Do oken vichr stíny věšel

 Do oken vichr strká jazyk,
až záclony se vzdouvají
a dívku celou v ohni mrazí,
hlas divný slyší – volá ji…

 Do oken vichr hrubě vráží
a nahou dívku objímá,
celou ji zakrývá svou paží,
celou ji hltá očima…

 Do oken vichr příběh táhne,
příběh tak jiný, než kdy byl,
ví hned, co chce i po čem prahne,
co neví, jestli pochybil…

 Do oken vichr touhu dýchá,
touhu, již usnout nenechá,
ze záclon vane jejich pýcha,
z babičky bude macecha…

 Do oken vichr silně mlátí,
ač nejsou vůbec zavřená,
nečekal, že ho budou zváti,
záclony mačká na stěnách…

 Do oken vichr nezván vešel,
přihnul si z džbánu, zaškytal,
s čím jak zacházel, stejně sešel,
nikde nic, žádná záštita…

 Do oken vichr stíny věšel,
noc už je kouzly nabitá…