Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Vzpomínka

02. 05. 2009
3
6
2612
Autor
Tony.cs

Sestoupil po žulovém masívu. Kamínky se mu drolily pod nohama a místy mu až nebezpečně podjely nohy. V těchto skalách si ale hrával už jako malý chlapec. Vždy bezpečně našel rovnováhu a zkušeným okem hledal nejbližší vhodný prostor pro další krok.

 Seskočil z posledního výstupku skály a dopadl do dřepu na malé rovné prostranství vystupující ze skály. Poslední záchytný bod a pak už jen nějakých osm metrů kolmá stěna.

 Pohlédl vzhůru na ty kusy obrovských balvanů roztroušených po skalnatém vršku.

Stromy mezi nimi byly nerovnoměrně roztroušeny. Samé vysoké borovice.

Nedovedl si vybavit o kolik vyrostly za ta léta, co zde nebyl.

Pousmál se při vzpomínce na prožitá dobrodružství, které mu tyto skály nabízely za jeho dětských let.

Proto se vrátil. Něco si tu schoval. Sehnul se a chvíli hrabal v malé dutině pod skálou.

Mohl hlínu vyhrabávat jen jednou rukou. Plácek byl malý, a proto musel druhou rukou podepírat tělo a vyvažovat tak rovnováhu. Jako chlapec tu míval prostoru dost, ale nyní mu nohy přečuhovaly přes okraj plácku. Po chvíli něco nahmatal. Pádným škubnutím předmět vymanil z nánosu hlíny a změti kořínků malých rostlinek.

Byla to malá plechová krabička asi dvacet krát deset centimetrů. Očistil ji. Vosková vrstva byla tu a tam odloupnutá a na těch místech byl plech zrezlý, ale okraje víka byly zalepeny stále dokonale. Jedenáct let a vydržela. Čekala tu na něj. Vytáhl z kapsy kapesní nůž. Když natahoval ruku do kapsy, na okamžik ztratil rovnováhu. Rychle se zachytil výstupku ve skále a srovnal stabilitu. Zhluboka se nadechl a začal opatrně odloupávat vosk. Byl nedočkavý, ale pracoval opatrně s téměř posvátnou lehkostí. Jen jemně zajížděl špičkou nože pod vrstvu červeného vosku.

Když ho všechen dokola oškrábal, vzal za víko a zkusil ho odklopit. Nešlo to. Vosk musel stéct i pod víko, když jako chlapec krabičku ponořil do hrnce, ve kterém ho rozehříval. Ještě si pamatoval jak mu matka vyhubovala, když zjistila, že jí sebral všechny červené dortové svíčky. Potřeboval jich tenkrát hodně, aby mohl krabičku ponořit celou.

Když se víko nechtělo odtrhnout, špičkou nože zajel pod jeho hranu a objel jí víko dokola. Tím uvolnil i zobáčky vylisované v plechu a víko odskočilo. Odstranil ho a z vnitřku na něj vykoukla fotka plavovlasé, asi dvanáctileté dívky s krásnou tváří. Ty úchvatně čisté modré oči ho opět pohltily. Byly příjemné a nevinné. Z pravého dolního rohu fotky odloupl kus vosku, který sem stačil natéct, než se při chladnutí zatáhl pod víkem. Přicvakl víko, krabičku vložil do kapsy u kalhot a začal stoupat vzhůru po skále.

Šlo to pomaleji než tenkrát před lety. Byl sice mnohem silnější, ale už zapomněl kde přesně byly záchytné body a musel je vyhledávat a ozkoušet, než se o ně zapřel. Když vystoupil až na vršek skály, pomalu kráčel obloukem zarostlou pěšinkou mezi balvany. Udělal oblouk k východu a pak sestupoval dolů přímo, nohama se boříc do šťavnaté trávy.

Pod kopcem měl auto. Nasedl, zkontroloval, jestli je krabička stále na svém místě v kapse a vyrazil směrem do vesnice.

Zaparkoval před místním hřbitovem. Bylo zde jen málo hrobů. Poklekl k tomu, který byl od vstupní brány nejdále. Na náhrobní desce byly čerstvé květiny a na hrobě z malých bílých kamínků stály dvě svíčky. Vytáhl krabičku a opatrně sundal víko. Vzal fotku za navoskovaný roh a posadil ji pod náhrobní kámen mezi kamínky, aby ji neodfoukl vítr.

„ Už tenkrát jsem věděl, že tě miluji ze všeho nejvíc. Nikdy tě nepřestanu milovat.“

Poklekl a dlouhou chvíli se díval na tu fotku. Díval se na ni a po tváři se mu kutálely veliké slzy. Nevydal ani vzlyk a přece to byl pláč upřímný. Pohladil studený hrob, políbil náhrobní kámen, zvedl se a pomalým krokem odcházel z toho smutného místa.

Když otvíral malou boční branku, málem se srazil se svým švagrem.

„Ahoj.“ švagr se mu podíval do tváře a bezděky nahodil soucitný výraz. „Jdu jí sem dát květiny.“

„Ahoj.“ prohodil muž tiše. „Jen jsem jí sem musel něco přinést.“

Švagr přikývl. „Moc tě milovala.“

Muž se pousmál. „ Uvidíme se doma.“

„Dobře.“

Muž odcházel a jeho švagr přešel k nejvzdálenějšímu hrobu.

Když pokládal květiny na ty malé kamínky, všiml si té fotky.

Musel se usmát.

„Moc tě miluje sestřičko. Vždycky tě miloval. Tu fotku jsem ti tenkrát sebral z fotoalba. Pamatuješ? Pěkně jsem si to slíznul. Stálo to za to. Byla jsi s ním šťastná.“

 

Z protějšího domu se na hřbitov dívali dva staří lidé. Seděli před domem na lavičce.

„Už to jsou tři roky, co ta holčina umřela.“ řekla babička s povzdechem. „Takový hodný děvče to bylo.“

„A co se jí to stalo?“ zeptal se děda, patrně nezasvěcen do historie té holčiny.

„Zemřela při porodu. Dítě zachránili, ale vona umřela. Bylo jí teprve dvacet a štyry roky. Chudák chlapec. Prej by za ní skočil do vohně. Už jako malej fracek tu za ní lítal a škubal mi kytky na zahrádce, aby jí je moh dát. No já ho dycky hnala. Stejně je krad dál. Tak jí měl rád, že by mu ani přes držku dostat nevadilo. Ale já ho stejně nikdy nechytla. Jo a vo to děcko se stará sám. Hodnej chlapec to je a vona byla hodná holčina“

„Jo bábo. Ty hodný lidi, ty si vždycky život skouší, co vydržej.“

Pak už nemluvili. Jen seděli a vychutnávali si jarní slunce.

A fotku na hrobě jen lehce nadzvedával vítr.


6 názorů

Tony.cs
07. 06. 2009
Dát tip
možná to na sebe navazuje, ač jsem to původně neměl v plánu

katugiro
03. 05. 2009
Dát tip
Píšeš bez chyb a vlastně plynule, jen tomu chybí styl, švih, jistota. Je tam spousta drobných škobrtnutí, která při svém množství narušují čtení (nebezpečně podjely nohy, v těchto skalách, zkušeným okem hledal). Jaké věci jsou (nebezpečný, zkušený) by mělo v lepším případě vyplynout z děje, a ne být explicitně čtenáři naservírováno. Jako celek je to kýč, to se nedá nic dělat, navíc plný nezakrytých klišé, jako návratu do dětství, líbání studeného hrobu, a patetických dialogů. Povídka jako taková tedy k ničemu, ale to nemá být odsudek - zbavit psaní těch věcí jmenovaných výše by pro tebe nemělo být tak těžké a myslím že můžeš tvořit mnohem lepší věci. Číst, psát, přemýšlet nad tím, další bych si zase přečetl.

Tony.cs
02. 05. 2009
Dát tip
děkuji

Tobša
02. 05. 2009
Dát tip
Zdravím, rád jsem si přečetl Tvé dílo. Myslím, že jde o velice příjemnou črtu. Líbí se mi ty momentky, kdy emoce postupují dopředu... (Tak jí měl rád, že by mu ani přes držku dostat nevadilo.) Ovšem pro další psaní bych volil nějaký hlubší rozměr, konkrétní vzpomínku, okamžik. Něco, co by nám tu ženu přiblížilo. Co mi ale vadí víc, je nadužívání slova milovat a jeho tvarů. Je tam přespříliš... chyby (?): (:o)) Kamínky se mu drolily pod nohama a místy mu až nebezpečně podjely nohy. -> druhá část věty je nejasná, lepší by bylo napsat ujížděli, nebo přeformulovat větu Nedovedl si vybavit o kolik vyrostly za ta léta co zde nebyl. -> Nedovedl si vybavit, o kolik vyrostly za ta léta, co zde nebyl. Byla to malá plechová krabička asi 20 x 10 cm. -> Psát 20 x 10 cm si myslím, že není vhodné. Psát tyhle údaje takhle je lepší používat v technické administrativě. Pokud píšeš, spíš by bylo lepší volit slovní obraty. „Ahoj.“ podíval se mu do tváře a po tváři mu přejel soucitný výraz. -> Za ahoj má být čárka, nikoli tečka (stejně tak podobně v další větě). Muž odcházel a jeho švagr přešel k nejvzdálenějšímu hrobu. -> Tady je lepší neopakovat, že jde o nejvzdálenější hrob. „Už to jsou tři roky co ta holčina zemřela.“ -> čárka za roky

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru