Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+11 neviditelných
Stud
datum / id06.04.2009 / 317049Vytisknout |
autorEdvin1
kategoriePovídky
upřesnění kategorieminiatura
zobrazeno2537x
počet tipů9
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog
Zase - jen taková miniatura, bez větších ambicí, a tak kritiku vítám, ale nenárokuji si ji.

O jednom z mocných lidských pudů. O mírné zvrácenosti lidí, a také o nechápavosti těch, co trápení podobného druhu nezažívají.
Stud
„Dnes se budeme učit umývat pacienty,“ řekla učitelka žákyňkám. A jednomu žáku – víc chlapců ve třídě nebylo. Z kabely vytáhla dva balíčky. Nemocniční košile, se šňůrkami na zádech. Po kolikáté už?
Rozhlédla se po třídě.
Alena ztrnula. Minulý týden se vymluvila. Učitelka se vydala mezi řady a první balíček upustila před Honzou. Ten se ho hned chopil a začal jej rozbalovat. Alena se zahleděla do svých rukou na lavici a naslouchala krokům učitelky.
„Kantůrková!“ Druhý balíček pleskl o desku lavice před Alenou.
„Běžte do vedlejší třídy a převlékněte se tam,“ řekla učitelka a vrátila se k tabuli. Honza vyskočil a pochodoval ke dveřím. Alena se nepohnula.
„Tak, bude to?“
Alena se zvedla, vzala balíček a odešla za Honzou.
 
Když vešla do prázdné třídy, Honza si už svou košili natahoval přes hlavu. Vykoukl a zazubil se na Alenu. Ta přešla k lavici u okna a svůj balíček na ni položila. Honza si zpod košile vytáhl trenýrky a složil je do čtverečku. Položil je na pyramidu svého oblečení a posadil se na lavici, s nohama na židli. Opíral se lokty o nahá kolena a usmíval se na ni.
 
Alena se odtrhla od lavice a přikročila k oknu. Otevřela obě křídla. Z ulice k nim dolehly zvuky aut a skřípání tramvaje.
Opřela se lokty o rám okna a dívala se na ulici. Posunula se jak nejblíž, tak, že jí hlava i ramena vyčnívaly ven.
Honza se napřímil, a pak seskočil z lavice. Alena proti němu napřáhla ruku s otevřenou dlaní. Zůstal stát.
„Aleno, to je jen taková hra,“ řekl po chvíli. V jeho hlase už nebyl ani náznak veselosti. „Stará jede po mně.“ 
 
Udělal krok směrem k otevřenému oknu, ale Alena výhružně potřásla rukou a vyklonila se z okna ještě víc. Její nohy se jen špičkami dotýkaly podlahy. Zrakem přejel po jejích nohách, pak trupu, napjatém jako tětiva, a nakonec pohleděl do její tváře. Byla bílá jako stěna. Zvedl paži, jakoby chtěl Alenu stáhnout zpět, ale jedna z nohou se ihned zvedla a odlepila od podlahy, a on nechal ruku zase upadnout.
„Aleno, neblbni,“ zasyčel.
 
Tu celé její tělo zvláčnělo, hlava dopadla na parapet za oknem, dlaně se rozprostřely vedle ní, hruď, břicho i klín přilehly na rám okna, parapet uvnitř i kousek stěny pod ní. Obě nohy už zase stály na podlaze, ale kolena se podlomila a udeřila do ústředního topení. Než ji stačil zachytit, svezla se celá na podlahu. Dosedla do groteskní polohy, s levou tváří vtlačenou do žeber ústředního topení. Sklonil se a zahleděl se jí do očí. Byly zpola otevřené, a on uviděl pouze bělmo. Dotkl se krční tepny, ale ucuknul jako opařený a vyběhl na chodbu. Na dlažbě pleskala jeho bosá chodidla.
„Alena omdlela!“ vykřikl do dveří své třídy.
 
Poté, co jim učitelka zazvonila, skočili rodiče do auta a hnali se městem ke škole. Oba zapomněli, že táta je v rekonvalescenci po mozkové příhodě a že by neměl řídit.
 
Matka uložila Alenu v obýváku na gauč. Přikládala jí na čelo studené obklady a konejšivě na ni mluvila: „To máš z toho, že se učíš po celých nocích!“
Alena mlčela a hleděla do okna.
 
„Jel jsem nejmíň stovkou,“ říkal táta, tvářil se důležitě a ťukal špičkami prstů do kůže křesla.
„Stodvacítkou,“ přizvukovala matka, aniž by od dcery vzhlédla.
„Stodvacítkou,“ opakoval po ní otec a ťukal.
 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

27.10.2010 23:39:19Bíša
Hmm...
20.05.2009 09:22:35Edvin1
Díky, Eleno. A já mám zase rád pozorné a chápavé čtenáře.
dědEd :-)
19.05.2009 21:25:11Elena_
Ahoj, super, myslim, ze jsem to pochopila presne tak, jak jsi to napsal, i s tim nepochopenim stavu veci rodici... Takove ucitele znam..
06.05.2009 17:44:31Tragicus
"Dotkl se krční tepny, ale ucuknul jako opařený a vyběhl na chodbu. Na dlažbě pleskala jeho bosá chodidla.
„Alena omdlela!“ vykřikl do dveří své třídy."

Docela legracni, z toho "ucuknul jako opareny" jsem usoudil, ze ma zastavu, a on pak vykrikne, ze omdlela. Divne. Pokud jen omdlela, mela by mit tep, ale proc by pak H. ucukaval?

Konejsive mluveni s vykricnikem je take ponekud podivne.

Jinak docela dobre napsane, konec mi vsak prijde prazdny.
28.04.2009 10:00:17arkp
..všichni jsme děcka..tak jsem to myslela..
28.04.2009 09:18:27Edvin1
arkp: O pitomosti dětí to není.
27.04.2009 21:35:50arkp
.děcka pitomé..***
21.04.2009 15:51:06Edvin1
Andělíčku, vítej u nás!
To ukončení je záměr: mělo naznačit, že rodiče nechápali, oč jde.
A pak se mi líbí hudba, která má na závěr úplně jiný, ke zbytku skladby se nehodící akord.
Možná je to tik. ¨
Díky za návštěvu.
dědEd :-)
21.04.2009 15:04:59bestye
ano i mně přijde ten závěr trošičku ujetý z té lajny, kterou si na začátku nastavil. ale povídka se mi líbí, je ze života a uvěřitelná - takové mám ráda :c)*
17.04.2009 18:15:22Lakrov
redaktor prózy
Čte se to dobře, vyvolává to ty správné pocity, předesílané v úvodu. Akční scéna se vyvíjí jinak (úsporněji), než tuším při jejím zahájení, a pak se tak nějak rozplyne do 'povídání o rodičích'. Ale právě tím nevýrazným závěrem je z textu výrazně znát jeho autor.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.