trajektorie mistra Roštíka v roce nula dva

začněme třeba zde

odvíjením spirál mízy v chaosu

záhybů sinavého proudu zřítelnic

v propadlinách potu a kadidelnicích

s otisky bříšek

těch následovnicích modrých

nedělí spásy

ne

ne tolik

ne tolik možností

prosím ne

ještě jsem se nedoléčil

ještě mi zbývají dlaně plné tub

a zatím nemám propustku

ani na revers

jestliže potkáte za okny vrby

jestli uvidíte smích v prostěradle

pošlete mi své pouzdro

uvítám vás ve dveřích

ach ten čistý funkcionalismus pavilonu Ch

ty čisté linie a hroby tam nedaleko

které se tváří tak svobodně

jako bílý trojúhelník o dušičkách

jako živůtek

už pohozený bez panny

na lodičkách

pluju na kaháncích se mělním a jako střep

sám sebe pálím zeleně a hnědě jako piva

za starých dobrých let

ale teď?

tady na chodbě?

přece nebudeme stát a nevidět

do divadelních koutů

studní za posledními komíny

tak jak já je znám

přece si tady nebudeme přát

přece se nenecháme ustrnout až se ty kypré odstíny

na stěnách začnou prohýbat

přece si nebudeme ještě teď

nejistě a naposledy uhýbat do rozevřených klínů

studentských peněženek

přece se nepotkáme neřekneme si

zase někdy když už nám

asi zhasli

když už se vrány

vranky dobrotivé

poslední

rozcházejí a v očích mají rybníky

které se nikdy

neoctnou na rytinách