Slunce a bonton

Prosím ty, kteří poezii neposuzují podle sdělení, nýbrž podle jazykovědných příruček, ať si mé dílo nečtou a nekritizují. Kujů

Časem si vykovám z El Pasa hrob,
nad kávou zapláču uprostřed vět,
s chlastem se srovnám, když přesáhnu strop,
nebudu kuře už, budu medvěd.

Časem mne omrzí předstírat klid,
odplata nastane pro vážené,
se sklenkou v ruce své moře kalit,
právě když vír loď na svah žene.

Spláchne se myšlenka, potopí sloup
a rez pak uschová pokladů pár,
poslední z pozemských tužeb a zhoub
klesá a lapí už náladu már.

Lahodná směs pálí, oheň dusí,
do zad zarývá změť háčků drobných,
ejhle zde cynika, právo jdu sít,
ne šípem do hlavy, zvykem "rovných".

Pagoda osvětlí pole růží,
dveřmi právě prchá nám ven spirit,
vprostřed Asie teď na oslu žít,
slunce a bonton, chtěl bych vysvětlit.

Lyrika vtírá se oknem na sál,
zpovídá vesele nejslabší klín,
spirit se přiblížil, oheň nasál
a dušen přiřknul že nesnáší blín.

Pak vpravil do nosu tisíce par,
s lehkostí odletěl do svých strání,
kde ráno posnídal slaný čedar
a pokračoval v svém umírání.

Časem si vykovám z El Pasa hrob,
pak na něj položím z Tokia květ,
své poselství sbalím pod malý bob
jenž se sklenkou rumu obletí svět.

---