mobilem.. černý pes není v černé tmě vidět.. jen  obrysy kmenů a větve proti pouličním svítilnám dole ve vesnici.. černé tíkavé ticho.. jemný dotyk kočičího hřbetu pod koleny.. Tady kousek bude ta větev, co ji neulomím. Vždycky mě praští do čela, skloním hlavu a neulomím..