Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDvojníci - 4
08. 05. 2009
11
17
3237
Autor
Edvin1
Závěrečná část. Díky těm, kdo to až sem vydrželi.
Dvojníci
Příhody strýce Františka
Kapitola 4.
František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal odjezdy vlaků, napsané křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.
A tam, podél řeky Olše, která rozděluje jedno město na dva, odlišné jak vzhledem, tak jazykem, byla dobře mu známá ulice a v ní stál domek, ve kterém bydlíval Mirek s matkou. S každým krokem zpomaloval chůzi, až zůstal stát před brankou Mirkova domu. Zprvu jej těšil každý kámen, každý strom a keř. Ale teď se díval do oken a nevstupoval do zahrádky. V domku se nic nehýbalo. Když kolem něj prošel pán s pejskem na kousku prádelní šňůry a zvědavě se na něj podíval, ruka se sama zvedla a sáhla po klice.
Mirkova maminka ležela v posteli, ruce na květinách povlaku peřiny. Vlasy, bílé jako polštář na kterém ležely, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Stál u dveří, jimiž jej dovnitř strčili, a v dlaních svíral lodičku.
„Mireczku?“ řekla. Pohlédl na její tvář, ale uviděl jen bělmo očí, upřených do stropu. Ohlédl se, ale dveře byly zavřené.
„Já...“ řekl.
„Mireczku, przystąp bliżej!” Pojď blíž.
Přešlápl z nohy na nohu.
„Mireczku,“ zaprosila ještě jednou a zvedla ruku.
František udělal krok vpřed, a když ruka nepřestávala naléhat, přistoupil až k ní. Dotkla se jeho kabátu.
„Mireczku, pochyl się,” sehni se, řekla, a František si sedl na okraj židle. Zaváhal, ale pak se k ruce naklonil, a ona se dotkla jeho tváře.
Oči zůstaly upřené na strop, když se její prsty dotýkaly brady, tváří, nosu, obočí a čela. Pohladila jej po vlasech a řekla:
„Ale schudłeś, Mireczku.” Zhubl jsi. Když se její prsty dotkly rtů, pocítil vůni levného mýdla.
Položila mu svou dlaň s vystouplými žilami na ruku a lehce ji stiskla.
„A mówili, że umarłeś,” říkali, že jsi zemřel.
Seděl a neodvažoval se pohnout. Mirkova matka držela jeho ruku a usmívala se. A když se začalo stmívat, sevřela jeho ruku pevněji, až to zabolelo, a pak ji pustila.
František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal odjezdy vlaků, napsané křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.
A tam, podél řeky Olše, která rozděluje jedno město na dva, odlišné jak vzhledem, tak jazykem, byla dobře mu známá ulice a v ní stál domek, ve kterém bydlíval Mirek s matkou. S každým krokem zpomaloval chůzi, až zůstal stát před brankou Mirkova domu. Zprvu jej těšil každý kámen, každý strom a keř. Ale teď se díval do oken a nevstupoval do zahrádky. V domku se nic nehýbalo. Když kolem něj prošel pán s pejskem na kousku prádelní šňůry a zvědavě se na něj podíval, ruka se sama zvedla a sáhla po klice.
Mirkova maminka ležela v posteli, ruce na květinách povlaku peřiny. Vlasy, bílé jako polštář na kterém ležely, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Stál u dveří, jimiž jej dovnitř strčili, a v dlaních svíral lodičku.
„Mireczku?“ řekla. Pohlédl na její tvář, ale uviděl jen bělmo očí, upřených do stropu. Ohlédl se, ale dveře byly zavřené.
„Já...“ řekl.
„Mireczku, przystąp bliżej!” Pojď blíž.
Přešlápl z nohy na nohu.
„Mireczku,“ zaprosila ještě jednou a zvedla ruku.
František udělal krok vpřed, a když ruka nepřestávala naléhat, přistoupil až k ní. Dotkla se jeho kabátu.
„Mireczku, pochyl się,” sehni se, řekla, a František si sedl na okraj židle. Zaváhal, ale pak se k ruce naklonil, a ona se dotkla jeho tváře.
Oči zůstaly upřené na strop, když se její prsty dotýkaly brady, tváří, nosu, obočí a čela. Pohladila jej po vlasech a řekla:
„Ale schudłeś, Mireczku.” Zhubl jsi. Když se její prsty dotkly rtů, pocítil vůni levného mýdla.
Položila mu svou dlaň s vystouplými žilami na ruku a lehce ji stiskla.
„A mówili, że umarłeś,” říkali, že jsi zemřel.
Seděl a neodvažoval se pohnout. Mirkova matka držela jeho ruku a usmívala se. A když se začalo stmívat, sevřela jeho ruku pevněji, až to zabolelo, a pak ji pustila.
17 názorů
Bíša: No, člověk jsem , a pacifista navrch! I když jsem pro naši angažovanost v Afghánistánu (mluvil jsem totiž s Afghánci).
Díky za přečtení a kladnou kritiku. :-)
Prosecký:
Tedy přesněji K98K, dle typu, nebo mauserovka, dle názvu firmy, jež ji vyráběla. Snad budeš souhlasit, že K98K je v psaném textu dost divné.
Měl jsem ji v ruce, potěžkal, pohladil bukovou pažbu, vystřelil jsem si.
BTW, ze stejné série (dle vyprávění pamětníka) jsou i povídky Borůvky a Šachy, které najdeš zde, nebo má nejlepší povídka Zvuk houslí, kterou najdeš - budeš-li mít zájem - jinde na netu. :-)
jeden souhrnný tip za celé dílo... přečetla jsem jedním dechem a dnes už nic jiného číst nechci */
Edvin1e, "Dvojníci" jsou dobří. Uděluji tip. Z vyprávění vlastních příbuzných ale vím, že mauserovce se říkalo K98.
konec je dobrý. že maminka nepozná syna? kolik v tom bylo poznávání a kolik víry, že je to on? podle mě je to uvěřitelné, není nutno se zabívat tím, co bude dál, příběh byl dokončen. t.
Jistě, fakt to je. Ale volila jsi nesprávné slovo pro jeho pojmenování. Na lidské osudy se totiž autorská práva nevztahují - pouze na jejich literární podobu.
dědEd :-)))
Hezky se bráníš, ale věz /tuš :-)/, že před mnou nemusíš :-)) Mně se ten příběh i způsob jakým je napsán líbí. A to že cokoli napíšeme (ale asi i cokoli, co nás napadne) už tu bylo někdy před námi, považuji za nezvratný fakt.
To Lakrov:
Budu se bránit, milá Lenko:
Už Kazatel před asi 2500 lety řekl, že "není nic nového pod sluncem", a: "knih není konce". Lidské životy jsou unikátní, a přesto se mnohé osudy podobají jako vejce vejci.
Kdybych nesměl popsat příběh jenom proto, že někdo jiný už podobný zaznamenal, neměl bych tedy co psát. Příklad: Ignát Hermann (U snědeného krámu) a Martin Andersen Nexö (Ditta, dcera člověka). Oba napsali realistické romány, v nichž detailně popisují zhruba stejné osudy lidí, jež vzešli z nejubožejších vrstev a snaží se poctivostí, láskou a pílí přežít, a dokonce prosadit ve společnosti konce 19-tého, a začátku 20-tého století. Oba jsou zneužíváni, oba mají střídavě úspěch a neúspěch, ale nakonec podlehnou a v bídě umírají. Jeden vyčerpáním, druhý sebevraždou.
Můžeme snad tvrdit, že se jedná o plagiát? A co ty další knihy onoho žánru?
Mne samého napadá hned druhý příběh záměny dvou mladých obětí války, a zase jej někde využiju. Mám jej zamlčet jen proto, že je podobný tomuto prvnímu? Už mám pro něj titulek: Návrat. V plechové rakvi totiž rodičům vrátili někoho jiného. A pak..., to až v povídce.
Stává se, že mi někdo předhodí nereálnost. Tak vězte, že si nevymýšlím. Používám nadsázku, to k povídce patří, ale nosný příběh je vždy ze života.
Pokud se jedná o to, zda je možné, aby matka nepoznala, že se jedná o cizího muže, a ne syna - řeknu jen jedno: Má matka mne v onom okamžiku měla za někoho jiného. Nebudu to rozepisovat.
Povídka to vlastně je jen jedna. Se skoky v čase. Rozdělil jsem ji do kapitol v naději, že tak získá více čtenářů.
Díky za názory i za trpělivost při čtení.
dědEd :-)
To Aleš:
Ať vnoučata nejsou lenivá! Bude-li jim bude záležet, ty stopy po dědkovi si pohledají...
Ani mne nenapadne se někomu vnucovat.
:-)
aleš-novák
11. 05. 2009Marcela.K.
10. 05. 2009
Z toho závěru (ač není originální a před pár lety by jej leckdo označil za plagiátorství) -- z toho závěru zamrazí. Napadá mě, zda se podobný příběh někdy doopravdy odehrál nebo zda se jen zrodil v myslích těch, jimž se někdo ztratil. Možná obojí zároveň -- jeden se ztratil a jiný, jemuž se všichni ztratili, se náhle objevil. Takhle nějak si taky umím představit tu oboustrannou hru, která se jinak zdá neuskutečnitelná -- nepoznat vlastního syna (tady přece vůbec nejde jen o podobu, ale o nápady, vzpomínky, návrat do 'známého' prostředí). Jenže kdo z nás měl možnost (naštěstí málokdo) zažít několikaleté odloučení a život v naprosto odlišných podmínkách... Hra na návrat ztraceného. Tvůj přiběh vlastně končí v okamžiku, kdy začíná, a tak jsou mé obavy z jeho 'nereálnosti' plané; jenže fantazie pracuje dál...
Tak tohle všechno mě napadá po dočtení a předpokládám, že to napadá i další čtenáře. Pohromadě by se to četlo líp, ale takhle zas náhodné navštěvníky některé části neodradí délka textu a po dočtení jedné části pravděpodobně nodolají vyhledat si i další. Doufejme jen, že nezačnou číst od té poslední -- o hodně by přišli.
Prosím, doporuč muži ještě Borůvky a Šachy. Obojí je zde. K téhle sérii patří i Zvuk houslí, má dosud nejlepší povídka. Ale tu sem nedám. Je jinde na netu.
Pozdravuji Tebe i manžela a děkuji. :-)
P.S. O pivních slavnostech? Tak, to by mne nenapadlo...