Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Kolik váží život

29. 05. 2009
0
2
790
Autor
trigate

Odpolední slunce zlehka měnilo barvu ze zářivě žluté na oranžovou. Jeho notně zešikmené paprsky se odrážely od každé skleněné výplně, co jich jen město má a vypalovaly svou intenzitou oči. Nad ulicí se stále v magickém mihotání tetelil horký letní vzduch, avšak vše živé si s úlevou užívalo pozdní odpoledne, kdy teplota vytrvale klesala a dusivé bezvětří se zvolna počalo zachvívat lehkým větříkem, který dával tušit příchodu letní bouře, jež svým vichrem a přívalem nádherné a svěží vody dokáže vlít život do vedrem zmožených živáčků a ve vzduchu plném ozonu je nabít energií. Město ožívalo, lidé uvolněně odcházeli z práce domů a za nákupy i zábavou. Zvonivý smích se nesl ulicemi a soutěžil s cinkáním tramvají a věčným hukotem nekonečné šňůry aut, vinoucí se ulicemi od jednoho konce do druhého.

Seděl jsem na soše na centrálním náměstí a pozoroval toto životem kypící město. Jeho atributy se ve mně mísily a vyvolávaly mi silné emocionální rozpoložení. Kolik životů tam dole je, kolik myšlenek, tužeb, lásky, trápení a bolesti. Kolik osudů a příležitostí. Ve skutečnosti jsem o všech věděl, všechny je znal. Znal jsem je lépe, než oni znali sami sebe. Jsem jedním z nich a přesto nikdo z nich nebyl nikdy ostatním tak vzdálen, jako jsem jim já.

Seděl jsem na soše na centrálním náměstí, mhouřil oči proti zapadajícímu slunci a se vší intenzitou vnímal každý závan vzduchu a každý zvuk, který tento závan s sebou přinesl. Nemusel jsem to dělat. Ani jsem oči nepotřeboval, ani jsem cítit nemusel, avšak já to tak chtěl. Chtěl jsem být jako oni, chtěl jsem alespoň krátce žít jejich život.

Seděl jsem na soše na centrálním náměstí a vnímal každou myšlenku stejně, jako jsem vnímal každý foton, jenž se dotkl mého těla. Nebylo to poprvé a jistě ani naposled. Není mi souzeno rozhodovat. Nejsem ani ten, kdo soudí, jsem pouze vykonavatel. Vykonavatel bez vlastní vůle a bez vlastního úsudku.

Seděl jsem na soše na centrálním náměstí a písek se sypal. Odsypával poslední vteřiny, zrnko po zrnku ukrajoval z času a každý dopad nového zrnka zněl dunivěji než předchozí. Viděl jsem věky plné zrnek písku. Věky písku jsem se přibližoval tomu životu tam dole. Ale nikdy mi nebude souzeno naň dosáhnout. Na dosah ruky a přesto tak vzdálen. Mám svou roli, stejně jako ti dole.

Seděl jsem na soše na centrálním náměstí a dunivý zvuk posledního zrnka písku přehlušil zvonivý smích, cinkání tramvají i hukot aut. Přehlušil i vzdálený svist proudových motorů startujícího letadla, i sluneční erupce, i samotný vesmír. Pomalu jsem se zvedl; nastal čas. Byl zde, jak předurčil osud a věnoval svůj poslední pohled zapadajícímu slunci. Neviděn a neslyšen jsem se k němu snesl a odstřihl jeho nit života.

Stál jsem nad umírajícím na centrálním náměstí a vnímal proud jeho mysli, který opouštěl tělo, stejně jako nesčetněkrát předtím. A byl bych mu i záviděl, avšak kouzlo okamžiku již pominulo. Lhostějně jsem se otočil a odešel pryč skrz dav vyděšených lidí, srocující se nad vychládajícím tělem, na kterém stále ještě tančily oranžové paprsky zapadajícího slunce.


2 názory

raja
29. 05. 2009
Dát tip
Druhá věta, příšerně dlouhá.Vyvolávali mi? Nebo ve mě?A tak dál... Nevím, ta povídka se mi nezdá být dobře napsaná.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru