Zpověď přítelkyně aneb stereotypní realita

Jako robot ráno vstanu,
kouknu do zrcadla,
to mám zas ránu,
v práci zažiju
svou každodenní dávku stresu
a pocit,
že víc neunesu.
Doma manžel nezaměstnaný
čeká,
obrazovka neklidně bliká,
upíjí své už kolikáté pivo,
mně začíná být poněkud blivo.
Tak co,dobrý?
No jo,dobrý.
Není co říct,
není co dát,
není co brát.
Večer,až začne chrápat,
začínám konečně chápat,
to není ten život,
co jsem chtěla,
plakala bych,
kdybych to ještě uměla,
oči mám dokořán,
bojím se dalších rán.