Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sklo

20. 06. 2009
6
7
3011
Autor
Alissa

V R.U.R. se roboti stávají lidmi...ale není to ve skutečnosti spíš naopak?

Do podniku Green Gables jsem opět dorazila poslední. Aby taky ne, když Reggie končí přednáška o půl hodiny dřív než mě a Sheila má čtvrteční odpoledne volné úplně. Dámy jsou ale uznalé, zpoždění nekomentují, míto toho Sheila darovacím gestem ukáže na capuccino, ze kterého se ještě kouří.

Lokni si elixíru života, bioložko,“ pobídne mě, a sama dá příklad, když prolije hrdlem hříšně drahý čaj.

Doušek čehosi, v čem je alespoň stopa kofeinu, má na mě osvěžující účinek. Pokusím se pustit z hlavy školní záležitosti a zadívám se na Reggie.

Tak co, jak jsi dopadla?“

Reggie se statečně snaží udržet neutrální výraz, ale zradí ji pocukávající koutky úst.

Jsem tam,“ rozesměje se nakonec.

S úlevou zaznamenám, že se do úsměvu nemusím nutit. „Gratulace. Úroveň Bradbury Teamu právě závratně stoupla,“ natáhnu ruku přes stůl a s Reggie si plácneme do dlaní. Sheila se spokojeně usmívá a nekomentuje; Reggie jí to určitě vyklopila, hned jak ji koutkem oka zahlédla v aule.

Zdravím.“ O okraj stolu mezi mnou a Reggie se frajersky opřel docela dobře vypadající hoch. Bohužel jsem to nebyla já, o koho projevil zájem. „Regina Callahanová?“

Copak?“ opáčila Reggie nevinně. Pravým ramenem je frajer obrácený ke mně, nemohla si všimnout loga Bradbury Teamu na rukávu jeho bundy, a zejména ne služebního označení hned pod ním. Páni. Na to, že je mu maximálně šestadvacet, má chlapec docela slušné postavení. Reggie by si měla dát pozor na jazyk, dost možná právě spřádá plány, jak sbalit svého přímého nadřízeného. Grandiózní entrée mezi elitu.

James Smith, zástupce velitele projektu Hermés, čili toho, kam jseš přidělená. Došly nový analýzy z Callisto, za dvacet minut to přijde skouknout celej tým, měla bys tam být taky.“ Velký šéf odříkal, co potřeboval, a změnil tón. „A proč ještě nemám v týmu i tvoje talentované a inteligentní přítelkyně?“ obrátil se s úsměvem č. 5 na nás s Sheilou.

O mě bys nestál,“ ujistila jsem ho a podala mu ruku. „Nathalia Fieldingová, biologie a aplikovaná ekologie.“

"Zelený k Bradburymu nepatří," kývl souhlasně a rychle přejel pohledem na Sheilu. Viděl z ní tak maximálně dlouhé blond vlasy, protože stále upírala pohled na dno svého hrnku s čajem.

"No, nevím, nevím," pronesla teatrálně váhavým hlasem, "jestli Bradbury stojí o genetické inženýry. " Rychle zvedla hlavu a upřela pohled panu Smithovi do očí. "Co myslíš?"

Frajer Smith sebou cukl a ruce se mu křečovitě zaťaly do stolní desky, ale vzpamatoval se rychle. "Taky ne, taky ne. Proč si vy holky vybíráte samý neperspektivní obory?" nadhodil otázku do diskuze a rozhodl se vyklidit pole. "Za dvacet minut, C114 v budově astrochemie," připomenul Reggie, a byl pryč.

Sheila rádoby bezradně pokrčila rameny. "Kdybys to udělala ty, tak to funguje," stihla na mě ještě udělat psí oči, než jsme se všechny tři tiše rozesmály.

Sheila zvážněla první. "Stejně to dělat nebudu," oznámila odhodlaně, a na potvrzení svého předsevzetí do sebe hodila zbytek čaje.


Ptát se, co má na mysli, bylo zbytečné. Sheilina profesní dráha se – paradoxně – přímo odvíjí od jejího vzhledu. Pan a paní Kingovi svěřili zevnějšek své jediné dcery do rukou genetického inženýra, přičemž paní měla dosti podivný vkus. Prostřednictvím řečeného inženýra tak dala dceři do vínku vedle subtilní postavy a hřívy přírodně plavých vlasů taky oči barvy kvalitní hořké čokolády. Celkový dojem působí až démonicky, a na první pohled většinou otřese i takovými borci, jako je poručík James Smith.

Někdy kolem patnácti dospěla Sheila k závěru, který byl zároveň kompromisem s její matkou a hnací silou, která jí vydržela doteď: Že k Sheile Kingové vezření démona patří, ale lidi by měli zůstat se vším všudy lidmi. Začala se šrotit chemii a biologii, maturovala z obojího s áčkem a vzali ji na biochemickou fakultu, obor genové inženýrství. Teď je v páťáku, díky stále výbornému prospěchu dělá asistentku výzkumu a brousí si zuby na místo v Gengineeringu, kde – jak pravila – nedopustí ani jedinej další prohřešek proti lidskému genomu.

Reggie a já jsme sice taky projekty Gengineeringu, ale naše rodičovstvo bralo celou věc o poznání rozumněji. Reggie dostala plusový Rh faktor a návdavkem tmavorezavé vlasy, které jí nezaručila ta kapka irské krve, kterou má po svém pra- pra- pra- někom, a já si , vedle univerzální krevní skupiny AB+, nemusím dělat hlavu s alergiemi. Nejspíš proto taky nestudujeme Sheile po boku. Reggie dodělává fakultu astronomie, konkrétně astrochemii, kam ji vzali, jelikož má na vysvědčení áčka odshora dolů už od školky. Astrochemik je jeden z titulů, který člověku může – ale nemusí – proklestit cestu do Bradbury Teamu. A tam se, hádejte co, naše Reggie dostala. Kosmický výzkum, vysílání sond, vesmírné expedice, a mimochodem taky výsostné společenské postavení a pohádkový plat.

A já? Z naší trojky jsem na tom zdaleka nejhůř. Chtěla jsem studovat dějiny, jenže konkurence byla silná a míst málo. Kdo že prý potřebuje historiky. Takže teď jsem, kde jsem – na fakultě biologie a aplikované ekologie, katedra botaniky. Místo spektrální analýzy práce ve skleníku, výpočty z rovnic fotosyntézy na denním pořádku. A do toho ty řeči od profesorů, jak je botanika důležitá, protože umělá fotosyntéza má spíše význam prestižní, než praktický, a zelené rostliny naší fakulty jsou pro Mars stále jediným zdrojem kyslíku.

Nebo alespoň pro tu část Marsu, kterou zabírá New London.

Ale myslím, že tomu sami moc nevěří. Ne, když se nám pod okny promenáduje Bradbury Team.


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


První věc, kterou jsem udělala večer po příchodu na kolej, bylo vypnout počítač. Poslední, co potřebuju, je Reggiino nadšení. Že cílevědomá Sheila míří vysoko a taky tam dosáhne, to jsem věděla, ale Reggie nikdy jako kariéristka nevypadala-

Ale notak. Měla bych toho vážně nechat, a jako správná kamarádka mít radost z jejího úspěchu, stát za ní a podporovat ji, atakdále, atakdále. Přátelství přece stojí někde úplně mimo kariéru.

Možná ve skriptech psychologie.

Tohle vůbec nestojí za komplex méněcennosti.

Už bych mohla vědět, že rozumové uvažování a vnitřní pocit jsou dvě mnohdy neslučitelné věci.

Chovám se jako malá.

Znovu jsem počítač zapnula. S vyplňováním uživatelského statusu jsem si nedělala starosti – mlčení vzbudí zdaleka nejmenší pozornost – a rovnou se přihlásila do databáze knihovny dějepisné fakulty. Potřebovala jsem se trochu odreagovat, nad něčím vypnout. To znamenalo zalovit někde hodně daleko, neb elitářská společnost na Marsu plytké žánry nepěstuje. Ještěže neexistuje nic jako informační izolace; univerzitní počítač obsahuje pravděpodobně všechno, co kdy bylo lidským druhem napsáno. Včetně velkého výběru laciných limonád.

Vybrala jsem si eurounionářskou harlekýnku se slibným titulem „Neplač – já tě nenávidím“, pozměnila barvy textu, aby mě z toho po deseti stránkách nebolely oči, a pokusila se zapomenout na celý Mars. Vcelku zbytečně.


A už zase prší, tak to z koupání zase nebude nic,“ ušklíbla se Marta při pohledu z okna.

Tobě vadí déšť? Dokážeš si představit život v hermeticky uzavřený bublině na planetě prakticky bez přirozený atmosféry?

Party byla sice výborná, ale ráno po ní děs běs. Vyhodit všechny zbytky jídla; umýt nádobí a zbavit se roztřískaných skleniček; vytřít a vyluxovat celý byt.

Vyhodit jídlo, prostě tak? Slyšelas někdy o umělém koloběhu látek? Recyklace je životní nutnost, zlato.

Ale když jsem se podívala do jeho sametových očí, všechny pochyby byly pryč a já chtěla být jen s ním...

Jo, hormony jsou fakt síla. Chceš nakreslit jeho chemickej vzorec?

Néé...“

Vypnula jsem počítač a rezignovaně padla na postel. Výborně. Už mě ta škola zblbla takhle moc. Už si ani nemůžu přečíst knížku, abych jí nerozpitvala vědeckými poučkami. Už jsem se naučila vnímat lidskou existenci jako sled chemických reakcí.

Já už snad ani nejsem člo-

Dveře za mými zády se otevřely. Ale místo aby dovnitř vtrhla Reggie nebo vplula Sheila, ozval se mužský hlas, který jsem nedokázala zařadit.

"Nathalie?" zavolal zkusmo. Vůbec mě nenapadlo odpovědět, stále jsem přemýšlela, kdo jiný kromě mých dvou kamarádek by se vůbec obtěžoval hledat můj pokoj. A kromě toho-

"Nathalie Fieldingová, biologie a aplikovaná ekologie, slyšíš?"

Aha, jasně. Velký šéf, frajer James Smith. Což zřejmě bude ten důvod, proč se dostal dovnitř bez ptaní. Někteří lidé, například takoví s vyšším postavením v jisté vědecké skupině, kterou považuji za elitářskou, mají zřejmě prostředky, jak se dostat všude, dívčí koleje nevyjímaje. Takže celý ten cirkus se scanerry otisků místo zadávání číselného kódu pro vstup byl, pokud jde o mně, úplně zbytečnej.

"Nathalie Fieldingová, člověk tě přijde pozvat na večeři, a ty neřekneš ani ahoj? To není zrovna přívětivé přivítání. Takže štěstí, že jsem ho vcelku nečekal. Jíš pizzu?"

Zůstala jsem na něj zírat se spadlou čelistí.


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


"Fieldingová, jseš v pohodě?"

"Eh?" Přerušila jsem dost zmatečné úvahy a přinutila se zaostřit na osobu, která se přede mnou skláněla, aby mi viděla do obličeje. "Jasně, v rámci možností. Víš, co to se mnou dělá," usmála jsem se poněkud křivě na Jennifer Fairfaxovou, svoji parťačku z laborky.

"Měla bys s tím něco dělat." Jenn se s nesouhlasným výrazem narovnala a posadila zpátky na své místo.

"A co?" zeptala jsem se čistě z principu. "Běžný prášky na mě nezabírají, dávky, který bych potřebovala, jsou dlouhodobě neudržitelný, a zvykat si odmítám."

"A jak chceš fungovat, když nezvládneš obyčejný přetížení?"

Položila jsem si dlaně na obličej na znamení, že mě manévry fakultního kosmického plavidla odrovnaly natolik, že nejsem schopná komunikace. Většinou to fungovalo, takže jsem vcelku jistě předpokládala, že mě Jennifer ponechá v klidu uvažovat o Jamesovi Smithovi, sociologii a migréně. Jenn nezklamala; zhnuseně odfrkla a teatrálně zaměřila veškerou ctěnou pozornost na obrazovku svého počítače. Představila jsem si, jak by tahle scéna vypadala o dvě stě let dřív – jaká krásná patetická gesta by mohla Jenn uskutečnit, kdyby měla v ruce skritpta na poctivém papíře. Úsměvu nad vlastním nápadem jsem ale rychle litovala. Ten zákeřnej trpajzlík v mojí hlavě čekal přesně na něj, aby mi do lebky zarazil obzvlášť dlouhej hřeb. Nebo tak mi to alespoň připadalo.

Kapitulovala jsem a došla si pro analgetika. Díky tomu jsem ovšem přistání napůl prospala, do laboratoře doklopýtala jen tak tak a nad prací se nevyhnula rozzuřeným Jennifeřiným pohledům na téma "Ty si klidně vomdlíváš a kdo bude jako makat, co??"

Nakonec to se mnou kolegyně nevydržela a poslala mě do skleníku obstarat dokumentaci pokusů a přinést vzorky na analýzu. K vlastní smůle jí povolily nervy v momentě, kdy jsem se z absolvované cesty už vzpamatovala a pomalu začínaly odeznívat i analgetika, takže bych bývala mohla zastat něco i v laborce, ale čert to vezmi, projdu se ráda.

Počítač ve skleníku výzkumné stanice sice dělal, co mohl, ale objem dat, které Jennifer vyžadovala pro náš projekt, byl obrovský. Kompletním genetickým kódem modifikovaných thiofilních rostlin počínaje, přes videozáznamy a fotodokumentaci až po chemickou analýzu substrátu, násobeno několika tisíci zkoumaných kytek. Jediný štěstí, že software pro komplexní vyhodnocování podobných dat fakulta vlastní, jinak bych ho tu musela stahovat taky, a to bych tu se stařičkým IntelCentrinem mohla bejt do skonání vesmíru. I tohle mu bude trvat léta letoucí, amen. Do oběda teda určitě.

Skrz sklo jsem se chvíli dívala na zelené flíčky rostlinek, které krutí biologové nutí vystačit si s oxidy síry, pak na sklo samotné, s několikerým upozorněním, že osoba bez řádného vybavení nesmí za žádných okolnotí vejít dovnitř. Jako by o to tak někdo stál.

I když zřejmě stál, jelikož se otevřely dveře a v nich stanula osoba s dýchací maskou a kyslíkovou bombičkou na zádech. Po chvíli soustředěného zíráni jsem pod maskou poznala dalšího biologa – ekologa.

"Potřebuješ tam něco?" zeptal se obětavě. Nemohla jsem si honem vzpomenout, jestli Jennifer chtěla i thiofilky, nebo jenom karbonky, ale pro každý příklad jsem si o pár rostlinek řekla. U Jenn se neztratí.

Spolužák se přes přečerpávací komoru dostal dovnitř, z nejbližšího kontejneru vyrval hrst zeleně a bez cavyků se zase vrátil. "Humus jeden," vyslovil vědecký názor a bez varování mi svoji kořist hodil. Z pracovního pultu jsem vylovila dvě sterilní, dokonale hermetické, biologicky inertní a vůbec dokonalé pixly pro přenos materiálu a kytky se zbytky substrátu do nich spravedlivě rozdělila.

"Nathalie?"

"No?" Docela koukám, že spolužák ví, jak se jmenuju. To budu trochu za blbce, že já si jeho jméno nepamatuju.

"Jseš Nathalie, že jo?" ujistil se. Možná to přece jen nebude tak zlý. Přikývla jsem, že jako vyřčené tvrzení odpovídá pravdě, a když mi došlo, že jsem k němu obrácená zády, zmohla jsem se i na verbální odpověď. "Jo."

"William Stone," představil se, ale než jsem si stihla utřít ruku o plášť a podat mu ji, pokračoval dál. "Jsem měl pocit, že jsem tě viděl včera na večeři se Smithem od Hermése, od Bradburyho."

Na chvilku jsem šokovaně strnula. No nazdar. "A?" odsekla jsem krátce, s mnohem větší jistotou, než jakou jsem cítila.

"Nic, jenom mě to tak zaujalo," pokrčil rameny William a natáhl se kolem mě pro svůj díl ze studijního materiálu, který přinesl ze skleníku.

"Takže si fakulta vykládá, že chodím s Jamesem Smithem?"

Doháje, doháje, doháje. Sakra. Proč já vždycky plácnu nějakou takovou pitomost? Proč?

William se na chvilku zarazil.

"Protože to byste neměli. Já s ním nechodím a nemám to v úmyslu."

Kousla jsem se do rtu. Bože můj, vážně bych měla držet pusu, jak promuvím, jedna pitomost za druhou.

William si nade mnou povzdechl jako nad ztraceným případem a bez dlašího slova zmizel ve dveřích.

"Dík za ty kytky," řekla jsem ještě, ale asi mě neslyšel a křičet se mi nechtělo.

Sedla jsem si na pult vedle vytrvale šrotujícího počítače a přehrávala si, co jsem to zase kvákla.

Takže si fakulta vykládá, že chodím s Jamesem Smithem.

Nádherná obrana ve chvíli, kdy na mě nikdo neútočí. Prakticky jsem se usvědčila, až na to, že nemám z čeho.

To byste neměli, já s ním nechodím a nemám to v úmyslu.

Už fakt vyšiluju. Můžu jenou doufat, že za to třeba můžou ty prášky, ale to těžko.

Nemám to v úmyslu.

Jenn má pravdu, musím se dát trochu dohromady, neý půjdu ke zkouškám, jinak nemám šanci.

Nemám to v úmyslu.

V úmyslu to sice nemám, ale nebylo by to špatný...

Ať už ten počítač skončí, chci odsud vypadnout a jít pomoct Jenn.

A proč by to vlastně nemohlo být?


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


Od testů jsem vypadla naprosto vyřízená. Holky na mě čekaly před budovou; Sheila v zbrusu novém laboratorním plášti s logem Gengineeringu a Reggie v bradburyovské bundě.

"Jsem v háji, po tomhle letím, končím!" zavyla jsem.

"Jak to šlo?" zeptala se Reggie nevzrušeně.

"Příšerně. Temno. Blackout. Hromada pitomostí. Prostě končím."

"Nathy, klid, nebude to tak zlý," broukla konejšivě Sheila a uhnula, aby mě náhodou nenapadlo ušpinit jí plášť rozteklou řasenkou.

"No tak, vždyť jsi vždycky zkoušky dávala v pohodě, tak proč bys nedala tuhle," přidala se Reggie.

Já ti povím proč, protože pokud se tvůj šéf nachází blíže než kilometr, těžko se soustředí na osmózu a turgory.

"Prostě vím, že jsem to nedala, mám z toho hrozně mizernej pocit."

"Ale prosím tě," usmály se naprosto identickým úsměvem; genová inženýrka zaměstnaná nejlepší společností v oboru a astrochemička u Bradbury Teamu.

Vyrazila jsem ke kolejím. Nutně jsem potřebovala najít jedinou osobu, která by mi teď mohla pomoct.

"Jamese si užij, večer vyrážíme na expedici na Ganymédes," houkla za mnou Reggie.

Dala jsem se do běhu.

Ve vstupním bráně kolejní budovy rychle přejet prstem snímač, proběhnout dlouhé prosklené chodby, samozřejmě bydlím v tom nejodlehlejším křídle a nejvyšším patře, čekat na výtah se mi nechce, schody, ještě jedna dlouhá chodba a snímač na mých dveřích.

V dalším okamžiku jsem už visela Jamesovi kolem krku.

Několik vteřin nebo tisíc let, kdo ví. Čas a místo přestaly být důležité, důležitý byl jen pocit, že James je tady. Pocit, že jistá část světa pořád funguje normálně, i když všechny ostatní jsou v troskách. A víra v to, že to tak bude fungovat dál.

Když mě políbil, už jsem nemyslela vůbec na nic. Sladké vzduchoprázdno.


~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~


O tři dny později jsem šla na fakultu znovu, tentokrát na praktickou zkoušku. Slib psychické podpory alespoň na dálku, kterým se se mnou James loučil, zněl sice hezky, ale nevypadalo to, že mi k něčemu bude. Spíš naopak, vcelku nudný preparát v mikroskopu se mi až moc snadno měnil v Jamesův obličej. Takhle tu zkoušku zvořu určitě.

Dvě a půl hodiny jsem modelovala a popisovala fyziologické rozdíly rostlin pozemských a martských, ale z hlavy se mi vykouřily veškeré termíny a obrázky vypadaly přibližně tak, jako když jsem ve třech letech kreslila raketoplán. Posledních patnáct minut jsem to vzdala úplně; opřít se čelem o lavici a vrátit se do světa, kde všechno dává smysl. Alespoň na chvíli. Alespoň ve vzpomínkách.

Matně jsem vnímala, že se kolem mě spolužáci zvedají a odevzávají flashky s prací dohlížejícímu docentovi. Až když jich většina odešla, přiměla jsem se vstát taky. Naštěstí z obyčejné flashky nejsou na první pohled poznat ty nesmysly, které jsem zplodila.

Odloudala jsem se zpátky ke své lavici a začala si pomalu skládat věci do tašky. Docent po mně chvíli netrpělivě pošilhával, pak zjistil, že až na mě je posluchárna prázdná, a rozhodl se, že mě ponechá vlastnímu osudu. Dveře se za ním zavřely a já se zhroutila zpátky do lavice.

V kapse mi zavibroval mobil. Displej hlásil, že do teleportu FBAEG12 právě dorazil objekt, kód pro příjem EFA13, odesilatel: teleport Gan15.

Gan15? Ganymédes? James? Nebo Reggie?

Rychle jsem se podívala k teleportu v posluchárně. Jo, tohle bude ono; zelená ledka hlásila příjem čehosi. Ne že bych chápala, co vůbec dělá teleport na přírodovědecké fakultě, když jediné, na co se dá použít, je transport drobných nástrojů, kterých je stejně všude dost. Jednu středoškolskou seminárku jsem psala o problematice teleportace látek bez krystalové struktury. Ale to nevadí, hlavně že tu je.

Když jsem viděla, co vlastně se to v teleportu zhmotnilo, zůstala jsem koukat.

Růže.

James?

Samozřejmě ne živá, teleportace organických materiálů je zatím nedosažitelný cíl. Skleněná.

Opatrně jsem ji vzala do ruky. Úžasné.

Čeleď Rosaceae, pětičetný květ, Rosa canina a její variety, kyselina L-askorbová, geraniol-

Nevím, jestli mi vypadla, nebo jsem ji upustila schválně.

Na podlaze posluchárny se rozletěla na tisíce střepů. Klečela jsem mezi nimi a připadala jsem si prázdná, bez pocitů, bez vůle. Necítila jsem se jako člověk.

Vzala jsem hrst střepů a promnula je mezi prsty. Ostré hrany se mi zabodly do kůže a po prstech mi začala stékat krev.

Roboti nekrvácí.

Nebo ano?


7 názorů

Alissa
11. 04. 2016
Dát tip

To mě těší, děkuji :)


Uka
05. 04. 2016
Dát tip
Málo co přečtu dokonce. Tady mě to chytlo :-)

Alissa
12. 03. 2013
Dát tip

Kapso, moc děkuji. Bylo to pro mě spíš odreagování, takže mě velice těší, že je to konkurenceschopné :-)


Kapsa
12. 03. 2013
Dát tip

Řekl bych, že jedno z lepších scifi zde na Písmáku.


alcap on e
08. 01. 2013
Dát tip

dobře vymyšlené-tip


Sebastiana
27. 09. 2010
Dát tip
Ano, počteníčko, pěkné, ...

bestye
06. 08. 2009
Dát tip
nádhera - vážně - moc mě bavilo to číst, je to tak neobyčejně obyčejné, že mě to prostě nadchlo - díky za pěkný počtení :c)*

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru