Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+19 neviditelných
Já to radši ani nebudu říkat
datum / id09.07.2009 / 328279Vytisknout |
autorLakrov
kategoriePovídky
upřesnění kategoriepmk (Cestopisy)
zobrazeno3214x
počet tipů12
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Já to radši ani nebudu říkat

 


Prolog


ptám se Ho někdy

ale mlčí

myslím

že se jen usmívá

tomu jak výčitky mě mučí

možná si sedí u piva


a fouká pěnu po obloze

dělá z ní bílé beránky

směje se

z výšky lidské touze

i tobě

piš si poznámky


o snech co se ti o mně zdají

o ovoci co zraje v ráji

o cestě co nám namaloval

o tečce kterou jsi mi schoval…


ptám se Ho někdy

ale mlčí

myslím

že se jen usmívá

možná jen rameny si krčí

možná se radši nedívá




Já to radši ani nebudu říkat


"Cesta do pekla vede přímo," pronesla rozhodně. "To přece znáš z pohádek."

Zamyslel se. Vytáhl z batohu pomačkané leporelo a znovu porovnal okolí s rozloženým archem papíru.

"Podívej," naklonil se k ní a ukázal prstem do rohu. "Podle mapy bychom měli být na červené; ale vidíš tu nějakou?"

Rozhlédla se a zavrtěla hlavou.

"A nepočkáme si raději na zelenou?" dodala po chvíli.

"Ty trdlo, ty myslíš, že červeně značené cesty jsou snad zakázané?" Tvářil se, jako by její žert nepochopil.

"Nevím, já se v mapách nikdy nevyznala. To mě jen tak napadlo; když jsme na cestě do toho... Víš, já to radši ani nebudu říkat."

"Ale jednou jsi to už řekla." Jako by nedopatřením se dotkl její dlaně.

Neucukla; dělala, že si toho nevšimla.

"Fakt jsem to řekla? To není možné. To ty na mě jenom šiješ boudu, abych to pak řekla třeba omylem; že se nestydíš!"

"Nic na tebe nešiju. Řeklas, že cesta..."

"Tak já jdu tudy," skočila mu do řeči a odbočila prudce doprava na pěšinu, klikatící se po kraji louky. "A jestli nejdeš se mnou, tak ti uteču!"


Půlhodinové mlčení je dovedlo k hlavní silnici. Tu však jen přeběhli a pokračovali šikmo se vzdalující polní cestou.

"Cos řekla doma?"

"Asi jako ty, že... Ale co, děti už mě stejně dávno nepotřebujou a on..."

"Já už se rodičům taky pár let nesvěřuju, už není komu."

"Víš, že jseš docela milej?"

Nedůvěřivě přikývl. Nevypadal, že by se zrovna v tuhle chvíli chystal k dlouhému proslovu.

"Jinej by mě už dávno poslal k čertu, a ty..."

"...a já tě k němu dovedu osobně," zasmál se. "Promiň, nedalo se odolat, když už sis o to řekla."

Stmívalo se. V dálce se rýsovala silueta hranatého kopce. Ukázal na něj a ona přikývla. Minuli pár plotů, propletli se zadem mezi chalupami a octli se u kostela.

"Tam nemůžeme," řekla rychle — skoro zbrkle, jakoby se lekla.

Schodiště za hřbitovem naznačovalo kudy dál; nebo výš? Vlevo na stromě se objevila zelená značka.

Všimla si jí. "Vidíš, já ti to říkala," usmála se.

Pomalu se ubírali nahoru. Stráň plnou bezinek vystřídal zvětralý kamenný taras. Příkře stoupající pěšina se stáčela doprava. Zdí přibývalo. Zastavili se před pozůstatkem stavby z černých kamenů; kdysi to mohla být brána.

"Můžeme dál?" zeptal se opatrně.

"Jen co se trochu vydýchám," usmála se.

"Co kdybych si tě tu ještě vyfotil?"

"A co když na té fotce vůbec nebudu vidět — a jestli by to nebylo lepší —, vždyť už je skoro tma..."


Obejít základ pobořené věže, po šikmém valu vzhůru a podél chatrného zábradlí až k lávce, vedoucí do nejvyššího místa. Linkou v dálce proplouvala světla. Vlevo od ní zářilo jakési město. Vpravo se černala pustina.

"Kam bys chtěla?" zeptal se, rozhlížeje se na obě strany.

Nepostřehl, jak se k němu otočila; vypadala, jako by nabízela pusu. Pak se zahleděla do temné pustiny.

"Dolů," odpověděla chladně. "Už mi tu začíná být zima."

Rozsvítil čelovku a začali zvolna sestupovat. Bez zaváhání se ho chytla za ruku. Najednou to působilo naprosto přirozeně; mile. Známou cestou ke kostelu a dál po asfaltce směrem, kterým tušili hlavní silnici.

"Myslím, že jsme na špatné cestě," šeptl. "Možná už od začátku."

"Takže tohle nebylo Peklo?" Zrozpačitěla, když si uvědomila, že jí uklouzlo slovo, jemuž se celé odpoledne vyhýbala.

"Ne, to kreslili v mapě na druhé straně té silnice. Tam jak jsi mi chtěla utéct, pamatuješ?"

"Já že jsem chtěla utéct... a co je teda tohle vlastně za vesnici?!"

Z šera se vynořila obdélníková tabule, značící konec obce. Přepnul čelovku z LED diod na žárovku a zaostřil světelný kužel. Na reflexní ploše se černal řádek písmen: Andělská hora.


Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.11.2009 22:12:48Horavin
A možná právě díky nim můžeš něco podstatného měnit a něčemu novému nechat vzniknout :)
02.11.2009 09:54:51Lakrov
redaktor prózy
Pro Horavin:
Děkuji za návštěvu -- ty jsou pro mne (vzhledem k malé čtenosti povídek ve webovém světě) velkým svátkem.
31.10.2009 14:32:57Horavin
Co povídka, to malý svátek :) díky *
28.10.2009 11:24:06Lakrov
redaktor prózy
Pro ruprecht:
Děkuji za návštěvu
26.10.2009 18:29:01ruprecht
*
13.07.2009 13:34:18Lakrov
redaktor prózy
Všem děkuji za návštěvu a za komentáře.
Pro mylenka: Naše cesty vypadají každou chvilku jinak... :-))
Pro Laura Eleonora: Ta u Karlových Varů
Pro Prosecký: Jasně, blízkost téch dvou názvů překvapí jen náhodného přichozího.
09.07.2009 13:11:57jjj
*
09.07.2009 09:19:15Prosecký
Problém je v tom, že pro turisty evokují názvy obcí něco zvláštního, kdežto pro msítního nebo opakovaného návštěvníka je kouzlo názvu imaginární už málo. Také jsem přemýšlel, která Andělská Hora to je? U Bruntálu? A Peklo u Vamberka? Vidíte sami, že těch abocí je celá řada. O Andělské Hoře u Bruntálu by se dal napsat i text stavějící do protikladu název obce a její situaci.
09.07.2009 08:53:07Diana
Povídka má hezkou pointu. Jinak mi přišla málo věrohodná, jakoby celá - jak se říká - "v luftě".
Ale! Prolog, úvodní báseň, je nádherná! Ta by obstála velmi dobře jako samostatné dílo. Zejména za ni TIP
07.07.2009 18:31:50synáček
*

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.