Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Anděl

19. 05. 2009
1
0
1146

Pamatuji si žár hvězd a Slunce, dokonce i chlad měsíce. Pamatuji si, jak mě hýčkali sluneční paprsky i objímala nekonečná tma. Pamatuji si měkkost mého oblaku, který byl zároveň i mým domovem. Vzpomínám na den, kdy jsem ztratila křídla a dopadla na tvrdou zem. Můj šat smáčela první lidská slza. Poprvé v životě jsem plakala a cítila bolest. Ztratila jsem vše, co mi nebe dalo. Jediným skvostem, který mi byl zanechán byl kříž vykládaný rubínem, který se leskl na mém hrdle jako po celý můj život. Stal se mým talismanem, mou památkou na den, kdy jsem spadla z nebe.

 

Nikdy jsem nevěděla mám-li se radovat nebo snad plakat, že mým domovem už není obloha. Na Zemi jsem mohla dýchat, dotýkat se, milovat i nenávidět, ale přes to všechno mi to připadalo vzdálené. Svět kolem mě byl jako kruté vězení. Připadalo mi, že jsem nespadla na Zem, ale propadla se do pekel. Obklopena lidmi plnýma nenávisti, žárlivosti a sobeckosti. Jako by jim jiné city byli cizí. Nedostalo se vám slova chvály natož něžného pohlazení.

 

 Lidé se tu řídili heslem, každý válčí sám za sebe. Jak já toužila nalézt zlaté schodiště a dostat se zpět do nebe. Jak já toužila zamávat křídly a zvířit zemský prach. Vzlétnout, daleko od trápení,sobeckosti a veškeré té lidské nenávisti. Jediné co mi dávalo sílu přežít byl můj talisman z rubínu. Vždy když už jsem se cítila na pokraji sil a chtěla skončit a vzdát se, on zazářil a já se zaradovala. Byl součástí mě samé, byla to moje duše i životodárný kyslík, krev která se mi vlévala do žil a můj jediný přítel.Byla jsem jím posedlá. Nic jiného pro mě nemělo cenu. On byl pro mne vším. Chlad který z něj sálal prostupoval mne samou a já už nedokázala uvažovat.

 

Jediné co jsem si na Zemi zamilovala byl dětský smích. Den co den jsem chodila na hřiště a hrála si tam s dětmi. Milovala jsem jejich upřímné oči, které nedokázali lhát. Jejich plaché úsměvy, když jsem na ně poprvé promluvila i hebkost jejich kůže, když mne radostně objali. Nikdy bych nečekala, že to bude právě dítě, které mne vysvobodí ze světa, který mi byl cizím. Jednoho dne, když jsem zvedla dítě do náručí, abych ho vroucně objala a mohla cítit teplo jeho malého těla, vztáhlo svou ručku k mému hrdlu a trhlo. Můj talisman drželo v ručce a já se zhroutila k zemi mrtvá, ale svobodná.

 

Byla jsem vysvobozená a stoupala po zlatém schodišti, tam odkud jsem přišla. Konečně má duše objevila klid a já našla ztracený ráj v podobě dětské lásky, která mi nikdy dříve nebyla dopřána. Dítě které mě vysvobodilo, každý večer navštěvuji v nejkrásnějším ráji hned po nebi… v říši snů. V jeho životě také mám hned druhou nejdůležitější roli po jeho rodičích. Jsem totiž jeho andělem strážným.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru