Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProč ne?
15. 04. 2009
10
23
6099
Autor
Anthemis
Něco spíš pro oddech. Obyčejná povídka o obyčejných věcem psána obyčejným slohem :))
Kde je jí teď asi konec?
Hodiny ukazovaly půl páté. Tušil, že už neusne.
Šárka něco zamumlala a přetočila se na druhý bok. Chvilku se na ni díval; vypadala krásně… Je krásná…a navíc tak milá holka, zazněl mu automaticky v hlavě mámin hlas.
Vůbec si jí nezasloužil a věděl to. Měl ji rád a snažil se vážit si jí, nutil se do toho; uvědomoval si to. Jenže stejně se té iluze nevzdával, toho přesvědčení, že ji jednou bude milovat. Že jí vlastně miluje, ano, tohle je láska. Co by to bylo jiného?
Není špatné žít ve světě, kde je všechno tak, jak chce, aby bylo. Něco si namluví a jednou tomu vážně uvěří.
A jeho bláznivé sny je potřeba pohřbít hluboko pod zem.
Druhou takovou už nikdy mít nebude, nesmí jí ztratit. Nesmí prostě.
A Zuzka? Ne, nesmysl. Byl to jeden týden…jeden hloupý týden.
Proč jí pak nenapsal? Proboha proč?
Přišel mu od ní mail. Hned další den po tom, co se vrátili.
Jenže on už ten večer odjížděl zase pryč, na vodu, nestihl jí napsat; vždycky balí děsně zmateně, hlavně takhle narychlo. Byl rád, že to stihl a nasedl na vlak. Dobíhal ho po peróně, naskočil do posledního vagónu, už se skoro rozjížděl. Hlásili: Ukončete prosím nástup…
Ne, nezapomněl. Dokonce se mu o ní zdálo, hned první noc. Jenže tam byla Kamila. Tenkrát… jo, věděl, že z toho nic nebude. Ale bylo to fajn. Proč toho nevyužít? Líbila se mu děsně na základce. A ještě první rok na střední do ní byl blázen; udělal by cokoliv za jediný úsměv… Vždycky byl romantik a trochu magor.
No a přesně tahle Kamila…ne, nemusí si nic vysvětlovat. Bylo to fajn.
Jenže si na Zuzku mohl vzpomenout po příjezdu, ale nějak… Proč?
Nepamatoval si. Říkal si, že jí napíše, jo, určitě. Ale nenapsal. Snad už mu bylo hloupé odepisovat po tak dlouhé době, možná nevěděl čím začít. V hlavě měl Kamilu; i když věděl, že je to nesmysl, ale Kamila… Proč by se vlastně měl zabývat holkou, byť hezkou, se kterou vůbec nic nebylo, jenom si spolu povídali večer, když zapadalo slunko, leželi v trávě, kolem nich všude hory a létala tam kavčata…?
Možná si ji prostě vysnil. Nebylo by to konečně poprvé, s Kamilou to bylo stejné. Když ji potom opravdu poznal, bylo to docela zklamání. Pořád to byla Kamila, ale už ne ta dokonalá víla z jeho snů.
To už je ale dávno.
…Poslední večer si spojili spacáky. Ostatní se ho pak ptali, co že bylo. Nebylo nic. Vůbec nic. Prostě si povídali, pak usnuli. V noci ji hladil po vlasech; neprobudila se. Tak zase usnul.
Proč jí neodepsal?
A když jí napíše teď?
Po roce a půl?
„Mmmm…né…né…mmmmm.“
Lehl si zpátky do postele a přitiskl se k Šárce. Ale vůbec to nebylo ono; jenže s ní to nebylo ono ani na začátku.
Jestli máš aspoň trochu rozumu…
Kdo mu to říkal? Máma, kamarádka anebo si to říkal sám, když se na ni díval, když jí poslouchal?
Hodnější holku jsem v životě nepotkal.
Co bys chtěl víc? Je milá, chytrá a krásná.
Je. Samozřejmě že je!
Má tě ráda.
Já ji přece taky.
Jenže… Ale ne, žádné jenže.
Nevěřícně zírala na obrazovku počítače.
Ahoj. Nevím, jestli si na mě ještě pamatuješ… Vojta, potkali jsme se na zájezdu v Rumunsku. Ten kluk, co tě celou dobu děsně otravoval…
Je to asi hloupé, takhle po tak dlouhé době, ale stejně, jak se máš?
Koukal jsem nedávno na fotky a vzpomněl jsem si na tebe…došlo mi, že jsem ti neodepsal; strašně se stydím. A omlouvám se.
Jsem někdy hrozný idiot…
Ještě jednou se omlouvám. Vážně. Rád bych to nějak odčinil, jestli mi dáš možnost… Tak kdybys někdy chtěla, měla čas…a tak, však víš. Prostě bych tě rád viděl.
Vojta.
Vojta?
Jak by mohla zapomenout.
Hořce se ušklíbla. To sis vzpomněl včas, vážně.
Čekala napjatá snad dva měsíce, než pochopila, že čeká marně. Napsala plno dalších mailů, ale žádný z nich neodeslala. I když tady pořád byla možnost, že mu ten první prostě nedošel… mohlo se to stát, mohlo.
A tak mu psala: Ahoj, omlouvám se, jestli tě otravuju už podruhé, ale chtěla jsem… NE! …Ahoj. Nevím, jestli ti přišel můj první mail. Možná se někde zasekal, takže bych tě ještě jednou chtěla poprosit, jestli bys mi mohl třeba poslat nějaký odkaz, kam dáváš fotky, ráda bych se na ně podívala… Uloženo, neodesláno.
Pozdě v noci psala: Nemůžu tě dostat z hlavy… NE! …Strašně ráda vzpomínám na ten večer, kdy jsme si spojili spacáky…NE! …kdy jsme si spolu povídali za západu slunka, víš, jak zapadlo do mraků nad vrcholkama hor…NE!
Ráno ze vzteku: Nedokážeš ani odepsat? …Hloupost. Nebyla schopná se skutečně zlobit.
…A teď, po roce a půl, najednou… Co ho to napadlo? Byl snad opilý?
V pět ráno, hm. Musel být opilý, určitě. Zrovna se vrátil z nějakého flámu a napadl ho dobrý vtip.
Jo.
Jenže jí to stejně neuklidnilo.
Myslela si, že už ho z hlavy dostala. Ještě včera by na to klidně přísahala, však si na něj už pěkně dlouho nevzpomněla…
…Proč, Vojto? Proč teď?
Takže to nebyl jenom sen.
Vlastně věděl, že to nebyl sen, ale trochu v to doufal. Že když se podívá do schránky, nenajede mezi odeslanými…tento mail.
Co to psal za blbosti? …ale stejně, jak se máš?
Idiot.
„Kolik sníš vajíček?“
„Tři.“
Nejspíš neodepíše, takže je to vlastně jedno. On by odepsal, kdyby byl na jejím místě? Po tak dlouhé době? Určitě se tomu vysměje a hned ten mail smaže…
Ale co když to neudělá?
Nebyl si jistý, co skutečně chce; nebo vlastně si jistý byl, ale nechtěl být, proto si do hlavy cpal přesvědčovací myšlenky, že lepší bude, když mu neodepíše. Nejlepší.
„Jakpak ses dneska vyspala?“
Usmála se na něj a dala mu pusu. „Ve tři mi nějací kluci bouchali na dveře a řvali, že chtějí mluvit s Danielou. Ale jinak pohodová noc.“
„Nám se zase vrátil Honza ve čtyři a zpíval internacionálu.“
„Internacionálu?“
„Hm,“ pokrčil rameny a usmál se. „Na základce se mu říkalo Lenin.“
Taky se usmála. „Půjdem večer do toho kina?“
„Jo. Už jsem mluvil s Tomášem a říkal, že s Hankou půjdou taky. Možná i Verča a Ivka.“
Nenapíšu Vojtovi, řekla si pevně.
Ahoj.
Docela překvapení, po tak dlouhé době, to ti řeknu. Co tě to tak napadlo?
Pokud chceš, můžem se někdy potkat, vlastně bych tě docela ráda viděla. Budu mít čas příští víkend, tak se můžem domluvit…
Zuzka.
Ráda by mě viděla.
Znovu si přečetl celý mail.
A napadlo ho, že jí nenapíše; nějaký obranný reflex. Vždyť Šárka sotva odešla do školy. Přál jí hezký den a líbal jí.
Jedno setkání…co se může stát?
Beztak zjistí, že jeho vysněná…víla (musel se tomu usmát), že je úplně jiná, než si jí pamatuje a ještě rád uteče zpátky k Šárce. A třeba konečně pochopí, že nemá hledat jinde, že už našel…
Jo, měl by to zkusit. Nemá co ztratit. Takže…
Příští víkend?
Paráda, to zrovna chce jet Šárka domů. Zrovna včera to říkala, že její ségra má narozky nebo něco. Takže… takže jo.
Spokojeně se usmál.
Měla na sebe vztek. Moc dlouho jí to přesvědčení nevydrželo.
Večer koukala na film a jeden z herců…do háje. Něčím jí Vojtu připomínal…a pak ten pocit (a zdálo se jí, že dnešek byl plný znamení) jisté osudovosti. Co když?
Nejspíš je to hloupost, ale… Milovala ho tehdy a pořád jí není lhostejný.
Ano, Petra má moc ráda a je s ním fajn, ale…
Ne, neměla mu psát!
Petr si tohle nezaslouží…
Povzdechla si. Proč se jí musel Vojta ozvat ve chvíli, kdy konečně začínala mít pocit, že všechno začíná klapat?
Jenže by asi byla pitomost neodepsat.
Co můžu ztratit? ptala se sama sebe. Bude to jenom jedno setkání. A co?
Nejspíš si už ani nebudem mít co říct…anebo zjistím, že to byl vážně opilecký vtip a on už vůbec nenapíše zpátky… Taky možnost.
A zdálo se jí, že chce, aby to tak bylo.
„Ahoj.“
Čekal na ni na nádraží; nástupiště bylo poloprázdné. Nezměnil se. Musela se pousmát; i ta samá bunda, už tehdy dost sepraná. Jen vlasy možná trochu delší, jo.
„Ahoj.“
Nastala chvilka nejistého ticha; dívali se na sebe a oba byli trochu nervózní. Mají se snad obejmout nebo si dát pusu?
Ještě jednou se usmáli.
„Jakou jsi měla cestu?“
„Jo, v pohodě. Jenom jsem málem usla…“
A pomalým krokem vyšli k podchodu.
Jejich nervozita rychle opadla; nadšeni z toho, že si mají co říct, že se nezměnili, mluvili, rychle, překotně, smáli se.
Jak se měli, co studujou, jak žijou a spousta dalších slov…
Pak se jí u druhého piva zeptal: „A co, chodíš s někým?“
Trochu se lekla; chtěla se vlastně téhle otázce vyhnout. „Jo,“ přikývla. A hned se napila. „S Petrem.“
„A?“
Usmála se. „Co a? Je to super kluk.“ Rozhodla se bojovat sama proti sobě.
„Tak to je fajn, to máš dobré…“
„A ty?“
„Jo, já mám Šárku, ale, no…“
„Co?“
„Nevím. V poslední době, nějak…mám ji rád, ale není to prostě ono.“
Pokývala hlavou. „Taky jsem to tak dřív mívala. Ale s Petrem je to konečně…“ nechala větu nedokončenou; už ji to samotné přišlo trochu moc frázovité; sama by si to nevěřila. A přitom to tak myslela, opravdu. Vždyť to tak přece je!
„Tak to ti závidím. Víš, já ji mám moc rád. Vážně. Ale něco tomu chybí; není to její vina!“ zarazil se. „Jenže na tom…nezáleží.“ Vlepil si pomyslnou facku. Ne, takhle ne. A rychle stočil téma.
Dívala se na sebe do zrcadla, poupravila si vlasy, usmála se.
Byla dneska krásná; věděla to. Chtěla být. Ale zároveň nechtěla; protože…když je krásná, když si to uvědomuje (naštěstí pořád né tak často…), začíná se tak chovat. Sebevědomí jí stoupne do hlavy, začne se hloupě smát a hloupě mluvit; ono to funguje. Pokud nejsou střízliví; a oni teď už nejsou.
Taky proto se vidí tak krásná; po půl litru vína…normálně moc nepije.
Začala se sama sobě smát.
Už dlouho se necítila tak nádherně. Miluje ho.
Když přicházela zpátky ke stolu, zářila. Taková malá hvězdička na obloze, kouzelná, smějící se; na něj.
Jeho.
Měl chuť jí políbit; ale jenom se na ni díval, užíval si to, že se oba pořád ještě tváří jakože nic, i když jsou na tom úplně stejně; ten pohled v jejích očích…
„Tak pojďme ke mně, když prší.“
Podívala se na něj a pobaveně se usmála. „K tobě, jo?“
„Aspoň se podíváš, jak žije takový zoufalec jako já.“
„A jak ty vlastně bydlíš?“
„Se dvěma kámoši na privátě. Ale ti zrovna nejsou doma.“
Znovu se usmála. „Tak jo. Na procházku po městě to moc není.“
Seděli vedle sebe na pohovce a koukali se na fotky. Jejich stehna se lehce dotkla.
Neuhnula.
A on se lehce usmál. „Jé, to bylo tam. Už vím! To bylo ten den, jak jsme pak zatměli, že jo?“
Víno pomalu přestávalo působit, navíc odmítla jakýkoliv další alkohol a chtěla radši čaj. A teď jí začínalo být trochu na nic. Jako obvykle jí trochu bolela hlava, cítila se docela unavená. Podívala se na něj.
Ne, je blázen. Neměla za ním vůbec jezdit.
Je to krásné, to jo, ale zbytečné.
Zvedla se a šla do koupelny. Když se vrátila, sedla si naproti něj do křesla. „Za chvilku budu muset jet.“
„Jet? Kam?“
„No domů. Už bude půl deváté. Vlak mi jede v devět pět.“
„To přijdeš někdy těsně před půlnocí, ne?“
„Jo. Akorát mi hned jede autobus.“
„Přece se ti nechce jezdit tak pozdě domů.“
Usmála se. „Proč? Nevadí mi to.“
„A to se nebojíš?“
„Čeho?“
„Strašidel.“
Rozesmála se. „Ne.“
„Ale já se o tebe budu bát.“
„Napíšu ti, až dojedu.“
„A nechceš tu zůstat?“
„Ne, to nejde…“
„Proč ne?“
„Říkala jsem, že přijedu dneska.“
„A komu?“
„Mámě.“
„Tak jí napiš, že přijedeš až zítra.“
„A ona se pak bude ptát…“
„A co?“
„Prostě ne.“
„Zuzí…“
„Ne, nech toho, prosím.“
„Nejsi přece malá, abys nemohla jednou nepřijít domů.“
„Ale máma je prostě… má hrozně ráda Petra…a začala by se ptát, kde jsem byla a tak…“
„Tak bys jí řekla, že u kamaráda.“
„No to právě ne. Petrovi to klidně říct můžu, ale jí ne. Hned by si myslela bůhvíco.“
„Tak ať si myslí. Když to můžeš říct Petrovi…“
„Můžu. Ale říkat se mi mu to nechce.“
„Tak mu nic neříkej a zůstaň tu.“
„Vážně to nejde.“
„Zuzko, zůstaň tu. Venku je hnusně, prší tam a je tam tma.“
„Nemusíš jít se mnou.“
„Ale právě že musím.“
„Klidně dojdu na nádraží sama.“
„To bych tě nepustil.“
Povzdechla si. „Nemám tu vůbec nic. Žádné věci, ani zubní kartáček.“
„Ten si můžeš půjčit klidně můj…teda pokud by ti to nevadilo. …Zuzko, zůstaň tu.“
Slyšela, jak déšť naráží do okna. Nechtělo se jí nikam chodit, ale zároveň měla strach tu zůstat. Co když bude něco chtít a ona…ne, ne, musí jet!
„No tak, prosím.“
„Je pravda, že je tam hnusně.“
„No to je, děsně. Však to slyšíš. Pořádný slejvák.“
Ach jo. Co? Co má říct? „Tak jo.“
„Vážně?“ rozzářil se. „To jsem rád.“
„Zdávají se mi o tobě sny. …Ne, nesměj se, vážně. V poslední době dost často.“
„Mně se o tobě zdávalo dřív.“
„Jo?“
„Jo.“
„Jsem hrozně rád, že jsi přijela.“
„Jo, byl to fajn den.“
„Můžem ho zas brzo zopakovat, jestli budeš chtít.“
Mlčky přikývla. Nedívala se na něj. „Bydlíš tady i se Šárkou?“ zeptala se pak.
„Bývá tu často, ale jinak bydlí s rodiči.“
Zase jenom přikývla. „My jsme s Petrem spolu na stejné koleji.“
„A jak dlouho jste spolu?“
„Devět měsíců.“
„Ty jo, to je dlouho. Já jsem se Šárkou ani ne půl roku…“
„Možná se to mezi váma zas spraví.“
„Ale ono není co spravovat. Nikdy to neklapalo. Jenom jsem chtěl, aby jo. Myslel jsem si…ale tak to nikdy nebylo a nebude.“
„To je mi líto.“
„Proč?“
Chvilku mlčela. „Tobě není?“
„Trochu.“
Dlouho seděli beze slova. On přemýšlel nad tím, co se stane; jestli se něco stane. Začínal mít špatný pocit, nevěděl. Díval se na ni a byla tak krásná, ale už úplně jiná než ve vinárně. Vzdálenější.
Tak moc toužil se jí dotknout. Pohladit ji po vlasech, chytit za ruku; vždycky měla tak studené ruce…
Jenže ona seděla, nedívala se na něj; přemýšlela. A on netušil nad čím.
„Proč jsi mi napsal?“ zeptala se konečně.
Chvilku mlčel, než řekl pomalým hlasem: „Protože se mi o tobě zdálo, probudil jsem se…říkal jsem si, jak se asi máš…a že jsem docela blázen, když na tebe myslím…“
Pousmála se. „To jsi.“
„Říkal jsem si, že je úplně minimální šance, že bys odpověděla, natož přijela…a teď jsi tady.“
Podívala se na něj. Jeho přítomnost jí ničila všechny sliby, které dala sama sobě. Ještě před chvílí.
Proč se na ní tak dívá? A proč říká to, co říká?
„Miluju tě.“
Mlčela. Neměla co říct; a ani nemohla. Nedostala by ze sebe slovo. Nadechla se a cítila, jak by jen zachraptěla.
„Já vím, že je všechno už úplně jinak, já vím… A je mi líto, že jsem na to nepřišel dřív…ale teď už to vím. Prostě…“
Zavrtěla lehce hlavou. „Vůbec mě neznáš,“ šeptla.
„Probudil jsem se z toho snu a věděl jsem, že jsi to ty.“
„Vůbec mě neznáš,“ opakovala; spíš sama pro sebe.
Díval se na ni a čekal; pak pokračoval. „Nejspíš je pozdě, já vím…ale musel jsem to zkusit…“
Zvedla k němu oči. A najednou cítila, jak jí hladí jeho prsty po ruce.
„Proč?“ Šárka na něj zírala; vůbec tomu nerozuměla. Rty se jí lehce chvěly, oči prosily…co to říkáš za nesmysly? Řekni, řekni, že to jsou nesmysly…
„Nějak…se to ztratilo…“
„Co se ztratilo?“
„Ty za nic nemůžeš…jenom…už tě nemiluju, rád bych, ale…“
„Vojto, co se stalo?“
„Nic se nestalo…jenom…to už je delší dobu…a přemýšlel jsem, teď…mám tě moc rád, ale… Copak ty to necítíš?“
Neřekla nic, ale její široce rozevřené oči a pootevřená chvějící se ústa mu dávala odpověď.
Nadechl se. „Nechtěl jsem ti nic říkat…už je to delší doba, myslel jsem si, že…se to zlepší, já nevím. Že to přejde, ale… Nechci ti už lhát…“ Skoro začínal litovat, že vůbec začal. Snad měl počkat…ale už bylo pozdě, už to řekl. Vůbec nic netušila a on jí řekne, že začíná mít pocit, že to nedává smysl… Co? Prostě všechno, mezi námi… „Šári, já jenom už nechci udržovat dál tu iluzi, chápeš? Nechci ti lhát,“ věděl, že se do všeho zamotává. Chtěl by utéct pryč. Ale ona tu stála proti němu a bojovala se slzami; nechtěla před ním plakat.
„Proč?“ ptala se znovu stísněným hlasem.
„Já už tě nemiluju.“ Hlas se mu proti jeho vůli zachvěl. Dívat se na ni hrozně bolelo. Ale už se jednou rozhodl…musí to dotáhnout do konce, už nejde couvnout, nejde couvnout… A je to lepší i pro ni; je, to si přece vyjasnil, ví to… Vždyť ona…zaslouží si někoho lepšího, kdo si jí vážně bude vážit… Ne mě, opakoval si a sotva se na ni dokázal podívat.
„Stalo se něco, Vojto? Stalo?“
Zavrtěl hlavou.
„A co…co teda teď…?“ zeptala se; slzy jí vystoupily do očí. A už je neschovávala.
„Běž prosím tě domů,“ dostal ze sebe.
Přikývla. A pak si beze slova začala sbírat věci; trošku chaoticky. Rukama si občas otřela oči. Ale nevzlykala.
Musel se opřít o zeď; stahovalo se mu hrdlo…ale už nemůže couvnout… Zaryl nehty do stěny. Vždyť ona jen úplně tiše pláče…
Seděl v křesle a snažil se uklidnit. Zavřel pevně oči. A pokoušel se myslet na Zuzku. A neustále si zdůvodňoval, proč udělal dobře… Jo, malinko se cítil líp, když se za Šárkou zavřely dveře. Mohl se nadechnout; uvolnit bolest v krku…
Představoval si to jiné; ráno. Když doprovodil Zuzku na vlak, když jí políbil na nástupišti a pak držel za ruku z okýnka, dokud se vlak nerozjel…
Pustil si hudbu a dopil zbytek čaje na stole. Cítil ve vzduchu její vůni, byla tu s ním v noci, dotýkal se jejího těla…a cítil ještě brnění jejích doteků na své kůži.
Byla tady, stalo se to.
Měl by jí napsat…jak dojela a že… Ne, o Šárce jí psát nebude. Jenom…jí napíše. Něco veselého.
Pustil internet a otevřel si schránku.
Jedna nepřečtená zpráva.
Ahoj Vojto,
celou cestu vlakem jsem přemýšlela, co ti napíšu a stejně jsem nic kloudného nevymyslela…no jo :) Byl to krásný den, krásný večer, ale…nemělo se to tak stát.
Za pár dní tě to zase přejde, nemiluješ mě a víš to líp než já.
Omlouvám se, neměla jsem to dopustit… Hodně jsem o takové chvíli snila, ale přišla prostě pozdě… Miluju Petra a teď to vím mnohem pevněji než předtím… Vážně se ti omlouvám.
Zuzka.
P.S. Prosím tě, neodepisuj mi.
Dopsala mail a odeslala ho. S trochou mrazení v zádech. Ale věděla, že dělá dobře. Možná by byla chvilku bláznivě šťastná, jenomže jemu by se za chvilku zdálo zase o jiné a ona by zůstala sama, děsně zamilovaná.
Petr jí má rád. Může mu věřit. Navíc ho miluje; v tu chvíli, kdy ji Vojta hladil, když se líbali…uvědomila si, že to není ono… Ano, bylo to krásné, ale s Petrem je to všechno jiné… Proto v sobě taky našla sílu Vojtu zastavit.
Líbilo se jí, že jí pochopil; držel jí pak za ruku a usínal.
A ona počkala, až začal pravidelně oddychovat a pak svoji ruku osvobodila z té jeho.
Prosím tě, neodepisuj mi.
Vytáhl ze šuplíku tabák a papírky. Slíbil Šárce, že s tím skončí… Jenže co. Teď.
Zapálil si, natáhl kouř. Ale pak cigaretu típl v popelníku.
Ty jsi fakt magor, pomyslel si a rozbrečel se.
Hodiny ukazovaly půl páté. Tušil, že už neusne.
Šárka něco zamumlala a přetočila se na druhý bok. Chvilku se na ni díval; vypadala krásně… Je krásná…a navíc tak milá holka, zazněl mu automaticky v hlavě mámin hlas.
Vůbec si jí nezasloužil a věděl to. Měl ji rád a snažil se vážit si jí, nutil se do toho; uvědomoval si to. Jenže stejně se té iluze nevzdával, toho přesvědčení, že ji jednou bude milovat. Že jí vlastně miluje, ano, tohle je láska. Co by to bylo jiného?
Není špatné žít ve světě, kde je všechno tak, jak chce, aby bylo. Něco si namluví a jednou tomu vážně uvěří.
A jeho bláznivé sny je potřeba pohřbít hluboko pod zem.
Druhou takovou už nikdy mít nebude, nesmí jí ztratit. Nesmí prostě.
A Zuzka? Ne, nesmysl. Byl to jeden týden…jeden hloupý týden.
Proč jí pak nenapsal? Proboha proč?
Přišel mu od ní mail. Hned další den po tom, co se vrátili.
Jenže on už ten večer odjížděl zase pryč, na vodu, nestihl jí napsat; vždycky balí děsně zmateně, hlavně takhle narychlo. Byl rád, že to stihl a nasedl na vlak. Dobíhal ho po peróně, naskočil do posledního vagónu, už se skoro rozjížděl. Hlásili: Ukončete prosím nástup…
Ne, nezapomněl. Dokonce se mu o ní zdálo, hned první noc. Jenže tam byla Kamila. Tenkrát… jo, věděl, že z toho nic nebude. Ale bylo to fajn. Proč toho nevyužít? Líbila se mu děsně na základce. A ještě první rok na střední do ní byl blázen; udělal by cokoliv za jediný úsměv… Vždycky byl romantik a trochu magor.
No a přesně tahle Kamila…ne, nemusí si nic vysvětlovat. Bylo to fajn.
Jenže si na Zuzku mohl vzpomenout po příjezdu, ale nějak… Proč?
Nepamatoval si. Říkal si, že jí napíše, jo, určitě. Ale nenapsal. Snad už mu bylo hloupé odepisovat po tak dlouhé době, možná nevěděl čím začít. V hlavě měl Kamilu; i když věděl, že je to nesmysl, ale Kamila… Proč by se vlastně měl zabývat holkou, byť hezkou, se kterou vůbec nic nebylo, jenom si spolu povídali večer, když zapadalo slunko, leželi v trávě, kolem nich všude hory a létala tam kavčata…?
Možná si ji prostě vysnil. Nebylo by to konečně poprvé, s Kamilou to bylo stejné. Když ji potom opravdu poznal, bylo to docela zklamání. Pořád to byla Kamila, ale už ne ta dokonalá víla z jeho snů.
To už je ale dávno.
…Poslední večer si spojili spacáky. Ostatní se ho pak ptali, co že bylo. Nebylo nic. Vůbec nic. Prostě si povídali, pak usnuli. V noci ji hladil po vlasech; neprobudila se. Tak zase usnul.
Proč jí neodepsal?
A když jí napíše teď?
Po roce a půl?
„Mmmm…né…né…mmmmm.“
Lehl si zpátky do postele a přitiskl se k Šárce. Ale vůbec to nebylo ono; jenže s ní to nebylo ono ani na začátku.
Jestli máš aspoň trochu rozumu…
Kdo mu to říkal? Máma, kamarádka anebo si to říkal sám, když se na ni díval, když jí poslouchal?
Hodnější holku jsem v životě nepotkal.
Co bys chtěl víc? Je milá, chytrá a krásná.
Je. Samozřejmě že je!
Má tě ráda.
Já ji přece taky.
Jenže… Ale ne, žádné jenže.
Nevěřícně zírala na obrazovku počítače.
Ahoj. Nevím, jestli si na mě ještě pamatuješ… Vojta, potkali jsme se na zájezdu v Rumunsku. Ten kluk, co tě celou dobu děsně otravoval…
Je to asi hloupé, takhle po tak dlouhé době, ale stejně, jak se máš?
Koukal jsem nedávno na fotky a vzpomněl jsem si na tebe…došlo mi, že jsem ti neodepsal; strašně se stydím. A omlouvám se.
Jsem někdy hrozný idiot…
Ještě jednou se omlouvám. Vážně. Rád bych to nějak odčinil, jestli mi dáš možnost… Tak kdybys někdy chtěla, měla čas…a tak, však víš. Prostě bych tě rád viděl.
Vojta.
Vojta?
Jak by mohla zapomenout.
Hořce se ušklíbla. To sis vzpomněl včas, vážně.
Čekala napjatá snad dva měsíce, než pochopila, že čeká marně. Napsala plno dalších mailů, ale žádný z nich neodeslala. I když tady pořád byla možnost, že mu ten první prostě nedošel… mohlo se to stát, mohlo.
A tak mu psala: Ahoj, omlouvám se, jestli tě otravuju už podruhé, ale chtěla jsem… NE! …Ahoj. Nevím, jestli ti přišel můj první mail. Možná se někde zasekal, takže bych tě ještě jednou chtěla poprosit, jestli bys mi mohl třeba poslat nějaký odkaz, kam dáváš fotky, ráda bych se na ně podívala… Uloženo, neodesláno.
Pozdě v noci psala: Nemůžu tě dostat z hlavy… NE! …Strašně ráda vzpomínám na ten večer, kdy jsme si spojili spacáky…NE! …kdy jsme si spolu povídali za západu slunka, víš, jak zapadlo do mraků nad vrcholkama hor…NE!
Ráno ze vzteku: Nedokážeš ani odepsat? …Hloupost. Nebyla schopná se skutečně zlobit.
…A teď, po roce a půl, najednou… Co ho to napadlo? Byl snad opilý?
V pět ráno, hm. Musel být opilý, určitě. Zrovna se vrátil z nějakého flámu a napadl ho dobrý vtip.
Jo.
Jenže jí to stejně neuklidnilo.
Myslela si, že už ho z hlavy dostala. Ještě včera by na to klidně přísahala, však si na něj už pěkně dlouho nevzpomněla…
…Proč, Vojto? Proč teď?
Takže to nebyl jenom sen.
Vlastně věděl, že to nebyl sen, ale trochu v to doufal. Že když se podívá do schránky, nenajede mezi odeslanými…tento mail.
Co to psal za blbosti? …ale stejně, jak se máš?
Idiot.
„Kolik sníš vajíček?“
„Tři.“
Nejspíš neodepíše, takže je to vlastně jedno. On by odepsal, kdyby byl na jejím místě? Po tak dlouhé době? Určitě se tomu vysměje a hned ten mail smaže…
Ale co když to neudělá?
Nebyl si jistý, co skutečně chce; nebo vlastně si jistý byl, ale nechtěl být, proto si do hlavy cpal přesvědčovací myšlenky, že lepší bude, když mu neodepíše. Nejlepší.
„Jakpak ses dneska vyspala?“
Usmála se na něj a dala mu pusu. „Ve tři mi nějací kluci bouchali na dveře a řvali, že chtějí mluvit s Danielou. Ale jinak pohodová noc.“
„Nám se zase vrátil Honza ve čtyři a zpíval internacionálu.“
„Internacionálu?“
„Hm,“ pokrčil rameny a usmál se. „Na základce se mu říkalo Lenin.“
Taky se usmála. „Půjdem večer do toho kina?“
„Jo. Už jsem mluvil s Tomášem a říkal, že s Hankou půjdou taky. Možná i Verča a Ivka.“
Nenapíšu Vojtovi, řekla si pevně.
Ahoj.
Docela překvapení, po tak dlouhé době, to ti řeknu. Co tě to tak napadlo?
Pokud chceš, můžem se někdy potkat, vlastně bych tě docela ráda viděla. Budu mít čas příští víkend, tak se můžem domluvit…
Zuzka.
Ráda by mě viděla.
Znovu si přečetl celý mail.
A napadlo ho, že jí nenapíše; nějaký obranný reflex. Vždyť Šárka sotva odešla do školy. Přál jí hezký den a líbal jí.
Jedno setkání…co se může stát?
Beztak zjistí, že jeho vysněná…víla (musel se tomu usmát), že je úplně jiná, než si jí pamatuje a ještě rád uteče zpátky k Šárce. A třeba konečně pochopí, že nemá hledat jinde, že už našel…
Jo, měl by to zkusit. Nemá co ztratit. Takže…
Příští víkend?
Paráda, to zrovna chce jet Šárka domů. Zrovna včera to říkala, že její ségra má narozky nebo něco. Takže… takže jo.
Spokojeně se usmál.
Měla na sebe vztek. Moc dlouho jí to přesvědčení nevydrželo.
Večer koukala na film a jeden z herců…do háje. Něčím jí Vojtu připomínal…a pak ten pocit (a zdálo se jí, že dnešek byl plný znamení) jisté osudovosti. Co když?
Nejspíš je to hloupost, ale… Milovala ho tehdy a pořád jí není lhostejný.
Ano, Petra má moc ráda a je s ním fajn, ale…
Ne, neměla mu psát!
Petr si tohle nezaslouží…
Povzdechla si. Proč se jí musel Vojta ozvat ve chvíli, kdy konečně začínala mít pocit, že všechno začíná klapat?
Jenže by asi byla pitomost neodepsat.
Co můžu ztratit? ptala se sama sebe. Bude to jenom jedno setkání. A co?
Nejspíš si už ani nebudem mít co říct…anebo zjistím, že to byl vážně opilecký vtip a on už vůbec nenapíše zpátky… Taky možnost.
A zdálo se jí, že chce, aby to tak bylo.
„Ahoj.“
Čekal na ni na nádraží; nástupiště bylo poloprázdné. Nezměnil se. Musela se pousmát; i ta samá bunda, už tehdy dost sepraná. Jen vlasy možná trochu delší, jo.
„Ahoj.“
Nastala chvilka nejistého ticha; dívali se na sebe a oba byli trochu nervózní. Mají se snad obejmout nebo si dát pusu?
Ještě jednou se usmáli.
„Jakou jsi měla cestu?“
„Jo, v pohodě. Jenom jsem málem usla…“
A pomalým krokem vyšli k podchodu.
Jejich nervozita rychle opadla; nadšeni z toho, že si mají co říct, že se nezměnili, mluvili, rychle, překotně, smáli se.
Jak se měli, co studujou, jak žijou a spousta dalších slov…
Pak se jí u druhého piva zeptal: „A co, chodíš s někým?“
Trochu se lekla; chtěla se vlastně téhle otázce vyhnout. „Jo,“ přikývla. A hned se napila. „S Petrem.“
„A?“
Usmála se. „Co a? Je to super kluk.“ Rozhodla se bojovat sama proti sobě.
„Tak to je fajn, to máš dobré…“
„A ty?“
„Jo, já mám Šárku, ale, no…“
„Co?“
„Nevím. V poslední době, nějak…mám ji rád, ale není to prostě ono.“
Pokývala hlavou. „Taky jsem to tak dřív mívala. Ale s Petrem je to konečně…“ nechala větu nedokončenou; už ji to samotné přišlo trochu moc frázovité; sama by si to nevěřila. A přitom to tak myslela, opravdu. Vždyť to tak přece je!
„Tak to ti závidím. Víš, já ji mám moc rád. Vážně. Ale něco tomu chybí; není to její vina!“ zarazil se. „Jenže na tom…nezáleží.“ Vlepil si pomyslnou facku. Ne, takhle ne. A rychle stočil téma.
Dívala se na sebe do zrcadla, poupravila si vlasy, usmála se.
Byla dneska krásná; věděla to. Chtěla být. Ale zároveň nechtěla; protože…když je krásná, když si to uvědomuje (naštěstí pořád né tak často…), začíná se tak chovat. Sebevědomí jí stoupne do hlavy, začne se hloupě smát a hloupě mluvit; ono to funguje. Pokud nejsou střízliví; a oni teď už nejsou.
Taky proto se vidí tak krásná; po půl litru vína…normálně moc nepije.
Začala se sama sobě smát.
Už dlouho se necítila tak nádherně. Miluje ho.
Když přicházela zpátky ke stolu, zářila. Taková malá hvězdička na obloze, kouzelná, smějící se; na něj.
Jeho.
Měl chuť jí políbit; ale jenom se na ni díval, užíval si to, že se oba pořád ještě tváří jakože nic, i když jsou na tom úplně stejně; ten pohled v jejích očích…
„Tak pojďme ke mně, když prší.“
Podívala se na něj a pobaveně se usmála. „K tobě, jo?“
„Aspoň se podíváš, jak žije takový zoufalec jako já.“
„A jak ty vlastně bydlíš?“
„Se dvěma kámoši na privátě. Ale ti zrovna nejsou doma.“
Znovu se usmála. „Tak jo. Na procházku po městě to moc není.“
Seděli vedle sebe na pohovce a koukali se na fotky. Jejich stehna se lehce dotkla.
Neuhnula.
A on se lehce usmál. „Jé, to bylo tam. Už vím! To bylo ten den, jak jsme pak zatměli, že jo?“
Víno pomalu přestávalo působit, navíc odmítla jakýkoliv další alkohol a chtěla radši čaj. A teď jí začínalo být trochu na nic. Jako obvykle jí trochu bolela hlava, cítila se docela unavená. Podívala se na něj.
Ne, je blázen. Neměla za ním vůbec jezdit.
Je to krásné, to jo, ale zbytečné.
Zvedla se a šla do koupelny. Když se vrátila, sedla si naproti něj do křesla. „Za chvilku budu muset jet.“
„Jet? Kam?“
„No domů. Už bude půl deváté. Vlak mi jede v devět pět.“
„To přijdeš někdy těsně před půlnocí, ne?“
„Jo. Akorát mi hned jede autobus.“
„Přece se ti nechce jezdit tak pozdě domů.“
Usmála se. „Proč? Nevadí mi to.“
„A to se nebojíš?“
„Čeho?“
„Strašidel.“
Rozesmála se. „Ne.“
„Ale já se o tebe budu bát.“
„Napíšu ti, až dojedu.“
„A nechceš tu zůstat?“
„Ne, to nejde…“
„Proč ne?“
„Říkala jsem, že přijedu dneska.“
„A komu?“
„Mámě.“
„Tak jí napiš, že přijedeš až zítra.“
„A ona se pak bude ptát…“
„A co?“
„Prostě ne.“
„Zuzí…“
„Ne, nech toho, prosím.“
„Nejsi přece malá, abys nemohla jednou nepřijít domů.“
„Ale máma je prostě… má hrozně ráda Petra…a začala by se ptát, kde jsem byla a tak…“
„Tak bys jí řekla, že u kamaráda.“
„No to právě ne. Petrovi to klidně říct můžu, ale jí ne. Hned by si myslela bůhvíco.“
„Tak ať si myslí. Když to můžeš říct Petrovi…“
„Můžu. Ale říkat se mi mu to nechce.“
„Tak mu nic neříkej a zůstaň tu.“
„Vážně to nejde.“
„Zuzko, zůstaň tu. Venku je hnusně, prší tam a je tam tma.“
„Nemusíš jít se mnou.“
„Ale právě že musím.“
„Klidně dojdu na nádraží sama.“
„To bych tě nepustil.“
Povzdechla si. „Nemám tu vůbec nic. Žádné věci, ani zubní kartáček.“
„Ten si můžeš půjčit klidně můj…teda pokud by ti to nevadilo. …Zuzko, zůstaň tu.“
Slyšela, jak déšť naráží do okna. Nechtělo se jí nikam chodit, ale zároveň měla strach tu zůstat. Co když bude něco chtít a ona…ne, ne, musí jet!
„No tak, prosím.“
„Je pravda, že je tam hnusně.“
„No to je, děsně. Však to slyšíš. Pořádný slejvák.“
Ach jo. Co? Co má říct? „Tak jo.“
„Vážně?“ rozzářil se. „To jsem rád.“
„Zdávají se mi o tobě sny. …Ne, nesměj se, vážně. V poslední době dost často.“
„Mně se o tobě zdávalo dřív.“
„Jo?“
„Jo.“
„Jsem hrozně rád, že jsi přijela.“
„Jo, byl to fajn den.“
„Můžem ho zas brzo zopakovat, jestli budeš chtít.“
Mlčky přikývla. Nedívala se na něj. „Bydlíš tady i se Šárkou?“ zeptala se pak.
„Bývá tu často, ale jinak bydlí s rodiči.“
Zase jenom přikývla. „My jsme s Petrem spolu na stejné koleji.“
„A jak dlouho jste spolu?“
„Devět měsíců.“
„Ty jo, to je dlouho. Já jsem se Šárkou ani ne půl roku…“
„Možná se to mezi váma zas spraví.“
„Ale ono není co spravovat. Nikdy to neklapalo. Jenom jsem chtěl, aby jo. Myslel jsem si…ale tak to nikdy nebylo a nebude.“
„To je mi líto.“
„Proč?“
Chvilku mlčela. „Tobě není?“
„Trochu.“
Dlouho seděli beze slova. On přemýšlel nad tím, co se stane; jestli se něco stane. Začínal mít špatný pocit, nevěděl. Díval se na ni a byla tak krásná, ale už úplně jiná než ve vinárně. Vzdálenější.
Tak moc toužil se jí dotknout. Pohladit ji po vlasech, chytit za ruku; vždycky měla tak studené ruce…
Jenže ona seděla, nedívala se na něj; přemýšlela. A on netušil nad čím.
„Proč jsi mi napsal?“ zeptala se konečně.
Chvilku mlčel, než řekl pomalým hlasem: „Protože se mi o tobě zdálo, probudil jsem se…říkal jsem si, jak se asi máš…a že jsem docela blázen, když na tebe myslím…“
Pousmála se. „To jsi.“
„Říkal jsem si, že je úplně minimální šance, že bys odpověděla, natož přijela…a teď jsi tady.“
Podívala se na něj. Jeho přítomnost jí ničila všechny sliby, které dala sama sobě. Ještě před chvílí.
Proč se na ní tak dívá? A proč říká to, co říká?
„Miluju tě.“
Mlčela. Neměla co říct; a ani nemohla. Nedostala by ze sebe slovo. Nadechla se a cítila, jak by jen zachraptěla.
„Já vím, že je všechno už úplně jinak, já vím… A je mi líto, že jsem na to nepřišel dřív…ale teď už to vím. Prostě…“
Zavrtěla lehce hlavou. „Vůbec mě neznáš,“ šeptla.
„Probudil jsem se z toho snu a věděl jsem, že jsi to ty.“
„Vůbec mě neznáš,“ opakovala; spíš sama pro sebe.
Díval se na ni a čekal; pak pokračoval. „Nejspíš je pozdě, já vím…ale musel jsem to zkusit…“
Zvedla k němu oči. A najednou cítila, jak jí hladí jeho prsty po ruce.
„Proč?“ Šárka na něj zírala; vůbec tomu nerozuměla. Rty se jí lehce chvěly, oči prosily…co to říkáš za nesmysly? Řekni, řekni, že to jsou nesmysly…
„Nějak…se to ztratilo…“
„Co se ztratilo?“
„Ty za nic nemůžeš…jenom…už tě nemiluju, rád bych, ale…“
„Vojto, co se stalo?“
„Nic se nestalo…jenom…to už je delší dobu…a přemýšlel jsem, teď…mám tě moc rád, ale… Copak ty to necítíš?“
Neřekla nic, ale její široce rozevřené oči a pootevřená chvějící se ústa mu dávala odpověď.
Nadechl se. „Nechtěl jsem ti nic říkat…už je to delší doba, myslel jsem si, že…se to zlepší, já nevím. Že to přejde, ale… Nechci ti už lhát…“ Skoro začínal litovat, že vůbec začal. Snad měl počkat…ale už bylo pozdě, už to řekl. Vůbec nic netušila a on jí řekne, že začíná mít pocit, že to nedává smysl… Co? Prostě všechno, mezi námi… „Šári, já jenom už nechci udržovat dál tu iluzi, chápeš? Nechci ti lhát,“ věděl, že se do všeho zamotává. Chtěl by utéct pryč. Ale ona tu stála proti němu a bojovala se slzami; nechtěla před ním plakat.
„Proč?“ ptala se znovu stísněným hlasem.
„Já už tě nemiluju.“ Hlas se mu proti jeho vůli zachvěl. Dívat se na ni hrozně bolelo. Ale už se jednou rozhodl…musí to dotáhnout do konce, už nejde couvnout, nejde couvnout… A je to lepší i pro ni; je, to si přece vyjasnil, ví to… Vždyť ona…zaslouží si někoho lepšího, kdo si jí vážně bude vážit… Ne mě, opakoval si a sotva se na ni dokázal podívat.
„Stalo se něco, Vojto? Stalo?“
Zavrtěl hlavou.
„A co…co teda teď…?“ zeptala se; slzy jí vystoupily do očí. A už je neschovávala.
„Běž prosím tě domů,“ dostal ze sebe.
Přikývla. A pak si beze slova začala sbírat věci; trošku chaoticky. Rukama si občas otřela oči. Ale nevzlykala.
Musel se opřít o zeď; stahovalo se mu hrdlo…ale už nemůže couvnout… Zaryl nehty do stěny. Vždyť ona jen úplně tiše pláče…
Seděl v křesle a snažil se uklidnit. Zavřel pevně oči. A pokoušel se myslet na Zuzku. A neustále si zdůvodňoval, proč udělal dobře… Jo, malinko se cítil líp, když se za Šárkou zavřely dveře. Mohl se nadechnout; uvolnit bolest v krku…
Představoval si to jiné; ráno. Když doprovodil Zuzku na vlak, když jí políbil na nástupišti a pak držel za ruku z okýnka, dokud se vlak nerozjel…
Pustil si hudbu a dopil zbytek čaje na stole. Cítil ve vzduchu její vůni, byla tu s ním v noci, dotýkal se jejího těla…a cítil ještě brnění jejích doteků na své kůži.
Byla tady, stalo se to.
Měl by jí napsat…jak dojela a že… Ne, o Šárce jí psát nebude. Jenom…jí napíše. Něco veselého.
Pustil internet a otevřel si schránku.
Jedna nepřečtená zpráva.
Ahoj Vojto,
celou cestu vlakem jsem přemýšlela, co ti napíšu a stejně jsem nic kloudného nevymyslela…no jo :) Byl to krásný den, krásný večer, ale…nemělo se to tak stát.
Za pár dní tě to zase přejde, nemiluješ mě a víš to líp než já.
Omlouvám se, neměla jsem to dopustit… Hodně jsem o takové chvíli snila, ale přišla prostě pozdě… Miluju Petra a teď to vím mnohem pevněji než předtím… Vážně se ti omlouvám.
Zuzka.
P.S. Prosím tě, neodepisuj mi.
Dopsala mail a odeslala ho. S trochou mrazení v zádech. Ale věděla, že dělá dobře. Možná by byla chvilku bláznivě šťastná, jenomže jemu by se za chvilku zdálo zase o jiné a ona by zůstala sama, děsně zamilovaná.
Petr jí má rád. Může mu věřit. Navíc ho miluje; v tu chvíli, kdy ji Vojta hladil, když se líbali…uvědomila si, že to není ono… Ano, bylo to krásné, ale s Petrem je to všechno jiné… Proto v sobě taky našla sílu Vojtu zastavit.
Líbilo se jí, že jí pochopil; držel jí pak za ruku a usínal.
A ona počkala, až začal pravidelně oddychovat a pak svoji ruku osvobodila z té jeho.
Prosím tě, neodepisuj mi.
Vytáhl ze šuplíku tabák a papírky. Slíbil Šárce, že s tím skončí… Jenže co. Teď.
Zapálil si, natáhl kouř. Ale pak cigaretu típl v popelníku.
Ty jsi fakt magor, pomyslel si a rozbrečel se.
23 názorů
Afrodisiakum
22. 09. 2010
pro oddech, ano. trochu Jan Balabán a Sémantická pole a kunderovská směšná láska.
líbilo se mi to :*)
Dobre, zacatek po rozchod s Sarkou byl takovy mily, obsah posledniho mailu docela ocekavatelny.
Ale jo, celkem dobre, dobre napsane hlavne.
Mi to trochu připomnělo Kytiii.
Docela pěkne napsané, ale takový ženský příběh, který nepřináší nic nového.
Souhlasím s prologem, a proto ten text taky při tomhle nominačním průletu nenavrhuju do Povídky měsíce, ale přečetl jsem, zaujalo, neurazilo, dobrý.
*
Já už jsem tu před pár dny byla, příběh mi připadl takový dost banální, vyprávění rozvláčné, ale překvapeně zjišťuju, že tuhle povídku pořád nepouštím z hlavy... :-) Něco je ve tvém psaní, co člověka donutí ti uvěřit.*
Díky. Ono já ta pravidla znám, jen mi dělá problém aplikovat je v praxi :))
Děkuju ti za kritiku a za upozornění na chyby, zkusím si na ně příště dávat větší pozor; i když na ni a ji jsem totálně marná :))
Jé, děkuju. Už jsem si myslela, že si to tady ani žádného čtenáře nenajde. A ještě se ti to prý líbilo...tak to je moc fajn! :) Hezký večer, vlastně už asi noc ;)
Možná že ten předchozí text (Bylo osm, bude deset) byl silnější, ale tahle povídka je taky hodně zdařilá. I když jde v podstatě o jednoduchou zápletku, nepodáváš ji nijak banálně, všem tvým postavám věřím jejich chování. To se jen tak někomu nepovede, zpracovat tohle téma s takovým odstupem a citem. Dobře pracuješ s přímou řečí, vše působí živě. Před pár dny jsem přečetl jednu knihu od Niccola Ammanitiho (Vezmu tě a odvedu tě pryč) a hodně mi připomínáš jeho styl. Nic naplat, řadím si tě mezi své oblíbené autory. :-)